jirka7470 komentáře u knih

Virginia je vážně vtipná! Její dů/vtip v knize jiskří jako krystalky ledu na sněhu.

27.02.2020

Byl jsem zvědavý, tak jsem audioknihu doposlouchal (a občas se mi dělalo špatně z gore efektů), ale mohl jsem se bez toho obejít. Přeci jen jsou to devadesátá léta a King motiv dvojníků použil několikrát. Dívám se zrovna na seriál Outsider, kterému se jen tak nic kingovského nevyrovná.

21.02.2020

Nečekaný plot twist jak v knize, tak ve světě Star Treku. Zvlášť ti, co znají Novou generaci, seriály a filmy, si to užijí, protože kniha na ně odkazuje a navazuje. Např. jako teaser můžu uvést, že se dozvíme osud krystalických bytostí… nebo-li větvovitých. Ano, politické korektnosti si tu užijeme do sytosti. A pro mě je to blaho, protože po feministickém Voyageru a zoufalé koloniální řadě Enterprise, tu máme Star Trek nového milénia. Tahle kniha může být učebnicí postkoloniálních… nebo dekolonizačních studií. Překonává i předchozí filmy a seriály, protože ve své feministické etice (a přesně to je to, co na ST milujeme) konečně překonává heteronormativitu, jinak v ST nejzazší mez, a diverzitu povyšuje na jiný level. Svět, společenská a etická témata řady Titan dostává doslova vesmírné rozměry… A je to stejně tak bombastické jako akční filmy založené na gigantických explozích.

Star Trek Titan se svou pestrou posádkou je stále viditelně feministický. Extrémně různé druhy se sžívají, což je výzva. Dokonce i nehumanoidní druhy, což mi připomíná snahu dehumanizovat jiné, abychom je považovali za podřadný druh. Level Star Treku je v tomto rovnání nebetyčný. Bytosti s různými zvyky, např. vegetariáni versus predátoři představují problém pro společné soužití. Vzpomněl jsem si na různé zvyky, jako košer stravu, halal… i to, že třeba Air France nabízí desítky „diet“ pro cestující, aby jídlo, které si dají, respektovalo i jejich kulturní potřeby. Příznačné, že jako na Titanu, je to ve vzduchu, kde jsme doslova na jedné palubě.

Další jsou vztahové koncepty, jako třeba ne/monogamie, a jejich vyjednávání v rámci dané kultury, ale i na osobní rovině. Hned v úvodu knihy je osloven problém obtěžování zabaleného do rádoby milých komplimentů – jenže ženy nechtějí být ceněny jen za svůj vzhled a vlastně neustálé komentování jejich těl, vzhledu, oblečení… je jednoduše obtěžující. A argumentovat odlišnou kulturní zvyklostí neobstojí ve světle jednoduchého vodítka – respektovat „ne“. Ostatně věřím, že daná postava by ihned takové chování nepovažovala za přirozené, kdyby se jí ho dostávalo také, ale ze strany muže. (A to Titan jako startrekovský svět je jinak nezvykle neheteronormativní).

Ale rozměrů je tam více. Např. na základě jednoho člena posádky můžeme vnímat i téma autismu, respektive Aspergerova syndromu ve smyslu řešit vše bezelstně empiricky doslovně.

Celkově pak esencí Star Treku je do praxe převést mnoho etických, společenských nebo kulturních a ekologických témat a problémů. Témata, o kterých uvažujeme, se v jiných národech reálně dějí. Respekt k tradiční lovecké kultuře, ale zároveň respekt k životu jiných tvorů – nicméně podpora rovnováhy jedné strany může znamenat ohrožení druhé strany. Téma potřeb jedince versus potřeb celého (eko)systému (viz mýtická Gaia). A přiznám se, že pointa řešení i mě překvapila. A to už je co říct.

4 15.02.2020

Kniha je důležitější než jen v kontextu sexuality a vztahů lidí s mentálním postižením (MP). Pomáhá tematizovat obecné otázky ohledně sexuality, etiky, zplnomocňování nebo normativity.
Samostatnou část by mohlo mít je rodičovství. Rodičovství je sice probíráno, ale je „rozpuštěno“ v různých částech textu o antikoncepci, reprodukci a nechtěném těhotenství. Jak autorka uvádí, je to téma kontroverzní, složité a máme málo zkušeností. Přesto bych hádal, že máme dost zkušeností, abychom se tématu věnovali hlouběji a samostatně.
Téma, které vyloženě chybí, byť chápu, že je poměrně nové, je otázka sexuální asistence. Autorka probírá otázky zneužití, nebo sexuální výchovy a toto téma je velmi na místě v těchto souvislostech probírat. Ostatně pasivní sexuální asistence je určitým synonymem sexuální výchovy a aktivní sexuální asistence je součástí otázek o zneužití a naopak zplnomocňování lidí s MP (či jinými hendikepy). Určitý odkaz na sexuální asistenci je až na konci knihy na straně 157.
V části o pohlavních nemocích jsem trochu na rozpacích z pojmosloví jako „nákaza AIDS“ (čekal bych spíše „nákaza HIV“) a zvláštní tematizace homosexuality – která má „jinou motivaci než sexuální uspokojení“. (O tom obšírněji níže.) Trochu to působí, jako by homosexualita (ostatně to je medicínský a nevhodný termín) měla označovat jen sex a pokud tomu tak není, je třeba to výslovně uvést. Což je heterosexismus. O heterosexualitě bychom takto nikdy nesmýšleli (alespoň ne v moderní době, na rozdíl od doby, kdy tento pojem vznikl a dnes má jiný význam).
Moje zásadní výtka je ale implicitní heteronormativita a heterosexismus v knize, což je ironií, jestliže má být osvětová. Projevuje se typická situace, kdy daný odborník nebo odbornice sice výslovně jako mantru uvede, že homosexualita je „normální“, ale implicitně je očividné, že tento postoj zvnitřněný nemá (aniž by si toho byl vědom).
Hned v úvodu autorka definuje sexualitu a definice, které uvádí, jsou výhradně heteronormativní. O kus dál sice rozebírá, co je v sexualitě normální a homosexualitu zahrnuje do normálních projevů, nicméně evidentně ji implicitně vyčleňuje. Pokud by ji zahrnula do úvodních definic toho, co je sexualita, nemusela by pak tolik vysvětlovat (a protiřečit si), že je „normální“.
Toto se projevuje i v jiných místech textu, ale další vlemi okatý příklad je na s. 104, kdy autorka homosexualitu vlastními slovy (tedy bez citace) definuje jako „poruchu“ (sic). Zároveň ji definuje pouze jako sexuální přitažlivost a vzrušivost (romantické city, vztahy, a partnerství opomíjí). A nakonec používá archaická označení jako „uranismus“ a „lesbismus“. Přitom ví, že to porucha není - cituje MKN. Výslovně pak uvádí, že homosexualitu již neřadíme mezi „parafilie“ (korektní termín k dřívějším „úchylkám“). O pár odstavců dál se ale opět zaplétá do matení, kdy mluví o homosexuálních vztazích takto: "Těchto parafilií postupně ubývá.“ Ano, myslí tím stejnopohlavní chování např. v nekoedukovaných pobytových zařízeních, ale vyznívá to, že "normální" vztahy jsou ty různopohlavní.
Nekonzistence pak prostupuje v textu dále. Např. autorka mluví o homosexuální identitě, nicméně v předchozí části textu se sice podiví, že dle výzkumu na Slovensku 46 % zaměstnanců a zaměstnankyň daného zařízení považuje homosexualitu za nemoc (nejspíš i vlivem religiozity na Slovensku, jak vyplývá z jedné citace mluvící v této souvislosti o hříchu), ale sama, když ne jako „poruchu“, viz výše, považuje za „správné“ vnímat ji jako „odchylku“. Odchylku od čeho? Od normálu? To je ilustrace heteronormativity. Tento postoj pak v daném výzkumu sdílelo 23 % osob. Ironií je, že 16 % osob se hlásilo k postoji, že homosexualita je „přirozený projev sexuality“. Což je v kontrastu se samotným postojem autorky, která nereflektovaně zůstává na úrovni „tolerance“, přestože na místě je respektující postoj.
Nakonec je možné reflektovat určitou postojovou hierarchii v části o „sexuální výchově“. Např. nadřazování „výchovy k manželství a rodičovství“ nad „výchovu k partnerství“ je implicitní morální hodnotový postoj. Navíc spojován manželství s rodičovstvím je také výmluvné (v ČR se polovina dětí rodí mimo manželství). Také „rodinná výchova“ jako nabízený nejnadřazenější pojem je implicitně spojována pouze s rodičovstvím, ne partnerskými a dalšími vztahy. Následně pak kvůli tomu jsou (z rodinné výchovy) vyčleněni neheterosexuální lidé kvůli předpokladu, že pro ně rodičovství není dostupné a „rodinná výchova“ by nenaplnila jejich potřeby na vzdělání.
Autorka se paradoxně kloní v souvislosti s lidmi s MP ke švédskému modelu, ve kterém rodičovství a manželství je součástí univerzálně pojaté sexuální výchovy (protože lidé s MP zřejmě nebudou manželi a rodiči). Je výmluvné, že pro běžnou populaci to takto nepojímá, že by manželství a rodičovství mělo být součástí obecné sexuální výchovy a ne vyčleněno hierarchicky jako nadřazený okruh. Tedy už samotná koncepce výchovy nereflektovaně odkazuje k určitým morálním postojům a hierarchii, na jejímž vrcholu stojí manželství a rodičovství, vylučující navíc stejnopohlavní vztahy a rodičovství.
A nakonec, na s. 148 autorka píše: „Podstatným faktorem je také pohlaví – správné osvojení si typické mužské či ženské role vyžaduje, abychom v procesu výchovy, jakož i při definování jejích dílčích cílů a obsahu, více přihlíželi k heterosexuálním rozdílům.“ Jedna věc je matoucí formulace, která působí opět heteronormativně. Nebo autorka měla na mysli biologické pohlavní rozdíly, nebo genderové? Otázkou je, proč si je osvojovat, a to „správně“. Co jsou „typické mužské a ženské role“, respektive co jiného, než stereotypy? Kdo to určuje? Co s těmi, kdo „typičtí“ nejsou (třeba jsou neheterosexuální)? V tomto s autorkou tedy vůbec nesouhlasím a myslím si, že sexuální výchova má naopak vést k reflexi stereotypů, sebereflexi a respektu k individuální pestrosti a sebeurčení.

15.01.2020

Tak jako u předešlé knihy si vychutnávám „feministické“ ladění knihy. Posádka Titanu je nejpestřejší v dějinách. Asi víc než jiné druhy mě dostává, že jedním z členů je i Austrálec. Pochopitelně se tedy řeší témata jako rasismus, v tomto díle ani ne ableismus, ale zato kolonialismus (a kdo chce, všimne si paralely s Izraelem) a věci s ním související (jako paritní zastoupení), kulturní relativismus nebo jiné etické otázky. Amatonormativita mi stále vadí, ale aspoň to není heteronormativní. Norma monogamie mi taky přijde nevěrohodná.

Překladatel/nakladatelství zvolil variantu přechylovat jména pozemšťanek a mě zajímá, jak se v těch všech postavách tedy vyznal ohledně jejich původu. Na jednom místě omylem přechýlil i jinou členku posádky, takže vjednom odstavci se ocitly obě varianty jména. Myslím, že přechylování je celkem zbytečné retro. Taky ruší „generické“ maskulinum hodností (a že těch žen tam je). Zvlášť, když překladatel nepřechyluje, tak tím vytváří zmatek. Nebo je to přinejmenším opět zbytečné retro.

Poslední záhadou je, proč je Červený, respektive Srdcový král z Alenky přeložen jako Černý…

07.08.2019

Takové ty občasné tradiční soudobé genderové stereotypy… Co zajímá kluky, v čem jsou dobré holky.... Občas se to ztratí a jindy mají i oddělená místa u stolu…

25.03.2019

"Její práce spočívala v pomoci lidem hledat to, čemu říkala „krabička moudrosti“ – jejich smysl pro hodnotu, naději, sebepřijetí, posílení sebe sama a schopnost být zodpovědný a rozhodovat se. Soustředila se rovněž na lidskou jedinečnost."

„Svět je lepší místo, protože JÁ na něm jsem.“

"Jak pokračovala v definování svého terapeutického systému, rostlo její přesvědčení, že kterákoli lidská bytost na světě se může bez ohledu na vnější podmínky a okolnosti vnitřně změnit. Za to, že lidé zůstávají stejní, platí často nemocí, pocitem viny, ztrátou intimity, produktivity a radosti. Věděla, že mohou chtít od života víc než jenom přežívat a snášet bolest."

1 24.02.2019

Jako feminista mám z knížky radost, protože takhle daleko se snad žádný Star Trek nedostal. A zdaleka nejde jen o množství ženských (hlavních) postav a to, že splňují test Alison Bechdel. Neviděl jsem dosud poslední řadu „Discovery“, ale předposlední „Enterprise“ byla tristní. Který svým neokolonialismem jako by z dnešního pohledu předznamenával Trumpovu éru. Star Trek se vždy díky svému sci-fi konceptu mohl pustit do etických, společenských, psychologických a jiných otázek. Což třeba můj táta nikdy nechápal a považoval seriál svého jen za „fantasmagorii“. Přitom že bych byl „technický typ“ je to poslední, co by se o mě dalo říct. Někdy seriál sice pokulhával, tedy alespoň za mými hodnotami, alespoň z dnešního pohledu (a jedna z epizod „Enterprise“ je vyloženě žalostná). A do očí bijící byla heteronormativita, vůči které se bouřili i samotné herečky a herci. Poměrně marně.

Titan je založen na té nejpestřejší posádce v historii Star Treku. Ve vší té mimozemské pestrosti postav ze světů bez gravitace, vodních světů, nebo nehumanoidních bytostí (ještěrovitých, pavoukovitých, kyborgovitých), což je opravdu esence feminismu, se možná ztratí samotná pestrost postav z různých koutů Země. Třeba Austrálec jako jedna z vedlejších postav je i ve sci-fi světě stejně exotický, jako třeba tvor, který ani nemluví „lidskou“ řečí.

Číst to v současné době je tak příznačné… Rasismus je tematizován např. v případě doktora Ree, jehož druh připomíná dinosaura a probouzí poněkud fobické reakce, přestože výcvik na akademii obnáší i citlivost pro diverzitu. Což je program, který i na našich školách systematicky chybí, ač nástroje pro něj existují. Je ukázáno, jak předsudky jsou rychlejší, než uvědomit si, co daný druh ve skutečnosti přinesl a daná osoba konkrétně také. Nakonec se ukáže, že pro lidi může být nezvyklé, že se ocitli na dané lodi tak druhově pestré menšinou. Vzpomněl jsem si na Dukovu „utlačovanou většinu“. Přitom… znamená to, že se k menšinám chováme tak špatně, že máme mít strach se menšinou sami stát? ;)

Jednou z postav je Melora Pazlar ze světa bez gravitace. Její soužití s bytostmi s „vyšším g“, je tak boj s ableismem. Nejprve na antigravitačním vozíku, neustále šuškání a pohledy ji začne rozčilovat a budovat v ní nepřátelství, ale když jí doktor nabídne trvalou změnu, že by její tělo bylo adaptováno na běžnou gravitaci, nakonec odmítá. V knize má lepší antigravitační oblek, a ač o holi, rozhodne se, že je na čase, aby se přestala přizpůsobovat ona okolí, ale okolí, lidé i fyzické prostředí, se začalo přizpůsobovat jí.

S tím souvisí také téma náboženství. Ale i ateismus.

Navíc, poprvé, co si pamatuji, jsou zde přirozeně a běžně neheterosexuální postavy.

A také téma slaďování pracovního, osobního a rodinného života v kontextu rodin na palubě, těhotné členky posádky, nebo ústřední manželské dvojice kapitána a poradkyně.

1 04.12.2018

Kniha aktuálně přibližuje manželské a rodinné poradenství, ale zároveň jako by setrvačností tomuto oboru vlastní zůstávala něčím v minulosti. Reflektuje změny názvů poraden od Manželských po Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy, ale zároveň na ty mezilidské vztahy a to především partnerství jako takové pozapomíná. Přitom evidentně nové zkušenosti pojímá, už používání pojmu „gender“ o tom svědčí a Petr Šmolka v jiných textech reflektuje netradiční rodiny, vztahy, páry stejného pohlaví… Zde je prezentováno spíše klasické tradiční manželské poradenství, které setrvačností spíše stojí na stereotypech, než pestřejší podobě partnerských vztahů. Humorný, žoviální styl pak ej vhodný možná více pro fejeton, než pro populárně naučnou publikaci. Tedy humor je vždy na místě, ale v takovéto formě se hodí víc do Všechnopárty Karla Šípa. Místy je patrný trochu plzákovský pragmatický styl, který vadí především, když přechází až do medicínského patologizující diskurzu (škatulkování, nálepkování a diagnostikování).

13.11.2018

Osobní tajemník zavěsí: "To byla stráž u Královské brány. Paní premiérka právě dorazila. Paní premiérka prý vystoupila dřív, než vůz zastavil… a zuřivě se prohnala kolem soukromého tajemníka."

5 04.09.2018

"Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému. Tak mi život ubíhá – řada závodních aut a nekončící stavba gotické katedrály. Oknem svého řítícího se auta vidím, jak za sebou zanechávám všechno, co mám rád: nepřečtené knihy, neodvyprávěné historky, nenavštívené krajiny…"

3 25.03.2018

Myslel jsem, že když jsem dočetl Monstierovy Dějiny sebevraždy, že si vydechnu. A číst teď beletrii, je pleasure… Ale vypadá to na další ranní nevolnosti v tramvaji. With a rage like a fist in my womb. Tohle není sterilní patriarchát, mužská hegemonie, dekolonizace… Tohle má krev a maso. A to mě se to bezprostředně netýká. Jiní a hlavně jiné to musely prožít, zemřít v tom, nebo to přežít. Co všechno lze přežít. Nebo, jak by se zeptal Stephen King, co všechno vůbec člověk ještě přežít chce. A přitom je to všechno, jako med v mléce, rozpuštěné do magického realismu, protože nezředěná by ta dávka byla smrtelná. Mám chuť ji strčit do mrazáku. Ale čtu to všechno, protože to chci vědět. To nejmenší můžu udělat. Pro ty, kteří to museli*y žít.

4 17.03.2018

Mary Poppins meets Pipi dlouhou punčochu

07.01.2018

Lewis mě nejdřív překvapil. Po třetí knížce mám pocit, že je to pro mě nově objevený feminista, jako S. K. Neumann. Zatímco jeho kamarád Tolkien se dal na fantasy, Lewis se odchýlil na sci-fi, na společnou práci nedošlo. Vždy jsem k jeho knížkám přistupoval ostražitě, přeci jen křesťanská sci-fi... V Narnii to pro mě tak vidět nebylo, ale v trilogii je to naprosto jednoznačné. Zároveň se ty knížky vždy četly jako po másle a vlastně i ta vykřičená křesťanská místa byla vlastně košer a asi jim nebylo co vytknout. Ale v posledním díle, ze 40. let, vysloveně kritizuje patriarchát a tradiční manželství, dá se říct. Aspoň jsem v jednu chvíli měl ten pocit. A celkem jasně, jistě na svou dobu, vyjadřuje přátelský postoj vůči neheterosexualitě a „lesbičkám“? Tedy už tím, že tohle téma zmiňuje a to celkem neutrálně. Součástí je i korporátní policie vedená slečnou Hardcastleovou alias Vílou, navíc tvořenou hlavně ženami. Vílu si představuju jako Cate Blanchett ve čtvrtém díle Indiana Jonese, nebo Laura Dern představující Diane Evans v Twin Peaks :) Vlastně je v knize množství ženských hrdinek, což by mohl dosud závidět leckterý současný hollywoodský film, který by, na rozdíl od této knihu, neprošel testem Bechdelové.

Ale…. pak se Jane setká s Velitelem, Králem rybářem, a ukáže se, že pokud jde o feminismus, jde o feminismus křesťanský. Ten není založen na genderové rovnosti, ale na pomyslné komplementaritě a (genderovém) řádu. (A já se obávám, že emancipované ženy v knize jsou ve skutečnosti jen odstrašující příklad.) Jenže, v patriarchální společnosti, ve které žijeme, je tato komplementarita ve skutečnosti hierarchizovaná. Velitel mluví v souvislosti s manželstvím o poslušnosti a pokoře a já se obávám, aby nebyly míněny hlavně pro ženy/manželky. Ostatně ilustrativní příklad, který Velitel předvede, je ilustrativní možná víc, než je výslovně zamýšleno. Když Veliteli jedna z ženských postav – pomocnice – přinese večeři a on/muž pak drobečky chleba vysype na koberec, aby si je mohli tři myšky/ženy přiběhnout sníst, navíc s radostí… a pak zase poslušně odběhnout pryč do úkrytu. Tradiční genderový řád v celé kráse, kdy muž „chlebodárce“ vydělá doslova na chléb, který mu připraví žena a on pak drobky hodí na zem ženě, která je sní posbírá/uklidí.

Z jiného dialogu mezi mladou paní Jane Studdockovou a paní Dimbleovou, která ale získává přízvisko „matka Dimbleoyová“, zřejmě jako odkaz k její morální mateřské autoritě, pak vyplývá, že křesťanský genderový vztah muže a oddané ženy je tak samozřejmý, že vůbec přemýšlet o něm je od „mladých žen“ hloupé: „Za mých mladých let bylo všechno snazší. Vychovávali nás pomocí příběhů se šťastným koncem a modlitební knížky…“ Jako bych slyšel Jiřinu Prekopovou, která nostalgicky mluví mnohým z duše.

Rafinovanost křesťanského tradičního pojetí vztahů můžu a žen, které je založeno na hierarchii, kdy mužský svět je nadřazen tomu ženskému, ale podává se to jako „komplementarita“ a rovnost, je vykreslena v chodu domácnosti na zámku. V kuchyni pracují jak ženy, tak muži rovným dílem, zřejmě. Ale odděleně. Proto se mluví o „ženském dnu“ a „mužském“, protože „muži a ženy nemohou vykonávat domácí práce spolu, protože by se pořád hádali.“ Je zde řeč o rozdílných jazycích mužů a žen. Jako bych slyšel věřící partnerskou a terapeutickou dvojici Chválu a Trapkovou, kteří i na tomto principu založili svou terapeutickou školu. Byť zajímavá myšlenka, která v sobě opět má emancipační potenciál, je o tom, že muži „neumějí pomáhat“. Tedy že je možné je přesvědčit, aby něco udělali, ale ne, aby pomáhali s něčím, co dělá někdo jiný, respektive žena. To tvoří kontrast oblíbenému pojetí partnerských vztahů, kdy muž „pomáhá“ své ženě starat se o své děti, umývat nádobí, které použil, uklidit byt, ve kterém bydlí…

Nicméně moje obavy a podezření se jinak naplňovaly a mám pocit, že i lesbické téma, které se znatelně knihou prolíná, slouží jako ilustrace zpronevěření se konzervativnímu biblickému genderovému řádu. Ilustrativní je, když paní Jane Studdockovou vyslýchá slečna (asi ne náhoda) Hardcastleová, mučí ji a sexuálně obtěžuje.

Nicméně stále je to skvělá křesťanská sci-fi, a dokonce svým způsobem emancipované – tedy ne z genderového hlediska, ale jakousi svojí duchovní i náboženskou autonomií od katolické církve. Přesto mi osobně je nepříjemné, že postavy (i zvířata) a ženy obzvlášť najdou smysl jen v heterosexuálních párech a lidé navíc v manželství. A že za tohle rouhání bych jimi byl označen za někoho, kdo si něco nepřiznal, něco si nalhává, kdo není zralý.

„Jako teolog plesám nad Lewisovou schopností pojednat velmi poutavě a s lehkostí jemu vlastní nad mnohou životní otázkou v rámci jediného díla, aniž by to působilo násilně. Jako vždy skvěle postihuje otázku Zlého, za povšimnutí stojí též zamyšlení nad vztahem podřízenosti a samozřejmě kouzelné pojednání nad vztahem lásky a manželství.“ lord-artoo

2 31.10.2017

Skvělé k diskurzivní analýze socialistického feminismu kloubícího apel na ženu a její tradiční (což neznamená historickou) roli obětavé pečovatelky o děti, domácnost a manžela, pěknou, upravenou nositelku estetického cítění, s apelem na ženu jako člověka majícího práva na nezávislost a seberealizace mimo rodinu a mateřství. Poměrně „schizofrenní“ situace bilancování mezi svou proklamovanou biologickou potřebou a „povinností“ (sic) a vlastním sebeurčením a společenskou rovnocenností.

03.09.2017

Koniášovo oqénko aneb Katolická sci-fi
Takové to, jak už máte skoro dočtenou knihu, když ji máte sto chutí spálit :D Takové genderové kacířství! Čtu druhý díl sci-fi trilogie katolického autora C. S. Lewise (autora Narnie), kamaráda Tolkiena, který ale svou část sci-fi domluvy opustil. Ve druhém díle z roku 1943 (první se odehrává na Marsu, druhý na Venuši) jsou náboženské odkazy a jinotaje opravdu podstatné, ale budiž. Víc mi vadí naturalistické násilí; kdyby se raději držel popisu jídla :) A najednou na stránce 213 gender. Totiž „rod“. Takže ho znali už na přelomu 30. a 40. let. To prý jistě není náhoda, že téměř ve všech jazycích jsou předměty mužského nebo ženského rodu ;) A není to jen morfologické, ale podstata veškerého jsoucna je mužská a ženská. Přitom zároveň zdůrazňuje, že esencí je gender/rod, ne pohlaví. Pohlaví je jen jedním z jevů, nedokonalým, byť zároveň příznačným projevům genderovosti. To, že věci mají gender, není dáno tím, že by si do něj předci promítali ženské či mužské vlastnosti. Naopak. Věci samy o sobě jsou genderované, „maskulinní“ (aniž by byly „mužské“) a „femininní“ (aniž by byly „ženské“) – utěšuji se myšlenkou, že překladatelka Jana Pošmourná měla možná dost pošmourné chvíle, když to překládala, i když, kdo ví, lidi si v zásadě asi tohle stejně myslí, že je vše ženské a mužské. A takové jsou i ony dvě božské bytosti, se kterými rozmlouvá, maskulinní a femininní a přitom bezpohlavní, proto má jedna kopí a druhá prázdné ruce otočené dlaněmi vpřed… Ale v podstatě katolická sci-fi je bezva počin :) Na Venuši se odehrává ekvivalent Adama, Evy (tedy Adam přítomen není), ráje a boj o první hřích a poznání… A takováto apologetika genderu, zahrnutí genderové ideologie do nitra katolického vyznání, je vlastně fenomenální. Možná by si to měl přečíst papež. Místo odmítání zahrnout esenciálně gender do božího plánu.

1 04.11.2016

Kodži Suzuki: Smyčka (třetí díl trilogie Kruh a Spirála) je výživná. Myslel jsem si, že když se to odehrává v jiné realitě, budu ušetřen. Ale zrovna když jsem cestoval domů halloweenskou nocí, objevila se Sadako… (Poslouchal jsem audio zpracování, respektive rozhlasové.) Navíc to celé Suzuki dotáhl do zcela nových rozměrů, což velmi oceňuji. Think outside the box. Suzuki zcela změnil realitu. Kdyby místo různých pokračování Kruhu zfilmovali pokračování trilogie… A spojuji si to se seriálem Westworld, ale i s filmem Ona. A taky s komiksem, o kterém mi vyprávěl Adam, kdy se lidé dostanou do počítačové hry a musí splnit úkoly a levely, aby se dostali zpět… ale po čase začínají řešit, jestli se chtějí vůbec dostat zpět. Tak jako bytosti/lidé se mohou chtít dostat z virtuální reality do… konvenční reality (Sadako nebo seriál Westworld: „Vy jste skutečná?“ „Když to nepoznáte, jaký je v tom rozdíl?“). A kde jsou hranice realit? Nepatřím mezi pozitivisty a jako psycholog mám názor, že jediné, co je reálné, jsou pocity. Proto vztah s virtuálním programem ve filmu Ona mi přijde stejně ne/reálný, jako vztah s osobou z masa a kostí. Fyzická realita sama o sobě není „skutečnější a opravdovější“ a „hodnotnější“. Opravdové jsou jen pocity, prožívání, co si o věcech myslíme, než jaké věci samy o sobě jsou.

3 01.11.2016

Není to ono. Je to jako týden se živit jednohubkami. Ale je fakt, že autoři nedoporučují číst knihu postupně a sami nabádají, že to je kniha ke čtení „nazdařbůh, mimo obvyklou trasu začátek-konec“. Nicméně mně osobně ty jednohubky přišly oschlé. Není to výčitka, jen reflexe, že kniha je (celkem přirozeně) heteronormativní. A mně prostě genderové stereotypy nechutnají. Ale i to autoři už v úvodu také předesílají, když se s knihou „významných českých spisovatelů“ obrací na „laskavé čtenáře a spanilé čtenářky“.

13.10.2016

Zase taková náhoda (související s druhou světovou válkou). Včera Cointreau a dnes Elie Wiesel. O jeho smrti se objevují zmínky už od včerejška a mě to došlo až dnes večer doma, že to je on, jehož knížku jsem dnes dočetl cestou vlakem zpátky do Prahy. Odkud myslíte, že byla ta biblická oqénka :) Z jeho Příběhů o důvěře… Rozplýval jsem se nad tím, jak jsem ho podcenil, jak jsem překvapený, že židovský autor knihy z roku 1998, profesor, nositel Nobelovy ceny míru… vyjadřuje hodnoty, které mi jsou blízké a jsou pro mě tak aktuální a v některých kruzích tak vzácné. Včetně feminismu!

Jeho pojetí židovství bylo rozhodně nesionistické. Ostatně po vzniku židovského státu odjel do Izraele, ale prvotní nadšení vystřídalo rozčarování z toho, že Izrael odmítá přijmout zkušenost diaspory.

Za židovskou tradici považoval právo každého jednotlivce na odlišnost, respekt k cizincům, každá bytost odráží podobu Boha, který nemá tvář, pouze v diktaturách jsou si všichni lidé podobní, mluví stejným jazykem, mají stejné cíle a uctívají stejné věci.

Proto jako vášnivý bojovník za lidská práva a stoupenec Izraele obhajoval věc sovětských a etiopských Židů, nikaragujských indiánů, v Argentině zmizelých kambodžských uprchlíků, Kurdů, obětí apartheidu a hladomoru v Africe či zajatců v bývalé Jugoslávii.

A stojí ještě jednou za zmínku, že byl feminista.

Přinášel opravdovou důvěru a naději. Ne strach. Chtěl, aby se nikdo nemusel cítit cizincem vůči bližními ani vůči sobě samému.

3 03.07.2016