IŠ komentáře u knih

Kniha se ke mně dostala od kolegyně z práce s doporučením, že si ji musím přečíst. Hned v úvodu jsem si musela přiznat, že toto není pro mě. I když jsem ji přečetla celou, bylo to spíše ze slušnosti než ze zájmu. Nejsem asi vhodná cilovka. Nebavil mě sloh a ani obsah. Nevím, co pro mě bylo horší. Zda černé tučné pasáže s vykřičníky a věty ukončené třemi tečkami nebo doporučení někde mezi pseudopsychologickoupostmoderníezoterikou. Rozumím tomu, že tento text pro někoho může být velmi přínosný a v určitý okamžik mu přinést uvědomění si čehokoli. Já to ale nejsem.

4 07.11.2023

Je to taková hubeňoučká kniha, která obsahuje spoustu zajímavých informací. Bohužel jako celek mi kniha nepřijde konzistentní. Je to takový pelmel. Od všeho trochu a do hloubky nic. Co mě přivedlo k rozhodnutí nebrat ji vážně bylo konstatování v kapitole 10, kde autor uvádí, že "lektor je původce napětí - poučený s vlastním názorem. Posluchač získává poznatky a má podřízenou roli". To jako vážně? Člověk by si myslel, že v pedagogice a andragogice jsme o kus dál a vztah(y) během učení vnímáme jako partnerský(é). Nakonec, kdo může říci, že i když do dialogu vstupuje jako "poučený", sám se během něj ničemu novému nenaučí? Že něco nového nezjistí? Leda by nebyl schopen sebereflexe.

Překrásná sbírka, která se mě osobně velmi dotkla. Do krátkých (ne)veršů vypsat života svého kus.

7 28.02.2022

Naprosto mě tato sbírka ohromila. Báseň Soumrak u moře se mě tak hluboce dotkla, že to nelze opsat. Přečetla jsem tu sbírku celou dvakrát po sobě a při čtení básní z první poloviny knihy jsem se radovala z tohoto setkání. Od poloviny je to ale něco jiného. Ztotožňuji se s komentářem od Zelený_Drak, že ta část, která je věnována literátům je trochu jiný Dyk. Což neumenšuje jeho řádky. Jen jsem se hned v začátcích rozmlsala.

6 07.12.2021

Když uvážím ten rozsah, vůbec to není špatné čtení. Osobně knihu vnímám jako velmi krátkou a obecnou exkurzi do oblasti postavy manažera. Zcela záměrně jsem se vyhnula označení „osobnost manažera“, protože snad ani není v moci autora na těch pár stránkách uchopit tuto problematiku do hloubky, kterou by toto téma zasluhovalo. Domnívám se ale, že mu o toto ani nešlo. Kniha se velmi dobře čte. Má logickou návaznost a je srozumitelná. Co ale považuji za naprosté selhání je grafické zpracování resp. kvalita některých obrázků je nedostatečná. Popisky jsou tak malé, že jsou místy až nečitelné. Upřímně nechápu, že se v této podobě kniha dostala až do tisku. Velká škoda.

6 25.08.2020

Jestliže jsem slastně vrněla nad Hendlovým Kvalitativním výzkumem, tak nad Šeďovou se Švaříčkem člověk prožívá opravdové „kvalitativní“ blaho. Musím se přiznat, že nemám z kvality příliš načteno, ale jsou knihy, které tě baví, a potom ty, které tě nebaví. Tato mě bavila. Co ale považuji za opravdu důležité je skutečnost, že je napsána tak, že ji dokáže porozumět i metodologický laik a navíc ho ten text opravdu může bavit. Kniha je napsána „lidsky“. Ano to je dost důležité, protože u učebnic a akademických textů toto není pravidlem. Takže se to dobře čte a navíc má kniha dostatečné množství praktických ukázek a příkladů, což považuji za benefit, který by snad už v žádné podobné knize neměl chybět. Ale ani toto není pravidlem. Myslím, že bych se v hodnocení knihy ještě více odvázala, ale ke smůle autorů právě čtu kvalitativní metodologii od Strausse a Corbinové a zdá se, že jsem konečně opravdu pochopila zakotvenou teorii. Sice bych bez toho mohla žít, ale z nějakého důvodu z toho mám docela radost. Obě knihy jsou prostě skvělé.

7 22.03.2020

Nejsem si jistá, co k tomu napsat. Umím si představit, že si tato kniha najde svého čtenáře a dokonce mu pomůže. Je příjemně čtivá, ale autoři, i když lékaři, zde vystupují více jako křesťanští misionáři. Celá kniha a problematika deprese je zasazena do křesťanského rámce. Jsem přesvědčená, že religiozita nebo obecně spiritualita může hrát významnou roli v procesu léčení, ale pokud nejste křesťan, tak vám některá doporučení mohou být proti srsti, stejně jako zmínky o společném vztahu s Ježíšem Kristem, které mají mnohdy podobu jednostranného a nepodloženého faktu.

5 08.03.2020

Tak tohle je vážně povedené! Takový neobyčejně přirozený rozhovor tří přátel, co se potkají po letech u dveří starého antikvariátu a domluví se, že si zajdou na čaj popovídat si, jak jde život a co ty knihy... a ten film. Vypíchnout jakoukoli informaci z této knihy do tohoto komentáře by znamenalo na úkor něčeho upřednostnit něco jiného a toto si fakt nemůžu nebo nechci vzít na svědomí. Celé to totiž tvoří kompaktní celek a hlavně je to opravdu velmi příjemné. Čte se to jedna báseň.

10 28.02.2020

Výborná kniha a v porovnání s knihami rádoby v podobném duchu, kterých se v posledních pár letech vyrojila celá řada, zcela výjimečný klenot. Toto je alespoň dle mého názoru to skutečné mindfulness. Sati (všímavost) je zde představena naprosto srozumitelně, v logickém sledu a včetně návodných rad. Čtení pro mě bylo hlubokým spirituálním zážitkem a až by se mi chtělo říci, vyhoďte Zinna ze své knihovny a pozvěte si do ní Frýbu.

11 28.02.2020

K Platonově Ústavě jsem se dostala poprvé ještě na střední škole. Byla jsem nadšená tehdy a jsem i dnes. Jen těžko říct, zda za to nadšení v minulosti mohla kniha samotná nebo můj snad až nekriticky obdivný pohled na osobu autora. To první, co mě uchvátilo byl fakt, že text přečtený před čtvrt stoletím se mi z paměti vracel jako by to bylo včera. Přeháním... předevčírem. Některé pasáže byly tak "stejné" a jako by s ním přišel i ten pocit ze čtení z časů minulých. Můj pohled na text samotný doznal určitých změn. A i když stále považuji Platona za významnou osobnost, ten nekritický obdiv je pryč. Možná by byl jeho žák Aristoteles potěšen, že některé věci dnes vidím jinak a více v prospěch jeho Politiky. Paradoxně byl pro mě zcela nový Peroutkův úvod do díla a jeho zmínka o Platonově komunismu. A snad poprvé v životě mě nějaký úvod ovlivnil natolik, že jsem se seriozně tímto pohledem během četby zabývala.

5 28.02.2020

První setkání s Manguelem a určitě nebude poslední. Autor má překrásný sloh. Z těch jeho písmen vnímám neuvěřitelnou lásku ke knihám, ke čtení, k literatuře. Manguel knihu přirovnává k cestě a čtenář se tak stává cestovatelem. Procestovat jeho knihu není zase tak časově náročné. Ale i přesto, že je to vcelku krátká cesta, lze na ni najít spoustu zajímavých věcí. Autor představuje metaforu jako formu komunikace a říká, že umožňují, aby zkušenosti z jedné oblasti osvětlovaly zkušenosti z jiných oblastí. Kniha je plná skvělých metafor a autor srozumitelně vysvětluje symbol věže a červa z názvu knihy. Pro mě osobně bylo zajímavé se setkat s historickým pohledem na termín "knihomol" nebo názory sv. Augustina. Od knihy jsem neměla žádná očekávání a možná proto pro mě byla příjemným společníkem.

5 28.02.2020

Dostala jsem tuto knihu darem a jsem opravdu ráda, že mohu napsat, že je skvělá. I když jsem, co se týká barevné kombinatoriky spíše střízlivý typ, obálka mi učarovala. Také ilustrace uvnitř knihy jsou rozkošně hravé. Nejvíce oceňuji autenticitu hlavních hrdinů. Kniha má podobu zápisníku několika účastníků koučovacího výcviku a díky těmto zápiskům je možno tyto kouče poznávat. Kromě toho kniha představuje několik základních koučovacích technik a součástí jsou i pracovní sešity. Určitě existuje celá řada perfektních knih o koučování, ale z této jsem nadšená, protože si na nic nehraje. Nemá ambice ze sebe dělat cokoli. Je prostě tím, čím je. Těží ze své jednoduchosti. Pravdou je, že některé uvedené koučovací dialogy mi přišly dlouhé nebo nezajímavé. Ale to je můj problém a je snadno řešitelný. Poslední kapitola je velmi citlivá a osud jednoho z účastníků mne hluboce zasáhl. Vše je tak pomíjivé…

3 01.12.2019

Autor hned na začátku uvádí, že tato kniha sice není velká (rozuměj počtem stran), ale o to víc má nadupaný obsah. Za mě by tato kniha mohla být ještě poloviční, protože jestli mi zde něco skutečně vadilo, bylo to neustálé omílání jednou napsaného stále dokola. Je mi sympatický autorův minimalismus. Ale opravdu musím číst v každé kapitole doporučení, že si mám uklidit pracovní stůl? Jsou lidi, kterým něco řekneš jednou, a když budou chtít, tak to udělají. A pak jsou lidi, kterým můžeš opakovat jednu věc stokrát, a oni ji prostě nezrealizují. Z různých důvodů. Jsou lidi, kteří mají na svém stolu chlív a dokáží se soustředit na práci mnohem lépe a efektivněji než když budeš mít stůl prost prachového zrna. Ne všechna autorova doporučení jsou k ničemu. Problém je ta forma. Nadužívání slova „musíš“. Musíš toto a musíš tamto, a potom musíš ještě další toto i tamto. Opravdu musím? Pravdou je, že nemusím nic. Samostatnou kapitolou je formátování textu. Něco jako zarovnání řádků do bloku tady neexistuje. Bože, mít OCD, tak tu knihu rozkoušu. Škoda, že se autor u problematiky soustředění dotýká převážně jen rušivého vlivu technologií. Zajímal by mě jeho pohled na situaci, kdy se nesoustředíme z důvodu, že se potulujeme ve své mysli. Sníme si. Oddáváme se různým představám. Někdy proto, že nám je to jednoduše příjemné. Jindy proto, že oddalujeme to, co bychom měli udělat. Nebo kombinace obojího. No, škoda. Tohle první rande se moc nevyvedlo a druhý už asi nechci.

6 01.12.2019

Má premiéra s Miltonem Ericksonem. Ještě před čtením samotné knihy, mě velmi oslovil jeho komentář na zadní straně obálky. Je to ten citát, který níže uvádí Bytost, i když je ve skutečnosti o něco delší. Ten citát mě uchvátil. Techniky se přizpůsobují člověku, nikoli naopak. Nikdy mě nepřestane fascinovat síla lidské osobnosti a odvahy, která dokáže vyjet se zajetých kolejích a dělat věci jinak. A pan Erickson je opravdu dost odvážný. Někdy je tak odvážný, že jsem až zalapala po dechu, jestli toto není za hranou, potom zcela jistě na hraně. On se s tím totiž v některých případech opravdu nepáře a umí použít i velmi ostrý slovník. Vlastně je mi to sympatické, ale zároveň mě napadlo ono „Co jednoho posílí, druhého může zabít “. Kniha je uspořádána podle cyklu rodiny, kde Haley jednotlivé případy komentuje. Některé komentáře mě nebaví a možná mi přijdou zbytečné. Ale kniha jako celek je zajímavý vhled do Ericksonovi práce.

7 19.11.2019

Přišla jsem k té knize, jako slepý k houslím. Nebýt kolegyně, která mě každý den v práci pravidelně informovala, jak nemůže hrůzou spát, asi bych se nikdy nedozvěděla, že tato kniha existuje. Nebudu lhát. Žádný nervák, husí kůže nebo okousané nehty se nekonaly. A spala jsem dobře. Kniha se dá přečíst za jeden den a to je asi maximum, které jsem ji byla ochotná věnovat. Zítra ji vrátím a tím naše známost skončí. K velké smůle mě děj začal skutečně bavit až 100 možná 150 stran před koncem. Teprve zde dostává kniha nějaký náboj, i když i zde si autorka libuje v nudných a zbytečně dlouhých dialozích. Z mého pohledu zůstal námět nevyužit a je dost možné, že kdyby se na motivy této knihy natočil horor s dobrými efekty a hudbou, potom snad by mi hrůzou zešedivěl vlas. Kniha ale může velmi dobře působit jako neobvyklá antikoncepční pomůcka, protože když si představíš, že máš doma dítě jako je Hanna, tak to prostě nechceš. A taky nechceš být máma jako Suzette. Otevřený konec si říká o pokračování, ale v tuto chvíli si nemyslím, že bych si ho chtěla přečíst. Leda bych k němu přišla, jako slepý k houslím….

8 17.11.2019

Inspirací pro koupi knihy se pro měl stal plamenný výstup Mosaba v OSN. Tak odvážný, drzý a jedinečný. Pochopitelně jsem chtěla vědět, kdo je tento, pro někoho odvážlivec, pro jiné blázen či odpadlík. Kniha se opravdu velmi dobře čte a je příležitostí pro vhled do palestinsko-izraelského konfliktu. Velmi dobře jsou popsány jednotlivé (pro)palestinské organizace. A i když jsem si nedělala iluze o politice a osobních zájmech jejich představitelů, ta krutost s jakou jednají proti vlastním lidem, pro mě byla překvapivá. Výpověď není jednobarevná. Stejně jako celý tento konflikt není černobílý. Kdo se o toto téma zajímá, určitě doporučuji přečíst.

6 20.10.2019

Budu se opakovat, ale knihy manželů Praškových čtu velmi ráda. Je to zdařilá kombinace erudice, aktuálnosti tématu a výborné čtivosti. Co oceňuji ze všeho nejvíce je fakt, že se nejedná o prostý akademický text, ale kniha je plná příběhů a také praktických ukázek a návodů, jak s depresí (spolu)pracovat. Apel autorů o citlivý a empatický přístup k lidem, kterých se toto onemocnění týká lze vnímat na více místech. Není to tak dlouho, co jsem četla informaci Světové zdravotnické organizace, že každý rok vlivem deprese spáchá sebevraždu 800tis. lidí. Každých 40 vteřin si vezme život jeden člověk. Deprese se nedotýká jen pacientů, ale také jejich blízkých a představuje vážný sociální a ekonomický problém. Už i proto si myslím, že je dobré, aby se v nějaké podobě tomuto tématu věnovali i ti, kterých se deprese přímo netýká. Nakonec knihy o depresi nejsou určeny jen pro pacienty s depresí. Člověk s těžkou depresí patrně vůbec nebude schopen četby. Pro jeho okolí ale mohou být právě takovéto knihy určitým návodem, jak s nemocným člověkem jednat. Jakákoli edukace v tomto směru může vést k vyšší toleranci vůči pacientovi a k vyššímu soucitu. Ke kapitole, která se věnuje farmakologii, snad jen… nezpochybňuji skutečnost, že v některých případech je medikace nejen žádoucí, ale dokonce nutná. Otázku, do jaké míry volit farmakologický přístup na úkor jiných možností představuje zásadní etickou otázku. S přístupem „plošného práškování“, protože je to rychlé řešení, nemohu a nechci souhlasit.

3 20.10.2019

S komentářem této knihy jsem si dala na čas. Chtěla jsem si udělat srovnání s dalšími dvěma knihami na podobné téma. (https://www.databazeknih.cz/knihy/umeni-zit-stastne-buddhova-abhidhamma-v-praxi-meditace-a-zvladani-zivota-64845 a https://www.databazeknih.cz/knihy/vsimavost-260586) a se vším respektem k autorovi musím za sebe napsat, že právě tato kniha mě oslovila nejméně. Zinnovi se nedá upřít, že se mu podařil husarský kousek. Povýšil staré východní učení na vědeckou disciplínu a zdomácnil ji na akademické půdě. Co se však samotné knihy týká, je to taková písmenková polévka. V té tlusté knize je spousta písmen a spousta zajímavých informací, ale mindfulness se týká tak třetina. Autor přichází s programem MBSR a podmínkou pro jeho absolvování je dodržování určitých pravidel. Jedním z nich je povinná formální meditace 6 dní v týdnu. Prostě musíš meditovat. A i když zmiňuje neformální praxi, tak preference ve prospěch meditace na úkor jiných možností, jak rozvíjet všímavost, je zřejmá. Velmi mě zaujal popis šestihodinového workshopu, který realizoval. Účastnilo se ho přes sto lidí. Upřímně mě to vyděsilo. Vůbec si neumím představit, že bych se něčeho podobného v takovém počtu účastníků zúčastnila. Ale možná je to tím, že mi tam chybí ta má představa duchovního obsahu. Zinn představuje mindfulness jako prostředek k dosažení vyšší kvality života a lepšího zdravotního stavu. A jestli si zde kdokoli v knize najde cokoli, co mu udělá dobře, je to dobře.

12 18.09.2019

Tato kniha je skutečně praktická a to je něco, co mi dělá dobře. Ono se může zdát, že popisovaná cvičení nejsou nic zvláštního a vlastně jsou tak nějak překvapivě normální. No jo. Dýchat je taky normální, ale kdo z nás dýchá vědomě? Styl, kterým autoři komunikují asi nebude vyhovovat všem, ale mně jejich neformální tón nevadí. Spíše ho vnímám jako určitou formu autenticity než nějaký kalkul, jak za každou cenu zaujmout. Co mi u této knihy chybí, stejně jako u https://www.databazeknih.cz/knihy/zivot-sama-pohroma-311544 je ta živá spiritualita. Je to ten typ knih o Mindfulness, které jsou spíše zdravovědou než duchovní četbou. Chápu tu snahu o sekulární přesah, ale v někom to může vyvolat pocit neúplnosti. Je to takové umělé sladidlo. Sladké... ale cukr to není.

5 17.09.2019

Nejdříve jsem si někde přečetla, jak je tato kniha báječná a hned potom, že je to sci-fi. Nečtu sci-fi. Někdo nečte básně a čte sci-fi. Já čtu ty básně. Těch pár prvních stránek mě úplně nepřesvědčilo, že jsem měla vytáhnout drozda z klece. Ale naštěstí to netrvalo dlouho a nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Možná se v knize píše ten rok, který se píše, ale opravdu je to tak vzdálená budoucnost? Jak moc je člověk se svými vzorci chování, emočními a mentálními programy odlišný od robota, jehož program mu umožňuje rozhodovat se. Zamilovat se. Chovat se jako člověk. Z hlavních hrdinů mi byl nejvíce sympatický Bentley. Ale možná jen proto, že do něj Tevis vložil takovou dávku něhy a roztomilé nevědomosti. Místy kniha skutečně připomíná romantický příběh. Žádný růžový paperback. Je to spíše taková prvorepubliková nostalgie s určitou mírou naivity. Alespoň po určitý čas. Některé pasáže jsem velmi intenzivně prožívala a usmívala se u nich. Vlastně by mě zajímalo, jaké by bylo pokračování.

19 16.09.2019