Honsa komentáře u knih

Obraz dokonalé tyranie, ze které není cesty zpět, protože žádné zpět neexistuje a nikdy neexistovalo. Autor s geniální jednoduchostí a nesmlouvavou logikou konstruuje řád, který netrpí slabinou, nedovoluje nic a ovládá vše. Orwell jakoby viděl skrz ideologie, pojmy a lidskou bytost k samotné podstatě, základním principům, které skládá v dokonalý obraz systému, ovládajícího s naprostou platností všechny úrovně lidské existence.

12 10.02.2011

Skvělá knížka s ještě lepším koncem. Dokonalý portrét mikrokosmu zajateckého tábora a vlivu dlouhodobé izolace a strádání na lidskou osobnost...a pro mě osobně se strhujícím závěrem, ve kterém se se lidé schopní přežít peklo nedokážou vyrovnat s příchodem svobody a tím, že jejich jediná jistota předchozích let v podobě dalšího dne za ostnatým drátem a misky rýže během pár dní zmizí a není nic co by ji nahradilo.

7 23.09.2011

Mannův dvoudílný román jsem si pořídil v podstatě náhodou, vděčím za to Merlemu a jeho Dědictví otců. Možná díky tomu pro mě měla knížka určitý další rozměr, potkával jsem se v ní s osobami, které jsem dobře znal z Merleho díla a zvědavě porovnával. Zvláštní a příjemné pro mě bylo, že ačkoli se Mannova kniha Merleho dílu nepodobá ani stylem, ani příliš obsahem, tak jejich Jindřich IV, nebo dojem, který ve mě postava zanechala, je totožný. Ať už z Merleho skici, nebo Mannova dokonalého obrazu, z obou má člověk pocit že portrétovaného dokonale znali a i přes odlišnou formu vykreslují mistrovsky totéž.

6 04.11.2012

Tohle dílo se mi docela špatně hodnotí. Mě knížka zajímala právě proto, že je vydávána za životopisnou a chtěl jsem se seznámit s příběhem člověka, který si prošel peklem. V průběhu četby ale člověka prostě určité pasáže musí zarazit a když se o osobu autora začne podrobněji zajímat, zjistí že kniha opravdu nebude tak úplně životopisná. A tady začínám mít s knihou problém: nedokážu akceptovat knihu jako autobiografii, protože autorovi jednoduše nevěřím, a postupem četby mě osud hlavního hrdiny přestává zajímat, stejně tak popis prostředí ve kterém se pohybuje. Ať už to měl být životopis, nebo román, tak jako tak mě na knížce prostě štvě (tím spíš že jí psal člověk, který žil v prostředí, které popisuje) že se občas působí velmi nevěrohodně, ať už se jedná o popis prostředí, či jednání postav.

4 03.09.2011

Mannův dvoudílný román jsem si pořídil v podstatě náhodou, vděčím za to Merlemu a jeho Dědictví otců. Možná díky tomu pro mě měla knížka určitý další rozměr, potkával jsem se v ní s osobami, které jsem dobře znal z Merleho díla a zvědavě porovnával. Zvláštní a příjemné pro mě bylo, že ačkoli se Mannova kniha Merleho dílu nepodobá ani stylem, ani příliš obsahem, tak jejich Jindřich IV, nebo dojem, který ve mě postava zanechala, je totožný. Ať už z Merleho skici, nebo Mannova dokonalého obrazu, z obou má člověk pocit že portrétovaného dokonale znali a i přes odlišnou formu vykreslují mistrovsky totéž.

Nádherná knížka, a kdybych nečetl Egypťana Sinuheta, určitě bych jí ohodnotil lépe. Waltari dokáže opravdu mistrně vykreslit vnitřní neklid postav a jejich bitvy mezi rozumem a vírou, srdcem, touhou atd. Moje hodnocení je v tomhle případě velmi subjektivní a rozhodně nechci od téhle knihy nikoho odrazovat, jen prostě nedokážu dílo ohodnotit bez kontextu ostatní Waltariho tvorby. Pro mě je prostě Egypťan Sinuhet jedna z nejlepšíh knih co jsem kdy četl a nemůžu se ubránit tohle srovnání nepromítnout do hodnocení

3 13.09.2011

Nechce se mi hodnotit jednotlivé díly trilogie zvlášť, dovolím si tedy shrnutí u posledního. Přestože jsou jednotlivé knihy samostatná díla bez společné dějové linky, jako celek výjimečným způsobem vykreslují ducha doby. Feuchtwanger je fantastický vypravěč, jeho schopnost zprostředkovat svou osobní historickou zkušenost románovou formou je pro mě zcela mimořádná. Třetí díl považuji za nejsilnější z celé trilogie, ale je dost dobře možné že kdybych je četl v jiném pořadí, budu to samé tvrdit o posledním přečteném. Jeden z důvodů proč na mě třetí díl zapůsobil nejsilněji je také obzvlášť v závěru kniha patrná koketerie s myšlenkami marxismu. Závěrečný rozhovor otce se synem, odjíždějícího do sovětského svazu budovat světlé zítřky vnímám jako autorův vnitřní monolog. Nejedná se o nijak násilnou obhajobu, ale přesto tato pasáž poutá pozornost. Kontrast mezi komplexním způsobem, jakým jsou líčeny okolnosti nástupu a fungování fašistické ideologie a obhajobou ideologie jiné byl pro mě Feuchtwangera lehce lehce překvapivý. Až na základě této knihy (a jejího českého doslovu z roku 73, který neopomene tyto pasáže řádně zdůraznit), jsem se dozvěděl také o Feuchtwangerově díle Moskva 1937, jeho nekritické náklonnosti k sovětskému režimu a důležitosti, kterou sám autor svému setkání se stalinismem připisoval.

2 02.07.2014

Tak...konečně dočteno (prvních šest dílů). Nejsem zpětně schopen ohodnotit jednotlivé knížky zvlášť (měl jsem to samozřejmě velkolepě v plánu, ale už si nejsem přesně sto vzpomenout jaké časové období která kniha popisuje), každopádně na životní příběh Petra ze Sioraku a jeho věrného životního druha Miroula jen tak nezapomenu. Musím se přiznat, že když jsem knížky kupoval, líbilo se mi hlavně jak pěkně vypadají v seřazené v knihovně a chvíli jsem váhal než jsem začal číst, každopádně po pár stranách Dědictví otců jsem věděl že dokud ságu nedočtu do konce, žádné další knížky se nedotknu. Zpětně se Merlemu klaním a konstatuji, že si mě zcela omotal kolem prstu...hltal jsem každou další kapitolu a těšil se na další a další Petrova dobrodružství. "Hlavního hrdinu" a vypravěče si prostě nelze neoblíbit, ať už se s ním člověk ztotožní, či nikoli a stejně tak jeho věrné přátele (Fogacer jako lékař/filozof/sodomita byl můj favorit :). Merlemu se velmi čtivě a srozumitelně podařilo vykreslit obraz popisované doby tak, že i člověk bez zvláštní záliby v historii (jako třeba já) si musí přát, aby se Petr ze Sioraku dožil alespoň dvou set let a mohl dál vyprávět.

P.S.: Kéž by se podobnou formou vyučoval dějepis, možná bych si pak ze základní školy pamatoval víc než jen kdy byla podepsána Zlatá bula sicilská

2 10.04.2012

Simon, Lucas, Catherine a jejich reinkarnace ve třech příbězích - třech různých časových rovinách, protkaných navzájem Whitmanovou poezií a sledující proměnu města New Yorku. Tři příběhy lidí, které pojí určitá forma nenaplnění a beznaděje a jejich hledání smyslu a východiska.

2 07.10.2011

Moje první setkání s Feuchtwangerem, a rozhodně ne poslední. Autor si mě svým způsobem vyprávění omotal kolem prstu, stejně jako se to povedlo Waltarimu s Egypťanem Sinuhetem.

1 13.09.2011

...já říkám, ta kniha je především dlouhá. Od Dahla jsem nepřečetl skoro nic (stydím se) a tahle knížka mě krapet odrazuje od toho to změnit. Ne že bych se občas nezasmál nahlas, ale místy je to prostě NUDA...200 stran o prodeji afrodiziak/sběru semene je na mě trošku moc. Jak už tu napsali jiní, ve formě povídky by se mi to zamlouvalo rozhodně víc

1 12.09.2011

takže můj první Palahniuk (jak se to k****a čte?) a musím říct že dobrý. I když ne úplně skvělý, jak pro většinu komentujících tady. Někde kolem poloviny knížky jsem se docela nudil a vobčas mě ty sarkastický myšlenkový pochody hlavní hrdinky přišly krapet únavný, ale nakonec musím uznat že jsem nic podobnýho nečetl a že mě to fakt bavilo (hlavně začátek a závěr teda). P.S. Taky Vás někoho na***la chyba na vnitřní straně obalu? Přehozený jména McFarlandová/Cottrellová? Mě osobně to krapet podělalo začátek knížky, fakt jsem si myslel že z toho vyleze nějakej záměr autora. No nic. Jinak jsem rád že jsem četl zrovna prvotinu, aniž bych to věděl a divím se že to ještě nezfilmoval Almodovar...a jednou si určitě přečtu něco dalšího, třeba ten Klub rváčů.

13.10.2011

Tohle dílo se mi docela špatně hodnotí. Mě knížka zajímala právě proto, že je vydávána za životopisnou a chtěl jsem se seznámit s příběhem člověka, který si prošel peklem. V průběhu četby ale člověka prostě určité pasáže musí zarazit a když se o osobu autora začne podrobněji zajímat, zjistí že kniha opravdu nebude tak úplně životopisná. A tady začínám mít s knihou problém: nedokážu akceptovat knihu jako autobiografii, protože autorovi jednoduše nevěřím, a postupem četby mě osud hlavního hrdiny přestává zajímat, stejně tak popis prostředí ve kterém se pohybuje. Ať už to měl být životopis, nebo román, tak jako tak mě na knížce prostě štvě (tím spíš že jí psal člověk, který žil v prostředí, které popisuje) že se občas působí velmi nevěrohodně, ať už se jedná o popis prostředí, či jednání postav.

06.09.2011