Svědectví: Paměti Dmitrije Šostakoviče přehled

Já jsem nadšený, že má tahle kniha takový ohlas i mezi lidmi, kteří vážné hudbě 20. století třeba zrovna moc neholdují. Laici se nemusí bát, i přestože za vydáním stojí především katedra skladby na pražské AMU (kterou jsem měl tu čest sám vystudovat) a o vydání se zasloužil především skladatel Václav Kučera, troufám si tvrdit, že v knize není nic, čemu by průměrně znalý člověk nerozuměl. Tohle je totiž hlavně psychologická a totálně depresivní sonda do života umělce, který musel tvořit pod jedním z nejhorších diktátorů v historii. Šostakovič byl extrémně nešťastný člověk a jeho paměti, které naštěstí vznikly těsně před jeho smrtí, nejsou klíčové jen pro hudbu a její historii, ale i pro pochopení historie jako celku a zároveň i pro pochopení složitého tvůrčího procesu skladatele vážné hudby i o komplikovaných vztazích s ostatními umělci. Snad o žádné jiné knize s hudebním tématem jsem neslyšel tolik zvěstí, před jejím předčtením, jako o této. Šostakovič byl nepochybně génius a komplikovaný člověk, jak už to s těmi génii bývá a určitě se všemi jeho názory souhlasit nelze, ale to ještě neznamená, že člověka zásadně neobohatí, neb je to jeden z těch lidí, kteří moc dobře věděli, proč říkali to, co říkali a neříkali to, co neříkali a měli to řádně podepřené argumenty. Samotný závěr knihy je asi nejsilnější a nejdepresivnější a musím říct, že zejména ten se mě osobně dotkl, protože cítím, že právě mě byl určen. I přesto, že ani zdaleka nemusím zažívat to, co DSCH, tak mé pocity ze světa i tvorby jsou velmi podobné, až mě to děsí.