jardadr komentáře u knih

Prozaická báseň o svobodě, dobru a hledání smyslu života. Hermann Hesse pro mě dříve byl tak velkým literárním pojmem, tak vysoko čněl v mých představách, že jsem podvědomě nikdy po jeho knihách nesáhl, snad z obavy, abych sám sebe neshodil. Zase jen předsudky. Dnes vím, že tento pán nám má co říci každému. Tato knížka to jen dokazuje. Je to na devadesáti stránkách zkoncetrovaná krása. Už se chystám na další Hesseho knihy. :-)
Po přečtení této povídky ve mně stále hlodá neodbytná myšlenka: o jak moc více svobodnější jsme, než byli lidé konce devatenáctého století? A o kolik svět opravdu pokročil v myšlenkách svobody a tolerance?
Vemte si Knulpa; toulá se po tehdejším Německu, na živobytí si buď někde vydělá, nebo si ho vyprosí od známých, přátel a dobrých lidí. Na oplátku může nabídnout jen svoji dobrou náladu a společnost. Lidé se sice pozastavují nad tím, že nevyužil nadání a předpoklady, které měl, ale nevyčítají mu to. Spíš ho pro to litují. Nanejvýš někteří měšťáčkové porovnávají jeho "životní nezdar" se svým " úspěchem".
Jak by to vypadalo s Knulpem dnes? Jak by na něho dnešní pokroková, moderní doba pohlížela? Jako na socku, houmlesáka, příživníka, nezaměstnaného a neplatiče daní - tedy přítěž pro "slušnou, poctivou" společnost, málokdo by s ním vůbec prohodil slovo, možná by si na něm mládež z dobrých rodin pocvičila hmaty a chvaty.
Bohužel...

Kniha, která by před pár stoletími přinesla autorovi obvinění z kacířství a zřejmě i smrt na hranici. Ve dvacátém století už "jen" zařazení na církevní index zakázaných knih. Je s podivem proč to tak bývá, že ti, kteří prohlašují že jen oni mají pravdu, nechtějí připustit, že by někdo mohl uvažovat jinak, natož aby s ním o jeho názoru vedli debatu. A pokud hlásají slova samotných nebes, pak by se přeci nemuseli snižovat k tomu, aby nějaké knihy zakazovali.
Jaký to má smysl, snažit se někoho umlčet? Pravda je přece jen jedna a nemůže jí přestat být i kdyby tisíc lidí tvrdilo opak. Nebo ano?
Anatole France se na Nebe a bytosti ho obývající podíval osobitým pohledem. S ironickým úsměvem převrátil mnohá dogmata naruby a v jeho pohledu není nic na světě dokonalého a všichni jsou chybující, včetně Boha. Což je na jednu stranu sice demoralizující stanovisko, ale na druhou stranu ne bez určité sympatičnosti. Francemu se asi prostě protivila představa Boha, který je sice ověnčen gloriolou dobrotivosti a přitom chce být neustále dokola oslavován a obáván. Který vše řídí a přitom nechává lidi trpět. Mimochodem ani lidské pokolení France neušetřil, lidé smylní jako o život, podvádějí, jsou lakotní, majetničtí...
Vzhledem k poselství knihy, kterým je víra v pokrok, víra, že bude poražena nevědomost a zvítězí rozum, že jen tak se dá zvítězit nad temnotou v nás, je docela smutné zjištění, že brzy po jejím napsání vypukla První světové válka a popřela tuto autorovu naději.

5 29.03.2013

První kniha od Klostermanna, kterou jsem poznal a hned mě okouzlila. Příběh ze staré Šumavy, z posledních chvil předtím, než zemřela, zabita řáděním živlů, kůrovcovou kalamitou a lidskou hamižností. Příběh z poslední "války" hajných s pytláky.
Je zajímavé, jak v dílech spisovatelů, kteří jsou označováni za realisty občas probleskne záblesk mystična, osudovosti. Vemte si třeba starého hajného, jehož zločiny, vraždy, kterých se dopustil za zástěrkou služby, musí být splaceny tím, že se spojí jeho krev, prostřednictvím jeho dcery, s krví potomka jedné z jeho obětí. To je přece veskrze mýtické pojetí. Takové, které patří tam do těch zapomenutých hor, mezi ten drsný lid. Podobné symbolické motivy jsou i v navazující knize - V ráji šumavském, kde je nemravnost a smilstvo potrestáno takřka biblicky krutě. Je to dokonalá děsuplná scéna, kdy se bývalá bohatá a krásná paní z pily, dcera podhamerského sedláka, vrací do svého kraje - jako sešlá, předčasně zestárlá, ošklivá, shrbená, šílená žebračka, pok teré děti házejí kameny a psi okolo ní štěkají.
Anebo poslední boj démonického pytláka Igidiho s četníky na obklíčeném, holém, skalami a kameny pokrytém vrcholu Luzného, hluboko v noci. Jeho kosti tam v nějaké rokli tlejí dodnes. Tyhle scény ve mě zůstanou napořád a už jen proto se chci do těch míst podívat.

10 26.03.2013

Taková poučná sci-fi bajka. Druhá (tedy první) varianta vize totalitního světa ze dvou nejslavnějších, avšak oproti Orwelllovi zde lidstvo nepodmaňuje teror, ale naopak možnost mít naprosto všechno po čem kdo touží. Každá touha se může snadno naplnit. A jde to lehce, protože touhy takřka všech jsou do puntíku stejné. Jíst, sportovat, bavit se, souložit. Ještě že v našem světě to takové není - nejsme zahlcení levnou zábavou, do kina chodíme za kulturním zážitkem a ne se bavit exekty, na slovo sex jen tak nenarazíte, žádné agresivní reklamy nás nenutí kupovat cokoliv, jen pro to, aby se mohlo vyrábět, lidé okolo nás, politici a veřejní činitelé kultury a společnosti nejsou plytcí, nýbrž neustále nám dávají nové a nové podněty k přemýšlení o světě a smyslu života.
Hle, je to krásný nový svět!

8 26.03.2013

Základní rysy pověsti jsou i zde stejné jako u O. Preusslera - prodej vola a koně, metamorfózní souboj Krabata a Mistra, hádání havranů, turecké dobrodružství (to jsou asi základní články osnovy příběhu, tak jak si je pamatovalo lidové vypravěčství). Dál už se knihy dějově liší. Krabat a jeho přítel Marek zde nejsou uvězněni v mlýně, ale pohybují se po světě ve snaze uniknout, nebo porazit Mistra. V lidové pověsti totiž Mistr umírá poměrně záhy - viz. Měrcin Nowak-Njechornski - Čaroděj Krabat.
Kniha překvapuje nejen svojí alegoričností (Mlynář a Blata mohou klidně představovat válku, totalitu a tmářství...), tak krvavostí a temností. Mrtvých je zde mnohonásobně víc jak u Preusslera.

5 22.03.2013

Mě to nepřišlo tak hrozné, snad proto, že jsem od toho moc neočekával. Myslím si, že autorovi ani nešlo o nějaký hluboký Artušovský epos. Spíše jen o vyjádření určitého nápadu - popisu Merlinova snu o lepší svět. Není to román, novela, ani povídka. Nejvíc by mi ten styl asi připomínal báseň v próze. Nějaká myšlenka se tam našla, určitou poetiku příběh také měl, takže pro mě četba nebyla nudná (navíc trvala jen asi dvě hodiny). Ale ani já jsem občas nerozuměl té děsné zkratkovistosti a stručnosti u vyprávění některých událostí. Asi je to spisovatel, který nerad píše. :-)

1 18.03.2013

Filozofický román, který asi nebude sedět každému, ať už pro hlubokomyslné úvahy, zahrnující celé kapitoly, anebo nekonvenční způsob vypravování, připomínající ponejvíce vzpomínky, tak jak přicházejí, chaoticky, nesourodě, bez časové posloupnosti. Mě ale nadchl, bylo rozkoší tuto knihu číst, ačkoli má minimum děje. Spíše jen popisuje důležité úseky života jednoho muže v průběhu více jak třiceti let a jeho duchovní proměnu. O to více je však nabyta myšlenkami, u kterých se stojí za to zastavit a ještě dlouho po dočtení knihy ve mě stále kolují a stále je příjemné nad nimi dumat. Přesto všechno není nijak suchopárná, naopak často hluboce lidsky dojímavá.
Zajímalo by mě, jak by to pokračovalo dál. Jak by asi byl konfontován Anthonyho pacifismus a humanismus s následným šílenstvím 2. Světové války?

3 17.03.2013

Animovaný film Karla Zemana jsem znal už od dětství a bylo jen málo jiných filmů, co by ho překonalo. Byl jsem tím příběhem fascinován. Nicméně ke knížce jsem se dostal až teď v dospělosti, resp. poslechl jsem si ji načtenou při zimních toulkách přírodou (a mohu jen doporučit, je načtena úžasně a navíc podbarvena tajemnou hudbou, takže zážitek je o to větší).
A mohu jen zatleskat panu Preusslerovi, který nebýt podělaných nacionálních sporů mohl být spisovatelem z naší země. Tohle vůbec není pohádka, ale skvělý tajemný a hororový příběh nesoucí hlubší filozofii. Žádná magie, kromě té v lidských srdcích, nemůže být dobrá, protože dává nepřirozenou moc a ta svádí k touze po moci. Té se dá vzdorovat jen silou přátelství a lásky.
Ještě teď mi zní v uších skřehotavý Mistrův hlas (hlas opravdového ďábla v lidském těle): "Jdi, je potřeba na blatech vykopat hrob!"
A ještě jedna věc: takto si představuji opravdovou čarodějnou školu, ne žádné šprty ve špičatých kloboucích a magory s hůlkama, jako ty v Bradavicích.

17 11.03.2013

Taky si myslím, že pokračování smysl nemá (a také v doslovu knihy je zmíněno, že Waltari ho napsal až po kritice, které se mu dostalo od "morální" večejnosti (církveních a politických kruhů (tedy těch nejmorálnějších)), která nechtěla strpět, že by lidské spravedlnosti nebylo učiněno zadost - inu i velký spisovatel může podlehnout tlaku konvencí).
Asi si pokračování někdy přečtu, budu-li mít sílu sledovat, jak soudí ženu, jejíž vinou je jen to, že se jí kdysi do života připletl lidský zmetek a ona to v nezkušenosti svého mládí nepoznala. Její muž ke své smrti směřoval a dostalo se mu jí tak, jak tvrdá finská příroda umí. Nebyla to od jeho ženy pomsta, nebyl to amok, ani vztek, jen čistý instinktivní akt člověka sepjatého s přírodou, zvyklého plevel vytrhnout a zahodit.

"Země necítila radost ani smutek a ona v té chvíli byla jako ta země, jak seděla na kraji lesa na mechu s neživou hlavou milovaného muže v klíně."

3 09.03.2013

Nejprve mně zaujalo výstižné popsání fungování některých církevních organizací. Lidé se tam scházejí, říkají si křesťané, ale spíše než aby uctívali Krista láskou k bližním, vzývají nějakého Boha pomsty a přejí si zničení "nehodných" a tohoto zkaženého světa vůbec s vizí, že oni přece skončí v Ráji. To je ostatně asi hlavní myšlenka této knihy. Pozastavení se nad tím, jak to, že po nádherných evangeliích a epištolách plných lásky a soucitu, následuje taková děsuplná část, naplněná nenávistí a nelítostností. Jako by nebylo možné mít navěky boha láskyplného a odpouštějícího.
Překvapený jsem byl také z Lawrencovi nedůvěry k demokracii (jako by litoval pádu "starých" evropských monarchií). Až v poslední kapitole, kterou kniha neuvěřitelně graduje do skvostné oslavy života na této planetě vůbec, jsem pochopil, že on je proti té demokracii, která vyzdvihuje nade vše sobeckou individualitu. Tedy asi takovou, která panuje dnes...

Říci o této knize že je zvláštní, by asi přesně nevystihlo pocity z její četby. Dokážu si živě představit, že pro některé lidi je tohle prostě nečtitelná a pro jiné doslova prokletá, kacířská kniha. A ona tak trochu je. Možná, že v dobách své slávy, měla moc někoho změnit, nebo zkazit. :-)
Je to kniha plná symboliky. Myslím si, že termín "tam dole" nevystihuje jen cestu do duše hlavního hrdiny, jak stojí v anotaci. Spíš jsem z čtení pochopil, že tam dole, znamená tam na zemi, v lidské společnosti, kde pořád v určitém smyslu panuje středověk, lidé dál holdují pověrám, chtíčům, vyznávají nesmyslné kulty.
Část děje se totiž odehrává vysoko na věži kostela, v bytě zbožného kostelníka a blízko zvonům, tedy symbolicky v nebeské sféře. Další "vrstvou" je svět dole na ulicích, ten všední život. A třetí sféra je ta "podzemská", dejme tomu pekelná, která žije svými temnými kulty, pověrami a lidskými hříchy. Hlavní hrdina na začátku vystoupá na věž, a postupně slézá až do té nejspodnější sféry, aby se nakonec zase ocitl na věži. Napohled stejný, uvnitř zřejmě změněný svým zážitkem.
Také mě zaujalo, jak otevřeně se v knize mluví o sexu. To je neuvěřitelný protiklad k soudobé anglické viktoriánské literatuře, kde se takové věci mohli jen letmo naznačit. Tady se hlavní hrdina klidně přizná ke svému chtíči a že by svou milenku nejraději sklátil hned na podlaze.
Huysmanse zřejmě také dosti trápilo pokrytectví věřících jeho doby ( on ostatně naznačuje, že to co na středověku obdivuje je jeho víra), odklon od mystična ke světskému.

"Jak by si mohl někdo myslet, že děti této špinavé doby budou čisté. Co budou s takovou výchovou v životě dělat ?"
"Totéž, co jejich otcové. Budou si plnit střeva a vyprazdňovat duši podbřiškem."

Herbertovou největší devízou je jeho pronikavá inteligence. Od začátku čtení knihu prostupují Herbertovi vědecké znalosti a vy víte, ža autor ví o čem píše, že si jen z fleku nevymýšlí. Na druhou stranu, občas mi připadlo, že nškteré místy až příliš rozumově pojaté sekvence knihy škodily její literární stránce. Například docela mi zprvu vadilo rozebírání vnitřního chodu vládní Agentury a vztahu agentů na různých pozicích. Teprve později jsem pochopil, že to má svůj smysl. Herbert tím dává do kontrastu dva druhy "úlů " - společností. Tu naši, stávající, (což je vlastně svým způsobem též úl, jen s tím rozdílem, že většina jeho obyvatel má také individuální myšlení a někteří by z něho třeba i rádi unikli) proti Hellstromově společnosti kolektivního mozku, kde každý jedná jen ve prospěch celku a nic jiného než jeho prospěch nemá smysl.
Je to Orwellovské téma a často jsem na něj, při čtení této velice depresivní knihy, myslel.

Nejjistější prostředek, jak si podmanit lidstvo je zbavit člověka jeho individuality. Opravdu geniální kniha. Co dodat? Snad jen to, že je opravdu zvláštní, kolik lidí i v našem světě, potřebuje mít své dvě minuty nenávisti nějakého toho svého Goldsteina....

Golding se většinou opravdu nečte lehce a tato kniha není vyjímkou. Ale na druhou stranu prokousat se jí je silný zážitek. Nejlepší na jeho knihách je to, že je s dočtením poslední stránky nezaklapnete a neodložíte, ale začínáte knihou znovu listovat, vracíte se k určtitým pasážím, znovu je pročítáte, hledáte v nich klíč k rozřešení hádanek, a to me děsně baví. Schéma Goldingových románů je složitě propracované, vše se zdá tam má svůj smysl. Nestačí jen číst a nechat děj proplouvat. S tímto přístupem byste ho znechuceně odložili po několika kapitolách. A opravdu zjišťuji, že největší rozkoš z této a jiných jeho knih mi činí přemýšlení a rozebírání jich, po tom, co už jsem je dočetl (možná že to úplně nezní jako poklona jeho literárnímu umění :-), ale je...)
I tentokrát obsah směřuje k morálnímu ponaučení a to velmi krutě bolestnému. Nakonec totiž nepřemýšlíte o Christopheru Martinovi, ale o sobě samém, zda-li také nesměřujeme k opuštěnému skalisku uprostřed moře. Mrazí mě z toho.

"Mohl jsem se pozorovat a odhadnout, jaký dopad má přítomnost Christophera Hadleyho Martina na svět."

To je základní myšlenka knihy. Ale to jméno by mohlo být jakékoliv.

9 23.02.2013

Zweig by hlavně mistrný psycholog, dokládají to už jen názvy některých jeho děl, v kterých se věnoval různými pohnutími lidské duše - Netrpělivost srdce, Amok, Zmatení citů, Opojení z proměny. Ani tato kniha není vyjímkou, spíše než o román se jedná o psychologickou studii. Studii soucitu. Hrdina knihy snad z životní nezkušenosti rozdává lživý soucit. Má za to, že tím pomůže a sebe vyzdvihne výš, do sféry "dobrých" lidí. Má dokonce několikrát pocit takřka svého zbožštění, když je přesvědčen, že působí dobro druhým. Jenže nakonec se to ukáže jako sebeklam - prázdná slova nestačí. V poslední důležité chvíli podlehne konvencím, pohodlnosti toho, že někdo věc vyřeší za něj - anebo místo přijetí odpovědnosti raději přemýšlí o sebevraždě. Tím je prokázána jeho zbabělost. A on zbabělcem opravdu je, stejně jako drtivá většina z nás! A proto k němu i tak cítíme určité sympatie. Vždyť kolik je na světě doktorů Condorů, kteří by obětovali svůj prospěch v něčí jiný?
Ostatně téma odvahy a slabosti se prolíná více Zweigovými díly, stačí vzpomenout Triumf a tragiku Erasma Rotterdamského, nebo Svědomí proti násilí.

9 19.02.2013

Tak souhlasil bych snad a jen částečně s tou křesťanskou alegorií. Vůbec si naopak nemyslím, že Boží duha reflektuje česko-německé vztahy. Ne, jen ukazuje jejich následky, s tím, že nehodnotí, kdo je dobrý a kdo špatný. Děj (pokud můžeme o nějakém mluvit, protože jde hlavně a dialog dvou osob) by se mohl odehrávat kdekoliv, kde zvůle a násilí mas plodilo zlo.
Souhlasím s J. Patočkou v doslovu knihy, je to hlavně básnické dílo, poezie v próze. A je to báseň velká, mocná jak svou krutostí, tak i krásou. Boží duha totiž vyjadřuje usmíření, odpuštění, znamení, že to staré, zlé pominulo a otvírají se nové cesty.

8 19.02.2013

Pokud bych měl uvést jedno přídavné jméno vztahující se k Borgesovi, řekl bych - inspirující. A četba jeho spisů je - jak o něm napsal, Václav Cílek - inspirativní, ať už píše fantazii, nebo o argentinských gauchos, či o hanebnících, nebo své proslulé eseje. Avšak zvláště jeho "fantastické" povídky jsou jakoby bránou - nebo spíše klíčem k bráně? - kterou se vstupuje do tajemné zahrady. A teprve tam se odvíjí vše dál. Nikdy nezapomenu na jeho Babylonskou knihovnu.

6 14.02.2013

Tak málo knih má schopnost zasáhnout člověka uvnitř. Svědomí proto násilí mezi ně rozhodně patří. Strhující, barvitý popis náboženských sporů 16. století a přitom podaný tak lidskou formou (tak vzdálenou neživotným teologicko-historickým rozborům), že byste těžko hledali někde podobný. Zweig podává popis jednoho myšlenkového souboje, který přitom nezůstal jen čistě abstraktním. Je to souboj o podobu lidské podstaty - být, buď jedním z kolečka soukolí, tím, co zapadá do druhého, ničím se nevyjímá a poslušně plní svůj úkol na této Zemi, stanovený mu "Bohem a řádem". Nebo být tím, kdo nevěří, že je většího zákona, než vzájemné lidské lásky a tolerance. Bůh trestající proti Bohu milujícímu.

Amok - tato novela mě takřka přibyla k zemi. Není tolik děl ve světové literatuře, které by tak trefně vystihovaly podstatu zla na světě, v člověku. Stačí jen jedna špatná, závistivá, podlá myšlenka a všechno je ztraceno. Jednou člověk povolí, podlehne našeptávání svého zvráceného já a už navždy je pozdě to jakkoliv napravit....

Ano, Zweigovy novely jsou opravdovým klenotem velké literatury. Není se co divit, že Zweig nemohl přežít nacismus. Člověk s jeho duší na to prostě nemohl mít dost sil, a proto raději (i se svojí ženou) spáchal sebevraždu. Byl to také dozajista protest proti pádu člověka do té hluboké propasti nelidství, před kterým, ač se snažil sebevíc, nemohl lidstvo uchránit, ani ho dostatečně varovat. Respektive, nikdo by to nedokázal. A Zweig moc chtěl věřit v dobro v lidech...
Takových lidí jako on bychom potřebovali i dnes hodně. Bohužel rodí se opravdu jen vyjímečně. Porovnejte Zweigovu lidskost, hloubku jeho bytosti a porozumnění druhým, jeho dějinnou "bezvýznamost", třeba s důležitostí, významností a filosofií takového "velikána dějin" jako je Václav Klaus. Kdo z nich by z toho klání vyšel vítězně?

10 14.02.2013

Musím říci, že mě tento román poněkud zklamal. Četl jsem ho hned po skvělé Věži a je to úpně jiný šálek kávy. Dvojí jazyk je sice velice čtivý, občas dokonce i sarkasticky humorný. Golding nebere svět umírajícího antického Řecka prostě tak smrtelně vážně a přistupuje k němu s nadsázkou, což je sympatické, ale nějak se mu tam vytratil příběh a poenta. Nebo jí má být jen poukaz na to, že svět byl i tenkrát stejný. Že uctíval bohy a modly vymyšlené podvodnými kněžími, kteří tím sledovali jen své vlastní politické cíle? A že v téhle hře je i samotná slavná věštkyně Pythie jen figurkou na šachovnici, bez vlastní vůle? Zdá se mi to na knihu málo (zvlášť když vím, jak skvěle se tohoto tématu ujal např. Mika Waltari v Egypťanu Sinuhetovi - uctívání Minotaura).