jant02

Příspěvky

Zlá milá / Papírové polobotkyZlá milá / Papírové polobotkyPavel Šrut

Okouzlující kniha
(ostatně, posuďte sami)

STROJ ČASU

Kdo má rez v hodinkách?
kdyby ti bylo prázdno
nenaplním tě
kdyby ti chybělo
budu ti přebývat
kdyby ti nebylo prázdno
kdyby ti nechybělo
kdyby ti nepřebývalo
tyjiná
nesetkávali bychom se
takhle zdaleka
nemíjeli bychom se
takhle zblízka
jako že v itálii v jednom kuse prší
psal jsem to já
nebo
to psalo mne?
tehdy
nebo
tuhle?


ÚZKÉ MĚSTO

Z nezvučné noci
padá a třepí se a zní
z ní
sníh
doprovází ji do jiného domu
cestou
v nehlídané ohradě na náměstí
vyberou si po vánočním stromu
vždyť někdo nikde
jen z nezvučné noci
padá a třepí se a zní
z ní
smích

(dvě ukázky z knihy Zlá milá)


POTOMEK IKARŮV

V parném létě
mrazem se choulí
v zimě nás obtěžuje jeho pot
Ale
dejte mu pevný bod
a pohne zeměkoulí
Novák je on the road
a marnost světa měří
lakmusem
svých papírových bot
Ale
dejte mu pevný bod
a pohne tou svou koulí
na noze
Dejte mu pevný bod
a on se odrazí
a vzlétne
k obloze


NÁDHERNĚ NEVYTYČENÁ

Prošel několika cizími městy
aby zjistil
že z každého vede cesta
do jiného města
Prošel několika cizími životy
aby zjistil
že z každého vede cesta
do jiného života
Když procházel svým vlastním životem
zjistil
že žádná cesta nevede tam
tím méně zpátky


AŽ AŽ

N. suchozemec si postavil dům
Byl to vratký dům
ale stál na pevné zemi
N. mořeplavec si postavil loď
Byla to pevná loď
ale stála na vratkém moři
Na báseň je to málo
Na přemýšlení až až

(tři ukázky z knihy Papírové polobotky)

19. listopadu


Muzeum zkamenělinMuzeum zkamenělinMargaret Atwood

Celkem jsem si Margaret Atwoodovou oblíbil. Přestože se její knihy povětšinou zaobírají „obyčejnými" lidskými příběhy; že téměř vždy v nich popisuje problémy současného člověka a jeho vztahy s nejbližšími lidmi; že ve všech těchto příbězích můžeme vysledovat určitou podobnost (jakési patologické chování protagonistů), přesto všechno se její díla určitě navzájem nepodobají jako vejce vejci. Každá její kniha vyniká svojí osobitostí, každá obsahuje originální pohled na již tolikrát popsané věci. Autorka své myšlenky nijak nerecykluje, znovu a znovu dokáže při zkoumání podobných situací nacházet jiný zorný úhel.
Muzeum zkamenělin vyniká drobnokresbou partnerského trojúhelníku. Trojúhelníku, který se mění v útvar o čtyřech až pěti stranách. Velice brzy nám dochází, že tento matematický úkol nemá řešení, přinejmenším ne takové, se kterým by alespoň částečně mohly být spokojeny všechny strany. Ačkoliv se v závěru, který není možné nazvat jinak než otevřený, jemně rýsuje určité status quo, nelze předpokládat, že by vyhovovalo všem zúčastněným, jestli vůbec někomu. Může se totiž stát, že nepředvídaná reakce některé z postav uvrhne opět všechny do bahna, ze kterého se tak vehementně snaží dostat...
Když nepočítám Příběh služebnice, který je ponurý už z principu, že jde o dystopii, je Muzeum zkamenělin pravděpodobně nejponuřejším Atwoodové románem.
Já jsem si ho moc užil a vřele ho doporučuji všem, kdo tento druh literatury mají rádi.

10. listopadu


Bez peříBez peříW. Allen (pseudonym)

Mám rád humor Woodyho Allena, viděl jsem desítky jeho filmů, některé opakovaně. Dívat se čas od času na svět jeho očima mi není cizí. Avšak i přesto, že povídky v této sbírce obsahují mnoho opravdu vtipných momentů, sžíravá satira kvete mezi řádky jak sedmikrásky na louce a absurdita některých autorových obratů mi občas vyrážela dech, přesto všechno hodnotím celek jen jako mírně nadprůměrný. Dokud jsem si představoval, že jednotlivá „moudra" pronáší svým nezaměnitelným zajíkavým stylem Woody osobně, bylo to skvělé, ale jakmile jsem na chvíli z této představy vypadl, kouzlo se ztrácelo. Vnímal jsem určitou nevyrovnanost souboru, u některých povídek jsem se skvěle bavil, některé jsem dočetl jen z úcty k autorovi. Kdyby to šlo, dal bych 3,5 hvězdy. Bohužel to nejde, takže tentokrát za 3.

22. září


Nonstop knihkupectví pana PenumbryNonstop knihkupectví pana PenumbryRobin Sloan

Zaujalo mě, že kniha získala ocenění Alex Awards, udílené 10-ti nejlepším knihám pro dospělé, mající zvláštní přitažlivost pro mládež. Vážně je tohle kniha pro dospělé? Podle mě je ideální pro děti ve věku 10 - 15 let.
Přiznám se, že kdyby byla kniha zařazena v kategorii YA (a omylem bych ji četl), tak bych se neodvažoval ji hodnotit, ale když je tedy určena pro dospělé, tak si ohodnotit ji dovolím. Shovívavě ji uděluji dvě hvězdy.
Vcelku zajímavé téma autor promarnil neskutečným plácáním se v infantilnostech. Jeho představa, jak to asi chodí ve světě nejnovějších technologií, kde vládne tvrdý byznys a ostré lokty, je tak nivní, až mi z toho nebylo volno. Příběh je vyprávěn velice jednoduchým, až prostomyslným způsobem, který v podstatě nenutí čtenáře zamýšlet se nad tím co čte, o nějakých hlubších myšlenkách, nebo sděleních mezi řádky nemůže být ani řeči. Naproti tomu vatou se tady rozhodně nešetřilo. Ano, čte se to velice snadno, což je výhoda – aspoň člověk u toho nepromarní půlku života, když už to nechce odložit nedočtené. Ze začátku mi to sice stylem připomínalo Murakamiho, kterého dokonce autor v knize zmiňuje, bohužel velice rychle jsem zjistil, že když dva dělají totéž, není to totéž. Murakami dokáže lepší atmosféru vybudovat na rozloze 30 stran než Sloan na 300 stranách. Nakonec jsem se na přebalu dočetl, že to autor původně napsal jako povídku. Dovedu si představit, že na padesáti stranách by to mohlo fungovat o něco lépe.
Kniha mě nijak neobohatila a kdybych ji měl doporučit, tak snad pro chvíle, kdy chcete úplně vypnout mozek a za žádnou cenu ten čas nechcete strávit u nějakého bezduchého seriálu.
Na závěr jedno obligátní klišé: pokud se v příběhu vyskytne superinteligentní machr na počítače, tak nejpravděpodobněji bude pocházet z nějaké země bývalého východního bloku, ideálně z Běloruska a bude se jmenovat Igor. Jeho neméně inteligentní asistent bude Dimitrij. Konec konců proč ne, aspoň nějaký humor.

29. dubna


Dražba série č. 49Dražba série č. 49Thomas Pynchon

Nevím jak se to stalo, ale v téhle knize jsem se ztratil, zabloudil jsem v mlze, malém jsem utonul. Snažil jsem se proniknout pod povrch co to šlo, ale kniha mě vždycky nemilosrdně vyplivla ven. Celou dobu čtení jsem měl neodbytný pocit, že mi něco uniká, marně jsem se snažil zachytit tenké nitě, která se knihou táhla, která však neustále někam mizela, ztrácela se mi z dohledu, nebo se tvářila, že je nadobro přetržena, aby se čas od času její tajemná linie opět někde letmo mihla. Mrzí mě to, takhle mi kniha mezi prsty ještě nikdy neproplula. Protentokrát se zdržím hodnocení, cítím totiž, že jde o skvělou záležitost, kterou jsem zřejmě z důvodu nepříznivého rozestavení vesmírných těles nedokázal vstřebat. S chutí bych jí dal hodnocení Odpad, za trest, že mě takhle vypekla, ale to by byla nehoráznost. A průměr? To určitě ne, tahle kniha je cokoliv, jen ne průměrná! Chvílemi jsem si připadal jako ta hlavní hrdinka - beznadějně ztracen. V půlce jsem si říkal "ať už je konec, pryč s ní, o Thomasu Pynchonovi už nechci nikdy slyšet", ale tak snadné to nebude. Jak se znám, zkusím to znovu a půjdu na to "vědecky", vypíšu si všechna jména, všechny pojmy a odkazy... A napotřetí si ji vychutnám...

14. dubna


HHhHHHhHLaurent Binet

Zajímavým způsobem napsaná kniha. Je to historický román, je to literatura faktu a zároveň je to esej o jedné z nejvýznamnějších událostí druhé světové války. Nejenže autor získané informace čtenáři nepředkládá jen jako pouhý výčet dat, on je přímo před ním pitvá, převrací, zkoumá je ze všech stran; neostýchá se některá nalezená „fakta“ zpochybnit, nebo rovnou zahodit. Někdy si autor se čtenářem tak trochu hraje, předhodí mu nějakou zaručenou informaci, aby ji po pár stranách vyvrátil. Je to takové přátelské šťouchnutí do žeber – měj se na pozoru, tady jsme na tenkém ledě, ne vše je stoprocentně ověřitelné. Dává nám možnost nahlédnout do své „kuchyně“, pozorovat, jak tato kniha vzniká; zároveň ji staví do kontextu s jinými díly zabývajícími se stejnou událostí. Přestože kniha pojednává o neradostné době, bylo radostí ji čist.
Vzhledem k tomu, že sám bych si knihu zřejmě nevybral, musím zmínit, jak jsem se k ní dostal. Naše městská knihovna každoročně v březnu v rámci měsíce čtenářů připravuje různé akce a letos kvůli těm všem omezením, která nám ztrpčují život, a z toho vyplývající nemožnosti pořádat přednášky a jiné akce, vymyslela toto: každý čtenář v březnu k půjčovaným knihám dostane překvapení (jednu knihu navíc – zabalenou do dárkového papíru). Bylo možno si vybrat z kategorií Čtení pro ženy, Čtení pro muže a Čtení pro náročného čtenáře. HHhH byla v posledně jmenované. Předzásobil jsem se na celý duben :-)

29. března


Pastva pro očiPastva pro očiMyla Goldberg

Je to fascinující kniha, která v opravdu nevídané míře ve čtenáři podněcuje obrazotvornost. Velice mě bavilo představovat si jednotlivá díla opisovaná v tomto netradičním výstavním katalogu a postupně (často se zavřenýma očima) dolaďovat jejich atmosféru podle autorčina popisu.
Mám rád fotografii a černobílou obzvlášť, a to je možná jeden z důvodů, proč jsem knihou doslova uhranut. Další příznivou okolností bylo to, že jsem těsně před touto knihou četl vynikající esej O fotografii Susan Sontagové, která mě skvěle naladila.
Avšak i když odhlédnu od všech těchto čistě subjektivních aspektů a zapomenu na chvíli na všechny fotografie světa, pořád v knize zůstává nesmírně zajímavý příběh o ženě, jež oddaností svému dílu překročila hranice představitelného. Inspirující a zároveň tak trochu děsivé.
Co se týče té „nešťastné“ obálky, na kterou už si tady pár lidí stěžovalo, musím s nimi souhlasit. Vypadá to, že její autor knihu nejspíš nečetl (netvrdím, že je to jeho povinnost), minimálně měla být černobílá. Nicméně musím přiznat, že to byla právě obálka, co mě přimělo vzít knihu do ruky a zajímat se o čem je. Jelikož nejsem marketingový stratég a s vědomím, že vydavatelství žije z prodeje knih, připouštím, že i tahle zavádějící obálka mohla splnit účel.
Každopádně se těším na další knihy Myly Goldberg.

14. ledna


O farměO farměJohn Updike

Možná řeknete, že jsem tuhle knihu četl přes růžové brýle, a možná máte pravdu, ale já prostě nemohu jinak. Nedokážu dát téhle útlé knížečce menší než maximální hodnocení. Souhlasím s tím, že tahle novela nemá takový přesah, jaký jsme mohli zažít v Kentaurovi, jenže to je literární skvost nejmíň za šest hvězd.
Zde sledujeme počínání čtyř lidí tří generací při víkendovém setkání na rodinné farmě, jejich snahy o porozumění jeden druhému ale zároveň i úsilí uhájit své postoje a obstát tak hlavně sami před sebou. Tento jednoduchý třídenní příběh s několika pomyslnými výlety do minulosti je napsán tak bohatým jazykem, že jsem si místy musel odpočinout a přečtené vstřebávat. Jako když jíte tu nejkvalitnější čokoládu, ale musíte na ni opatrně, po kouskách a pomalu si ji vychutnávat, jinak se z ní zalknete.
Od začátku jsem tušil, že mě na konci této knihy nečeká žádné vyvrcholení, ale s o to větším potěšením jsem ji četl. Prostě jsem si užíval každou větu.
Způsob, jakým dokáže John Updike popsat vnitřní hnutí svého hrdiny, který sleduje roztřesený obraz tváře milované ženy přes zvlněné sítí proti hmyzu, nebo jak čtenáře dovede svým vypravěčským uměním přenést doprostřed louky, to je tím důvodem proč tak rád tohoto autora čtu.
…Zelená posečená tráva dostala mastný tón, jak ji mráčky jeden po druhém potápěly do stínu, a nebe nad lesy nabralo namračený hmotnatý vzhled, jaký tapety, dlouho skryté za pohovkou, odhalují při stěhování…
…A tu déšť, naposled se nadechnuv, povzdechl si a vpustil se do země, zprvu jemně, něžně, jako zadštění dámského rozprašovače, potom s takovou rovnoměrně uvolněnou silou, bubnuje mi do klobouku, promáčeje stehna, že zavřené květiny pod tou palbou až poskakovaly, a tráva, zbičovaná, se zaleskla…
Z téhle knihy prostě voní posečená tráva.

19.12.2020


Hodina tance a láskyHodina tance a láskyPavel Kohout

Asi půl roku jsem se na knížku těšil, než jsem se k ní dostal. Po dočtení mi bohužel nezbývá než zkonstatovat, že to bylo pro mě zklamání roku. Od tak věhlasného autora, jakým Pavel Kohout je, jsem přece jen čekal trochu hlubší ponor do tématu.
Vcelku dobře načrtnutým charakterům hlavních postav chybí podrobnější popis, jakási vrstevnatost. Autor klouže po povrchu. Vsuvky popisující počínání jednotlivých aktérů v minulosti, které měli zajistit kontinuitu vyprávění, jsou čtenáři předkládány bezkrevně až suchopárně, jako by byly opsány z policejního protokolu. Dílo je plné proklamativních výroků, o spoustě klišé pronášených snad na každé stránce ani nemluvě. Korunu tomu všemu nasazují neskutečně slaboduché dialogy (nedovedu si představit, že by takhle lidé spolu někdy mluvili, a to ani před osmdesáti lety). Celkově na mě kniha působila velice naivně.
Byla to moje první Kohoutova kniha a ke konci čtení to vypadalo, že zároveň i poslední, ale abych autorovy nekřivdil, zkusím ještě nějaké jeho starší dílo.

18.12.2020


Linie krásyLinie krásyAlan Hollinghurst

Na tuhle knihu jsem se chystal několik let, a když jsem ji konečně vzal do rukou a začal číst, najednou jsem měl pocit, že jsem šlápl vedle. Těžko jsem se srovnával s dosti explicitním popisem homosexuálního vztahu, do kterého nám Hollinghurst umožňuje hned od začátku nahlédnout. Výstižnější by nejspíš bylo říct, že čtenář nejen nahlíží do jednotlivých vztahů protagonisty, ale stává se snad přímo jedním z jejich aktérů. Autor zde předkládá tak sugestivní popis prostředí, nálad a citových hnutí jednotlivých postav, že máte pocit jako byste byli jednou z nich, jako byste se stali dalším členem Feddenovy rodiny, tak jako se jím v podstatě stal Nick Guest.
Vrátím se ještě k tomu, jak se můj vztah ke knize v průběhu čtení postupně měnil. Od počátečního rozčarování, kdy jsem si vážně pohrával s myšlenkou, že knihu odložím nedočtenou, přes postupné zvykání si na popisy situací, do kterých se jako heterosexuálně orientovaný muž (zřejmě) nikdy nedostanu a odhodlání prokousat se až k závěru, ale dát knize průměrné hodnocení, jsem se pomalu dostával k půlce a začínal konečně chápat, že držím v ruce literární klenot, který nejen že dočtu až do konce, ale že to určitě nebude poslední kniha od Alana Hollinghursta, které četbu si vychutnávám.
Největší zásluhu na tom, že jsem knihu neodložil má samozřejmě autor, který kromě toho, že je velkým znalcem lidské duše, umí se slovy tak mimořádné kousky, že snad i kdyby popisoval tání ledovce, tak to bude poutavé a zábavné.
Nicka jsem si nakonec dost oblíbil a spolu s ním také Catherine i Tobyho. Spousta dalších postav mě uváděla v úžas s jakou dovedností a přesností jejich charakterové vlastnosti autor vykreslil.
Vřele doporučuji alespoň něco od tohoto spisovatele přečíst.

21.11.2020


Letní světlo, a pak přijde nocLetní světlo, a pak přijde nocJón Kalman Stefánsson

U této knihy jsem měl nějakou dobu dojem, že jsem šlápl vedle. Její tón se mi zpočátku zdál až příliš laskavý, což mě trochu rozčilovalo. Chybělo mi tam trochu ironie, nebo nějaké jiné koření. Jenže najednou se mi to vyprávění začalo víc a víc dostávat pod kůži. On ten Stefánsson popisuje život jaký já znám, říkal jsem si. Akorát on je tisíckrát lepší pozorovatel než já. Všechny ty jeho postavy jsou lidé z masa a kostí, žádné vykonstruované figurky.
Nakonec tam té ironie i nadhledu bylo dostatek, akorát je autor obratně ukryl mezi řádky. V půlce knihy už jsem věděl nejen, že knihu neodložím nedočtenou, ale že se k ní budu vracet. Začal jsem si vychutnávat každou větu a mrzelo mě, že jsem si od začátku všechny ty postřehy, všechna ta nenápadná moudra nepodtrhával.
Jsem literárně uspokojen.

02.07.2020


TrhlinaTrhlinaJozef Karika

Možná jsem příliš zhýčkaný, nebo zvyklý na jiný druh literatury, ale tato kniha mě neoslovila. Námět působil lákavě a věřím, že některý z mých oblíbených autorů by jej dokázal proměnit v literární klenot. Bohužel v podání Jozefa Kariky byl tento příběh tak nudný, jako by se vážně stal. Ve skutečnosti jsem ani na chvíli neuvěřil v opravdovou existenci Igora a dalších postav. V tom však problém nevidím. Za hlavní nedostatek knihy považuji úplnou absenci napětí (přece to mělo být hlavně o napětí), křečovitou snahu o gradaci, která měla za následek, že jsem 280 stran usínal, než se na posledních čtyřiceti stranách začalo konečně něco dít. Za tenhle lehce psychedelický závěr dávám dvě hvězdy. Topornost, nízká úroveň vyjadřování a samoúčelná přisprostlost hlavního "hrdiny" mě děsila (to ale není to, čím mě měla kniha vyděsit). Odmítám uvěřit, že tohle je v současnosti běžný vzorek vysokoškolsky vzdělaného člověka. Žádná životní filozofie, plochý nevýrazný charakter, plácání se od ničeho k ničemu. Nenašel jsem na Igorovi jediný kladný rys, ale na to, aby si mě získal coby záporná postava, byl až příliš jednoduchý. Nebylo na něm nic, čím by se mi alespoň trochu dostal pod kůži. Ani hrdina ani padouch ale jen looser – a to taky jen takový polovičatý. Z mého pohledu jde o nedostatečné propracování psychologie postavy.
Chtěl jsem si knihu přečíst v originále, bohužel slovenskou verzi jsem nesehnal, tudíž nemohu posoudit nakolik se na mé nespokojenosti podílí překlad. Nedá mi však abych se nezeptal. Proč se vlastně slovenská beletrie překládá do češtiny (a naopak)? To už nerozumíme řeči, která je té naší tak podobná, že ji snad ani nerozumět nejde?

21.05.2020


SběratelSběratelJohn Fowles

Co je to svoboda? Něco nehmotného, něco, co neumíme ani dost dobře popsat. Každý si pod tímto pojmem patrně představujeme trochu něco jiného. Tak nějak podvědomě cítíme, že je svoboda pro nás důležitá. Možná je pro nás tou nejdůležitější hodnotou v životě, málokdo si to však dokážeme plně uvědomit, dokud ji máme. Považujeme ji za samozřejmost. Teprve až je nám odejmuta, uvědomíme si, co vše se za významem tohoto slova skrývá.

„Z venku si nikdo neumí představit, co to je sedět ve vězení. Třeba si řeknete, no, tam by byla spousta času na čtení a na přemýšlení, nemusí to být tak strašné. Ale je to strašné. Čas se tak vleče. Odpřisáhnu, že od té doby, co jsem tady, zpomalily všechny hodiny světa svůj chod o celá staletí.
Neměla bych si přitom stěžovat. Tohle je přepychové vězení.
A ta jeho přímo ďábelská mazanost, pokud jde o noviny, rádio a tak dále. Nikdy jsem noviny moc nečetla, ani neposlouchala zprávy. Ale být takhle odříznutá od světa! Je to tak divné. Připadá mi, jako bych úplně ztratila orientaci.
Celé hodiny ležím na posteli a přemýšlím, jak odtud utéct.
Celou věčnost."

Oceňuji vhled do myšlení dvacetileté dívky ocitnuvší se v mezní situaci. Přestože nejsem ani žena, ani mi není dvacet, tudíž to nemohu dost dobře posoudit, přesto na mě Mirandino jednání a její myšlenkové pochody působili velmi uvěřitelně.
Vztah vězně a věznitele i jednotlivé situace jsou zde vykresleny tak výstižně a živě, že jsem při čtení pociťoval silnou fyzickou nepohodu.
Abych aspoň trochu tu nevolnost ze sebe setřásl, začal jsem v tom příběhu hledat nějakou alegorii. Jsme vězni systému, společenských konvencí, svých druhých já... Nedokážeme se vymanit z područí tlaku okolností. Ač se snažíme sebevíc, uhájit svobodu nedovedeme. Tak alespoň využíváme materiálních možnosti, které nám toto „dobrovolné“ vězení skýtá.

Fascinující kniha!
Spolu s McEwanovým Nevinným, Faberovým Pod kůží a Vonnegutovým Jatka č.5 je Sběratel knihou, která mnou otřásla. Donutila mě znovu přemýšlet: Co je vlastně člověk zač?

07.02.2020


VěžVěžWilliam Golding

Tohle v žádném případě nebylo oddechové čtení.
Ta slova se do mého mozku dočista zarývala. Byl jsem při čtení v jakémsi podivném tranzu, ani nevím, jak jsem se dostal na poslední stránku. Vzklíčilo z toho ve mě odhodlání přečíst si knihu ještě jednou. Teprve potom ji snad plně pochopím a docením.
Golding vytvořil postavu děkana, který se rozhodl pomocí své urputnosti, své umanutosti až posedlosti zhmotnit sen, svou vizi, a to za jakoukoli cenu.
S obdivem jsem sledoval, jak myšlenky, světlo i temnota dostávají tvar, jak se rodí jejich objem a váha. Nebylo jednoduché nahlédnout ústřední postavě, Jocelinovi, do hlavy a pochopit jak fungují jeho vztahy k okolí, ať už jde o jeho vztah s Bohem, nebo vztah s ďáblem, či jeho světský vztah ke Goody Pangallové, ženě kostelníka. Nejspíš se v tom tak docela nevyznal ani on sám.
Text na mě působil, jako by byl napsán před několika staletími, což nepovažuji za nedostatek ale za přednost.
Knihu řadím mezi mé nejlepší letošní čtenářské zážitky.

28.12.2019


Kvítek karmínový a bílýKvítek karmínový a bílýMichel Faber

Když jsem si vybíral knihu, kterou bych si od Fabera přečetl jako první, do Kvítku se mi vzhledem k jeho tloušťce nechtělo. Zvolil jsem Pod kůží a byla to láska na první pohled. Po přečtení Knihy zvláštních nových věcí, která byla úplně jiná, avšak neméně čtivá a měla v sobě ještě hlubší poselství, jsem se pouštěl do Kvítku bez veškerých obav. Mazlil jsem se s ním téměř měsíc a mohu říct, že mi za tu dobu docela přirostl k srdci.
Na tomto barvitém, pestrém až opulentním skupinovém portrétu se mi líbilo, že na první pohled se zdá jako by jednotlivé postavy neměli mnoho společného a víceméně se jen míjeli. Jenže při pohledu přes drobnohled vidíme, že jejich aury (nebo aurory :-)) sebou vzájemně natolik prostupují, až to s nimi smýká.
Další věc, kterou hodnotím velmi kladně, je Faberovo (ne)ukončování příběhu (což je zřejmě vlastní většině jeho knihám). Nechává čtenáři možnost pokračovat ve vyprávění podle svého momentálního rozpoložení. Bylo mi opravdu zatěžko loučit se. Sugar, Emmelína a hlavně Agnes (má nejmilejší) mi budou moc chybět. Samozřejmě také Henry a Sofie.
Velice příjemný literární zážitek.

10.12.2019


Cizinec v manželstvíCizinec v manželstvíEmir Kusturica

Soubor povídek odehrávajících se na pomezí absurdna a magického realizmu mě, vzhledem k tomu, že filmovou tvorbu Emira Kusturici detailně znám, nijak zvlášť nepřekvapil ani nešokoval, našel jsem přesně to, co jsem čekal. Příběhy plné balkánské poetiky, často tragikomicky
podbarvené, nasycené melancholií a steskem po zašlých časech. Ten kdo zná autorovy filmy si určitě všimne "Kusturicovských" motivů, jako třeba kniha autosugesce - každý den, v každém směru dělám pokroky (Vzpomínáš na Dolly Bell?), nebo třeba nekonečně vysoká pružnost a pevnost nylonových punčoch (Arizona Dream) a mnoho dalších.
Tak jako spousta jiných čtenářů, i já se domnívám, že povídka V hadím objetí se vymyká kvalitou, tématem i celkovým vyzněním zbytku sbírky. Po všech stránkách ostatní povídky přesahuje. Přesto se v souvislosti s ní nemůžu zbavit určitě mrzutosti, Její téma je totiž natolik nosné, že by sneslo určitě mnohem rozsáhlejší literární útvar, než je povídka. Takhle mě EK jenom namlsal, ale neuspokojil. Nezbývá, než doufat, že se autor k tomuto bolestnému období balkánských novodobých dějin vrátí a rozvede jej do románové podoby.

31.10.2019


NevinnýNevinnýIan McEwan

Betonová zahrada byla pro mě zjevením, po kterém na mě padl smutek z obavy, že na tak fascinující knihu hned tak nenarazím. Avšak Dítě v pravý čas mě okouzlilo neméně. Po Pokání, které posunulo laťku ještě výš, jsem se definitivně rozhodl, že si přečtu všechny McEwanovy knihy, nejlépe v pořadí, jak je napsal (což ne vždy dodržuji). Nevinný patří k tomu nejlepšímu co jsem zatím od autora četl. McEwan dovede znovu a znovu přicházet s něčím novým, stále dokáže čtenáře překvapovat, možná až šokovat. Velmi se mi na knize zamlouvalo propojení dvou dějových linek - milostného dramatu a špionážního příběhu odehrávajícího se v Berlíně padesátých let dvacátého století rozděleného do okupačních zón.
V tom správném slova smyslu zneklidňující román.

29.10.2019


Flaubertův papoušekFlaubertův papoušekJulian Barnes

Julian Barnes zde jasně ukázal co v něm je, čeho je schopen. Mistrně si pohrává nejen se čtenářem, ale obecně s literaturou a se vším co je s ní spojeno, ať už se jedná o její tvůrce (někdy nerozlišitelně prolnuté s některou z postav), její kritiky, nebo správce muzea, či jen prostého člověka, který svým životem inspiroval umělce a ten jej vetkal do svého díla.
Historie se v rukou autora mění v živou hmotu, kterou on dokáže svým nesmlouvavým pohledem přetavit do nečekané podoby.
Kniha osciluje na rozhraní faktu a mystifikace. Přestože se místy zdráháte čtenému uvěřit, nakonec stejně uvěříte. Nic jiného vám nezbývá, jistotu mít nikdy nebudete.
Pokud se tuto knihu chystáte číst, nebudu vám to vymlouvat. Patrně chováte určité sympatie buď ke Gustavu Flaubertovi nebo k Julianu Barnesovi, možná k oběma.
Jen chci upozornit, že až Flaubertova papouška dočtete, je nanejvýš pravděpodobné, že se z vás stane Flaubertofil, a možná i Barnesofil.

06.07.2019


Vybledlá krajina s kopciVybledlá krajina s kopciKazuo Ishiguro

Z pěti románu, které jsem od Kazua Ishigura dosud četl, přestože všechny dosahují velmi vysokých literárních kvalit, tento na mě udělal nejhlubší dojem. Autor s virtuozitou sobě vlastní buduje atmosféru plnou stesku a melancholie, ale i jakési bázlivé naděje.
Příběh je vyprávěn téměř filmovou řečí; spisovatel pomocí více či méně mlhavých vzpomínek vypravěčky „nutí“ čtenáře účastnit se těchto takřka zapomenutých dějů, doslova je s ní spoluprožívat. Její oči ulpívají na zdánlivě banálních předmětech, výsečích krajiny nebo dávno proběhlých událostech, a poskytují tak čtenáři materiál ke skládání mozaiky, z níž některé kostičky možná již trochu vybledly, nebo se poztrácely. Čajový servis, housle nebo třeba pohled z okna na břeh řeky se tak pro Ecuko stávají symboly pomíjivosti.

Kniha se čte snad až příliš snadno, a proto se nedivím Isserley, že si ji přečetla rovnou dvakrát. Oči po slovech letí tryskem a mozek nestíhá si tu hloubku vychutnávat.

10.06.2019


Než potkala měNež potkala měJulian Barnes

Máme před sebou ukázkovou studii chorobné žárlivosti okořeněnou britským humorem, plnou ironie a neskutečně absurdních myšlenek, které se protagonistovi díla honí hlavou ve dne v noci.
Závěr mě šokoval, ale viděno zpětně, nebyla velká naděje, že to zrovna takhle nějak nedopadne.
Upřímnost a pravdomluvnost jsou krásné charakterové vlastnosti, ale když jejich majitel(ka) narazí na žárlivce, je zle. Jak se jednou semínko žárlivosti uchytí, už není možné ho vykořenit. Tihle dva lidé se neměli nikdy potkat.
Čtení mě nesmírně bavilo. Dokonce jsem chtěl knize dát pět hvězd, nakonec však preventivně jednu ubírám. Nejvyšší hodnocení si nechávám pro další Barnesovy majstrštyky. Soudím, že tento autor mě v budoucnu ještě hodně krát mile překvapí.

22.05.2019


Smrt v BenátkáchSmrt v BenátkáchThomas Mann

Vskutku působivě vylíčena omamná, až k zalknutí tíživá atmosféra ospalého přímořského letoviska. Vzduch, který vdechuje náš hrdina je prostoupen esencí touhy, mísící se s přízrakem všude číhající tajemné nákazy.
Tato směsice žádostivosti a hrozby postupně nabývá, pro stárnoucího, konzervativně založeného spisovatele, charakteru osudového významu.

18.05.2019


Noc před rozvodemNoc před rozvodemSándor Márai

Román o lásce, žárlivosti i vzájemné důvěře. O hledání ideálu ve vztahu, o splynutí těl i duší a ještě něčeho dalšího, vyššího, o absolutním prolnutí osobností.
Kam až lze zajít v prahnutí po vzájemné oddanosti? Nakolik jsou světy dvou blízkých lidí totožné? Kde končí území jednoho a začíná území druhého?
Těžko očekávat, že se najdou na světě dvě bytosti, které by se na odpovědích na tyto otázky absolutně shodli. Pokud však se odpovědi liší příliš, a navíc chybí tolerance a snaha o pochopení toho druhého, je zaděláno na problém.
Tento komorní příběh několika postav se odehrává na pozadí předválečné Budapešti.
Svět se nachází na prahu velkých dějinných zlomů, které už jsou cítit ve vzduchu. Vnímavější jedinci pozorují úpadek morálky, nervozitu a těkavost ve společnosti, odklon od tradičních hodnot.
Ve společnosti lze pozorovat příklon k extremizmu a nacionalismu.
Působivě napsaná kniha se zvratem v druhé polovině a s nečekaným závěrem.

PS: nenechte se zmást obálkou, která může vyvolávat dojem, že je uvnitř ukryt "skvost" poněkud lehčího žánru.

15.05.2019


Jádro věci / Konec dobrodružstvíJádro věci / Konec dobrodružstvíGraham Greene

Tohle bylo moje druhé a třetí setkání s tvorbou Grahama Greena.
(Před nedávnem jsem četl Moc a sláva a protože mě tato kniha velmi oslovila, sáhl jsem po další Greenovce)
Začal jsem od Konce dobrodružství, protože jsem byl nedočkavý zhlédnout filmovou adaptaci a nechtěl jsem ji vidět před přečtením předlohy. (Bohužel musím zkonstatovat, že přestože film byl na dobré úrovni, ani zdaleka nenaplnil má očekávání - pohnutí, jaká jsem prožíval u knihy se u filmu nezopakovala. Zřejmě dospívám do stadia, kdy se raději vzdám filmového zážitku, než abych riskoval, že bude narušeno mé vnímání knihy.) V průběhu čtení (jako obvykle) jsem si zatrhával pasáže, které bych si rád přečetl znovu. Když jsem na konci zjistil, že mám označeno víc než půlku knihy, měl jsem chuť začít ji číst od začátku. Jenomže ještě mě čekalo Jádro věci. Po přečtení Scobieho příběhu jsem si uvědomil, že jsem se definitivně stal Greenovým obdivovatelem. (Už to tak vypadá, že si budu muset přečíst vše co napsal.)
Postava policejního úředníka Scobieho je zde vykreslena velmi věrohodně a realisticky.
Scobie oplývá silným smyslem pro morálku, pro spravedlnost a pro potřeby bližních, který mu nedá vydechnout. Vlivem koloniálního prostředí je postupně vtahován do bludného kruhu lží, machinací a drobné korupce.
Nadto je vláčen mezi láskou k manželce, láskou k milence a láskou k Bohu. Prodělává nekonečný vnitřní monolog, snaží se hledat řešení svízelných situací ve kterých se řízením osudu ocitá, hledá odpovědi na nezodpověditelné otázky a čím dál víc si uvědomuje, že není schopen najít řešení, kterým by nikomu neublížil. Jakmile se k některé straně přikloní ihned má pocit, že se zpronevěřil straně druhé.Nakonec přece jen jedno řešení najde...
Jak píše Jan Zábrana v poznámce editora: je to román o utrpení srdce i rozumu, o člověku uvízlém nikoli svou vinou v propasti, rozvírající se mezi objektivním světem a subjektivním lidským vědomím.
Myslím, že toto je přesné a stěží by to šlo říct výstižněji.

13.05.2019


Přijde kůň do baruPřijde kůň do baruDavid Grossman

Svá traumata (a nejen svá, ale i traumata svých blízkých a často i traumata celého národa) si v sobě neseme celý život. Každý se s nimi snaží vyrovnat po svém: přehlušit je prací, utopit je v alkoholu, vytěsnit je, zapomenout na ně. Nebo je neprodyšně zabalit do humoru. Jenže traumata mívají tuhý kořínek, ať člověk dělá, co dělá, úplně se jich zbavit nedokáže, nakonec někudy vylezou.
Kniha, u které na začátku rozhodně netušíte, co vás uvnitř čeká.

07.03.2019


AccabadoraAccabadoraMichela Murgia

Accabadora je žena, jejímž posláním je zkrátit utrpení beznadějně nemocným čili pomoci jim opustit tento svět. Autorka se v knize zabývá neobyčejným tématem. Zprostředkovává nám pohled zblízka na ne zrovna běžné zvyklosti. Ze stylu vyprávění i z popisu reálií jsem měl pocit, že se děj odehrává spíše koncem devatenáctého než v půli dvacátého století. Neubránil jsem se dojmu, že na Sardinii čas plyne poněkud jiným tempem než na kontinentu. Kromě tématu, kterému se věnuje, je tenhle román pozoruhodný také po jazykové stránce. Autorka má schopnost vyjadřovat se nevšedně, a při zachování relativně snadné čtivosti dokáže jazyk užívat originálním způsobem. Přestože je závěr až příliš předvídatelný, může vás tohle útlé dílko svou poetikou obohatit.

26.02.2019


Hon na ovciHon na ovciHaruki Murakami

Od Murakamiho už jsem co to přečetl (Kafka…, Na jih…, Norské dřevo + všechny mini novely), a protože mě jeho myšlenkové pochody nepřestávají fascinovat, rozhodl jsem se jej prozkoumat trochu zevrubněji a začít pěkně popořadě. Nedělám si iluze, že po přečtení třeba i všech jeho knih přijdu na to, co se tomuto „šílenému“ japonci honí hlavou. Že se naopak v mé hlavě po Honu na ovci vyrojila spousta otazníků a zavládl ještě větší zmatek, je nabíledni. Překvapilo mě (příjemně), že už v téhle jeho románové prvotině je jasně rozpoznatelný vyhraněný osobitý Murakamiovský styl psaní. Hon na ovci je kniha, u které člověk patrně s každým dalším čtením odhalí nějaký detail, který mu předtím unikl. Těším se na další autorovo dílo (tentokrát Konec světa…) a doufám, že až se za pár let pročtu ke Komturově smrti, budu alespoň o něco moudřejší a samozřejmě o hodně bohatší. Nepochybuji o tom, že do té doby nás Haruki Murakami obdaří dalším svým dílem. Jinak budu muset začít zase od Honu na ovci.
Na závěr chci vyslovit obrovské Díky Tomáší Jurkovičovi za překlad. Měl jsem možnost srovnat s „jinojazyčným“ a mohu vás ujistit, že ten český je nedostižný.

14.02.2019


Kniha zvláštních nových věcíKniha zvláštních nových věcíMichel Faber

Tahle kniha má jen jeden nedostatek, a i ten je vlastně další její předností. Totiž: co mám teď číst, abych nebyl zklamán?

06.02.2019


Chrám Matky Boží v PařížiChrám Matky Boží v PařížiVictor Hugo

Existenci této knihy jsem sice vždycky bral na vědomí, ale zároveň jsem nepovažoval za nutné ji číst, především pro tolikrát slyšené nářky na zdlouhavost, příliš podrobné popisy a z toho vyplývající nezáživnost. Co mě přimělo k tomu, že jsem se teď (přes všechny tyhle domnělé nedostatky) pustil do jejího čtení, byla hlavně snaha o motivaci syna, který ji má v doporučené (povinné) četbě. K tomu bych chtěl poznamenat jednak to, že jsem moc rád, že jsem se ke knize nakonec dostal (a možná je dobře, že až teď) a taky, že smekám před všemi, kteří ji v středoškolském věku (ať již z donucení, nebo dobrovolně) přečetli a ještě z ní byli nadšeni.
Kniha je to bezesporu skvostná a rozhodně je dobré nejen brát její existenci na vědomí, ale také si ji přečíst. Mám sice určité obavy, že v sedmnácti bych z ní tolik unesený nebyl, ale proto také nelituji, že jsem s jejím čtením tolik otálel. Každopádně se mi opět potvrdilo, že pokud člověk touží po velkém čtenářském zážitku, tak neudělá chyby, když sáhne po nějaké „klasice“ prověřené věkem.
Tento román určitě není jen o Quasimodovi, Esmeraldě a Frollovi jak se mnozí domnívají, ale je v první řadě o Chrámu Matky Boží v Paříži. Je to vyprávění o katedrále, na jehož pozadí (nebo v popředí, jak kdo chce) se odehrává romantický příběh tragické lásky. Kniha je oslavou tohoto architektonického skvostu a architektury celkově a taky přehlídkou všemožných lidských charakterů, jejich citů, slabostí, jejich bolestí, radostí i jejich vášní.
Victor Hugo psal znamenitě. Jeho popisy jednotlivých staveb, jeho úvahy o účelu a poslání architektury jsou velkolepé, jeho podrobné popisy vnitřního rozpoložení i vnějších rysů jednotlivých postav jakbysmet.
Pokud jste viděli filmovou adaptaci s G. Lollobrigidou a A. Quinnem o které se všeobecně soudí, že je vcelku (nebo velmi) zdařilá (a já proti tomu neprotestuji), tak po přečtení knihy možná nabudete dojmu, že oproti předloze je to jen velmi slabý odvar, kterému k dokonalosti dost chybí. Pokud však tento film (nebo kterákoliv jiná adaptace) přiměje někoho k přečtení knihy, nezbývá než děkovat Bohu (nebo tvůrcům) za něj.

31.01.2019


Žádný důvod k obavámŽádný důvod k obavámJulian Barnes

Po přečtení komentářů k této knize jsem měl obavy, jestli to nebude nudné a únavné čtení, ale ani jsem se nenadál a byl jsem na konci. Přesto, že celá kniha pojednává o smrti a o tom, co jí předchází, případně o tom, co by mohlo, či nemohlo po ní následovat, přesto všechno je velmi zábavná.
„Když se blíží konec… …jednotlivé části těla, které už podléhají rozkladu a zkáze, spolu začnou soutěžit o to, čí jméno na úmrtním listě nejvíc zazáří.“
„Smrt je sladká: zbaví nás strachu ze smrti.“
„Představte si život bez smrti. Každý den byste se chtěli ze zoufalství zabít.“
Takovou porci sebeironie v souvislosti s vlastní smrtí jsem opravdu nečekal.
To, co na někoho mohlo působit jako opakování se, jsem já vnímal jako předkládání dalších postřehů, jako přinášení dalších myšlenek a jejich vřazování do souvislostí a do kontextu s postřehy a myšlenkami svých podobně „postižených“ předchůdců. Rozpitvávání různých příhod z vlastního života a porovnávání jejich rozdílného vnímání jednotlivými členy rodiny bylo zajímavé. Poukazování na ošemetnou míru spolehlivosti paměti bylo poučné a zároveň vtipné. (příhoda s tříkolkou byla famózní)
Nedověděl jsem se ani, jestli je Bůh, ani jak se vyhnout smrti, dokonce ani to, jak se zbavit obav z ní, ale dověděl jsem se alespoň to, že čtení knih Juliana Barnese určitě není ztracený čas.

19.01.2019


HedvábíHedvábíAlessandro Baricco

Váhal jsem při hodnocení mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec dávám čtyři kvůli neobvyklému stylu vyprávění a zajímavému závěru, ale je to o fous. Autor si se čtenářem hraje a docela na něj spoléhá. Spoléhá, že si od začátku porozumí, že se potkají. Pokud se potkají na stejné vlně, může vše dobře fungovat. Potenciál tu je. Snaha o navození rytmu doslovným opakováním celých pasáží a o vyvolání pocitu pomalosti a lehkosti plynutí příběhu pomocí zvláštního užití interpunkce mi místy přišli až příliš chtěné. Ale jak říkám, záleží na konkrétním naladění, když to člověku sedne, může mu kniha poskytnout celkem solidní čtenářský zážitek.
Jak píše sám autor v anotaci, není to román a není to ani povídka. Je to příběh. A ten se musí vyprávět. Pokud máte rádi příběhy, pusťte se do čtení. Jestli mohu doporučit, nespěchejte. Dejte si načas, soustřeďte se na každé slovo. Čím víc času knize věnujete, tím větší bude požitek z ní. Když se ji budete snažit přečíst za hodinu, leccos z atmosféry vám unikne.

29.12.2018


1