Israha Israha komentáře u knih

☰ menu

Královská krev Královská krev Una McCormack

Doctor Who kniha převážně bez Doktora, a když už se tam "náhodou" objeví, nechová se téměř vůbec jako Dvanáctka ze seriálu, to nám to začíná skvěle. Zachránit by to mohly ostatní postavy, které jsou ale do jedné napsány absolutně genericky a neživotně (krom Clary, ta je absolutně negenericky nesnesitelná...takže vlastně malé plus, tady kniha trefně reflektuje seriál), případně dějový oblouk - ten ale nefunguje ani jako první díl trilogie Kroniky Půvabu (o mocném artefaktu zmíněného jména se dozvíme toliko, že existuje, že je mocný a sentientní, což tedy vpravdě není moc), ani jako samostatný příběh (artušovské prvky jsou tam de facto zbytečné, nikam nic neposunuly; samotná zápletka je banální středověká fantasy, která zkouší nabrat originalitu hi-tech cyberpunkovými aspekty, které ale nejsou ani cool, ani nikterak výrazně neslouží vyprávění a neposouvají jej kýženě kreativním směrem). Přečetl jsem to za čtyři večery jen proto, abych už to měl z krku a mohl jít na další díl. Hrůza.

18.04.2020 1 z 5


Almuric Almuric Robert Ervin Howard

Essau Cairn by se klidně mohl jmenovat Conan či Kull, a Almuric by mohla být nějaká zapomenutá provincie na okraji Hyborie...Howardova hrdinská fantasy je svým stylem zcela nezaměnitelná a charakteristická. Hrdinní mužští bojovníci, kteří vše řeší silou, krásné ženy, šablonovitě zlí protivníci, bitky, násilí, monstra, tajemno, přímočaré vyprávění, popisy zanechávající střípky prostoru pro představivost. Howard je esencí hrdinských fantasy příběhů a Almuric patří k jeho významným dílům, byť bez chyby není. Chvílemi mi přišlo, že snaha o rozsah kratšího románu vede k určité repetitivnosti a otáčení se na patě, tomuhle příběhu by spíš slušel formát novely.

17.04.2020 4 z 5


Silueta Silueta Justin Richards

Doktorovský příběh poměrně klasického stylu, jak zasazením do viktoriánského Londýna, tak detektivně laděnou zápletkou s množstvím humoru. Výborně vystižený charakter Capaldiho "dvanáctky", Clara méně otravná, než obvykle, ultravtipný Strax, čtivost, tajemná atmosféra a zápletka, která není z nejoriginálnějších, ale na několika místech dokáže celkem příjemně překvapit dobrým nápadem, a především kvalitně pracuje s už dosti otřepaným deus ex machina prvkem, na který seriálový i knižní Doktor místo dost trpí - tedy řešení problému skrz lásku, pozitivitu a sílu myšlenky. Zde toto vyústění jako deus ex machina nepůsobí, dává naopak velmi pěkný smysl. Nejlepším z doktorovských románů, co vyšly v Česku, pořád zůstává Roj hrůzy, ale Silueta je taky dost povedená. Tak 3,5/5, zaokrouhluji nahoru za Straxe a.k.a. nejlepšího Doktorova "companiona" od restartu seriálu.

04.04.2020 4 z 5


Vládci loutek Vládci loutek Robert A. Heinlein

Heinleinův styl psaní mi poměrně výrazně nesedl. Strohý, stručný, až dokumentaristický popis dění, negraduje se napětí, nepracuje se s charaktery (to bylo něco šíleně plastového, ta ústřední lovestory), necharakterizují se zákonitosti fiktivního světa a na to, jak to je v důsledku toho všeho přímočaré čtení, tomu chybí čtivost, paradoxně. Na druhou stranu - námět je nosný, autorovi se tu a tam daří vytvořit slušně paranoidní atmosféru, a nemá to ani nikterak špatné myšlenky, když na ně dojde. Ale na opravdu kvalitní sci-fi thriller je podle mě potřeba hutnějšího, košatějšího psaného projevu s důslednějším popisem jak dění, tak reálií okolo. Měl jsem pocit, jako kdyby Heinlein zkoušel napsat špionážní sci-fi napínák výrazovými prostředky, vhodnými spíše pro akční military řežbu.

30.03.2020 3 z 5


Noc trifidů Noc trifidů Simon Clark

Beznadějnou atmosférou světa, zaplaveného trifidy, to evokuje pocity přesně v duchu Wyndhamova nedostižného originálu, a vůbec nevadí, že se odsouvá do pozadí slepota hlavních protagonistů coby centrální prvek budování hrůzy. Noc trifidů je i přesto pěkně depresivní, děsivé, trudné a nepříjemné čtení. Ovšem jen do doby, než chytí syndrom každého postapo příběhu, který je už příliš dlouhý, a více než na boj s přírodou a monstry v ní se to začne soustředit na konflikty mezi lidmi a okoukané poukazování na to, že konec světa nebo ne, lidi nepřestanou být blbci. Pak se z postapo thrilleru stane akční heist román napěchovaný zvraty v rolích a vztazích, a v téhle poloze mě to, i přes prudkou čtivost, bavilo o dost méně. Suma sumárum i přes slabší závěr velmi strhující čtení, jehož otevřený konec doufejme zůstane ignorován. Když se totiž postapokalyptický příběh začíná stávat soap operou, je to jasný signál, že se v daném světě už zdržujeme příliš dlouho.

24.03.2020 4 z 5


Godzilla - fakta fikce film Godzilla - fakta fikce film Stephen Molstad

Knihu jsem si pořídil coby skalní fanoušek a sběratel všeho, co souvisí s "kaiju eiga", a nutno říct, že jinou než sběratelskou hodnotu bohužel nemá. Obsahuje novelizaci Emmerichova filmu z roku 98, která je v podstatě doslovným přepisem filmového scénáře, a jediné, co nabízí navíc, je lepší profilace hlavní lidské postavy. Druhou částí je pavědecká úvaha nad tím, jestli by obří plazi v mořských hlubinách mohli skutečně existovat. Tato pasáž se citacemi odborných poznatků snaží tvářit jako něco smysluplného, ale ve skutečnosti jde jen o záhadologickou honbu za seznací, jak to bylo v devadesátkách moderní. Třetí a poslední část obsahuje faktografické ohlédnutí za původními japonskými filmy s Godzillou a nějaké zákulisní detaily a názory na samotný Emmerichův film, přičemž hlavně ta historická část obsahuje řadu nepřesností a zmatečných informací. Celkový čtenářský zážitek pak ještě více devalvuje absence zásahu korektora, takže chybami, překlepy a těžkopádným překladem se text jen hemží, a korunu tomu nasazuje zcela chybějící část děje v rámci novelizace, tam prostě pár kapitol prostě a jednoduše zmizelo. Velmi špatná publikace, skalním nabízí jen zmíněnou sběratelskou hodnotu, a náhodný čtenář udělá lépe, když se podívá na film a faktografické věci si v ucelenější podobě najde na fanouškovských webech.

03.03.2020 1 z 5


Dalecká generace Dalecká generace Nicholas Briggs

Doktorovský příběh s překvapivou a za mě až nečekaně dobrou pointou, ale poněkud ukoptěně vyprávěným příběhem. Oceňuji nápad na originálnější přístup k Dalekům jako rádoby spasitelům, jenže problém je, že v celém ději čtenář nedostane (krom úvodní kapitoly) jiný důvod, proč o nich pochybovat, než Doktorova tvrzení (tak jako samotní aktéři příběhu), a díky tomu paranoidní atmosféra nenápadné intergalaktické diktatury moc nefunguje. Nesedla mi ani struktura vyprávění, která měla spíš podobu přešlapování a výplně stránek při čekání na samotné vyústění. Další věc je Briggsovo nevyužití netradičních Doktorových "companions" a velmi nepřesné stvárnění charakteru jedenáctého Doktora a jeho vztahu k lidem, absolutně jsem z toho Matta Smitha necítil. Tohle je velmi slabý doktorovský román, který působí spíš jako na sílu protažená povídka.

03.03.2020 2 z 5


Závoj smutku Závoj smutku Tommy Donbavand

Donbavand zde perfektně vystihl rozjívený, chaotický charakter jedenáctého Doktora, a jeho vztah s Clarou, za to obrovské plus. V téhle knize to prostě BYL Matt Smith, byla to Jedenáctka. A právě díky této skutečnosti, vtipům s ním spojeným a díky příjemně znepokojivé, trochu "duchařské" atmosféře je první polovina knihy opravdu zábavné a uspokojivé čtení. Jak už to ale u Doktora bývá, nikdy nic není, jak se tváří, a ani Závoj smutku tedy není konspirační pseudoduchařina...a řekněme, že směr, který vyprávění nabere v druhé části, se mi moc nezamlouvá. Trochu mi to po odhalení identity záporáků evokovalo epizody "42" a "Rings of Akhaten", jen místo osudovosti a velkoleposti se z toho stala spíš taková legrácka. Z tohohle pohledu zklamání, knihu bych přirovnal k doktorovské dvojepizodě, která má úžasnou první a slabou druhou část.

03.03.2020 3 z 5


Roj hrůzy Roj hrůzy Mike Tucker

Chutná syntéza "creature feature" horroru, invazionistické sci-fi a nazisploitation, psaná čtivě a přímočaře, a s dávkou sebeuvědomělosti skrz postavy malého nerdy kluka a vojáka filmmaniaka (jsou součástí přesně toho typu příběhu, které sami zbožňují). Je to přeplácané, ale to k Doktorovým příběhům vždy sedělo, mám to na tom seriálu rád a kniha se ho drží. I vážně míněný tón bez typických doktorovských srandiček tomu přistane, kor když protagonistou je Capaldiho potemnělý, seriózní dvanáctý Doktor. Nicméně uspěchaný závěr, založený na náhodách a deus ex machinách tak očividných, že to i milovníka hrdých žánrovek plesklo do ksichtu, mě nutí hvězdičku ubrat.

11.02.2020 4 z 5


Noční směna (20 povídek) Noční směna (20 povídek) Stephen King

Povídkový King je přímočarý, jazykově jednodušší a často pracující s poměrně pokleslými žánrovými náměty, ale vždy spolehlivě děsivý, zneklidňující, místy vzbuzující odpor a napínavý. V předmluvě vám sdělí, že důležitá není pointa a věci okolo, nýbrž samotné vyprávění příběhu, a toho se drží. Mnoho povídek z této sbírky skončí až nepříjemně "nedořešeně", ale ten plíživý pocit chladu za zády tam během čtení prostě je, nekompromisně. V podstatě jediný příběh, který z mého pohledu nezafungoval, byl postapo fragment Noční příboj, to šlo odnikud nikam a ani atmosféra patřičně nezapůsobila. Jinak zde King excelentně ždímá hrůzu z profláklých horrorových klišé (Kostlivec, Šroťák, Na dobrou noc, Mrtví se někdy vracejí), více kreativních nadpřirozených námětů (Náklaďáky, Šedá hmota, Trávníkář nebo třeba geniální parafráze na monster movies v podobě Bojiště) i z prostých lidských příběhů, v nichž temnota a zlo nemá nadpřirozený původ (Římsa, Nekuřáci s.r.o., Žena v pokoji). Doporučit jedinou povídku, asi vyberu Kukuřičné děti, v nichž se precizně prolíná ryze světský, hmatatelný a reálný děs s působením něčeho nepochopitelného, co ve světě lidí nemá co pohledávat. Dokonalost.

04.02.2020 5 z 5


Černá křídla Cthulhu 4 Černá křídla Cthulhu 4 * antologie

Několik vynikajících povídek a peklužel také poměrně signifikantní množství šedě průměrného balastu. Tuto antologii mám rád, ale pravda je, že mnohem lépe by fungovala jako dvousvazková a výrazněji protříděná. Povídky jako např. Artefakt, Obroda, Prizma temnoty či Temné moře v nitru nemohou uspokojit nikoho jiného, než naprosté panice v oboru horrorových povídek. Velmi samoúčelný a až trapně působící "grossout" v podobě povídky Trofej mě taktéž nezaujal, a několik dalších povídek je z kategorie "neurazí, nenadchne". Z pozitivního pohledu stojí za vypíchnutí Černé lodě spatřeny jižně od nebe (lovecraftovské postapo, to jo!), Kontakt (lovecraftovské futuristické sci-fi, to taky jo!), klasického H.P.ho důsledně evokující Aššur-sinova zeď, či naopak moderněji pojaté Skřípavá nepřítomnost a Temný vykupitel. S.T. Joshi by tuhle sérii antologií nejspíš měl vydávat s menší frekvencí a texty podrobit důslednější selekci. Kvalita se totiž i v těchto, čtvrtých Černých křídlech příliš rozmělňuje a ředí.

24.01.2020 3 z 5


Krev, slzy a sperma: Čítanka filmového braku Krev, slzy a sperma: Čítanka filmového braku Antonín Tesař

Literární projekt organizátorů Festivalu otrlého diváka, který ve formě jakýchsi esejí shrnuje, vysvětluje a hodnotí význam pokleslé kinematografie. Forma velmi čtivá, dobře se prolínají encyklopedické pasáže s autorskými názory a komentáři, takže text nikdy nesklouzne k repetitivnosti. Navíc je z každé kapitoly cítit, jak pisatelé danou formu brakové tvorby mají rádi, objektivní kritiku elegantně obalují do fanouškovského nadšení a snaží se z pojmů jako "béčko", "camp" či "porno" sloupnout škraloup pejorativnosti. Osobně mi poněkud vadil pouze fakt, že kapitoly o gore a lidových hrdinech jsou svým záběrem velmi omezené a jednostranné, což v kontrastu s komplexnějšími náhledy v ostatních kapitolách působí nedotaženě. Ale stejně - tohle by si měl přečíst každý, kdo má alespoň částečně pozitivní vztah k pokleslému filmu. Přesně pro tyhle lidi to totiž autoři psali.

12.12.2019 4 z 5


Neviditelná armáda Neviditelná armáda J. M. Troska (p)

Tohle už se skoro nedalo číst. Troska sfoukne mamutí zápletku o potenciální třetí světové válce Asie proti zbytku světa a armádě robotů, která ji má zastavit, na několika stránkách způsobem á la reportáž v magazínu, a ve zbytku času repetitivně popisuje (pa)vědecké a (pseudo)technologické vychytávky, kterými je čtenář v třetím dílu trilogie už přesycen, a nebo zkouší sice solidně, ale vcelku zbytečně rozvíjet některé vedlejší postavy, které pro příběh samotný v podstatě nejsou zase tak důležité. Korunu tomu nasazuje ultimátní deus ex machina na závěr, na kterou je navíc čtenář neustále polopaticky připravován, a v dobovém kontextu únosné, ale z dnešního pohledu odporně komunistické vize příštího světa, které mi osobně dost hýbaly žlučí. Troska může být za českého Verna označován tak maximálně z hlediska žánrového zařazení. Protože kvalitou vyprávění mu nesahá ani po kolena.

07.12.2019 1 z 5


Rozkazy z éteru Rozkazy z éteru J. M. Troska (p)

V druhém dílu Kapitána Nema Troska uhnul z dobrodružného sci-fi směrem k detektivce, méně vymýšlel různé vědecko-technické fantasmagorie a zkoušel se vytasit s konspiračně-politickým podtónem. K tomu ale jeho popisný, květnatý a často až přehnaně věcný styl vyprávění vhodný není, a Rozkazy z éteru díky tomu i na relativně krátkém rozsahu bojují s pomalým spádem děje a nedostatkem napětí. Vymýšlení technologických vychytávek a znásilňování přírodních věd se svým opakováním začíná zajídat, a potenciálně nosný příběh je odvyprávěn suše a nezajímavě. Podprůměr.

07.12.2019 2 z 5


Nemova říše Nemova říše J. M. Troska (p)

V podstatě stejné, jako přímé pokračování Zápas s nebem (které jsem shodou okolností četl dříve). Troska výborný jazykově a imaginativně, schopný navodit pocit tajemna a mrazení, vkusně zařazující humor, ale těžkopádně vyprávějící a nepříliš schopný vykreslovat charaktery. Pavědecké je to ve srovnání Zápasu s nebem, který byl místy hodně urvaný ze řetězu, méně, ale čte se to podobně. Zajímavá přehlídka autorské fantazie a umu při práci s textem, ale příběhově poslabší.

07.12.2019 3 z 5


Rosemary má děťátko Rosemary má děťátko Ira Levin

Přímočará záležitost s jedinou dějovou linií, která má výbornou gradaci, je tažena kupředu životnými postavami a vhodným (tedy dynamickým, ale nikoliv překotným) tempem, a po celou dobu je příjemně nejednoznačná při odkrývání závěrečné pointy. Není co vytknout, učebnicová fúze psychothrilleru a satanistického horroru, která je oprávněně jednou z žánrových klasik.

07.12.2019 5 z 5


Temný experiment Temný experiment Gwenda Bond

Obavy se naplnily a prequelový román ke Stranger Things se ukázal být generickou dojnou krávou, která těží především ze slávy značky, než z vlastní kvality. Ze seriálu si to půjčuje důraz na dobové reference a vkusně rozjeté vztahové linie mezi (sice young adult, ale kupodivu sympatickými) protagonisty, ale naprosto chybí mysteriózno, horrorové prvky a především nějaká gradace a rozvíjení příběhu. Protože - víme, jak to dopadne (Eleven skončí v laboratoři), takže dějová linie nemá čím překvapit a tím pádem je nutné vsadit vše na čtivost a nápaditost popisů a propojení událostí, které k očekávanému závěru vedou. A to Gwenda Bond nezvládá, krom práce s charaktery a jejich vztahy píše velmi průměrně až podprůměrně. Zápletka se vleče, nic se pořádně neděje, vyprávění má divné časové skoky, tlak na paranoidní konspirační atmosféru je hrozně doslovný (uvědomujete si, že tady by vás dané události měly zneklidnit, ale vlastně zneklidnění nejste) a ke všemu je český překlad místy dosti těžkopádný. Nebavilo, s postupujícím číslem stránky čím dál víc. A zapomeňte na to, že se dozvíte něco víc o Upside Down či ostatních subjektech. O tom Temný experiment není v podstatě vůbec.

23.10.2019 2 z 5


Zápas s nebem (1. - 3. díl) Zápas s nebem (1. - 3. díl) J. M. Troska (p)

Troska zde ukazuje úžasnou obrazotvornost, cit pro budování napětí a hrůzy z neznáma, a vše koření typicky českým laskavým humorem, ale ukazuje se jako velmi průměrný vypravěč příběhů. Jednotlivé epizody na cizích planetách jsou povětšinou skvělé (vede chladně dokonalá futuristická utopie v kontrastu s industriálním peklem na Marsu, a taky Lovecraft vs. Ztracený svět dobrodružství na Venuši), ale jejich propojení strohými komentáři vypravěče, opakující se řešení krizových situací v deus ex machina stylu, kdy vědci, kteří sotva mají dostudováno, vše vždy vyřeší prostým "heuréka, mám to!", a chabá práce s postavami literární zážitek z knihy devalvují. Množství pavědeckých tvrzení se v dobovém kontextu dá přejít mavnutím ruky, ale výše zmíněné skutečnosti nikoliv. Navíc, pokud čtete Zápas s nebem v celku, tak jeho třetí část, Metla nebes, je po vynikajícím Podobni bohům jen selankou a unaveně klouže k suchému závěru, aniž by nějak dávala celému příběhu vrchol. Tady se jen na nostalgii hrát nedá, srovnání s Vernem je dost mimo - to byl totiž PAN vypravěč.

01.10.2019 3 z 5


Trhlina Trhlina Jozef Karika

Autenticitu či fiktivnost prezentovaného příběhu bych ponechal stranou (jsem racionálně smýšlející tvor a mám svůj názor, ale to byl jeden z aktérů taky, a jak dopadl...), důležité je jeho zpracování a efekt na čtenáře, a tam jsem přesvědčen, že si Trhlina zaslouží slova chvály. Karika zde píše velmi čtivě, slušně profiluje charaktery postav a umně pracuje s postupně se rozvíjející atmosférou, kterou umí vygradovat, ale přitom se zdařile vyhýbá unylosti úvodních seznamovacích pasáží, která v žánru často bývá problémem; a rovněž elegantně zakončuje vyprávění tak, že závěr je uspokojivý, ale nerozpadá se v něm mystérium příběhu z důvodu přílišného vysvětlování. Všechno má navíc důrazně podepřeno načtením velkého množství materiálů o Tríbečské záhadě a jejich přímým citováním, díky čemuž při čtení celou dobu visí ve vzduchu znepokojivá, napětí udržující otázka "A co když...?". Jazyk vyprávění je někdy trochu neohrabaný, ale zhruba odpovídá tomu, jak by se asi ve skutečnosti mohl vyjadřovat protagonista, který události popisuje, takže to bych jako kritiku nebral. Asi jediný výraznější problém je mírný opad tempa v pasáží první návštěvy Tribeče, ale Karika poté krásné zvládá chytit druhý dech a nastolit zneklidňující horrorové dusno zpět v plné míře. Vynikající žánrovka. Ve filmové podobě mě "found footage" horrory už poněkud unavují, ale tato knižní varianta z našinci blízkého prostředí funguje téměř bezchybně.

12.08.2019 5 z 5


Můj příběh Můj příběh Alex Ferguson

Na autobiografii neucelené a místy dosti nepřehledné, Ferguson často skáče od tématu k tématu a popisuje zkrátka to, co mu zrovna přelétlo hlavou, než že by se snažil držet nějakého konceptu. Nepřehledná je taktéž statistická část na konci knihy, tady by slušelo například porovnání umístění ManU v rámci jednotlivých sezon vedle sebe, u soupisu hráčů třeba počet utkání, která pod Fergusonem odehráli. Spíš než jako životopis by se Můj příběh měl číst jako náhled do skrytějších sfér ManUtd a fotbalu obecně, a také náhled do způsobu myšlení a uvažování jednoho velmi úspěšného muže, který si vlastní cílevědomostí a nasazením vybudoval status legendy. Milovníci fotbalu a fotbalového zákulisí si přijdou na své, a nutno ocenit, že se Ferguson nevyhýbá kontroverzním tématům, ale zároveň se nesnaží o laciný bulvár a dané situace popisuje pokud možno střídmě a objektivně. Mnohé myšlenky, ve kterých sir Alex vyzdvihuje spíše než surový talent vlastnosti jako píle, buldočí nasazení a nekompromisní cílevědomost při řešení problémů, jsou ovšem hodnotné i pro čtenáře fotbalem nepolíbené. To dělá z knihy Můj příběh nejen atraktivní, ale i vysoce inspirativní čtení.

12.08.2019 4 z 5