IŠ komentáře u knih

Tuto knihu mi půjčil kamarád Pavel. Vlastně mi ji tak trochu vnutil i přes mé námitky, že jsou v pořadí jiné knihy a není slušné je předbíhat. Ale možná mě nakonec zlákalo, že je to jen lehce přes sto stran a že nám s Etty bude stačit jedno odpoledne. Stačilo. Ale bylo to silné setkání. Etty, mladá Židovka, která nepraktikuje žádné náboženství, se seznámí s Juliusem Spiererem. Ten se stává jakýmsi zprostředkovatelem na její cestě k poznávání Boha. Spierer, absolvent psychoterapeutického výcviku u C.C. Junga, který ve své praxi praktikuje meditaci a svým pacientům doporučuje četbu z Bible, je hluboce duchovně založený člověk. Pro Etty je to osudové setkání. Následující stránky jsou výběrem z jejího deníku. Je zajímavé sledovat, jak se tato mladá dívka ve své víře vyvíjí a jak opravdová je její láska k lidem a k Bohu. Je druhá světová válka. Šoa. Možná i proto je její výpověď o něco silnější. Uchovat si naději a víru v tak těžkém období, být nesobecký a pomocníkem pro druhé, není jednoduché a možná ani obvyklé. Pro mě osobně má Etty jeden důležitý rozměr. Ona není praktikující Židovka a není ani křesťanka. To ji ale nebrání ve studiu Bible a v živé lásce k Bohu. Tato nepotřeba být členem "nějakého týmu" je mi sympatická. Je odvážná být sama sebou.
----------------------
"Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení." Mt 6,34

8 19.03.2018

Zapůjčila jsem si od kamaráda páté vydání Čapkovy Typologie. Kniha má náležitou patinu. Obálka je roztrhaná a jednotlivé vytrhané listy na "útěku". Čapkův český jazyk čtyřicátých let se mi čte velmi dobře. Je v něm určitá noblesa. Co se týká obsahu, zde jsem nejistá. Pan Čapek se odvolává na svou praktickou čtyřicetiletou zkušenost a představuje spolehlivý lidoznalecký návod, jak porozumět sobě i druhým, a to na základě stavby těla, tvaru lebky, velikosti uší, nosu atd. Usuzuje charakter člověka dle barvy vlasů, zabývá se grafologií. Nechci tvrdit, že vše uvedené je holý nesmysl. Ale ani nemohu sama za sebe říct, že vše beru vážně. Myslím, že kniha je poplatná své době. Já mám prostě problém přijmout něco jen ze sympatií. Chybí mi zde důvěryhodné údaje. Výzkum a fakta. Osoba pana Čapka je mi sympatická, ale k jeho Typologii se určitě nevrátím. Nevylučuji ale, že od něj zkusím přečíst něco jiného.

7 15.03.2018

Vynikající ochutnávka výběru z díla Gershoma Scholema. Mňam! Člověk by si hned přidal. Je až k neuvěření, kolik se toho dovíš na 120 stranách. Pan Scholem není jen bravurní vědec, ale také skvělý spisovatel. On ta fakta servíruje jako dortíčky se šlehačkou. Jeden by se po nich utloukl... a ještě si olízl všechny prsty. Už první kapitola, Tři typy židovské zbožnosti, je zajímavá. Vymezuje termíny talmid chacham, cadik a chasid. Jaké hodnoty zastávají, jak se projevuje jejich plnění náboženských povinností, jaké jsou mezi nimi rozdíly a co je spojuje. Ve třetí kapitole Scholem popisuje historií Davidovy hvězdy v židovské tradici. Scholem uvádí, jaké mýty i záměrné smyšlenky tento symbol doprovází. Až do 13. stol. neexistuje žádný důkaz, že by hexagram mohl být spojován s legendou o Davidově štítu. Čtvrtá kapitola se zabývá působením kabaly mimo židovskou tradici. Kabala byla mezi křesťany vnímána dvěma způsoby. Na jedné straně jako tajná tradice skrytá pod symboly, kdy se kabalističtí křesťanští nadšenci nebály uveřejňovat falešné výklady a extravagance. Na straně druhé jako plně židovská theologia mystica. Předposlední kapitola je věnována chasidismu a jeho pojetí v práci Martina Bubera. Příjemný doslov na závěr napsal pan profesor Sadek. Je to moc příjemné čtení a doporučuji všem, kdo se zajímají o judaismus, náboženství či kabalu. Nebo mají prostě rádi informace a chtějí se dovědět něco nového.

8 15.03.2018

Hlas Ticha je překrásná záležitost! Poprvé jsem se s tímto textem seznámila díky KM v jeho Mahajánských textech https://www.databazeknih.cz/knihy/mahajanske-texty-28955. H.P. Blavatská velmi skromně poznamenala - "Nevytvořila jsem nic nového. Ze všech květů, které jsem svázala dohromady, ani jeden nepatří mně. Moje je pouze tkanička, která je spojuje..." Hlas Ticha nebo také Kniha Zlatých Pravidel je tvořena třemi částmi. Hlas Ticha - "Opusť svůj život, chceš-li žít." Dvě stezky - "Rozsévej dobré činy a sklidíš jejich ovoce. Nečinnost ve skutku milosrdenství se stává činností ve smrtelném hříchu." A Sedm bran - "Můžeš být blažený, když vše, co žije, musí trpět? Máš být zachráněn a slyšet celý svět plakat?" Tato drobná kniha je jasný a srozumitelný návod. Pěkně se to čte.

8 25.02.2018

Musím se přiznat, že první třetina knihy na mě neudělala valný dojem. Druhá třetina byla lepší, ale ... Ale tuhle knihu si stojí za to přečíst kvůli těm závěrečným 80 stranám. Nejvíc mě na tom baví ta Jonathanova transformace. Někdo může napsat, že něco takového se nemůže stát. Že příběh je naivní a změna, která u Jonathana nastala potom, co mu z ruky věštila cikánka to, co věštila, je nevěrohodná. Ale víme my, jak bychom se (za)chovali, kdyby nás potkala podobná zkušenost? Je nanejvýš logické, že v případech, kdy si člověk vyslechne určitou "definitivu", rekapituluje a mnohdy se snaží dohnat ztracený čas. A jsou i tací, kteří chtějí (do)žít slušně, čestně a dělat druhým radost. To, jakým způsobem to dělá Jonathan, mi přijde roztomile úsměvné. Nikoli nereálné. Vlastně jsem mu v té jeho nesobecké dobrotě fandila a říkám si, jaká je to škoda, že k tak příjemným projevům vůči blízkým musíme být "donuceni" nějakými osobními katastrofami, které nás přinutí změnit hodnotový žebříček.

6 21.02.2018

Neuvěřitelné načasování! Před týdnem jsem vedla diskusi s jednou ženou o finanční motivaci obchodníků. Tvrdím, že úspěšnost plnění obchodních plánů má svůj strop. Stejně jako každá finanční motivace. V určitou chvíli přestane být finanční bonus dostatečně atraktivní a obchodník dosáhne svého bodu nasycení. Vnější stimuly se projeví jako nedostatečné a musí nastoupit vnitřní motivace. Je úžasné, když člověk něco intuitivně vnímá a do jisté míry to má i vyzkoušené v praxi, a potom se mu do ruky dostane knížka, která mu řekne – ano, je to tak! Kniha velmi čtivě popisuje výzkum v oblasti motivace a výkonu jednotlivce i celé organizace. Nejedná se o suchou teorii. Právě naopak. Představuje na konkrétních společnostech z různých odvětví, jakým způsobem se změnila výkonnost a spokojenost zaměstnanců, když se změnil způsob řízení a kontroly managementu. Když metoda cukru a biče je nahrazena manažerskou strategií ROWE nebo cílí na tři prvky – autonomie, mistrovství a smysl. K uvedení závěrů z jednotlivých výzkumů do praxe se však stavím skepticky. Chce to značnou manažerskou odvahu a zralé kulturní prostředí. A v tomto směru je stále co zlepšovat.
-------------------------------------------
„Jedním z důvodů, proč lidé kladoucí si vysoké cíle trpí pocity úzkosti a deprese je to, že nemají kvalitní vztah. Zaměstnává je vydělávání peněz a starost o sebe sama a výsledkem je méně prostoru v jejich životech pro lásku, starost, péči, cit a další věci, na kterých opravdu záleží.“
Richard M. Ryan

6 18.02.2018

Tak u těchto krátkých příběhů a haiku se asi nebudete popadat za břicho a burácet hlasitě smíchy. Ale někdy je i úsměv od ucha k uchu dostačující. Obzvlášť, když jde humor ruku v ruce s moudrostí. Vlastně bych knihu pojmenovala Moudrost Zenu. Možná za to může můj naturel, že ne vždy a v každém příběhu humor vnímám. Na rozdíl od moudrosti. Té je kniha plná. Ale je také možné, že právě dokonalé pochopení, moudrost, vede k humoru a radosti. Nakonec, není lpění na něčem, co je dočasné a iluzorní vlastně k smíchu? A možná moudrost a humor jsou zde jen synonyma. Protože jak praví jedna zenová moudrost - není zenu bez humoru.

5 11.02.2018

Vášeň, co do rána zchladne je mixem básní z jiných sbírek. Na jedno dostaveníčko je tak možné se seznámit s Františkem buřičem a anarchistou, ironickým Františkem, který otevřeně pohrdá falešnou morálkou a měšťáckými konvencemi. Františkem, který se opíjí vínem a pivem. Františkem, který miluje. Jednou za peníze a jindy za zlomené srdce. A nakonec také s Františkem plným bolestné melancholie, smutku, něhy. Smířený sám se sebou a snad se vším, co mu život přinesl.
------------------------------------
Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití

Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití,
nedoved jsem její krásu oceniti.
Co mi dával život, vše mi bylo málo.
Moje věrná duše, co se s tebou stalo?

Rukama jsi nad svou hlavou zalomila,
hořce zaplakala a mne odsoudila,
želela jsi dne, kdy ohlédla ses po mně
na prohnilých schodech v starém tichém
domě.

Na Dunaji vlny mají sílu dravou,
nad hlubokou tůni mrtvá těla plavou.
Srdce mé se chvěje, jako by se bálo.
Moje věrná duše, co se s tebou stalo?

10 28.01.2018

Trošku jiný František Gellner. Oproti sbírkám Radosti života a Po nás ať přijde potopa, vyznívá v básních citlivá melancholie a snad i určité smíření. S životem. S tím, co bylo a co jest. Duch anarchisty a buřiče mlčí, aby se ozval hlas zralého smutku a něhy.
----------------------
Poslední věci

Po čem kdy srdce v touze bilo,
z toho se nic mi nesplnilo.
Kde moje naděje jsou dnes?
Sám jsem je všecky k hrobu nes’

Minula žití polovice –
a bezpochyby něco více.
Přikvačí naše hodina
a zaniknem jak bublina.

Člověk se táže: Jak a k čemu
a proč, a úzko z toho je mu,
že nenalézá odpovědi,
ať do sebe či kolem hledí.

Tak rád bych někdy řekl: Pane,
nechať se tvoje vůle stane!
Snad je tam přece někdo v nebi:
Aspoň ho máme zapotřebí.

11 28.01.2018

Druhá sbírka Františka Gellnera a stejně jako v té první i zde ironizuje a otevřeně pohrdá falešnou morálkou. S otevřeností sobě vlastní popisuje svůj bohémský život. Svou lásku k ženám i k alkoholu. Básně ve kterých se vyznává z lásky jsou plné citu a něhy. A také smutku. Krásná sbírka !
-----------------------------------------------
Nic vyčítat ti nechci, moje milá
........
Můj život bez tebe je k smrti pustý,
a v lásku nevěřím, jež uzdraví.
Však aspoň krev, jež řine se ti ústy,
v přilnutí dlouhém ret můj zastaví.
----------------------------------------------
Já jsem k tobě nepřišel
......
A já k tobě nepřišel
v roztoužení tklivém.
Ruce jsem si zahřát chtěl,
mrtvé ruce zahřát chtěl
na tvém srdci živém.

8 28.01.2018

Dvacetiletý Gellner a jeho básnická prvotina. Jednoduché rýmy, nespisovný jazyk český a dokonce i vulgarismy. Kritika všeho, kam až oko dohlédne. Zbytečný život je mnohem snazší nad sklenkou vína s prostitutku po boku... aspoň na chvíli, že Františku? A i když by někdo mohl říci, že jsou to rýmy banální, třesky plesky ... láry fáry, v jednoduché formě je vidět vyspělý obsah.
-----------------------------------
Přátelství duší

Toužil jsem na své cestě osamělé
po duši něžné, upřímné a vřelé.

Můj sen se v tobě ztělesnění dožil.
Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.

Nejdřív’s je líbal, pak jsi na ně plival,
za rok a za den při vzpomínce zíval. –

Pro nový žal mám srdce málo smělé.
Má touha mře na cestě osamělé.

12 28.01.2018

Dobře zpracovaná a prakticky zaměřená publikace vč. příkladů. Ten, pro koho je prezentace denní chleba, zde asi nic nového nenajde, ale pro nováčky a pro ty, kteří prezentují nepravidelně či zřídka, může být dobrým pomocníkem.

1 21.01.2018

První třetina knihy je milostný román a místy je slaďoučký slaďulinký. Obecně nemusím mýdlové opery, světle růžovou a ani tmavě růžovou knihovnu. Ale tady je to jiné. Něha v koncentrované podobě. Láska. A ještě na první pohled. Příběh, který se následně odvíjí, je jednoduše překrásný a ke konci knihy graduje v mystický ohňostroj. Vásitthí a Kámaníta. Poutníci věčností. Vždy spolu a pokaždé v jiném životě. Kniha je plná krásných myšlenek. Opravdu ráda bych napsala, co všechno mě oslovilo. Co se mě dotklo. Nad čím vším jsem přemýšlela. Ale odtajnila bych příliš mnoho a to by byla škoda. Přečtěte si to.
------------------------------------------------------------------
„Jsme tak staří jako svět,“ řekla Vásitthí.

4 15.01.2018

Samotný vznik tohoto díla je více než zajímavý. Podnět k němu dala nevědomky španělská inkvizice tím, že zabavila Vlastní životopis sv. Terezie od Ježíše z důvodu prozkoumání potenciálního výskytu bludů. P. Gracián, duchovní vůdce sv. Terezie, následně inicioval vznik nového díla, kde by sv. Terezie nepsala přímo o sobě, ale „všeobecně“. Ta se tomu velmi bránila a přiznává, že začala psát s velikou nelibostí. Když si Terezie lámala hlavu s tím, jak celou knihu uchopit, dostalo se ji vidění křišťálové koule, ve které byl hrad se sedmi místnostmi. Hlavním námětem se tak stává modlitba a jednotlivé místnosti jsou potom její různé stupně. V prvních třech komnatách duše bojuje se svými špatnými návyky. Čtvrtá komnata je již blízko královskému příbytku a Terezie odlišuje termíny radost a duchovní zaslíbení. V páté komnatě je popsáno, jakým způsobem se duše spojuje s Bohem a jak poznat, že to není klam. V šesté komnatě dochází k duchovnímu zasnoubení, aby se potom v komnatě sedmé spojil Duch s Bohem a stal se jedním. Z celé knihy je cítit neuvěřitelná pokora. Nic falešného, jen silná zbožnost. Když se místy oprostím od církevního žargonu a doporučení typu modlete se za vyvýšení církve, jedná se o dílo, které má nadnáboženský přesah. Kromě modlitby se zabývá také meditací, rozjímáním, usebraností a hlavně apeluje na lásku a dobrotu. To je něco, co se mě velmi dotýká (… není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm věcem, které více podněcují k lásce. - Starejme se o své chyby, a ne o chyby druhých. - Milovat Boha a bližního. Sem musí směřovat všechno naše úsilí.) Ke knize se zcela jistě ještě někdy vrátím. Je v ní spousta krásných myšlenek a myslím si, že při druhém čtení objevím něco, co při prvním mohlo zůstat nepovšimnuto.

16 14.01.2018

Hned úvodní kapitola - Rady pro ty, kteří chtějí být špatní lektoři - mě chytla. Je napsaná docela vtipně a všechna "doporučení" jsou logická a vůbec nepochybuji o tom, že člověk, který se jimi bude řídit, bude skvěle špatný lektor. Některé nápady v knize pro mě byly nové a umím si je představit uvést do praxe. Co hodnotím kladně, jsou praktické zkušenosti a příklady. Vlastně si umím představit více příkladů z praxe, ale na 110 stránkách toho člověk asi více nevyčaruje.

2 14.01.2018

Mám ráda příběhy ze židovského prostředí, a tak mě snad až vystrašilo, že jsem se během těch prvních padesáti stránek prostě neuměla pro knihu náležitě nadchnout. Možná za to může sám Avi Kolman a to jeho odpovídání na otázku otázkou. Možná za to může to množství dialogů nebo samotná povodeň. Ale naštěstí se to po padesáti stránkách zlomilo … a pak to byla jízda! Jestli totiž něco opravdu miluju, tak židovský humor. A jestli jsem se nehlučně smála v situaci, kdy Ernest Bloch kupoval u Vietnamců světlé sandály s malým flekem, tak popis zkoušení pravých polovic kabátů propašovaných z Polska ve mě vyvolal hlasitou salvu smíchu. Ernest Bloch mi byl opravdu sympatický a nejenom proto, že si vzal za manželku Miriam z Brna. Způsob jakým ji nabídl sňatek a jakou oficiální žádost o ruku zaslal jejímu otci… to si prostě musíš přečíst! Ale i přes ten všechen líbezný humor je dobré citlivě vnímat všechny ty smutné zkušenosti a osobní tragédie všech zúčastněných. Přeživší šoa, potomci přeživších, období komunismu…. Některý věci je dobrý pořád připomínat. Aby se už nikdy nemohly opakovat. Protože… „Už šedesát let tu neměl být nikdo z nás…“

5 29.12.2017

Myslím, že bylo velké štěstí, že se ke mně před lety dostal film o životě Terezie z Lisieux – Thérése, v hlavní roli s Catherine Mouchet. Protože pokud o Terezii nevíte vůbec nic, je dost možné, že budete mít z této knihy rozporuplné pocity. Kniha Vstupuji do života obsahuje poslední rozhovory s Matkou Anežkou od Ježíše, sestrou Jenovefou a sestrou Marií od Nejsv. Srdce., výňatky z dopisů a Žlutý zápisník Matky Anežky, který mapuje život Terezie s tuberkulózou po dobu šesti měsíců a představuje tak určitý časosběrný dokument. Když uvážím, že Terezii je 24 let, některé její komentáře jsou velmi vyzrálé. A i když se snažím mít stále na paměti za jakých okolností deník vznikal, a jak velmi Terezie musela trpět, není mi vlastní její projev zbožnosti ve formě sebetrýznění, volání po smrti či po utrpení („Ó, jak bych ráda byla pokořována a aby se se mnou špatně zacházelo, abych viděla, jestli mám skutečně pokorné srdce!“....“Ráda chci ještě trpět…Dále!....Dále!...ó, nechtěla bych trpět méně dlouho“…. “Můj skromný život – to je trpět a je to!“...) Kniha asi bude vhodná pro praktikující křesťany, možná i pro ty, kteří se zabývají obecně spiritualitou. Pokud je ale pro vás životní filosofií a vrcholem spirituality „být v radosti“, pokud je vaše láska k Bohu modlitbou lásky a radosti bez sebeponižování a ne pasivním odevzdáním se, možná budete zklamáni.
-----------------------------------------------------------------------------
- Ptala jsem se jí, jakým způsobem asi zemřu a dala jsem jí přitom znát své obavy. Odpověděla mi s úsměvem plným něhy: „Dobrý Bůh vás vypije jako malou krůpěj rosy….“

S Toni Morrison jsem se setkala poprvé před 20 lety, kdy ještě jako člen Knižního klubu jsem zakoupila její knihu Milovaná. Byla jsem nadšená, a tak jsem do své knihovny pozvala i JAZZ. Nakoukla jsem do ní a řekla si něco v tom smyslu – to si přečtu příště – a to příště mi trvalo dalších 20 let. Některý knížky prostě chceš, ale potom se ocitnou na čekací listině, protože je pořád jiné předbíhají. Trochu mě zarazilo, že to, co by se dalo vnímat jako dramatické vyústění děje, lze přečíst na obálce knihy jako jakési ántré. Ale po stejné zkušenosti v Márquezově Kronice ohlášené smrti, dala jsem si na čas a neděla okamžité závěry. Vyplatilo se. Krásně popsané psychologické drama jednoho manželství! V uších jsem „slyšela“ hlas vypravěče. Nejdříve zcela anonymního, aby se z něj na chvíli stala ONA, a potom ON. Mě tento styl prostě baví. Je to silný hořký kafe. Žádný slabý přefiltrovaný kafíčko se šlehačkou. Je to tak černý a hořký, že by tě z toho kleplo. A někdy je to to nejlepší, co si musíš dát.

7 18.12.2017

Přes těžkopádný čtyřiceti stránkový úvod, který mi jen potvrdil, že toto nebude jednoduché čtení, mě první dvě kapitoly nadchly. Uvedená Nietzscheho citace z Genealogie morálky: „ … umělci bývají příliš často uhlazenými patolízaly sledujícími buď nějaký svůj osobní zájem, nebo přízeň těch, kdo se dostali k veslu“, dala tušit, že se autor nebude držet „ při zdi“. Hlavním námětem knihy je „odmítnutí“, lidské odcizení, jinakost a „obejmutí“, smíření a odpuštění. Pan Volf, ač křesťanský teolog, přichází s názory, které překračují křesťanský rámec a mají všeobecnou platnost. Nebojí se kritiky negativního vlivu misionářského působení na domorodé obyvatelstvo a také si všímá závislosti církve na kultuře, ve které jednotlivé církve působí.
„Duchovní jsou sice často zváni, aby ve sporech intervenovali, počáteční snaha o smíření však rychle vyprchává. Nejdůležitějším důvodem tohoto selhání je vzájemná provázanost církve s určitou kulturní vrstvou, jež se snadno proměňuje v stranickou politiku, vyznačující se mobilizací kolektivní nenávisti a vědomě pěstovanou bigotností.“
Duchovní se nakonec stávají těmi, kdo konfliktům poskytují náležitou legitimitu, a touha po smíření se ztrácí. V anotaci knihy se objevuje, že pan Volf tuto knihu napsal na základě svých zkušeností z války na Balkáně. Už i proto jsem od knihy čekala autorovu praktickou zkušenost s „odmítnutím a obejmutím“. S odpuštěním. Ta je však zcela minimální. Kniha zůstává převážně teoretickou analýzou a neosobní zkušeností. Asi od druhé poloviny knihy mám problém. Některé části se mi čtou velmi těžce. Jako by bylo přecitováno, přezdrojováno a autor uváděl konstrukty, které šly napsat s použitím menšího počtu vět a srozumitelněji. Jeho pojetí kříže jako symbolu „obejmutí“ a stejně tak vnímání Boží trojjedinosti, pro mě představují spirituální stopku, přes kterou se nemohu jednoduše přenést. Kniha je místy více filozofickým dílem než teologickým, a snad i proto by si ji mohli přečíst i ateisté a věřící jiných církví než křesťanské. Nakonec, v duchu názvu knihy, je jen na nás, co se rozhodneme „odmítnout“ a co „obejmout“.

4 26.11.2017

O této knize mi řekla kamarádka a já ji požádala, aby mi ji půjčila. Popravdě doteď nechápu svou motivaci si ji přečíst, protože když se řekne masochismus, tak si představím dva lidi, jak jeden dělá z lásky tomu druhému „bolí“ a ten si to náležitě vychutnává. Proč něco před někým obhajovat, pokud jde o dobrovolné rozhodnutí dvou svéprávných jedinců? V tomto případě si na obhajobu umím představit formát A5. Anita mohla napsat – dělá mi to dobře – tečka. Jenomže ona na to potřebovala 200 stran. Začátek knihy jsem si docela užívala. Je psána takovou zpopularizovanou formou. Člověk nesmí očekávat žádnou akademickou rozpravu, ale i přesto se autorka snaží přijít s novou definicí masochismu. Od Sacher – Masocha, přes Sadeho, Junga a Freuda, přes hledání masochismu, ať už skutečného nebo domnělého, v literatuře i ve filmu, nakonec tvrdí, že: „...masochisté jsou pluralističtí a mají širokého, expanzivního ducha“. Za zlomový okamžik považuji, když z masochismu (u)dělá politické téma. Ten je tak prezentován jako archetyp Jungova stínu feministického hnutí a v duchu gender rovnováhy píše: „...masochismus, kdysi sféra muže, jenž se chtěl těšit z pocitu, že se dostává do postavení podřízenosti, lze dnes vidět jako problém žen, které odvrhly sekundární status a touží po rovnosti“. Jinými slovy – feminismus se postará o to, aby sexuální rozkoš masochismu nebyla dopřána jen mužům, ale i ženám. Někdo si může myslet, že Anita v knize provokuje, když uvádí: „…utrpení, které ženy, zvláště v minulosti, přijímaly, lze chápat jako poskytování určitého druhu rozkoše“. Které ženy, Anito ?! Já si myslím, že jsi se musela při výprasku uhodit do hlavy nebo jsi šla pro jahody ke dvanácti měsíčkům a cestou snědla nějaké toxické bobule.
Hned na začátku knihy autorka uvádí principy, kdy lze hovořit o masochismu. Jedním principem je sex. Tím druhým je přítomnost druhé osoby, i kdyby se měla objevovat jen v představách. Není to prostě one man show. Tyto dva principy potom několikrát ve své knize popře uváděním zcela nevhodných případů masochismu. Autorka připisuje masochismu „širší poselství“ a dává ho do souvislosti s askezí, mystickou či náboženskou zkušeností. Dát rovnítko mezi bičíkem navozený orgasmus a někoho, „ kdo trpí a umírá za křesťanskou víru“ chce hodně „odvahy“. Je to vážně zajímavý čtení. Za mě se ovšem Obrana masochismu v této knize koná dost nešťastně.

7 26.11.2017