kap66 komentáře u knih

Stará dobrá Fred Vargas? Ale kdež! Mladá - a stejně dobrá jako v Adamsbergovi. Ženská moje zlatá. Šetřím si ji, šetřím, ale dojde mi záhy, pokud se nakladatelství rozhodne utnout vydávání. Ono ji totiž zná a miluje málo českých čtenářů, zato je to cit věrný a pevný.
V této sérii neprobíhá pravé policejní vyšetřování. Tři historici (jejichž odborné rozepře jsou kouzelné) se nachomýtnou ke zmizení ženy, kterou znali jen letmo, ale stačili si ji oblíbit. Naštěstí mají u sebe strýce jednoho z nich, jenž by do Adamsbergovy party zapadl naprosto přirozeně, a společně na to kápnou. A jestli se vám bude chtít pohrdavě odfrkávat se slovy „takhle by se to nemohlo stát“ a „takhle přece nikdo nemluví“, říkám vám: jasně že ne! Ale v tom je právě kouzlo autorčiných knížek: svérázné postavy vedou poněkud bláznivé dialogy, občas ukročí z logiky – a mě spolehlivě rozesmějí, baví i napínají. Taky je v tom pro mě skrytá obrovská výhoda: druhé čtení - až mi tedy opravdu dojdou všechny její knížky - bude přinejmenším stejně zábavné.

43 25.04.2022

Irenu Douskovou čtu ráda, s porozuměním až souzněním. U Medvědího tance jsem pociťovala navíc hluboký obdiv. Tak pravdivě a lidsky působící čtení! O nesnesitelném, těžce nemocném člověku, jehož názory a skutky nejsou lidé ochotni tolerovat, natož chápat. Jeho dílo je uráží nebo jím pohrdají. Těch pár přátel, kteří ho ještě mají rádi, musí také leccos překousnout; snad i oni, ale čtenář určitě, pochopí nakonec mnohé. Geniální mozek, nesvázaný konvencemi, natož přijetím toho, „co se má“, schopný dělat si legraci ze všeho; osamělý, toužící se omluvit aspoň někomu z těch, jimž ublížil. Smutné i vtipné, netradičně psané, čtivé, skvělé.

45 24.04.2022

Úkrok z intelektuálních souvislostí :-): on to sice na začátku je Kafka (naruby), ale jestlipak by McEwan přiznal kapičku inspirace jedním dílem Doctora Who (to by i zůstal doma), popř. lehce i Muži v černém? V každém případě mi to přišlo jako dobrý nápad k rozehrání politické hry britského broukopremiéra, v němž autor doslovu vidí jasného Borise J. Jasně, ale – a komentáře dokládají, že v tom nejsem sama – tu máte taky vysvětlení lecčeho z vrcholné politiky domácí, nad čím jste kdy kroutili hlavou. (Ve skutečnosti soudím, že švábi jsou v tom u nás nevinně.) Jako u každé satiry se dost pobavíte a trochu naštvete, a tak to má být. Nadčasové a nadregionální, celkem dobře napsané, lehce vypointované.

43 21.04.2022

Pět hvězd za to, jak to autor pojal a jak mě vedl. Přestože nešlo o příběh, četla jsem se zaujetím a podléhala postupně více pocitům a mnoha hodnocením hlavní postavy. Koketování se sebevraždou, naivní bláznovství, necitlivost vůči rodičům a sobectví, falešná romantika,… Nakonec jsem zakotvila - díky autorovi - na „hledání opravdovosti“; ničím se s hrdinou neztotožňuji a modlím se, aby moji blízcí volili při hledání smyslu života jiné, bezpečnější cesty. Napsané je to ale výborně.

58 18.04.2022

Možná jsem se čtenářsky posunula výš, možná autorka padla spisovatelsky níž, ale tenhle thriller má v sobě stejný obsah života, jako je pravého masa v masu sojovém. U autorčiny první knížky jsem taky na hlavní hrdinku občas zahulákala, že je úplně pitomá, ale jejím domácím vězením jsem se nechala přece jen obloudit. Ale tady? Cass, považovaná za svědomitou a výbornou učitelku, působí velkou část knížky až tak prostoduše, že jsem nebyla ochotná na to přistoupit. Pravda, i dalším postavám jsem nevěřila ani zbla. Jednoduchý styl, jakým je román psaný, tomu nakonec ale dost odpovídá, to musím ocenit. Přítomný čas nemám nejradši, ale budiž. Jeho použití vypravěčkou i v období, kdy byla psychicky úplně mimo, zase ale odpovídá (ne)věrohodnosti celého děje. Takže: pokud máte rádi thrillery vyrobené ve zkumavce, protože vlastně netoužíte číst něco, co připomíná krutou realitu, je to knížka přesně pro vás.

49 18.04.2022

Stejně jako milary jsem se ke Smírčím kamenům dostala přes „poslouchání o sochání“, pokračovala – a nemohla se nabažit – těmi specifickými, nádhernými, procítěnými hlasy přinášejícími několik příběhů z této knížky (ach, když promluví Hrušínský, sejme ze mě plevel všedního dne a nahradí ho dojetím vyššího řádu). Poté knížka. Četla jsem ji vlastně poměrně dlouho, ze dvou důvodů. Pověsti jsou kratičké a je jich spousta, nechtělo se mi házet je do sebe po lžících, spíš jen tak uzobávat, po několika jahůdkách. Ale hlavní důvod jsou témata, logicky; vyplývají z podstaty kamenů. Připomínají násilné činy a tragédie způsobené žárlivostí, nenávistí, závistí, bolestí, zlostí, bezmocí – byla to vždycky obrovská dávka emocí, již jsem si musela v hlavě trochu zpracovat a nechat uležet. Pokud autor některé pověsti vymyslel sám (je to pravděpodobné), dodržel ráz těch původních, těžko je odlišit. Bylo to úplně něco jiného, než obvykle čtu, a obohatilo mě to fakticky i citově.

49 04.04.2022

Celkem dobrý, napínavý thriller harlanocobenovského střihu, tedy s prolínajícími se náhodami, propletenými, ale promyšlenými vztahy, útoky na city (zvlášť v závěru), omezenou reálností, spádem a svižnými dialogy. Vyprávění soudce Sampsona se střídá s náhledy na únosce (přesněji hlídače) dětí a jejich přijímání rozkazů ohledně dalšího zacházení s šestiletými dvojčaty. A tady nastal zádrhel. Autor podcenil mateřský instinkt (jsem přesvědčená, že nejen můj) a příliš mě zneklidňoval popisem hrůz kolem jejich věznění. Jasně že vím, že je to fikce! Říkejte to ale mé hlavě, která mi vždycky pošle při pohledu na reklamy se šťastnými miminky úsměv a rozněžnělé „jéé“… Pocit, že musím ty mrňavé děti vidět co nejrychleji v bezpečí, mě donutil přelétávat očima stránky týkající se čehokoliv jiného – a že jich bylo. Tak si to autor asi nepředstavoval, říkám si. Nedá se nic dělat, bylo to mimo moji kontrolu. Potenciál ale autor má, četla jsem už spoustu mnohem horších thrillerů. Třeba se ještě potkáme. Tři hvězdy - a půlka navrch za ty části, jež jsem pak dočetla, když už jsem znala konec (a musím uznat, že mě podstata a průběh soudních jednání zajímaly).

44 03.04.2022

(SPOILER) „Věštba“ mě popuzovala. Přitom výchozí nápad mi přišel bezvadný, sliboval, že budu spoluprožívat osudy sympatických postav, sourozenců čelících následkům hloupého dětského nápadu. Autorka jim ale nedala šanci. Nechala je vyrůst v prapodivné osobnosti, které buď zapadají do schématu (homosexuál a promiskuitní život), nebo i přes svou inteligenci a vzdělání provádějí naprosto šílená, tragická rozhodnutí – jenom aby se naplnila věštba. Nikdo z nich ve mně nevzbudil pocit spřízněnosti; jejich vztah s matkou i sourozenecká láska, o níž se stále mluvilo, ale jejíž reálné projevy silně kulhaly, mě štvaly. Dialogy byly hašteřivé a vyhrocené, čemuž bohužel zásadně napomáhala audioverze. Interpretka svým přednesem – hádavým a důrazným i tam, kde jí situace i sama autorka napovídaly něco jiného – zabila zbytky mých minimálních sympatií k postavám; a její výslovnost jmen - Sáájmon, Róóbrt a Rúúby – mi působila až fyzickou bolest.
Někdy se prostě volba nevydaří, žádné drama. Jenom jsem zvyklá knížky dotáhnout do konce. Když se mi to stane s e-knihou, rychločtení už mám najeté zkušeně. Rychloposlech mi zatím moc nejde :-).

44 31.03.2022

Vážím si velké spousty humanitně vzdělaných lidí, ale tohle - to je oáza. Vrcholné osvěžení, poslouchat člověka přírodovědně vzdělaného, který LOGICKY vyvozuje určité závěry zasahující do sociologie, filozofie, politologie. To není servírování pravd, to je vedení nás po cestě, kterou on sám prochází a kterou komentuje s optimismem, humorem, nadhledem a sympatickou kritičností. Setkání s člověkem, ve kterém se spojil čirý rozum, cit, vysoká morální úroveň a víra (nejen v Boha; víra v to, že člověka může zachránit vzdělání a práce), to bylo v téhle podivné době to nejlepší, co mě mohlo potkat.

50 31.03.2022

Při čtení jsem neviděla sektářství ani fanatismus, jenom holčičku vychovanou ve víře a pevných pravidlech. Ona to přijímá a nezná nic jiného. Jako si jiné holčičky hrají na rodinu a jezdí s kočárkem (dělají to vůbec ještě?), staví si ona svou Skvostnou zemi a vypráví si vlastní „pohádky“, příběhy inspirované biblí. Její myšlení mě, tolerantní ateistku :-), fascinovalo svou drsnou armagedonovou poetikou:

Můj skvělý den
Táta říká, že naše myšlení nám může pomoci a že bychom nikdy neměli tuhle schopnost podceňovat. Říká, že stačí Jedna správná myšlenka, a den je zachráněný. Já mám těch správných myšlenek víc. Tady jsou některé z nich:
1. že svět brzy skončí
2. že vlastně o nic nejde
3. že jsem ve Skvostné zemi a mám svůj skvělý den.

Nechá se pohltit jediným svým světem tak, že… A kvůli tomu vidím v komentářích výčitku, kterou já nepřipojím. Jde o víru, ne o racionální uchopení světa, proto máme i my možnost VĚŘIT konci, který odpovídá našemu pohledu.

47 28.03.2022

Závěrečný účet trpí nemocí typickou pro druhé díly. Už víme to nejzajímavější, tedy jak a proč se Greg vzal v tomhle šíleném světě. Takže Monte Christo na síti promýšlí pomstu - a pak už jenom vybíhá, střílí, vrací se, vybíhá, střílí,… Ale celkem zábavné je to pořád, občas se i zaleskne nějaká perla (relativizace stesku po pravém světě z úst postavy z počítačové hry). Jenže ten jazyk, který mě štval v 1. dílu, se nijak nevylepšil. A to, že jsem si to tehdy při psaní komentáře pojmenovala, jen zostřilo moje vnímání, k mé škodě, samozřejmě. Postavy mluví i ve chvílích akce tak, že mi to zní – když to trochu přeženu – přibližně takhle (necituji, tvořím z utrpení): ty blbý zvíře, jež tu nemáš co dělati, padej do hajzlu! Vydýchám to za pár týdnů, pak budu číst dál, je to napínavé.

37 22.03.2022

Až se se mnou bude někdo zas dohadovat o tom, že žádný „národní humor“ neexistuje, bude ten finský mým silným argumentem PRO jeho existenci. Tři autoři (na první dvě jména musím použít CtrlC-CtrlV) Paasilinna + Jääskeläinen + Tuomainen (třetí jméno je v pohodě, zato jeho postavy! – moje antroponomastická část mozku se až přeládovala) a jejich svérázný humor-nehumor. Přijde to jenom mně, nebo na tom něco je, že finský černý humor, tedy ten v pohledu na smrt, je tak trochu ledabylý? Jako by to nebyl prostředek, jímž se bráníme neúprosné konečnosti, ale spíš jenom téma k úvaze a podnět k novým činům. Žádná deprese, žádné fáze přijetí vlastní blízké smrti, šup do akce! Zřejmě jsem na to nakonec taky přistoupila, protože chvíle, kdy vrah vysvětluje svůj motiv, mě vyloženě pobavila. Kus čtvrté hvězdičky přidávám za to, že zrovna houby jsou tak silným hybatelem děje; jenom si říkám, že u nás by snad kapitalismus nad českou houbařskou vášní nezvítězil. My svoje hřiby Japoncům neprodáme, sami si je zblajzneme!

52 21.03.2022

(SPOILER) Prstům nad klávesnicí se do toho nechce a hlava jim chce pomoct: stal se z Borise Johnsona diktátor - a zavedený autor jen kryje svým jménem někoho zakázaného? Nebo to napsal skutečně Peter May, ale jako učebnici všech klišé a chyb v detektivce, zřejmě pro kurz tvůrčího psaní?
Dál nečtěte vy, kdo věříte tomu, že to nemůže být tak strašné - vždyť je to Peter May, proboha, ten, který napsal Ostrov Lewis. Rozumím vám, taky jsem si to říkala.
Vezmu to vážně. Mistr psychologické detektivky vytvořil postavu policisty s vysokým IQ, ale se zakrnělou sociální inteligencí a nulovou empatií; to beru, ale kde se tam vzaly ty slzy ze soucitu, červenání z rozpaků, lítost nad svým jednáním? Jako protipól tu vystupuje jeho zrcadlový obraz, inteligentní psychopat, který si nemůže pomoct a lidi střílí jako holuby; dobře, beru (byť je v detektivkách takových zločinců devět a půl z deseti), ale zase se ptám: kde se tam vzal jeho soucit s hluchoslepou ženou, notabene příbuznou té, která mu údajně zničila život? A to je další nelogičnost: on má rozjetý obří obchod, jsou v tom tuny drog a desítky milionů eur, ale nesmyslně riskuje a honí policistku kvůli pomstě. Práce policie je nulová, lépe řečeno mínusová; asi proto umístil autor děj do Španělska, domácí fanoušky až tak naštvat nechtěl. Ještě přihodím milostný rozhovor psaný prsty do dlaní, patetický až běda. Tím jsem se už unavila, díkybohu, přestože by bylo možné psát dál a dál.
Už se mi stalo, že jsem nechtěla přílišnou kritikou ublížit oblíbenému autorovi, ale tentokrát jsem odvahu zmobilizovala. Takový spisovatel by neměl až tak hřešit na svůj úspěch.

49 13.03.2022

Knížky Lenky Reinerové jsou variacemi na jedno téma, ale pokaždé mě zaujmou: nadhledem, vyrovnaností s těžkým životem, laskavostí v pohledu na lidi, věrností přátelům, silou těla i ducha. Tady jsou vzpomínky a myšlenky krásně provázané nitkou čekáren a čekání, a přestože autorka už pobývala ve své čekárně poslední, knížka vyzařuje pouze smíření a spokojenost s nepromarněným životem. Obdivuji ji a mám ji ráda.
(Díky Městské knihovně Praha jsem se už dostala k více skvostům, ale za Lenku Reinerovou jsem jí vděčná nejvíc.)

50 12.03.2022

Tohle je - bez přehánění - jedna z nejlepších detektivních sérií, které jsem četla; a z těch evropských by dosáhla na medaili. Navíc její kvalita stoupá s každým dílem (Killingjoke zadoufal ve svém komentáři: „Snad vyjde dřív než zase za rok!“ – a od vydání 3. dílu v češtině dobíhá třetí rok, ojoj).
„Třeskutý“ humor (viz anotace)? Tentokrát ne, přívlastek „temný“ sedí mnohem víc. Návrat Seana Duffyho v barvách MI5 mu vyšetřování příliš neusnadňuje, navíc se ho případ zčásti osobně dotýká. Pro čtenáře, kteří nepreferují politické pozadí případu (ačkoliv právě to je třeba pro mě na McKintyho knížkách přitažlivé): v nalezení teroristy, což je při nepsaném pravidlu „s policajtem se nespolupracuje“ nemožné, mu má pomoci vyřešení „klasické“ vraždy, napínavé až na půdu - nebo lépe, až za hranice výbušného severu Spojeného království v 80. letech, kde se dalo přežívat možná i jen tak, že se člověk občas o spravedlnost postaral sám.
Tři díly = celkem 15 hvězd.

42 12.03.2022

Jaroslav Velinský se stává více a více bájivým, Otu Finka nechává provádět partyzánštinu ve velkém a z Moldánka dělá měkkosrdcatého plyšáka. Jenže já ho nikdy nečetla jenom kvůli případu. Pořád mě v jeho knížkách baví svěžest nespisovné češtiny, dialogy a Otovo vtipné glosování. Každé mé hlasité zasmání znělo jako cinknutí další hvězdičky, takže - zatím dobrý.

„Mluvíš jako ta věštkyně v Delfách.“
„Tam to neznám.“
„Bodejť by jo, je to v Řecku.“
„Ty jsi byl v Řecku?!“
Došel jsem k názoru, že na něj musím jadrně, lidově a odborářsky. Vstal jsem, přešel sem a tam, pak jsem se prudce zastavil, otočil se k němu a v mírným předklonu (asi jako Vladimír Iljič Lenin na tom náklaďáku) zahulákal: „Co bych tak asi dělal v Řecku, ty vole? Čet jsem o tom a taky jsem chodil do školy, ne?!“

52 05.03.2022

Moc by mě zajímalo přijetí této knížky někým s vypravěčovou diagnózou. Nakolik věrně jde zachytit duševní pochody autisty (nebo třeba i schizofrenika)? Audiopodoba díla tomu dodává další rozměr; přesná artikulace a neustálé opakování celých jmen, včetně jména spolubydlícího, navozuje přesnější představu schémat, ve kterých se hlavní hrdina pohybuje. Řeknu vám, ten každochvilkový boj se sebou samým, abych aspoň někdy a v něčem schéma opustil (protože jinak mi hrozí, že nesplním požadavky na člověka schopného samostatného života), ten musí vytlačit z hlavy hodně malých radostí, jaké my „normální“ zažíváme běžně. Zato když se to povede, je to vítězství hodné obdivu – a knížka je napsaná tak, že jsem se s hlavním hrdinou radovala velmi často. Opravdu jsem se spíš radovala z úspěchů, než že bych se smála těm situacím, dokonce se přiznám, že některé (a jejich hodnocení Ellingem) mě i zneklidňovaly. O to víc jsem byla nadšená z jednání vedlejších postav a jejich vztahu k oběma mužům a z jasného přitakání samostatnému bydlení pro lidi s takovým postižením, je-li to aspoň trochu možné.

45 04.03.2022

King je král mnoha slov. To myslím jako rýpnutí, ale i jako poklonu, protože on dokáže to své mnohospřeží téměř vždycky ukočírovat. Vede ho, jak je mu libo. Tentokrát do zákrut, které já nevyhledávám, u jiných autorů nikdy. Spíš než duchové mě zajímají lidé nynější a žijící a zlo vyvěrající z nich (jenže jak to tak bývá, pokud máte v současnosti a realitě přímo tohle denně před očima, únik jinam je skoro žádoucí). Nakonec ale i v Pytli kostí je všechno zlé podmíněno činy těch živých a já to přijala a četla se zaujetím. Zážitek i radost z (mnoha) slov.
Zase jsem trochu rozmrzelá z uspěchaného překladu. Že překladatelka udělala muže z ženské literární postavy (Kinsey Millhone je vyšetřovatelka, hlavní postava v dlouhatánské sérii od Sue Grafton), budiž. Ale že udělala totéž i s nositelkou Pulitzerovy ceny Harper Lee, to už překonala jedině překladatelka Lehanova Nic není svaté, která tohle provedla nositelce Nobelovy ceny Toni Morrison. Abyste nemysleli, že na vás machruju; z filozofických citátů přijímám beze zbytku Sokratovo „Vím, že nic nevím“, proto neustále dohledávám fakta a jména. Takže jsem pro jistotu koukla i na toho Sokrata :-), což by překladatel měl činit automaticky, myslím si.

50 04.03.2022

„Vím, že děti své rodiče chrání a že takové pakty mlčenlivosti pro ně někdy končí i smrtí.“ To vyslovila jedna z postav, Hélène, ale mohla to říci i kterákoliv z těch dalších, uzavřených v kolotoči, první připoutaná za druhou, druhá za třetí,… Hrozné téma, ale opět skvěle a jedinečně znázorněné: frustrace, deprese a ponížení (na zachycení toho posledního je autorka expert :-)). No, říkám si, tahle slova by mě věru nenalákala, takže sama pro sebe zkouším zformulovat, čím mi Delphine de Vigan vyhovuje. Nejvíc asi tím, že je sice očividné, jak moc jí záleží na tématu a jak se svými postavami soucítí, nikdy ale nejde cestou citového vydírání čtenáře. Její knížky odkládám s pocitem, že špatné věci se dějí a jsou závažné, ale existují lidé, kteří si s tím vědí rady a jsou ochotni pomoci. Po třetí přečtené knížce musím konstatovat, že její pohled na současný svět opravdu ladí s mým a způsob jeho zachycení vede k mé čtenářské spokojenosti.

59 02.03.2022

Taková ta kniha, u které si říkám, že bych ji snad ani neměla číst se zájmem, že by se mi neměla líbit a po přečtení bych jí rozhodně neměla dát pět hvězd, to už bych vyjádřila přílišný soulad, snad až ztotožnění s hlavní hrdinkou, která je divná? asociální? psychicky nemocná? Jenže je to tak, že nejenže jejím úvahám rozumím, ale chápu i to, odkud pocházejí a kam mohou být dovedeny. Navíc autorčin jazyk považuji za jedinečný. „Smrtholku“ jsem četla nedávno a ohodnotila ji pouhými čtyřmi hvězdami jenom proto, že jsem se bála přiznat přitažlivost tabuizovaného tématu; vracím se, opravuji hodnocení na pět hvězd a stejně tak hodnotím i Lapače prachu. Jen si říkám: kam se ještě dá s tímto tématem dojít?

49 02.03.2022