jant02 komentáře u knih

Tahle útlá knížečka patří k těm, které čtenáři obvykle poskytnou mnohem víc potěšení, než on se na první pohled odvažuje očekávat. Krásnákrásná (Nefernefer) píše, že si tyhle povídky klidně, až už si je nebude pamatovat, znovu ráda přečte. Tomu naprosto rozumím, ba dokonce si myslím, že jejich literární hodnota umožňuje číst je opakovaně i když člověk na ně ještě příliš nezapomněl. Třeba poslední povídku s názvem Oriflama jsem si přečetl hned dvakrát, tak mě její poetika uhranula.

11 09.08.2018

Znamenitě napsaná psychologická studie jednoho nepovedeného manželského svazku. Názorná ukázka, jak to může dopadnout, když se potkají příliš rozdílné povahy. Po období naprosté spřízněnosti, kdy i nedostatky mají své kouzlo, začínají velice rychle na povrch vyplouvat vady a rozdíly v názorech na život. Hlavní postava (muž) vede bohatý vnitřní monolog, rekapituluje své jednání, snaží se přijít problémům na kloub, zjistit kde se stala chyba. Ale ať dělá, co dělá, společnou řeč se ženou se mu najít nedaří.
Je poznat, že autor se v partnerské psychologii vyzná. Z „obyčejného“ nefungujícího vztahu jakých jsou spousty, dokázal vytvořit příběh, který je hodný zaznamenání. Tím, že jej okořenil paralelou s příběhem Odyssea a Pénelopé pozvedl úroveň vyprávění o další kus výš.
Pod zdánlivě banálním příběhem se vine linka s filozofickým přesahem na téma vnitřní svobody, hodnotového žebříčku, držení se ideálů. Člověk někdy učiní rozhodnutí, kterým se něčeho vzdává ve prospěch něčeho jiného a myslí si, že přináší nepatrnou oběť ve srovnání s tím, kolik doufá získat, ale ve skutečnosti ta oběť je příliš veliká a zisk pražádný. Jenže to už bývá pozdě…

13 09.08.2018

Přiznávám hned na začátku, že mi kniha dala docela zabrat a nebýt mého zvyku dělat si v průběhu čtení poznámky asi bych se brzy v postavách i v příběhu ztratil.
Snažím se při čtení představovat si, co se v knize odehrává, avšak tenhle Márquezův opus vyžaduje od čtenáře opravdu nemalou dávku představivosti. Děj je tak zahuštěný, tak barvitý a má tak fantaskní až blouznivou atmosféru, plnou téměř naprostých nepředstavitelností, že se mi z toho místy málem zavařily mozkové závity. Je až neuvěřitelné, co všechno se na 350 stran vešlo, já měl po dočtení pocit, že jich mám za sebou tak 1500. Celá kniha je jeden obrovský ohňostroj barev, pocitů, vášně, svérázného humoru a ironie. Navíc Odeonské vydání z roku 1986, které jsem si k přečtení vybral, je plné nádherných expresivních ilustrací od Borise Jirků, které atmosféru výborně dokreslují.
Nejsem si zcela jistý, jestli jedno přečtení stačí k tomu, abych tuhle knihu úplně docenil. Z toho vyplývá, že si ji v brzké době přečtu znovu. A Vám, kteří jste ji četli jednou a méněkrát, Vám ji taky vřele doporučuji :-)

23 23.07.2018

Snažím se rozpomenout, co mě přimělo sáhnout po téhle knize. Co mi běželo hlavou po přečtení anotace. Vybavuji si, že se mi celkem zamlouval neobvyklý typ vypravěče. Že bych se nechal takhle snadno nachytat…? Ať už to bylo, jak chtělo, každopádně jsem se do čtení pustil na základě vlastní vůle, nikdo mě k tomu nenutil, takže určité rozčarování nemůžu nikomu vyčítat. Teď vám ale chci říct něco jiného. Něco, co jsem si uvědomil po přečtení pár stran, a týká se to rozhodnutí spisovatele, který ji napsal.

*** Rozhodnutí, které učinil Markus Zusak, než začal psát Zlodějku knih. ***
** Napíši bestseller! **

Když už rozhodnutí padlo, podřídil mu veškeré své konání.
Já vím, působí to jako pěst na oko, ale přesně takhle na mě působily všechny ty tučně vytištěné mezititulky včetně těch grafických kudrlinek. Všechno to na mě působilo silně rušivě, vytrhávalo mě to ze soustředění a znesnadňovalo dostat se do příběhu. Vnímám to jako přehnanou manipulaci se čtenářem. Autor mi vnucuje způsob, jak mám knihu číst, jak mám text vnímat, co mám pokládat za důležité. Zvažoval jsem, že všechny ty zvýrazněné věty začerním fixem – čtivosti by to významně prospělo. Bohužel jsem si to nemohl dovolit, knihu jsem měl půjčenou, (nabízelo se řešení - knihu ukrást). Toto je tedy hlavní důvod, proč knize uděluji jen tři hvězdy. Nad ostatním jsem ochoten přivřít oči. Třeba nad snahou propašovat do knihy určitý typ humoru (nelze opomenout, že kniha pojednává o nejtragičtějších a nejstrašnějších událostech v lidských dějinách).
Prozrazování děje předem, které části čtenářů vadilo, jsem nevnímal nijak negativně. Myslím, že se tím podařilo autorovi jednak vybalancovat hranici, po jejíž překročení by se příběh zřítil do příliš patetických tónů a jednak odůvodnit přítomnost Smrti coby vypravěče, kterou jsem místy, hlavně v první půlce, nevnímal nijak intenzívně.
Zpočátku mi připadal příběh příliš banální, to jsem ale v průběhu čtení přehodnotil a nakonec to považuji spolu s osobitým stylem vyjadřování za jeden z největších kladů knihy. Ukazuje to, že dějiny se skládají většinou z banálních příběhů jednotlivých lidských osudů.

Nakonec celkový dojem z knihy není až tak špatný, ale očekával jsem přece jen trošku víc. Román je sice dobře řemeslně zpracovaný, ale bohužel je příliš mezi řádky cítit komerční záměr. Myslím, že až čas ukáže, zda Zlodějka knih vyryla do dějin literatury dostatečně hlubokou rýhu anebo její stopu zavane první silnější vítr.
Pokud bych měl knihu doporučit, tak snad těm, co si rádi pobrečí. Pokud hledáte něco, co ve vás bude určitou dobu rezonovat, sáhněte raději po něčem jiném.

15 20.06.2018

Obdivuji Kateřinu Tučkovou za to, s jakou bravurou dokázala uchopit tak těžké téma jako jsou poválečné křivdy.
Kniha je napsaná tak sugestivně, že kdybych nevěděl jaký je autorka ročník, byl bych přesvědčen, že to napsala pamětnice, která všechny ty hrůzy prožila na vlastní kůži. Kniha je plná děsu, beznaděje, neštěstí, strachu, nespravedlnosti, pocitů vykořeněnosti, psychické i fyzické bolesti…
Ukazuje nám, jak špatné je házení všech do jednoho pytle, jak ošemetné je jakékoliv zobecnění, jak nepřípustné a nespravedlivé je uplatňování principu kolektivní viny, jak strašné podoby může nabýt braní spravedlnosti do vlastních rukou.
Máme před sebou názornou ukázku bezmocnosti jedince proti hrůzné mašinerii, kterou ovládají a řídí jiní.
Jak vás jednou zachytí soukolí nepřízně osudu, semele vás to ani nevíte jak. Rčení „každý strůjcem svého štěstí“ tady neplatí ani za mák.
Čím se Gerta provinila, že ji potkaly všechny ty katastrofy, nespravedlnosti a bezmoci? Jen tím, že se narodila v nesprávnou dobu na nesprávném místě!
Nejstrašnější na tomto příběhu je to, že přestože je smyšlený, má svůj věrný předobraz ve skutečnosti, a to ne jeden.
Mezi vší tou neskutečnou strastí pableskuje pár chápajících lidí se srdcem na správné straně (Zipfelová, Šenk…), bez kterých by ten život byl opravdu k neunesení. Díky bohu za ně.
Nemůžu, než tuhle silnou knihu doporučit.

42 24.05.2018

Než abych se zde pokoušel napsat něco duchaplného o knize, která má v sobě tak mocné kouzlo, tak úžasnou atmosféru, že Vás úplně pohltí, raději jen vkládám pár úryvků.

… „A myslím, že o tom nikdy nikomu vyprávět nebudu. Ani tobě ne. A myslím, že ani ty o tom nebudeš nikdy nikomu vypravovat. Ani mně ne. Chápeš, co tím chci říct?“
„Myslím, že chápu,“ přitakávám.
„Tak co bys řekl, že jsem tím myslel?“
„Že i kdyby o tom člověk vykládal, jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova.“
„Přesně tak,“ souhlasí Sada. „Přesně tak to je. A co se slovama stejně nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec.“

…Slunce se kloní k západu, stíny začínají obkličovat svět. Dívám se a dívám. Ve světě, kde vládne čas, se nic nevrací zpátky. Chapadla stínů pohlcují kousek po kousku další a další území, až nakonec v jejich temném a chladném království zmizí i…

…„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

…když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo. To jsou ale pochopitelně jen takové teorie.

…„Kdysi dávno jsem jednou opustila něco, co jsem opustit musela,“… …„Něco, co jsem milovala nade všechno na světě. Hrozně jsem se bála, že to někdy ztratím. Proto jsem to od sebe musela odvrhnout sama. Ta možnost mi připadala přijatelnější, než aby mě o to připravili, než abych pak v jediném okamžiku přišla o všechno. Cítila jsem tehdy pochopitelně i strašný hněv. Dnes vím, že jsem udělala chybu. Že jsem něco takového nikdy neměla dopustit.“

…Chtěl bych se dovědět, kolik je hodin, ale nemůžu najít hodiny. Asi je zrovna nejhlubší část noci, doba, ve které i hodiny samotné někam zmizí.

…Na tomhle světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci. Tak je to.

…Přemýšlím o ose, kolem které se točí čas. Někde se s ní, aniž bych si všiml kdy, muselo něco stát. Něco, co smíchalo sny a realitu v jedno, jako se v ústí řeky smísí sladká voda s mořskou.

(Pokud jste od Murakamiho ještě nic nečetli a hodláte to změnit, myslím, že Kafka je velmi dobrá volba)

24 16.05.2018

Piata loď je přesně ten typ knihy od které se nejde odtrhnout. To, co se v ní odehrává, neumožňuje knihu odložit nedočtenou. Protože čtu dost pomalu, musel jsem jí večer (s obrovskou nevolí) pustit z ruky, abych ji ráno nedočkavě otvíral. Věřím, že spousta čtenářů ji přečetla takříkajíc na jeden nádech.
Kniha pojednává o dvanáctileté holce, která je nechtěná a jen trpěná. Nedostává se jí kousíčku lásky a porozumění, po němž tak zoufale touží. Když se jí naskytne příležitost vybudovat si na zpustlé zahradě svůj svět, mikrokosmos, kde sny se stávají skutečností, neváhá ani vteřinu a bere svůj osud do vlastních rukou…
Přestože je jasné, že problémy nenechají na sebe dlouho čekat, stejně má čtenář pro její jednání pochopení a doufá… (to už bych prozradil moc)

4 02.05.2018

Velmi silné a hluboké, velmi těžké, ale krásné...
"... vymyslet si můžeš jen to, co víš, jinak se to hned pozná..."

6 25.04.2018

V knize, která obsahuje dva romány napsané začátkem minulého století, se skrývá literární poklad, který jsem objevil jen díky čtenářské výzvě, což je úplně úžasné, člověk se tak dostane k dílům, která by mu možná zůstala utajena.
Autorka si naprosto neuvěřitelně umí hrát s detaily. Dokáže zachytit nejnepatrnější záchvěv, nejjemnější hnutí mysli, téměř nepostřehnutelné gesto, o popisu prostředí a atmosféry v jaké se vše odehrává ani nemluvě. Oba romány popisují příběhy o lásce a o tom, jak je těžké vzepřít se tomu, co je člověku předurčeno, každý trochu z jiného úhlu a s různou mírou naděje či beznaděje.
… protože nejde hvězdy půlit, dávám plný počet.

5 21.04.2018

Hlavní postava tohoto v dosti syrových a temných tónech vyvedeného příběhu, nastávající otec řečený Vrabčák se snaží vyrovnat se svým osobním traumatem plynoucím z narození abnormálního dítěte. Už to, že se právě stává otcem, pociťuje jako ohrožení naplnění svého snu, kterým je výprava do Afriky. Po zjištění, že je dítě těžce postiženo, se projeví jeho naprostá nevyzrálost, neschopnost zaujmout jasný postoj, převzít odpovědnost. Místo toho se snaží všemožně před realitou utéct, což se mu vůbec nedaří, naopak, čím větší úsilí k úniku vynaloží, tím víc je vtahován zpět. Atmosféru příběhu výborně podkresluje (přinejlepším) nestandardní chování nemocničního personálu
Potud je to opravdu „soukromá záležitost“, ale jen do chvíle, než člověk začne číst mezi řádky. Totiž kromě osobního traumatu v příběhu rezonují traumata, která sdílí celá jedna, ale spíše několik generací a tím je jaderný útok a jeho následky, dále nejednoznačný vztah mezi Japonskem a Spojenými státy. Také je zde silně zastoupeno stigma sebevraždy.
Jako malý nedostatek (spíše přebytek) spatřuji jen toto: katarze se dostavila s posledním odstavcem poslední kapitoly, takže epilog je už jaksi nadbytečný. Tím nechci říct, že by to zážitek z knihy jakkoliv znehodnotilo a jak je vysvětleno v doslovu, autor k takovému závěru měl své osobní důvody.
Na závěr musím vyzdvihnout autorův literární styl, který kombinuje vyprávění v 1. a 3. osobě, což dodává knize osobité kouzlo a mimo jiné prozrazuje určité autobiografické rysy.

5 13.04.2018

Tahle kniha mě dostala od první strany.
Je těžké o ní cokoliv napsat, aby člověk neprozradil, co prozrazeno být nesmí. Bohužel už v anotaci na přebalu knihy je toho prozrazeno příliš. Naprosto rozumím kní, když píše „moci tak číst tuto knihu, aniž by o ní člověk cokoli věděl…“
Čím míň člověk ví o tom, co ho uvnitř knihy čeká, tím víc si tento ponurý příběh, bořící hranice několika světů a zároveň hranice několika literárních žánrů, užije. Příběh, který se rozjíždí opravdu jen velmi pozvolna. Autor dávkuje jeho jednotlivé ingredience s přesností laboratorních vah.
Toto pomalé tempo si kniha udrží v podstatě až do konce, což spolu s neotřelým tématem a vytříbeným jazykem stačí k tomu, aby čtenáři poskytla nezapomenutelný zážitek. Doporučuji.

16 02.04.2018

Dva Waltariho "malé" romány, Plavovláska a Už nikdy nebude zítra, spojené v českém vydání do jedné knihy, mají podle mne různou literární úroveň.
Ve vynikajícím Už nikdy nebude zítra se autorovi podařilo na zhruba 70ti stranách jednoduchými prostředky dokonale vykreslit charaktery postav, pohnutky jejich konání, jejich vnitřní svět i atmosféru prostředí. Hlavní postava, muž středního věku, přestože toho hodně prožil a to včetně těžkých chvil ve válce, má tak hluboce zakořeněné morální hodnoty a významy slov jako jsou láska, přátelství a zodpovědnost, že i přes určitou citovou vyprahlost a otupělost dokáže v náročných životních situacích najít v sobě dostatek síly a udělat to co považuje za správné.
Naopak v Plavovlásce postavy na mne působily ploše, jejich jednání málo uvěřitelně a některé situace (zbraň, okno) nepravděpodobně, a ani atmosféra prostředí na mne nijak zvlášť nedýchla. Možná jsem zhýčkaný z jiných Waltariho knih.
Přesto dávám plných pět hvězd, protože se mi nezdá spravedlivé snižovat hodnocení, když jedna půlka knihy je excelentní.
Rozhodně kniha stojí za přečtení, kdyby pro nic jiného, tak pro srovnání jak se autor umí „poprat“ se současnými tématy, přestože ta historická mu zřejmě sedí lépe.

9 25.03.2018

Jsem velmi rád, že se mi tato kniha, jejíž styl mne od začátku uchvátil, dostala do rukou. Tragický milostný příběh z hlubokého středověku je čtenáři předložen v moderní, úsporné, až minimalistické formě. Skládáním jednotlivých vět v celek, kde každé slovo, každý detail má své pevné místo, autor vytváří jedinečnou kompozici, která ve mně vyvolává pocit, že se jedná o hudební dílo. Používáním opakujících se prvků (slova, věty, předměty, místa) vzniká rytmus, který tento pocit ještě podtrhává. Je to kniha, která si říká o opětovné přečtení. Symfonie převedená do slov.
Vřele doporučuji.

9 20.02.2018

Tvář. Autor zevrubným způsobem popisuje význam, funkci, roli této bezesporu nejdůležitější části těla - a jak postupně vyplyne z knihy - i duše. Nahlíží na ni ze všech stran a ve všech souvislostech; nevynechá jediný úhel pohledu na lidský obličej. Snaží se zjistit, co se za ním skrývá. Je to jen maska, která má zakrýt pravou podstatu člověka? Nepřeceňuje se jeho význam na úkor vnitřní hodnoty? Nebrání nám obličej ve svobodně, konat to, co bychom chtěli? Srovnává vnímání tváře v různých kulturách, v různých historických obdobích nebo v různých společenských uskupeních. Zkoumá vliv anonymity na psychiku. Tohle vše se honí hlavou muži, který se snaží vyrovnat s traumatem způsobeným znetvořením tváře.
Je to román vysoké úrovně s bonusem ve formě otevřeného konce.

10 12.01.2018

Kniha esejů M. Prousta není rozhodně odpočinkové čtení, a jak píše čika, pro běžného čtenáře bude zřejmě nudná, přesto nepovažuji čas, který jsem přečtení věnoval za promarněný. Nejhůře uchopitelné pro mě byly kapitoly, ke kterým odkazuje podtitul názvu, jakási polemika autora s literárním kritikem Sainte-Beuvem (zhruba prostřední třtina). Naopak, první a poslední třetinu, i když i ty mi daly zabrat, jsem vstřebával snadněji. Kniha obsahuje spoustu podnětů k zamyšlení a krom toho je plna krásných jazykových lahůdek (včetně nejdelší věty, jakou jsem kdy četl, obsahující 1061 slov - klobouk dolů před překladatelkou Věrou Dvořákovou), kvůli kterým lze dílo směle zařadit mezi literární skvosty.

4 19.12.2017

Uhrančivě otevřená zpověď muže, který hledá důvody a omluvy pro ospravedlnění svého, i dle něho samého, zbabělého jednání. Výborně popsaná vnitřní rozpolcenost, citová vyprahlost, nejistota a tápání v sobě samém.

4 01.12.2017

Tak jako spousta čtenářů, i já jsem se do téhle knihy po genialitě Osamělosti prvočísel pouštěl s určitou obavou až mírným strachem z nenaplnění očekávaného. Po dočtení mohu prohlásit, že obavy byly zbytečné, kniha mě nejenže nezklamala ba naopak, potvrdila kvality tohoto spisovatele. Autor se náročného tématu zhostil s citem a lehkostí sobě vlastní.
Kniha pojednává o strastech života a vypořádáváním se s nimi; o tom, že člověk je neustále vystavován riziku různých hrozeb, ať už v podobě těžkých nemocí, nebo partnerských krizí. Tíživost situace je v příběhu "odlehčena" tím, že s vážnou nemocí se potýká osoba, která není s hlavními postavami v příliš blízkém vztahu. Avšak, jak čtenář záhy zjistí, jedná se o odlehčení pouze zdánlivé, neboť paní A, hospodyně a zároveň chůva je (byla) přímo tmelícím prvkem mladé rodiny, jehož nenadálá absence má na její soudržnost rozkladný účinek. Čtenáři nezbývá než doufat, že se rodině podaří s touto ztrátou vyrovnat a chybějící pojivo vztahu nějak nahradit.

8 01.12.2017

Co napsat o knize, jejíž hodnota je prověřena sedmi desetiletími na předních příčkách v oblíbenosti u čtenářů celého světa? Kniha vypráví příběhy přes tři tisíce let staré a přitom tak ohromně přítomné. Autor nesmírně nádherným jazykem popisuje úděl člověčí na této zemi, úděl, který se po tisíciletí nijak zvláště nemění, odehrává se jen v různých kulisách. Téměř vše co Sinuhet ve svých patnácti knihách napsal, se klidně mohlo přihodit kdekoliv na světě a v kterékoliv době, kterou si jen dovedete představit. Co je svět světem a člověk člověkem, a dokud jím bude, bude jeho smýšlení i konání bezpochyby jedině lidské, což bohužel ne vždy vyznívá lichotivě. Láska, nenávist, strach, bolest, touha po slávě, po moci, po odpuštění i po věčném životě, to vše a mnoho dalšího je v knize obsaženo v mírce vrchovaté. Hloubka příběhů tak dokonale vyprávěných Waltarim je nezměrná. Tahle kniha by neměla chybět v žádné knihovně. Právem si zaslouží maximální možné hodnocení.

29 25.10.2017

Knihu řadím ve svém žebříčku mezi ty nejlepší a to jednak pro nevyumělkovanost a naprostou uvěřitelnost příběhu, pro přesnost vykreslení vnitřního světa postav a taky pro mistrovské užití jazyka, který je v autorově podání tak dokonalý až čtenář odmítá uvěřit, že čte literární prvotinu. Styl psaní mi připomíná mého oblíbeného autora Iana McEwana a proto řadím Paola Giordana taktéž mězi mé oblíbené spisovatele. Vše je podpořeno vynikajícím překladem.
Někdy je pět hvězdiček příliš málo a v takovém případě si zařazuji knihu do seznamu knih, které bych si chtěl znovu přečíst, přesto že nevím jestli se mi to někdy povede, protože krásných knih je tak moc a času tak málo... Tahle kniha tam bezesporu patří.

23 11.10.2017

K téhle knize jsem se dostal jen díky čtenářské výzvě. Protože sci-fi příliš nevyhledávám, pátral jsem po knize o budoucnosti, ve které by se to nehemžilo mimozemšťany a nelétalo nadsvětelnými rychlostmi. Zpěv drozda byla výborná volba, jsem mile překvapen, jak hlubokomyslně a mnohovrstevnatě může být sci-fi napsáno. Často mě mrazilo v zádech z toho, kam až to lidé mohou dotáhnout, jakých absurdit jsou za určitých okolností schopni. I takhle může vypadat totalita. Kniha má melancholickou, místy až depresivní náladu ale zároveň (a to oceňuji nejvíc) celou knihou silně prostupuje hluboká naděje a nezlomná víra v člověka a jeho schopnost nepoddat se a uchovat si svoji přirozenost za každou cenu.

25 27.09.2017