J.F. komentáře u knih

Na Rowlingovou (skoro) zapomeňte. Tady jde jednak o absurditu dnešního školství a světa vůbec; jednak o jazyk (kromě několika skutečných i neskutečných cizích jazyků je tu dlouhá řada češtin – čeština neutrální, milostná, hněvivá, vzteklá, jízlivá, nejmíň dvě vrstvy češtiny historické, pak pačeština výkazů a komisí, čeština agentur a úspěšných managorů, čeština náctiletých, čeština litevského učitele, slovenské cikánky, ruských mafiánů...); a jednak o bolest, vztek, zahořklost, nenávist a vysvobození; a nakonec i o smysl všeho a místo člověka v kosmu. „To rozmysli, Alfréd, jestli ty chceš, že děti tady hodně naučí klasický magie, nebo že hodně tady radují. Já myslim ten druhý je dobřeji.“

5 02.06.2019

Znovu se ocitáme v mytickém světě jako v prvním svazku - a tak jako tam je pozvolna objeven Jeden Bůh, tady jsou pozvolna objeveny Dějiny - vzestupné, otevřené, kde protologickému "jednou..." odpovídá "jednou..." eschatologické. Eisnerův překlad samozřejmě výborný, byť se nečte tak plynule jako Olbrachtův (a Malířové) z prvních dvou svazků.

Oproti prvnímu svazku trochu méně mytična a víc psychologie - hlavně ke konci, při arcimistrovském líčení milostného vzplanutí, nejdřív neuvědomovaného, pak popíraného, pak odmítaného a přerozmanitě maskovaného, a přitom celou dobu zoufale chtěného... Škoda, že na rozdíl od prvního dílu neexistuje citlivě zmodernizované vydání, ty infinitivy na -ti už dnes při četbě trochu ruší.

23.04.2019

Souhlasím se Sigasem, takovéhle Dílo se nedá hodnotit, a tak jen vzpomínka: Jednou jsem si uprostřed několikátého čtení ZS šel poslechnout Janáčkův První kvartet, a po pár taktech mě to úplně praštilo! Sotva jeden začne melodii, další mu to zruší nějakými nervózními šestnáctinami, a když konečně začnou tu melodii všichni, v půlce fráze toho nechají a načnou zas něco úplně jiného - vždyť to je přesně ten Deml, co pořád skáče z němčiny přes hanáčtinu do latiny, od francouzských výkladů Evangelia k Pavle Kytlicové zavařující hříbky a hned zase do loretánských litanií a zpátky k dopisu dr. Miloslava Novotného... Zážitek nezapomenutelný, a nevěřím, že je to jenom iluze Pražáka, co se k Hukvaldům i Tasovu kouká skoro stejným směrem.

Autor byl takřka náš současník, ale zároveň vlastně pouštní Otec - skoro stejný jako ti patnáct set let před ním, co je známe z Apofthegmat a nově třeba přes P. Smolena. Co píše, jsou rady jiným mnichům, ale užitečné pro každého.

16.04.2019

Asi nejlepší úvod do filosofie, co znám - ne v tom smyslu, že by autor před čtenářovýma očima vstupoval do filosofování (jako třeba v úvodu Jaspersově), spíš že ukáže, jaké jsou hlavní filosofické problémy a jak je co možná důsledně promyslet (tady dost nesouhlasím s LordemSnapem).
Nové vydání (2004) je záslužně rozšířené, ale trochu nepřehledně - shrnutí filosofie 20. století je rozstrkáno do různých částí, které jsou uspořádány podle věcných problémů, a zdá se mi, že přiřazení určitého myšlenkového proudu k určitému okruhu problémů je někdy neorganické: proč je postmoderna (a proč jen ona) přidána zrovna k nové části o filosofii ducha?
Nové vydání není úplně povedené typograficky: zbytečně moc fontů, zbytečně moc velikostí písma, zbytečně velké skoro všechny nadpisy.

2 16.04.2019

Recenzi napsal Viktor Šlajchrt v Revolver Revue č. 97 (2014), s. 248-251

Kasper dobře ukazuje, jak v dogmatické teologii přichází téma milosrdenství jako Boží vlastnosti až nepochopitelně zkrátka, tady bezpochyby stojí před teologií velké úkoly. Jen škoda, že ve výkladu o sociálních souvislostech se z některých podob milosrdenství stává něco, na co mají jedni nárok a druzí mají povinnost na to přispívat, i nedobrovolně (protože morální závazek tu vzniká státu, který platíme všichni).

10.04.2019

Srozumitelný, "lidský" úvod do filosofické hermeneutiky. Jen škoda, že pomíjí Paula Ricoeura - snad aby se nerozbil obraz jednosměrného vývoje od Diltheye přes Heideggera ke Gadamerovi.

2 05.04.2019

Kdosi napsal, že podstatou humoru je soucit - tak úplně jsem tomu nevěřil, dokud jsem nezačal číst Karla Kyncla. A mimochodem: kdo chce vědět, co to bylo vylodění v Normandii, ať si obstará tuhle knížku.

1 05.04.2019

Jakoby Demlovo Zapomenuté světlo o generaci později...

1 27.03.2019

Čtu zatím podruhé s odstupem pár let - leccos jsem si pamatoval, ale stejně se znovu propadám do těch hloubek a ztrácím v těch dálkách. Neuvěřitelné, jak se Mannovi podařilo ve 20. století vyvolat mytický obraz světa a mytické myšlení, kde každé ZDE souvisí s něčím nahoře a zároveň s něčím dole, každé TEĎ je opakováním nějakého pravzoru... Vedle Manna se to myslím povedlo už jenom--- ale nebudu jmenovat, asi by se oba v tom sousedství cítili divně.

2 25.03.2019

Neuvěřitelná směs hrůzy a černého humoru.

1 18.03.2019

Rozhovor, jaký by byli mohli vést Remarque s Ernstem Jüngerem, není špatný, ale všechno ostatní - nemůžu si pomoct - slabé, slabé...

17.03.2019

Z téhle knihy ve mně kus zůstal - při čtení jsem neustále musel myslet na Isaaka Singera, kterého jsem předtím hodně četl, ale zároveň jsem měl pořád pocit, jako by Singer byl jen černobíle a Potok barevně nebo Singer za zamženým sklem a Potok napřímo.

1 15.03.2019

Typický Singer - rozený vypravěč, schopný ve dvou větách dokonale vystihnout celou situaci a atmosféru... Nejvíc jsem užasl nad závěrem: ještě stránku před koncem to vypadá, že hlavní hrdina se zase ze všeho vykroutí a vylže jako pokaždé, a pak jeden disonantní akord, dvě rány do bubnu a je konec - naprosto překvapivě a zároveň naprosto logicky.

Když jsem byl před lety propadlý Čepovým povídkám, říkal jsem si, jaká škoda, že dneska už nikdo takhle psát neumí. Názor jsem změnil právě nad tímhle výborem.

6 15.03.2019

Film je lepší.

Při četbě v politicko-historickém kontextu zarazí, že Mann líčí cestu Německa do záhuby, jako by byla plynulá někdy od konce středověku, a přitom nástup nacismu přeskočí... Ale jako román skvělé, typický Mann. Karlachův překlad je podle mne o hodně lepší než Eisnerův (a to je co říct).

Kniha podobná Platónově Ústavě: čirá hrůza, když se to čte jako návod na politiku, ale neocenitelné pro toho, kdo sám za sebe hledá, co si počít s tím podivným faktem, že je na světě. Na pár stránkách víc moudrosti než v sebraných spisech leckterého katedrového filosofa.