Kačkaknihomol komentáře u knih

(obsahuje SPOILERY)
Hrůza, hrůza, hrůza. Jestli tohle má něco společného s Rowlingovou, tak teda velký autorský kvalitativní sešup. Když jsem se ale v tom začala šťourat, zjistila jsem, že v podstatě knihu sepsali Tiffany a Thorne a Rowlingová to jen odsouhlasila a podepsala. Je vidět, jak moc jí záleží na čtenářích jedné úspěšné a fenomenální fantasy série- vůbec. Tvrdit o téhle knize, že je to legitimní pokračování Harryho Pottera je prostě žert

Všechno to začíná tím, že se Harryho synek dostane do Zmijozelu. Což mi nějak zvlášť nevadí, jen to děcko samo o sobě je až moc protivné a ukňourané. A Harry pracující na Ministerstvu je prostě výsměch. Celkově jsou postavy plytké, jen stínem sebe sama z dílů minulých. Například Snape je úplně na zabití a postava Delphini je asi životní chyba lorda Voldemorta. Nedává mi ani tak smysl, že by se Voldy zajímal o něco jiného než o Harryho Pottera, natož o plození dětí.

Děj není o moc lepší. Vždycky jsem brala cestování časem v Harrym Potterovi jako takovou hezkou vsuvku, ale postavit na tom celou knihu... No, dopadlo to tak, jak jsem si myslela. Přeskakování mezi časem je prostě na houby a určitě není nijak propracovaný. Všechno to vede k jednomu bodu, velkému finále, které je stejně groteskní a bizarní jako celá kniha. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát. Prostě jedna velká špatná fanfikce, která nemá s kvalitou původní série nic společného.

Nikdy jsem nebyla jako spousta lidí do druhé světové války, ale když jsem Deník zahlídla v knihovně, neodolala jsem. V budoucnu bych chtěla navštívit ten pověstný dům Anne Frankové a přečíst si její myšlenky by před prohlídkou nebylo na škodu.

A tak jsem se ponořila do zápisků, kdy Anne popisuje své měnící se okolí a svoje pocity. Pro milovníky historie tato kniha není, protože Anne historické dění moc nemapuje a spíše se zaměřuje na svoji rodinu, školu a sama na sebe. Z naivního a jak Anne popisuje, povrchního děvčete, se stává více hloubající a frustrovaná žena. Bylo vidět, že Anne se z věcí kolem hodně vypisovala, ten zmatek, zlost nebo třeba i pokora jsou ze stránek přímo cítit.

Nějaké zápisky byly trochu únavné, například, při popisu šarvátek, co se mezi dvěma rodinami děly. Z Deníku mám ale vcelku pozitivní dojem, přestože pár much by se našlo.

1 02.09.2019

Nebudu lhát, vypadalo to slibně. Když jsem si poprvé přečetla anotaci a podívala se na pár recenzí, řekla jsem si, jdu do to. Hezká obálka, hloubavost a gay tématika jsou hlavními tahači téhle knihy.

Četlo se to zpočátku velmi hezky, děj pěkně odsýpal, i když se prakticky nic nedělo. Jenže potom jsem tak nějak zatvrdla na jednom místě a v polovině knihy stejně tak i autor. Dočetla jsem to, ale kniha už se prakticky táhla a já už se těšila, kdy bude konec.

Jak už jsem psala, gay tématika je teď považována za potřebnou, což naprosto chápu a podporuji, ale na druhou stranu, není dle mého dobré dát knize pět hvězdiček, jen kvůli tomu. Trochu tím narážím i na Simona, který zažil mnohonásobný humbuk než tato kniha.

4 01.09.2019

"Láska si potrpí na květomluvu. Pravda však mluví řečí trnitou."

Slintala jsem jak nad obalem, tak i nad obsahem. Autorka u mě s Šesti vranami zabodovala, dárek ke svátku byl tudíž jasný. Dovolila jsem si napsat hodnocení jednotlivých pohádek:

Ayma a trnitý les- Netradiční převyprávění Krásky a zvířete, kdy hlavní hrdinka není žádná kráska, a hlavní hrdina je opravdu zvíře. Celé poselství se mi líbilo. I těm méně výjimečným se může poštěstit, a nošení královské koruny neznamená pravdomluvnost. 4*
.....
Příliš chytrý lišák- Lišky se snad rodí chytré, někdy jsou ale lidé (obzvlášť nevinné dívky v nesnázích) chytřejší. Začátek mi připadal svižnější, poté se dokola opakuje ten stejný motiv. Pohnutky děvčete jsou již od začátku odhalitelné, ten konec mě přesto překvapil a bylo mi z něj nepříjemně. 4*
.....
Čarodějnice z Duvy- Trochu nepovedený pokřivený příběh na "O perníkové chaloupce". Výplň s čarodějnicí Magdou mi nepřipadala nějak přínosná, a ani vyvrcholení mi moc uspokojení nepřineslo. Známé pořekadlo z povídky minulé "Vypadající hodný člověk nemusí být hodný" se tu opět zopakovalo, trochu to ztratilo originalitu. 3*
.....
Malá kudlička- Pohádka tak trochu o ničem. Přesto se mi líbila myšlenka, že ničí ženské srdce se nedá získat vykonáním hloupého úkolu. K dokonalosti má však povídka daleko, třebaže námět nebyl špatný. 2*
.....
Princ vojáček- Mišmaš všeho možného, doplácející na stejný kámen úrazu jako pohádka minulá- nešťastné zpracování. Četla se mi snad nejhůře. Všechny postavy jsou nečitelné, je těžké si na ně vytvořit nějaký obrázek. Tohle mi, i když se to tak nejeví, přišlo jako plus. I když bych chtěla, hodnocení je takové, jaké je. 3*
.....
Když voda zpívá oheň- Povinně dát přečíst všem příznivcům Malé mořské víly. Nejdelší a nejskvělejší. Koukala jsem trochu skrz prsty, ale konec mě odrovnal. Uršula se hned zdá trochu snesitelnější. Uprostřed to trochu drhlo, přesto v mých očích nejlepší! 5*

Skvělý čtecí zážitek za mě dokreslují i ilustrace, které se po každém otočení stránky přidávají a přidávají. I kdyby za to ty pohádky nestály, na poličce se Trnitá řeč vyjímá bravurně. Ve světě YA literatury mi to i tak připadá jako posun, jenž by se mohl alespoň ještě jednou zopakovat.

4 18.01.2019

Na začátek bych chtěla říci, že mi tento počin připomněl známou písničku od Suzanne Vega: https://www.youtube.com/watch?v=3n-Ktg3XyPU
Je to taky taková změť myšlenek.

Dle mého není pro každého, jelikož je styl psaní krapet podivný a člověk musí číst mezi řádky. V textu jsem se častokrát zamotala, protože autorka podnikla i retrospektivní výpravy. Proto nechápu, proč je Judita a její pokoj zařazena do YA, je mnohem rafinovanější.

Příběh nás zavádí do jednoho velice ospalého rána ve velice ospalé vesničce. Naší hlavní protagonistkou je Dita, Judita, zahlcena láskou a vzpomínkami na léto. Postupně nás provede po celém tom malém osídlení, místo na vyprávění dostane mnohem více postav. Celý příběh je zatrpklý a hořkosladký. Většina postav baží po něčem jiném, lepším, sympaťáka aby člověk pohledal. V knize je i pár momentů, kdy jsem prostě přestala číst a musela jsem si dojít pro zapadlé barevné lepíky. Zvlášť ve mně zakořenila myšlenka jednoho převelice apatického manžela, "Kdybych si sundal všechny ty masky, zůstalo by prázdno" (nebo něco v tom smyslu).

Kdoví, zda je dobré v tom hledat nějaký hlubší smysl, pro dnešek se ale jen spokojím s tím, že se mi kniha líbila.

1 17.01.2019

O Christiane, jak ke drogám přišla. Na rozhovor, který se převrhl ve více než 200 stránkovou záležitost a jenž si vysloužil i stejnojmennou filmovou adaptaci, jsem narazila náhodou. Zpětně říkám, že to mělo (na rozdíl od zvoleného tématu) poměrně jednoduchý jazyk. Proto rychle přečteno, otázka je, zda to ve mně zanechalo nějaké poučení.

A ano, nejspíš i zanechalo. Je to věrně známé klišé, "nepřidávat se ke špatné partě a říct "NE", když nedejbože dojde na drogy". Přestože je patrné, že kniha by měla od drog odrazovat, při čtení si mé debilní já říkalo, jak by to zvládlo určitě lépe než-li Christiane. Tedy nevím, zda kniha stoprocentně plní svůj účel, děsivá je ale dost. Hlavně vsuvky cca. uprostřed knihy, příběhy dalších závislých. Po zádech mrazí, i protože se tyto příběhy skutečně staly. Nejspíš se nestaly přesně tak, jak mluvčí barvitě popisuje, ale stejně z nich člověku není úplně dobře.

Suma sumárum, rozhodně zajímavější, než učitelské přednášky. Mluvím z vlastní zkušenosti. :)

3 17.01.2019

"Víte co je Van Eckův problém?"
"Že nemá žádnou čest?"
"Že je mizerný otec?"
"Že začíná plešatět?"

Se stoprocentní jistotu nemůžu říct, jaký je Van Eckův problém, ale můj je rozhodně tahle kniha. Myslím to v tom nejlepším mínění, v jakém to můžu myslet. Protože tahle kniha má prostě všechno: lásku, akci, napětí, skvělé hlášky a propracované postavy! Jakkoli dokázal předešlý díl nastavit vysokou příčku, Prohnilé město s ním hrdě konkuruje- a dokonce i vyhrává.

Partička šesti parchantů (plus se synem geniálního vědce zdarma) opět boduje. V první polovině nám hrdinové spíše plánují, v té druhé je čas na intriky. Kazovy myšlenkové pochody by s klidem vystačily na jednu knihu, všechna čest. Ač už se zdá situace beznadějná, tenhle chlapeček ještě pořádně dokáže zamíchat kartami. Dále Inej, jejíž sny o ztracené rodině jsem četla stejně dychtivě, jako ona po nich toužila. Její vztah s Kazem naštěstí není nějaká přeslazená limonáda, nedá se to ovšem říct o mých pocitech při čtení (jsou něco jako moje jurda parem). Kupčík a pistolník. Ti byli taky zajímaví. Wylan se stává mnohem temperamentnější postavou, dozvídáme se i o jeho minulosti. To stejné by se prakticky dalo říct i o Jesperovi. Už prostě nejsou jen tak "do počtu". Naopak Nina a Matthias ustupují o pár centimetrů do pozadí. Jejich osudy už byly vyřčeny v díle minulém. Neznamená to však, že bych i u sebemenšího náznaku romantiky s nimi neskákala do vzduchu.

Za mě je tahle dvoudílná série prostě a jednoduše PECKA! Vůbec bych se nezlobila, kdyby se autorka rozhodla napsat díl další.

6 18.11.2018

Vezmu to zprudka, hlavní hrdinka byla na facku. Taková ta úžasná, cílevědomá ženuška, která všechno zvládá, všechno jí jde, ale celý svět je na ní zlý, chudinka. Opravdu mě iritovalo, jak pasivně přistupovala k manželově chování, když jí každý večer nadával do kuev, nakonec jí i zbyl. Co udělala? Znovu se k němu nastěhovala. Dvakrát do stejné řeky prostě nevstoupíš! Když je to labilní hajzl ovládaný svou matkou, tak prostě ne! S tou postavou prostě nejde sympatizovat. Byla sobecká, naivní a všechno si nechala líbit.

Dále, opravdu mě iritovaly ty přecitlivělé popisy z vězení. Z "dutého zabouchnutí dveří" se směju doteď. Tyhle pasáže pokračují, z knihy se můžeme dočíst, jak hrozně příšerné to tam je, jak to lidem bere svobodu. Preventivně jsem je radši přeskakovala. Když už jsme u té věznice, všimli jste si toho podivného aspektu, kdy každá žena sedí za něco, k čemu jí prakticky donutil manžel, nebo to dokonce udělal, ale vinu svalil na ni? Pardon, ale žijeme ve světě, kdy ženy nejsou vždycky nevinné a kdy muži nejsou vždycky psychopati. Autorka to nejspíš ví, jen to v této knize působí jinak.

U knihy pořád hledám jediné: poselství. Co se z téhle knihy můžu dozvědět? Že muži jsou neschopní magoři, kterým se nedá věřit? Že opravdu není dobré kupovat svému přítelovi auto, když vězíte po krk v dluzích? Nevím, nevím.

3 05.11.2018

"Steampunková verze Harryho Pottera?" To těžko. Tahle fialová knížečka nesahá HP ani po kotníky. Upřímně, sáhla jsem po ní bez žádného očekávání, takže jsem potom nebyla ani zklamaná. Dílko je to trochu dětinské, u knihy jsem několikrát protočila oči v sloup.

Kniha má vcelku hezky našlápnuto, já penzionáty celkem ráda, takže fajn. Jenže potom se to nějak zvrtlo: Sofronie jako kdyby se pořád jen motala v kruhu, zápletka se neposunovala. Vyzrazení celé hlavní linie autorka podala na posledních cca. deseti stránkách, k tomu pěkně neohrabaně a bez větší smysluplnosti. Sofronie mi celou dobu lezla na nervy, to jak se proplížila i tam, kam nikdo jiný, přestože byla v špionážní škole teprve jeden rok... Nevím co mají pořád autorky s těmi geniálními děvčaty. Hlavní ozvláštnění by měly představovat hlavně lekce. Ano, jsou dostatečně zajímavé, takže jsem se přeci jen zabavila. Ale, autorka s nimi už více nepracuje, nechává je pouze jen jako vatu.

Nic pro mě, kniha asi poputuje dál za někým, koho doopravdy potěší.

1 05.11.2018

Abych pravdu řekla, z posledního dílu o mladém kouzelníkovi jsem lehce rozpačitá. Je to sice Harry Potter, takže se to čte jako po másle, ale přesto to na mě občas působilo tak trochu bez jiskry. Možná je to tím, že Harry najednou není v Bradavicích, ale lítá po světě a hledá viteály, možná něčím jiným, ale tento díl za mě zapadá do těch "horších" dílů HP (jestli se to vůbec dá takhle říct).

Rowlingová je ale opravdu čarodějka, takže uvrhla knihu do dlouhotrvajícího napětí, ze kterého se člověk jen špatně vyhrabává. Všechno je to protkané kouzly, ale bohužel i úmrtími. Myslím, že zápletku se jí povedlo pěkně ukončit. Ale naopak, vadí mi, že se na konci už vůbec nevyjadřuje k ostatním charakterům. Nejvíc z nich mě asi mrzí Lenka, která je prostě úžasná. Jinak, samozřejmě musím je a jen chválit. I když přeci jen přiznejme si, že i na Harrym Potterovi se dá najít pár much.

4 24.10.2018

Z mého pohledu velmi miloučká knížka, u které platí staré dobré "neurazí, ale ani nenadchne". Kniha nemá nějaký velký celistvý příběh, jsou to jen posbírané zážitky svázané do knihy. Ale baví, ne že ne.

Tom Michell občas ale zabrousil i do tehdejší argentinské situace, kdy s citelnou diplomacií popisuje zažité události. Alespoň nějaká ta obměna. Jinak, prostě a jednoduše je to o tom samém- jak jeden zachráněný (či zachránce) tučňák měnil lidi i životy. Sice to pěkně zahřeje na duši, ale větší poslání bych v tom opravdu nehledala.

1 24.10.2018

Grišu jsem nečetla a ani číst nebudu, vzhledem k ohlasům. Pokud jste ale popřípadě Grišu četli a nelíbila se vám, tohle je trefa do černého. Opravdu hltala jsem každičkou stránku, a po přečtení jsem měla čtecí kocovinu, jelikož jsem se nedokázala začíst do ničeho dalšího.

Tentokrát budu stručná. Nebo taky ne. Každopádně, už od začátku to mělo jiskru a nutkání otáčet stránky tady platilo dvojnásobně. Nevím, jestli je to překladem, či autorko, ale nad každičkou stránkou jsem se rozplývala a bože... to celé stylistické provedení je skvost! Ta obálka, černé stránky, nebo přechody oznamující další část. Jsem šíleně ráda, že nechali původní obálku, je prostě nádherná!

Abych se ale jen nerozplývala nad obálkou, i děj a postavy jsou pro mě absolutní skvost. Všechno je hezky vyvážené, romantika, akce, napětí, sondy do minulosti. Děj hezky šlape a nezadrhává se. A ty postavy! Celkem mě mrzí, že třeba Wylan nedostal víc prostoru. Ano, v knize se střídají pohledy pěti lidí, což by mohlo být matoucí, ale není, sakra, vůbec není. Charaktery nejsou ploché ani černobílé, každý z nich přistupuje k různým situacím trochu odlišně. Děsně zbožňuji ty páry! Třeba Ninu s Matthiasem, kteří trochu připomínají Romea s Julií, ty jsem úplně žrala (ostatně jako celou knihu)! I Inej z Kazem nejsou špatní, ale na grišu s vojákem prostě nemají. Jesper a Wylan... u nich to vypadá, že se taky tak trochu k něčemu schyluje, ale upřímně, trochu zbytečně. U romantiky v YA fantasy si většinou říkám "to by snad stačilo", za to u Šesti vran jsem žebronila o další střípek.

Spousta lidí se ptá: Můžu číst Šest vran, i když jsem nečetla Grišu?. Má odpověď je ano, zatraceně ano! Mluvím z vlastní zkušenosti, z Grišy jsem nepřečetla ani slovo, ale světu rozumím, protože tady nejde zas až tolik o ten svět, jako spíš o postavy a nesplnitelný úkol, který musí splnit. Upřímně, poměrně lituji lidi v mém okolí, jelikož teď o téhle knize opravdu hodně uslyší, protože je zatraceně skvělá!

P.S. V mém šílenství jsem prohledávala i YouTube a našla jsem tam na ni skvělý booktrailer a dokonce i píseň, která je tímto dílkem inspirovaná!
Odkaz na booktrailer: https://www.youtube.com/watch?v=Ab4FS_6pZLk
Odkaz na píseň: https://www.youtube.com/watch?v=2e7q2icoU_E

6 30.08.2018

Velké BOOM se u mě úplně nekoná, ale přeci jen, kniha "Diaobolik" stojí za to! Pamatuji si ještě ty doby, kdy z toho byli lidi úplně odvaření, tak jsem tuhle knihu pár měsíců ignorovala, že se k ní vrátím později. Přeci jen jsem ji přečetla, s klidným srdcem však můžu říct, že se jedná jen o lehce nadprůměrnou fantasy.

Prvních stránek to mělo hezky našlápnuto, mělo to jiskru. Ta se postupně trochu ztratila, stejně se to ale četlo výborně. Popravdě jsem se trochu bála o hlavní hrdinku, aby se z chladnokrevného zabijáka nestala rázem přecitlivělá puberťačka, ale ne, její změna není uspěchaná, je logická a postupuje přirozeně. I další postavy jsou hezky napsané, chovají se tak, jak by se v reálu doopravdy chovali. Jediné, co mi trochu vadilo, bylo to, že najednou Tyrus i Sidonie milovali Nemesis, čímž vznikl trochu divný milostný trojúhelník.

K ději. Z toho jsem byla po celou dobu trochu skeptická, povstalci jsou v YA celkem zásadou, bála jsem se, že se to zvrhne v takové to hloupé klišé, a ono, kupodivu, nezvrhlo! Sice dějová linka v polovině trochu skřípe, pak ale plyne hladce, i spor mezi dvěma stranami je vcelku logický- jedna z nich prahne po poznání, protože ví, že se jejich svět jinak řítí do hlubin, ta druhá, z valné většiny aristokratická, to druhé straně zakazuje, protože ví, že s novým poznáním přichází i nová politická strana. Navíc, proč se zahazovat s učením, když ti celý život můžou upravovat ksicht a tělo, k tomu můžeš používat různé omamné látky, tak proč se vzdělávat? Celé to plyne poměrně klasicky, na závěr ale autorka pěkně zamíchala kartami, dá se to ale pochopit.

Nejsem z Diabolika odvařená tak, jako většina lidí, ale pořád to byla moc milá kniha. Četla se hezky a hlavně- měla logiku! A tuhle věc někdy v YA knihách nenalézám.

2 30.08.2018

Zaklínače jsem si již dlouhou dobu chtěla přečíst. Je to takový základní kámen fantasy, a já fantasy prostě žeru, takže jsem se vrhla i do tohoto kapesního vydání Zaklínače. A ano, je to skvělé, jak všichni říkají!

Upřímně, bylo pro mě největší obtíží si zvyknout na autorův styl psaní, který je sice báječný, ale špatně se na něj zvyká. Potom jsem se do toho konečně začetla... a ano, je to pecka! Zbožňuji styl psaní, zbožňuji ten svět, zbožňuji na té knize všechno.

Všechny povídky mají za mě něco do sebe. "Menší zlo" zabrušuje do menšího morálního dilematu, "Konec světa" je zas tak trochu o přizpůsobení se současnosti, "Poslední přání" není jen o láce a "Hlas rozumu", který je knihou doslova protkaný, je tak trochu o Geraltovi samotném. Pro mě jsou nejoblíbenější povídky "Otázka ceny", která je o královském prokletí a "Zrnko pravdy", takový hodně brutální retteling na "Krásku a zvíře". I u dalších povídek jsem zachytila lehké parodování klasických pohádek. Zakletá striga z povídky "Zaklínač", Šípková Růženka jako vyšitá, nebo třeba Strakuše z "Menšího zla", to je taková vražedná odrůda Sněhurky. I když se mi některé nelíbily, všechny povídky v sobě mají prvek originality.

Z knihy mám vesměs pozitivní pocity, jen ten styl mi zprvu nesedl, stejně jako některé povídky. Pro ty, co váhají, říkám "Neváhejte a kupujte" (bych rovnou mohla nahradit Horsta Fuchse)!

2 30.08.2018

Snad můj druhý nejoblíbenější díl v kouzelnické sérii (i když uvidíme, ještě nemám přečtenou Relikvii smrti). V téhle knize se stalo tolik věcí, zažehlo ve mně tolik emocí... Vážně, po přečtení jsem byla jako nekonečný lidský kohoutek.

Jako vždy, autorka i v téhle bichličce poodhaluje další a další věci o kouzelnickém světě. Vzpomínky o Voldemortovi, myslánka, nový učitel lektvarů, viteály... Je opravdu nutné to všechno vyjmenovávat? Jako v minulém díle, i zde se objevují klasické pubertální problémy, které jsou takové hezké a úsměvné. I když teda Ron s Hermionou byli fakt už na palici. Zároveň se tu skvěle pracuje s charaktery. Třeba takový Snape, autorka o něm pozměnila všechno, co jsme si o něm mysleli v předchozích pěti knihách, a v knize následující to ještě trochu obrátí (bohužel to mám vyspoilerované, strašně mě to štve :() Stejně tak postava Malfoye a jeho dilema, i když si myslím, že by mu mohlo být dáno o mnoho víc prostoru! A pak ten incident na konci, já jsem se z toho doteď psychicky nezotavila a snad ani nikdy nezotavím. I přesto, že jsem to měla opět vyspoilerované, fakt mě to zasáhlo.

Je to prostě pecka, stejně ale tu sérii nechci nikdy dočíst, tak moc geniální je.

6 29.08.2018

Jelikož se celá série vyhýbá vlnám mainstreamu, je to zase něco nového, získala si mé sympatie. Červená sestřička byla podle mě o stupínek lepší, ale i její další díl stojí za přečtení.

Přesto si dovolím menší srovnání. V Napůl divokém se podle mého gusta až moc utíkalo, zachraňovalo a celkově to bylo trochu chaotičtější. V prvním příběhu, tam to bylo takové rozvážnější, navíc jsem hrozně žrala Nathanovu minulost, ta byla tak dobře vykreslená! To je podle mě hlavní věc, která dle mě dělá první díl atraktivnějším.

I v její předchůdkyni, i zde je příběh vyprávěn z Nathanova lehce autistického pohledu. To ty knihy dělá zajímavější, čtivější, skvělejší. K tomu všemu se přidává pohled jeho surovějšího, šílenějšího já, kdy se projevuje jeho Nadání. A pak ty postavy. Gabriel, ten mi byl v prvním díle lehce na obtíž, tady se z něj stává úplné zlatíčko. Annalise- ta se mi už od začátku nezdála, tady začíná její nesympatičnost nabírat na obrátky a na konci jsem ji měla chuť zabít. Cos to provedla, Annalise?

Druhý nedosahuje takových kvalit jako první díl, stejně se ale jedná o důstojné pokračování. Zbývá už jen otázka- kdy se v nejbližší době dostanu k závěru téhle skvělé triologie?

3 29.08.2018

Myslím, že bych měla opravit anotaci. Když se totiž řekne "upírská kniha", vybaví se lidem místo Carmilly spíše Stmívání. A to je podle mě škoda.

Každopádně, kniha Carmilla je uzounká. Sto stránek, pche! Jenže celkem rychlé čtení mi znesnadnilo převyprávění. Tak buď tu knihu nechám v originále, nebo ji celou převyprávím, v moderním jazyce, jak malým fakanům! A neudělám to jen tak napůl.

Nicméně, abych pokročila. Již jsem zmiňovala, že kniha má jen krátkých sto stránek. A na mě to prostě bylo málo. Tuhle chybu ale taky tak trochu svaluji na pana překladatele, protože on sám v doslovu zmiňuje, že pár těch nudných pasáží vyškrtl a poupravil. Což mě celkem mrzí.

Jinak, knihu bych s klidným srdcem nazvala "gotická klasika", nebo i "klasická gotika". Má to atmosféru, spád, nadpřirozené prvky a mně se to líbilo. Neběhal mi z toho mráz po zádech, ale líbilo se mi to.

1 29.08.2018

Po výborné Petře Stehlíkové a jejím Naslouchači jsem začala věřit, že s českou fantasy to ještě nejde do hnoje. Po tomhle výplachu, musím konstatovat, moje naděje prudce klesly.

Je to cítit už z prvních stran. Autorka se marně snaží napodobit autory americké, ať už to jsou jména, nebo marné pokusy o tajemno, americké až to bolí. Celkově mi její styl připadá hloupý, nemotorný. Ani u těch "nejnapínavějších" částí, jsem okem nemrkla, protože to na mě působilo asi stejně, jako recept na hráškovou polívku.

To stejné jsou postavy. Hlavní hrdinka- Larissa, je stylizovaná pizda, mary sue jak vyšitá. Na začátku je to samosebou "kráčíme přes mrtvoly, padaj hlavy" a všechno, pak následuje ten nepěkný klišoidní obrat, kdy je z hrdinky děsná pubertální citlivka.
Pak jsou tu Liam- k tomu upřímně nemám co říct, je to takový ten trouba, který hrozně miluje a obdivuje hlavní hrdinku a Derren. Samozřejmě, s ním je spjatá i ta odporná klišoidní love story, kdy se zúčastnění předhánějí v tom, kdo víckrát řekne "Miluji tě". U mužské polovičky je navíc cítit jeden odporný aspekt, psychologizace. Ne, další Jamesovou opravdu nepotřebujeme a vážný tón to knize nedodá. Kdybych to měla shrnout, všechny postavy jsou plytké, černobílé, předvídatelné.

Děj je neskutečně plytký a předvídatelný, už od začátku si člověk domyslí, kam to bude směřovat. V polovině knihy se skoro nic nestane, jen sledujeme ten nechutný milostný a vynucený párek. A málem jsem zapomněla! Středověk autentický jako shnilý pomeranč. Vážně, autorka to s tím marným napodobením Ameriky dotáhla tak daleko, že celá kniha je zasazena do středověku. Varuji vás, pravděpodobně si toho ani nevšimnete. Mluva, oblečení, to všechno jako kdyby vypadlo ze století dnešního. Opravdu autorko, "vypařit se" z večírku? Shoř v pekle!

Volání sirény je klasická ukázka toho, jak nepsat knihu. Klišé tak okaté, že by nad nimi i Maas kroutila oči, k tomu absolutní předvídatelnost a mnoho dalších aspektů. Opravdu Fragmente, jak jste mohli jen UVAŽOVAT o tom, že tu knihu vydáte. Romány jako tenhle by se v kusech měly pálit, ale hlavně, neměly by se vydávat! To je snad všechno, co jsem k tomuhle paskvilu chtěla říct, teď si jdu vzít do ruky něco kvalitnějšího.

Tahle kniha se mi nelíbila. Opravdu ne. Zabiják Anders mě ale naučil řídit kšefty ve Švédsku. A to se mu musí nechat. Teď už ale vážně.

Knihu jsem vyhrabala v antikvariátě, a ne, nedivím se tomu. Sice můžete být bestsellerový autor a já nevím co, ale když jednou napíšete špatnou knihu, lidi si mezi sebou řeknou, že je špatná, a pak jde prodejnost dolů. Já jsem samozřejmě nevěděla, že je to špatná kniha, tak jsem si ji koupila pod příslibem, že se trochu pobavím, jelikož moje máma se u Stoletého staříka smála tak moc, že to museli slyšet snad až v New Yorku. Díky, mami.

Tak jsem ji začala číst, a hned jsem ji odložila. Takhle jsem ji odložila opravdu hodněkrát během těch čtyř dní. Důvodem tohohle nezvyklého počinu byl fakt, že je to hrozně mdlé na to, že to má být humorný román! Opravdu, nad knihou jsem se snad ani jednou nezasmála. Celkem smutné. Asi jsem kakabus, já vím, ale stejně. Důvodem číslo dva, byly nezvykle dlouhé pasáže o ničem. Třeba přiblížení rodinné historie recepčního. Vatyyy.

Když se nad tím tak zamyslím, ono to vlastně nemá ani žádnou... pointu, zápletku? Opravdu, není to třeba jen o blbém situačním humoru a hledání práce pro génia Anderse? Jop, je. A pak jsou do toho narvaný vaty, který jsem pozapomněla hned po jejich přečtení. Meh.

Abych to hezky shrnula, Zabiják Anders je kniha o ničem. Sice mám ze sebe hezký pocit, naučila jsem se podnikat ve Švédsku, literárně mě to ale fakt neobohatilo. Škoda.

1 28.08.2018

Sice se s tím nerada chlubím, ale moje učitelka na biologii je tak trochu můj knižní guru. Samosebou, nečte YA, kterou čtu já (a někdy bych ji číst opravdu neměla), ale má zkrátka dobrej výběr, co se klasik týče. A tak mi, během vyzvednutí kytky v kabinetě, doporučila i Čapkovo R.U.R. Jelikož jsem neměla během prázdnin co číst, řekla jsem si "proč ne?". No, trochu to osvětlím.

Kámen úrazu pro mě je hlavně to, že je kniha divadelní hrou. A podle toho jsou napsané i dialogy. Zeptám se vás takhle: kdyby vám před barákem stála armáda robotů, začali byste žvanit o krásách i nekrásách bytí? Jasně že ne. A tady čpí ten problém. Myšlenky jsou postávám vkládány do úst, k tomu ta květnatá mluva. Po přečtení pochopíte. Každopádně, nezdá se to trochu otřepané?

Na přečtení mě bioložka nalákala hlavně kvůli těm robotům. Jenže, tady jsem taky zakopla. Ono je to na začátku hezky představeno a tak, jenže pak... je to hlavně o květnaté mluvě. Nebo alespoň mě to tak přišlo. Prostě to nebylo ani tak o nich, i když by to paradoxně o nich mít bylo. Nicméně, jsem jediná, kdo cítí v krvi vlastenectví za objev celosvětově známého slova "robot?

Z této knížky jsem rozpačitá. A taky trochu ochuzená. Sice jsou to prakticky přepsané dialogy, ale mně se to četlo strašně těžce, chtěla jsem to zuby nehty dočíst. Možná, kdyby se víc popisovalo než filozofovalo, možná, kdyby to byl klasický psaný román s opisy a popisy, ne jen hrubý náčrt s dialogy, by se mi to líbilo. Jinak bohužel, za mě zklamání.

2 28.08.2018