J.F. komentáře u knih

Čteno kdysi v době dospívání, ty ohromné kosmické prostory a časy měly formativní vliv. Papír, písmo a barva svědčily o době toho možná největšího šlendriánu v českém knihtisku, ale to jsem tehdy tak nevnímal.

Nevtíravé svědectví o nesnadném vítězství světla nad (různými) tmami. "Staň Se Světlým Svědkem Svého Stínu", stojí na jednom z obrazů VN z doby, kdy hodně pracovala s písmeny.
Jednou, když VN už bylo přes devadesát, jsem se s ní setkal v kroužku svých přibližně vrstevníků (pětapadesát a méně), a byla viditelně ta nejživější z přítomných. V téhle knize je i ta živost nějak zachycená; nemyslím, že by to bylo jenom tím, že zapsané vyprávění slyším jakoby jejím hlasem.

14.04.2024

Dodatek k mému minulému komentáři: často se říká, jak jednostranně tu Bridel líčí člověka jako pouze nedokonalého, slabého, nedostatečného, chatrného... Podle mne to není pravda. O tom, jaký je nebo není "člověk", Bridel vůbec nic neříká; jen vnímá SÁM SEBE jako nicotného, a to pouze při tomto výstupu k Bohu a při myšlenkách na Něj. I to je součást toho meditativního postupu.

Ne že by na tom nic nebylo; mně díky té knize došlo, jak často říkám "musel jsem", "nezbylo mi než" apod., když poctivější by bylo říct "rozhodl jsem se".
Ale vcelku to myslím stojí na iluzi, že si život máme a můžeme zorganizovat a že dokážeme poznat, jak má být zorganizován. Ani jedno neplatí.
Life is what happens when you are busy making other plans (kdo to jen řekl?).

Asi první monografie o pražských německojazyčných architektech. Spousta cenných fotek (včetně mnoha fotek domů, jimiž se ti architekti inspirovali nebo které postavili mimo Prahu), bilingva, krásná typografie.

13.04.2024

Hlavní postava je (téměř?) jednoznačně kladná - a přitom pro mě byla věrohodná a celou dobu vzbuzovala sympatie. Naopak nad těmi padouchy, s kterými bych v jistém smyslu měl sympatizovat (vždyť nebyli nijak nadprůměrně špatní a vcelku vzato to byli veselí kumpáni) se mi spíš dělalo zle. Neznám jinou knihu, které by se povedlo představit dobro takhle přitažlivě a zlo odpudivě. A měli tehdy ti lidi vzácně diferencovaný slovník na popis mravních kvalit a postojů.

1 11.04.2024

Rezek jako vždy sršatý, sarkastický, přehánějící, nespravedlivý... Ale jasně a bez zbytečné omáčky říká, co v Patočkových textech vidí, a to zpravidla stojí za promyšlení.

1 11.04.2024

Skvělé popisy vnitřních pochodů, velmi přesný slovník pro mravní postoje a vlastnosti a ještě mnoho jiného dobrého - ale současně totální nepochopení pro liberální, občanskou společnost s jejími konvencemi, kompromisy, pravidly... Jako by Tolstého ideálem byl čistě zemědělský "lid", který jeho majitel (sic!) bude jakýmikoli prostředky chránit před všemi hrozbami, tj. před obchodem, soudy, úředníky, právníky atd. atd. Vítejte na Rusi.

Klasika všech klasik, ale pomalu by to chtělo nový překlad.

1 10.04.2024

K předchozím komentářům jsem pár slov napsal do diskuse. Pro mne jsou cenné hlavně studie "Dějiny filosofie a jednota pravdy" (co s tím, že pravda je jedna, a přitom si filosofovové, kteří ji hledají, neustále odporují) a "Existence a hermeneutika" (ani tam, kde vykládáme ne konkrétní text, nýbrž lidskou pozici v celku skutečnosti, nemůžeme rezignovat na metody a pravidla výkladu).

10.04.2024

Rozhovor se hodně točí kolem Serresových knih a tezí, ale i bez jejich znalosti se z něj dá o mnohém poučit. Dva detaily:

Serres se velkou část života pokoušel o zprostředkování mezi přírodními a společenskými vědami - ale v jedné z nejsilnějších pasáží tohoto bilančního rozhovoru upozorní, že něco úplně jiného než vědy, ať takové či onaké, je humanitní vzdělání, a to podle něj spočívá v neustálé četbě velkých textů připomínajících neodstranitelnost a neodvysvětlitelnost utrpení: Egyptské knihy mrtvých, Jóba, Odysseje, řeckých tragiků, evangelií, Zlaté legendy...

Pozoruhodný je i výklad o tom, že končí (nebo bychom měli ukončit) cyklus obviňování za zlo ve světě: postupně už byli obviněni všichni - Bůh, muži, otcové, vykořisťovatelé, běloši, Západ, logocentrismus, stát, církev, rozum, věda... - seznam viníků už byl vyčerpán, ale nepomohli jsme si, na ničivých projevech zla se nic podstatného nezměnilo.

09.04.2024

Čteno už dávno, snad si to pamatuju správně: příběh, v němž se něco zatajuje, aby se o někom uchoval dobrý obraz - a v důsledku toho se všechno kazí, až nastane téměř kafkovská nemožnost komunikace. Krásná čeština.

1 08.04.2024

Greene je mistr evokace - už po první stránce jsem skoro začal padat vedrem a nudou z vlekoucího se mexického odpoledne.
Klíčový je samozřejmě rozhovor kněze s poručíkem, který kněze konečně dopadl a eskortuje k popravě. A znovu před Greenem smekám, jak vždycky těsně před tím, než by se z toho stal papírový sled tezí, vsune poznámku o kvákajících žabách nebo brnící noze, a okamžitě jsme zpátky v realitě.
Kvůli kapitole, kde se kněz na chvíli dostane mimo zónu pronásledování a okamžitě začne sklouzávat k póze duchovenské nadřazenosti, by to měla být povinná četba pro adepty kněžství (nejen katolického).

5 08.04.2024

Silné, ale až příliš se podobá Greenově Moci a slávě.

08.04.2024

Na každé stránce
září několik dávných
mžiknutí oka

08.04.2024

Skoro neuvěřitelné, kolik moudrosti se dá získat vytrvalým pozorováním jednoho obrazu a vytvalým čtením jednoho podobenství...

2 08.04.2024

Té sebestřednosti, toho fňukání, skoro jako by to někdo napsal dnes...
Ale snad nejhorší je vypravěčova uštěpačnost - všechno možné z katolické kultury uvádí tak, jako by to bylo směšné, aniž se obtěžuje říct proč. A navíc takhle zesměšňuje město Bonn, kde v době vydání románu působila skutečná teologická a filosofická esa...

07.04.2024

Jak napsal editor Bridela Milan Kopecký: „hluboká monologická meditace ... tak otřesná a hluboká tragičnost, jakou nepozná česká literatura až do Máchova Máje.“

Ty prudké kontrasty a ten dnes až bizarně působící jazyk podle mne zakrývají, že tu máme co do činění s popisem meditativního výstupu, který se v něčem až překvapivě podobá popisům, které známe z tzv. Apokalypsy Abrahámovy, od Parmenida nebo sv. Bonaventury:

Výstup („rostou mně jakás křídla, / strojí se všecko k litání. / Zdá se mi, že k vysoku / již se nad planéty beru“) postupně dochází až k bodu, kde přestává stačit koherentní řeč („Ty jsi koule tříhranná“) a kde člověk nahlíží, že vlastní silou poznat Boha nemůže, že se musí dotazovat Boha samého („Ach, kdo tebe mi ukáže? / Ach Bože můj! Co jsi ty? / Z lásky se má duše táže: / cos ty, Bože nad bohy?“). Jako nejpřiměřenější se pak ukazuje mluvit o Bohu jako o nejvyšším DOBRU („kde se Bůh můj nachází, / tam jest ten nejlepší statek“). Nakonec se však i tato řeč ukazuje vůči Bohu jako nedostatečná („Já, ten nejmenší cvrček / ... / zeměplazí červíček, / cosi v temnostech předkládám.“)

Snad někdy někdo udělá důkladné srovnání.

Velká znalost dat i literatury, důkladná argumentace, maximální vstřícnost.
Tyto případy přitom - paradoxně? - potvrzují tezi, že pohlaví si nemůžeme svobodně volit nebo vymýšlet nová.
A ukazuje se, že člověka jednoho pohlaví lze chirurgicky jen připodobnit druhému, ne jej na něj skutečně přeoperovat.
Data jsou ovšem z r. 2001, kdy tento problém hlásil jeden člověk z dvaceti až padesáti tisíc - a navíc tehdy ještě nebyly (?) údaje o tom, co se s člověkem operativně připodobněným opačnému pohlaví děje po deseti, dvaceti, třiceti letech.

1 05.04.2024

Chcete radši "čachřík se slovem", nebo "zachycenější rozkřídlenost"? Než se rozhodnete, vězte, že první možnost znamená "lépe rozhněvat si deset lvů než jednoho křečka", druhá pak "holýma rukama chytat blesky".
Toto se doslova a vážně tvrdí v úvodu českého vydavatele. A není to výjimka; o stránku dřív se píše o "svalnatě vzepjatém lineárním stylu referentské chladnokrevnosti, sřetězeném do svrchních škraloupů", a o stránku později o "šikmozvučných galimatyáších", a o další stránku později - ale snad toho radši nechme.
Pokud jde o samotné Rahnerovy texty, snad nám je jednou někdo přeloží tak, aby se daly číst.