jirka7470 komentáře u knih

Guilty pleasure ohledně Borgů. Fascinuje mě, že v každé knize jsou absolutně poraženi, aby vždy znovu povstali a měli novou fatální výhodu, aby zase byli absolutně poraženi. Nicméně tato trilogie je alfou a omegou Borgů. Takže spoko. (Jinak musím přiznat, že ty romantické linky mě rušily a některé hlášky mi přišly jako tlačení na pilu a laciné. Mám dojem, že jednotlivé postavy mají na víc.)

08.04.2022

Kniha je tak trochu všechno a nic. Na jednu stranu pojednává obecně o poradenství a vybírá určité aspekty, zatímco na jiné důraz neklade. Na druhou stranu vybírá konkrétní poradenské okruhy, které podrobně rozebírá. A je otázka, próz mužský autorský tým vybral zrovna tyto obecné a konkrétní okruhy a jejich rozpracování. Poradenské okruhy se týkají prakticky jen školního a pedagogicko-psychologického poradenství. Pokud by kniha od začátku avizovala zaměření na pedagogicko-psychologické poradenství, dávalo by to větší smysl. Např. vztahové a partnerské (v knize spíše manželek) poradenství je odbyto přílepkem kratší kapitoly o instrumentálních složkách partnerství (s vynecháním sexu, přestože je zásadní složkou vztahu a poradenství, a opomíjením důkladnějšího probrání komunikace, přestože i kniha naznačuje, že je zásadní) a o rituálech (proč zrovna rituály?). Kniha končí opět krátkou kapitolou o etice, která je pojata obecně, filozoficky, s jedním konkrétním příběhem s poradenské praxe, který má otevřený konec v podobě otázek, než vodítek. Přitom pokud z praxe něco víme, tak že poradci a poradkyně mají tendenci moralizovat a promítat osobní normy a postoje do poradenské praxe. Proto by mi třeba zrovna tato kapitola přišla klíčovější, než školní zralost nebo mentální retardace.

08.03.2022

Hodnotím z pozice profesionála, pro koho obsah knihy není ničím novým. Zároveň pro laika to může být náročné. Tak neodkážu posoudit. Já osobně jsem knihu prolétl, zajímavé myšlenky má, pro mě málo inspirace (protože už to znám). Ale metaforu s Rumplcimprcamprem jsem v práci použil ještě ten den, co jsem to četl, a úspěšně :) Takže ji zařadím do repertoáru.

14.11.2021

Měl jsem od knihy větší očekávání. Ale jedna zajímavá myšlenka je s psychoanalytickou obsesí roznimrána do celé knihy, kde slouží jako omáčka anekdotickým záznamům z černé kroniky. Pro zajímavost – během čtení mi na mysl často vytanul Andrej Babiš.

29.10.2021

Chester Brown (který je zřejmě aromantický) je možná radikální, ale odnaučovat se (napsal bych odnaučit se, ale spíš je to neutuchající proces) zakládat svou sebeúctu na tom, zda jsme v romantickém/sexuální vztahu, je proti všemu, do čeho nás společnost normativně tlačí.

Téma sexuální práce sice je ústřední, ale kolem něj dekonstruuje mýtus ideálu (posesivní) monogamní romantické lásky. Brown sám na začátku knihy žije v polyamory vztahu, ale i poté se vymyká konvenční normativitě.

Ohledně sexuální práce kritiky poukazují na to, že kniha je psána z jeho pohledu, ne z pohledu těch žen. Na druhou stranu autor s nimi mluvit a s mnohými se sblížil, jen nemohl osobní skutečnosti uvést v knize, aby je nekompromitoval. Přesto má kniha bohaté poznámkový aparát, kde se zamýšlí i nad jinými kontexty, včetně možného sexuálního otroctví a podle čeho na něj lze usuzovat, či ne.

Brown je radikální v tom, že nechce sexuální práci jen dekriminalizovat, ale i deregulovat. V tomhle jsem konzervativní radikál a o některých argumentech bych diskutoval.

Např. mám pocit jisté ambivalence, kdy podporuje komercionalizaci sexu, ale zároveň ctí jeho privatizaci. Protože „se dělá v ložnici“. Nicméně to narážel na argument z 60. let (který je fakticky překonaný), týkající se dekriminalizace homosexuality. Proč zrovna sex, ač se týká těla, má být vyjmut z regulace, na rozdíl od jiného obchodu, který se také těla týká? Bude určený rozdíl mezi thajskou a erotickou masáží? Jak to, že na jednu stranu komerční sex obhajuje a přitom na druhou stranu apeluje na to, že je „příliš intimní a posvátný“? Nemá pravdu, když to přirovnává ke stejné svobodě, jako když jemu platí za komiksy. Protože jsem přesvědčen, že má nějakou legální dohodu. Ano, je možné mít web, kde umožní přístup k obsahu jen platícím lidem, ale takto fungují OnlyFans. Vůči redakci má jistě smlouvu, kdy oni mohou vymáhat produkt a on peníze.

Když vykresluje svět bez kriminalizace a regulace sexuální práce, mohl by oslovit i jiné kontexty. Tedy diskuze nad neplacenou prací jako takovou je na místě. Nevím, zda ho napadlo, že když se žena (a je zde poněkud heteronormativní kontext) ve svém soukromém životě odmluví, že souhlasí se sexem, ale chce finanční odměnu, stejně tak se druhá strana může odmluvit na finanční odměně za to, že bydlí v jeho bytě, nebo že uvaří či poskytne jinou službu, což myslím, že Brown opomíjí.

Ohledně genderového kontextu je pravda, že v jednom dodatku mluví o mužích a upozorňuje na dvojí metr a tendenci k paternalizaci žen. U mužských sexuálních pracovníků takové tendence nemáme. Na druhou stranu vzít v potaz genderový kontext, dynamiku a nerovnováhu moci spíš chybí. Např. nabídku „kuřby“ od prostitutky na ulici nebere jako obtěžování, ale „prostý dotaz“. Ano, kdyby se to opakovalo, obtěžovalo by ho to. Myslím, že ženy na ulici jsou ale v jiném postavení ohledně vystavení obtěžování. Navíc, mě obtěžuje i telefonát z call centra nesexuální povahy.

Ohrazuje se také vůči povinným lékařským prohlídkám. Nevím, jak je to v Kanadě, ale já sám mám zákonnou povinnost pravidelných lékařských prohlídek a jako omezování svobody to nevnímám. V porno průmyslu pak jsou také samozřejmostí. Chápu jeho argument, že se svým zdravím má být člověk zplnomocněn zacházet sám, což přirovnává ke kouření, ale kouření regulováno je - především pasivní kouření. Tedy nebere v potaz, že se neřeší zdraví dané sexuální pracovnice, ale spíš ohrožení zdraví klientely.

Také mám pocit, že ohledně regulace sexuální práce používá argument výjimky potvrzující pravidlo (když mluví v podstatě o jednom případu ranče, na kterém vykresluje, proč je regulace státem vždy špatná). Přitom na případech sexuálního otroctví vždy poukazuje, že to jsou výjimky – tedy že to, že někdo k výrobě bot zneužívá lidi, neznamená, že zakážeme boty, ale řešíme ono zneužívání od výrobce, či dodavatele.

S čím vůbec nesouhlasím, respektive kde Brown nemá pravdu, když popírá závislost (drogovou) jako možnou fyzickou či duševní poruchu. Dle něj člověk prostě může udělat rozhodnutí a přestat si píchat heroin. Tam si myslím, že už není radikální, ač chápu jeho pint, ale mýlí se.

“Feminists have accepted that choice is possible when it comes to a different, difficult subject: abortion. The feminist position (and I agree with it) is that women own their bodies and therefore each woman has the right to choose to get an abortion if she gets pregnant. This is called being "pro-choice". Feminists should be consistent on the subject of choice. If a woman has the right to choose to have an abortion, she should also have the right to choose to have sex for money. It's her body; it's her right.”

15.10.2021

Moderní a kritický feministický přístup k psychoanalýze (i feminismu) a genderovým rodinným vztahům, který jen nevyměňuje jeden dualismus za druhý. Kniha je psychoanalytická, tedy náročná. Na jedné straně analyzuje moc v rámci BDSM, na druhé straně především v genderových vztazích v celé společnosti a rodině (podává kritický přístup k tradičnímu psychoanalytickému pojetí genderových rolí a výchově dětí).

"Jsem přesvědčena, že – za předpokladu, že by došlo k podstatné změně v genderových očekáváních a rodičovství – oba rodiče mohou být pro své děti postavou separace stejně jako přimknutí; že chlapci stejně jako dívky mohou využít identifikaci s oběma rodiči, aniž by to zmátlo jejich pohlavní identitu. Bohužel jsou tato tvrzení stále kontroverzní. […] Když je toto křížení dovoleno ve vhodné době, jedinec nevyrůstá ve zmatcích kolem své genderové identity; spíše může být flexibilní v jejím vyjadřování. V mysli jedince genderová sebeprezentace koexistuje se sebeprezentací bezgenderovou, nebo dokonce se sebeprezentací v rámci opačného pohlaví. Osoba se tak může střídavě zakoušet jako „já, žena; já, subjekt bez genderu; já, podobná muži“."

21.09.2021

Copak já se v posádkách a dějích neztrácím (oceňuji na konci knihy seznam jednotlivých posádek a větší, byť ne dokonalou snahu vyhnout se „generickému“ maskulinu“ při označování hodností; také přechylování pozemšťanek je zvláštní). Ale nechápu, kde ty Borgy pořád berou :D V předchozí knize je vždy definitivně rozmetají, musím si konec vždy připomenout, ale pak se vždy objeví, jako by se nechumelilo… Ale oceňuji, že stále nacházejí další feministická témata – nakolik žena může rozhodovat o tom, zda donosit dítě, které nemůže přežít a navíc ohrozí její vlastní život (a to celé v kontextu výkonu služby); dilema pacifismu, ochrany vlastního a cizího druhu…

24.08.2021

„Dcera štěstěny je napínavým dobrodružným příběhem z doby poznamenané násilím a chamtivostí, ale zároveň prodchnutým touhou po lásce, přátelství a spravedlnosti.“

Isabel Allende je významná chilská feministická spisovatelka. Vedle zfilmovaného románu Dům duchů je Dcera štěstěny jedním z jejích nejúspěšnějších děl. Zachycuje nejen chilskou či americkou společnost v polovině 19. století, v období zlaté horečky. Vykresluje genderové poměry mísící se s dalšími charakteristikami, jako etnicita/rasa (zmiňuje i „underground railroad“, americkou síť přes kterou se pomáhalo lidem z otroctví), nebo sociální postavení. Nově příchozí do svobodné země Ameriky obecně z různých důvodů využívají jinou než svou původní civilní identitu, a hlavní postava ve světě, kde je naprostý nedostatek žen, raději dokonce vystupuje jako muž. Jedna postava je pak vyloženě trans muž. V té době tento koncept, natož diagnostika a medicínský diskurz neexistovaly, tudíž tím prostě jen žije. Je „vedoucí“ nevěstince, používá ženský rod, ale výhradně mužské oblečení a výrazně mužské jméno Joe Lamželezo. V jedné zmínce si vyloženě posteskne nad „božím záměrem“, že má ženské tělo, když to cítí jinak.

3 21.07.2021

Trochu všechno a nic. Obrázky jsou někdy z nějakých 70. let, někdy jen vizualizace, někdy neexistující stavby…

19.05.2021

Pro mě je vždy potěšením číst beletrii, protože se k ní tolik nedostanu (když nepočítám Star Trek). A autorka zařadila do vyprávění oživující prvky. Např. to, že knihu píší obě dívky, je pochopitelně dobrý tah. Nebo takové možná naturalistické detaily, jako že jedné z nich se při cestování dělá špatně. A pochopitelně „pikantní“ je, že jejich adoptivní otec je Slovák. Problémy jsem měl dva. Jednak jsem měl čas od času pocit anachronismů a nevím, jestli se mi to zdálo, jestli jsem měl nějaký pocit, že příběh o spojených dvojčatech mi nesedí do moderní doby, ale ztrácel jsem se v čase. Dívky se narodily v roce 1974 a knihu píší v roce 2004, ale někdy jsem měl z popisu minulých událostí dojem, že předbíhají dobu. Např. že by už kolem roku 1992 Rose psala na notebooku. Druhá věc je, že čím dále kniha ubíhá, tím ztrácí na věrohodnosti. Od epizody se Slovenskem už se přerodila v Akta X. A já jsem si přál, aby už skončila, a autorka možná taky.
PS: Není fér knihu odsuzovat proto, že je „vymyšlená“. To bychom si nemohli číst Harryho Pottera. Je to beletrie, ne literatura faktu. Autorka naopak život dívek podává velmi věrohodně a do běžných detailů. Je znát, že si dala práci s přípravou a studiem materiálů, které v knize i uvádí.

2 02.05.2021

Knihu z roku 2007 jsem si koupil v roce 2014 a dostal se k ní letos. Do jeho staveb a budov jsem se zamiloval a kniha mi pomohla porozumět proč. Kentaursky spojuje inženýrství, architekturu a umění. Spojuje masivní hmotu, lehkost a světlo do elegantních nadčasových staveb, který dokáží zachytit pohyb a emoce. Povzbuzují ke světlým zítřkům. On a clear day you can see forever. Je příznačné, že právě on byl vybrán na vytvoření transportního uzlu v New Yorku na místě tragédie 11. září. V době, kdy kniha vyšla, stavba ještě ani nestála. A v době, kdy jsem měl štěstí ji navštívit, jsem zase já zapomněl a existence tohoto architekta a mé knihy. Stavba je na velmi delikátním místě zachycujícím jak tragédii, pietu, tak právě naději do budoucna. Oculus (World Trade Center Transportation Hub) pak zpodobňuje ptáka, kterého ke vzletu právě pustily dětské ruce… A jiným virtuálním setkáním je třetí řada futuristického seriálu Westworld, kde scény z vedení společnosti Devos Corporation v Los Angeles roku 2058 byly natáčeny ve španělském City of Arts and Sciences ve Valencii

“With the proper combination of force and mass, you can create emotion.”

“He combines light and air and structural elegance with strength.” (Joseph Seymour)

01.04.2021

Motivační příběh třínohého kocoura Ziggiho je minimálně za 4* :)

16.02.2021

"Trápení a životní dramata nám vlastně pomáhají, abychom na sobě víc pracovali; v jejich důsledku se stáváme silnějšími a svobodnějšími v našem konání a dokážeme lépe vnímat i útrapy našeho okolí."

16.10.2020

Mě osobně kniha nenadchla. Možná tím, že jsem dříve četl její pokračování, Muži ve zbrani. Tahle kniha mi, zvlášť ve srovnání s pozdější, přišla prostě jako taková Policejní akademie (včetně na Pratchetta nezvykle vulgárního jazyka).

09.10.2020

Kniha je užitečná, pro dospívající (ale i dospělé), rodiče a odbornou veřejnost. Já sám s úzkostí žiju a v praxi se s ní setkávám u klientů a klientek běžně.

Autorka sice používá „generické“ maskulinum, ale alespoň to v úvodu reflektovala a upozornila, že se téma týká mužů i žen. Uvádí množství konkrétních příběhů a oslovuje dívky a chlapce. To, co ale vytknout chci, je heteronormativita. Dovedu si představit, že většině to ani nepřijde. Nicméně v příbězích o vztazích (a těch přirozeně v knize pro dospívající je spousty), se opakuje pouze jeden jediný vzor – chlapec a dívka. A ač by to mohlo znít jako detail, implicitně se tím stanovuje norma. Obrazně řečeno můžu říct, že mi na někom záleží, ale když si nevzpomenu na jeho/její narozeniny, tak to jsou jen slova. Bylo by dobré mít alespoň jeden příběh vybočující z tohoto modelu a vyjádřit tím uznání i jiných vztahů. Jak autorka píše, úzkosti a sociální fobie jsou u dospívajících časté. Z pohledu LGBT+ tematiky pak množství rapidně narůstá. Navíc větší diverzita se netýká jen LGBT+ dospívajících, kteří by knihu četli, ale všech. Protože genderová normativita je obecně jeden ze zdrojů úzkostí a strachu z nepřijetí a kritiky, znehodnocování. Větší pestrost by mohla všechny povzbudit v sebepřijetí a sebevyjádření.

Poznámka: V Praze funguje svépomocný spolek pro lidi se sociální úzkostí: https://www.sfingaos.cz/

21.08.2020

Nejucelenější výběr jejího díla a přehledný životní příběh, který obrazy doprovází. Obrazy samotné rozebírané nejsou, proto je to spíš jako (obrazový) doplněk nějaké jiné knihy, která komplexněji o její tvorbě a životě pojednává.

16.08.2020

recenze
Irena Smetáčková: Krok k odstraňování homofobie
https://www.genderonline.cz/pdfs/gav/2017/01/13.pdf

11.08.2020

„Ty parchanti sežrali Pluto.“

18.05.2020

Přestože se editoři dušují, že publikace nemá být bulvární, ale že jen zadali stejné téma různým uznávaným terapeutkám a terapeutům, kniha nakonec působí, jako nedělní Blesk, tedy zábavné bulvární čtení s občasným inspirativním terapeutickým přesahem. Také dle editorů jsou „pacienti“ v knize již mrtví, nebo jindy dostali terapeuti povolení od jejich případu mluvit. Nevím jak, když dle příběhů se svými klienta a klientkami již nikdy nepřišli do kontaktu a když, tak jen jako jakýsi epilog formou dopisu či náhodného setkání. Podle editorů kniha „oslavuje odvážné lidi“, ale mě přijde odvážné, pokud její přečtení někoho inspiruje k vyhledání psychoterapie. Pro samotné terapeutky a terapeuty může být přínosné vidět ctěné ikony jako lidi, ale kdo by se jinak chtěl stát klientem s vidinou, že pak jeho příběh bude propírán v médiích, respektive že daný terapeut či terapeutka pak za jejich zády probírá pikantnosti o tom, kdo s kým „píchá“ (citace Arnolda Lazaruse). Pak už mi nepřijde jako nevinné ano konstatování Joela Bergmana: „Při své praxi slyším denně báječné historky, ale nikdy jsem neslyšel nic takového.“ Samozřejmě každý slyšíme různé prapodivnosti a touha podělit se o ně je přirozená, ale udělat z toho hlavní téma celé knihy je prapodivné samo o sobě. Nebo jde o formu. Seriál Work in Progress je taký plný absurdních neurotických rysů hlavní hrdinky, ale zároveň je na ni milý a hodný… protože herečka není objektem toho seriálu, ale jeho tvůrkyní a pojednává sama o sobě.

Jediné, byť zásadní sdělení z některých příběhů vyplývá – přijímat lidi takoví, jací jsou. Na jednu stranu je to poněkud banální sdělení, pokud k němu je potřeba 32 příběhů. Možná ale právě opakované vystavení různým bizarnostem má vést k tomu, že nám už nic lidského nebude cizí. Ale nevím, Bohumila Baštecká to ve svých Základech klinické psychologie zvládne jedním odstavcem na straně 24, dke vzpomíná ne práci v krizovém centru, kde se běžně setkávala s lidmi s bludy a halucinacemi. Když se pak setkala s plačící ženou rozbalující velký balík, aby jí ukázala deku, kterou chtěla reklamovat, ale v obchodě nikdo žádné broučky neviděl, podívala se na deku a samozřejmě žádné broučky neviděla. Přemýšlela ale, kam by se i „bláznivý“ člověk mohl obrátit, když je nešťastný z deky a vyhledala jí adresu Entomologického ústavu. Který v dece ty broučky… našel.

A snad by kniha mohla také vést, alespoň z jednoho příběhu to vyplývá, k povzbuzení být kongruentní. Než hrát nějakou terapeutickou roli.

Na druhou stranu na můj vkus v příbězích až moc často zahájení terapie probíhá slovy: „Jak vám můžu pomoci?“ Možná od dob, kdy příběhy vznikaly, se snažíme neuzavírat s klienty a klientkami nereálné kontrakty a autoritativně nepřebírat hned prvním výkopem zodpovědnost, místo jejich zplnomocňování.

Zaujal mě ale příspěvek Peggy Papp, který konkrétně ilustruje pestrost identit a vztahů, sexuální a romantickou orientaci a její naplňování. Pracovala s manželským párem, který se jí po čase přiznal, že není heterosexuální. Bylo to součástí jejich problému, protože tím pádem nepatřili ani do LG komunity, ani do hetero komunity a bisexuální také nebyli. Sami byli překvapení, že se zamilovali do sebe a u svých nehetero přátel pochopení moc nenašli.

A Pak Laura Brown, feministická lesbická terapeutka, se kterou jsem se setkal loni na semináři o feministické supervizi.
https://www.facebook.com/events/295566674569653/

Ironií je ale heterosexistický překlad, zvlášť u popisu feministické terapie. „Lesbičku“ bych zkousl, ale v příběhu o lesbické klientce, která řeší vztahy se ženami, to uzavřít, že si našla partnera a osvojili si děti, nelze vzít ani jako rádoby „generické“ maskulinum, Překladatel prostě zazdil celý kontext a přeložil slovo „partner“ jako partner, místo partnerka…

02.05.2020

Little Women of color

10.03.2020