Hanka_Bohmova komentáře u knih

Také si "dosníváte" sny? Ty tíživé, jimž je nutno dodat smysluplné zakončení, aby člověk vůbec dokázal vylézt z postele a začít nový den? Také rekonstruujete své vnímání minulých bolestí, ničících vaši současnost? Ale co neštěstí, které jsme způsobili druhým - lze mu dát smysl? Nebo zbývá jen svévole, sebeklam namísto vykoupení? A do jaké míry jsme schopni poznat svou skutečnou zodpovědnost a změřit vinu?

Konečně jeden McEwan, u něhož si při hodnocení nemusím příliš lámat hlavu a zvažovat pro a proti. Současně snad jediný případ, kdy jsem ještě před knihou viděla film. Nechala jsem si dlouhých devět let na "zapomenutí", marně, scény i pocity z nich zůstaly v mých myšlenkách zřetelné, jako čerstvé. Kupodivu to při čtení nijak nerušilo, optika knihy je maličko posunutá. Úchvatně vyprávěný příběh o příběhu.

9 08.05.2017

Četla jsem s mírnými obavami. Byla by to vskutku nezáviděníhodná situace, zjistit po 20 letech vztahu, 11 letech manželství, že jsem si vybrala ale úplně špatně! :o))
Dost vtípků. Je to kniha užitečná, připomněla leccos pozapomenutého (neustále se mi vybavovaly naše dlouhé a důkladné předmanželské přípravy v jedné křesťanské rodině), utvrdila v mnohém již praktikovaném, i nějakou tu prospěšnou novinku jsem pro sebe našla. A samozřejmě humor - dá se z toho s úspěchem předčítat partnerovi (ne vše a ne každému).
Třešnička na dortu - se zadostiučiněním jsem si přečetla, že některé aspekty našeho manželství, okolím považované za mírně nestandardní, jsou podle autora vysoce funkční pro zachování pohodového vztahu. Až zas někdo bude kroutit hlavou, pošlu ho do zeleně.

9 26.02.2016

Velmi užitečné, něco takového jsem potřebovala jako protiváhu k nedostatečnému školnímu vzdělání (zato lid popelnicových polí atd. jsme probírali nejméně 5x, škoda mluvit). Doufám, že dnešní školou povinní jsou na tom už lépe.

A "doporučená literatura" mi přišla velmi vhod, pár dalších knih si určitě přečtu.

9 07.02.2015

Červená knihovna mě nezajímá, ale slečna Austenová je moje srdeční autorka. Takový talent pro odhalování a znechucování nectností, to se hned tak nevidí. Téměř na každé stránce si (někdy zcela nemístně) říkám "fakt doufám, že taková nejsem" :o)
Každá její kniha je pro mě milým zážitkem.

9 08.08.2014

Nemůžu se zbavit pocitu, že styl a úroveň knihy odpovídá nadšení 13letého pána jeskyně, kterému připadá, že mívá celkem fajn nápady, a tudíž by mohl napsat knihu...

Zhruba na str. 20 jsem si řekla "Ale tohle snad měla být kniha pro dospělé, ne?". Zhruba na str. 130 jsem to vzdala, prolistovala zbytek a sklapla to na věky věkův.

Pro mě tedy veliký omyl. A to prosím čtu sci-fi, fantasy i cyberpunk a důvěrně znám hraní dračáku.

9 27.07.2014

Můj denní chleba :o)
Inspirující kniha denních modliteb může být cestou pro ty, kdo chtějí žít ve větším sepětí s liturgickým rokem a s životem církve, či s konkrétním řádem nebo řeholním společenstvím. Žalmy a jiné úryvky z Bible, zasazené do proměňujícího se kontextu (život některého světce, svátek či slavnost, liturgické období, či prostě jen úvozující věta nebo antifona) nabízejí stále jiný, živý pohled na texty Písma.
Navíc je to svou hmotností docela dobrý nástroj sebeobrany. Nevím, zda jde pořídit do čtečky, ale lidem slabší konstituce nebo s malou kabelkou bych to doporučila. My "papíroví" budeme naopak čerpat požitek z toho, že tutéž knihu bereme do ruky den co den a ona nese kus naší životní historie.

Smutná knížka o promarněné šanci. Nikoli šanci získat ženu, ale šanci změnit svůj život k podobě důstojné člověka, přestat si volit lži. Není to příběh o nepřejících okolnostech, ale o lidské ubohosti.

8 14.10.2020

"Přistoupil beze všeho k číslu sto třicet pět, položil mu ruku na rameno a řekl mu tónem tak vřelým, že ho člověk stěží kdy slyší mezi dospělými, a už vůbec ne mezi muži, ještě snad od zvlášť citově založených matek, když hovoří k malým dětem:
- No tak už se nebojte. Víte přece, že nic osobního se odsud ven nedostane. Je to, jako byste to nikdy neřekl."

Nejde o víc než můj osobní dojem, ale řekla bych, že tam, kde v obdobných dílech mužští autoři zdůrazňují svobodu a pravdu, u Bradburyho pak vnitřní kreativní svobodu, Boyeová pozvedá k naší pozornosti odlišný aspekt lidství - důstojnost. A nepřekvapuje mě, že právě ona. V myšlenkovém okruhu, v němž se pohybuji, je žena jako bytost vybavená k péči o nový život považována za speciálně povolanou k rozpoznání a ochraně lidské důstojnosti.
Kniha vyniká především velmi přesným psychologickým vhledem. Myslím si, že uvažování nad ní může člověku pomoci bojovat s některými manipulacemi i v docela běžných životních situacích.

Jak píše Disease, socialistický doslov vážně stojí za to. Až by se chtělo podtrhnout autorovi jeho vlastní slova: Spisovatel, který se tváří, jako by si ničeho nevšiml, nebo který si skutečně ničeho nevšiml, nemůže být dobrým spisovatelem.

8 17.07.2020

Dočetla jsem před pár dny eseje Jana Čepa, které časově končí jeho emigrací v roce 1948. Svědectví Dagmar Šimkové na ně navázalo zcela plynule, jako děsivá praxe na úzkostné úvahy a pochopení.

Vícekrát se ve zdejších komentářích opakoval podiv nad tím, co je schopen udělat "Čech Čechovi". Pro mě je to samovysvětlující myšlenka. Kdykoli stanovím hranici mezi bytostí, se kterou budu jednat lidsky, a bytostí, která na takové jednání automatický nárok nemá, už jsem ji vlastně teoreticky překročila. Zbývá to překročení realizovat - bude-li příležitost. Komunistická společnost vytvořila rozsáhlý prostor "těch, co nejsou jako my", v němž mohl člověk pustit ze řetězu "bestii v sobě". Mnoho zla, ke kterému nikdo nikoho nenutil, které lidé konali, protože jim bylo dovoleno. Nemylme se, že jsme se snad s rokem 89 stali společenstvím andělů. My jen musíme hledat bezpečné pole působnosti o dost složitěji. Ale je ho pořád dostatek a rozhodně nezůstává nevyužito - soukromí rodiny, anonymita internetu, spravedlivý hněv pod vlajkou nějaké (jakékoli) ideje. A když to nejde jinak, necháváme bestii volný výběh aspoň ve vlastní hlavě. Působí to snad méně viditelné škody, ale jsou stejně závažné a mají potenciál připravit stejně nebezpečnou budoucnost jako ty zjevné.

8 29.04.2020

Mohla by to pro mě být obyčejná, zapomenutelně milá knížka na tři hvězdy. Jenže i kdyby Karel Čapek popisoval kaluž, dokázal by tam dostat nějaký ten přesah. A pro tuhle dovednost se mi četba Anglických listů stala něčím víc než mile zapomenutelným tříhvězdičkovým potěšením.

8 03.03.2020

Balzac mě pokaždé znovu překvapí tím, jak strašlivě čtivé jsou jeho knihy, přestože jsou prošpikované naprosto opulentními popisy předmětů a procesů, které mě vůbec nezajímají. Užívám si to. Užívám si jeho ironický smysl pro humor. A nakonec i tu občasnou pohádkovost jeho ženských postav. Představuji si, že vypovídá hlavně o autorovi samém (a proto bych ho za manžela nechtěla).

8 11.02.2020

Má to se mnou Tomáš Halík těžké. Nejdřív ho někteří moji učitelé u mě pomluvili - což by až tak nevadilo, dokážu být mistryně paradoxních reakcí. Pak jsem z jeho promluv, které se ke mně donesly, získala pocit, že nejsem člověk, kterého by chtěl oslovit. A když jsem s ním nakonec učinila první ucelenější zkušenost, a to zkušenost osobní, nedopadlo to kdovíjak dobře. Byla jsem součástí publika, kterému bylo dáno jemně najevo, že je trochu... no, pod obvyklou úroveň (ano, nejednalo se o shromáždění intelektuálů či aspirujících filosofů, ale jiní přednášející k nám přistupovali s mnohem větší péčí).
Aby toho nebylo málo, je tu další překážka: Tomáš Halík, zdá se mi, je člověk, který se s lehkostí rybky ve vodě pohybuje ve světě abstrakcí, vizí a možností. Já žiju ve světě zkušeností, smyslových vjemů (čímž míním smysly vnější, ale možná ještě víc ty vnitřní) a praktických činností. Probírat se tak odlišným myšlením je pro mě podobně náročné jako plavat v medu.

Ale teď nám ve farnosti zbylo pár knižních paběrků "za dobrovolný příspěvek" a já si řekla, že už jsem snad dost velká holka, abych si od toho Halíka konečně něco přečetla.

Výsledek je poměrně jednoznačný - nejsem cílová skupina.

Nedávno tu na DK běžela diskuse, proč někteří uživatelé do svých komentářů toto oznámení - "nejsem cílová skupina" - píšou. Hodlám být dostatečně konkrétní. Nemám pocit, že jsem Halíkova cílová skupina, protože mě nedrtí ty obtíže a ta prázdná místa, na něž on svým myšlením a texty reaguje. Ne že bych neměla problémy a otázky - ale ty, které mě znepokojují nejvíc, jsou jiné povahy. Jako by vojenský kaplan, zvyklý jednat s lidmi v permanentním stresu a ohrožení života, vykořeněnými, oddělenými od nejbližších, náhle dostal do péče babičku, která si celý život v klidu zahradničí. Ne že by jí nemohl prospět, ne že by nebylo možné porozumění - ale není možné spusit obvyklou písničku.
Možná by se dalo říct, že nejsem běžný "moderní člověk". Nejsem hledající katolička ve smyslu člověka experimentujícího na všechny strany a znepokojeně přecitlivělého, pokud jde o to si něco myslet nebo snad, nedej Bože, říkat nahlas. Neadoruju slovíčko "nevím". Říkám se svatým Pavlem: "Vím, komu jsem uvěřila". Jsem v pozici ženy, která si zvolila manžela a žije sním. Ano, bezpochyby o něm mnohé VÍ. A ano, přesto pro ni on zůstává - a to se pohybujeme jen na mezilidské rovině - tajemstvím, protože každá osoba je tajemstvím, tvoří svébytný a pro druhého nikdy plně dosažitelný svět (kterého dosahujeme láskou a toutéž láskou ho v tomtéž okamžiku před sebou chráníme a ponecháváme mu jeho tajemství a autonomii). Není konec otázkám, hledání, poznávání. Ale je to jiné hledání a jiné poznávání než u ženy, která se nezavázala.

Jsem ale katolička, která nad svou vírou přemýšlí. Která se teologií a filosofií zabývá - natolik, nakolik to pomáhá lépe žít a lépe se modlit. A z této pozice musím říct, že v knize není napsáno téměř nic nového ani překvapivého. Mnohé autorem předestřené považuji dokonce za úplně samozřejmou součást svého duchovního portfolia. (Když výslovně uvádí jako překvapující tvrzení to, že Boha ani tak nezajímá, zda v něj věříme, jako zda ho milujeme, musím se divit, koho to má jako překvapovat. To je přece staré, ne? Tento lid ctí mě ústy, ale jeho srdce je ode mě daleko.) Hojně cituje, hojně se zabývá myšlenkami jiných lidí, z nichž tu podstatnější polovinu znám docela dobře. Zejména o to, co v jednom místě nazývá "filosofií dialogu", se na své neintelektuální poměry až intenzivně zajímám. (Nesporný přínos této knihy: zjistila jsem, že spousta věcí, nad nimiž přemýšlím, má nějaký svůj odborný název :o))
Svědectvím mi může být list s výpisky - je téměř prázdný, pár jmen a dva výstižné slovní obraty. Naproti tomu někteří z pánů, které Halík cituje, např. Joseph Ratzinger, C. S. Lewis, Gabriel Marcel, plní moje šuplíky stohy poznámkových papírů.

Zatímco to, co Tomáš Halík říká, bylo pro mě z většiny jen souhrnné opáčko (a já tedy vím, že nadále mohu nečíst jeho knihy a zůstat u své obvyklé duševní potravy), zajímavé bylo to, co neříká. Nebo jak to neříká. Četla jsem ve stejný den knihu Jane Austenové a živě se mi Halíkovo psaní propojilo s neobyčejně obratnými dialogy, které vedou autorčiny hrdinky, když se při zachování veškeré zdvořilosti, veselosti a společenské hovornosti snaží mladíkovi zabránit ve vyznání lásky. To je přímo vrchol řečnické ekvilibristiky! Je vidět, čeho se Tomáš Halík bojí. Když vyznává, co by z teologie zachraňoval, je to vidět ještě lépe. Zachránil by negativní teologii a tečka. Aby měl v ruce stopku proti těm, kdo chtějí s přílišnou samozřejmostí říkat "toto je Bůh". Já bych zachraňovala Akvinského příklon k realitě, schopnost rozumu poznávat realitu. Abych měla v ruce stopku proti těm, kdo říkají "každý máme svou pravdu, společná platforma je iluze". Tomáš Halík se bojí, že budeme mluvit příliš, řekneme příliš mnoho a zúžíme tím druhým cestu, zavřeme dveře, které měly zůstat otevřené. Já se bojím, že budeme mluvit příliš málo a od svých bližních budeme odvracet tvář se slovy "promiň, ale nemám nic, co bych ti mohl dát, nemohu pro tebe nic udělat".

8 16.06.2019

Častěji, než bych si přála, se potkávám s nespravedlivě ublíženými výkřiky lidí, kteří zastávají nějaký nepopulární (často po zásluze) názor. V reakci na nesouhlas od nich zaznívají emotivní věty o cenzuře, nesvobodě a útlaku.

A potom si člověk přečte takovouhle knížečku. A dozví se, že někomu nestačí zavraždit, někdo nedovolí ani pochovat tělo, ani doručit osobní dopisy napsané nejbližším před smrtí. Tomu tedy říkám strach.

Pokroucená řeč formuje pokroucené myšlení a následně i pokroucenou životní praxi. Budeme-li každý akt nespolupráce, každé oponentovo poslání do háje či nařčení z prachbídné inteligence označovat za cenzuru a útok na svobodu, můžeme nakonec ztratit cit pro skutečný smysl slov a už ani nevzdechneme, když si z naší svobody opravdu někdo ukousne. Nejšikovnějším kouskem Pomlouvače a Lháře bylo vymyslet čerta a nastrkat ho všude, abychom se ho přesytili, stal se banalitou, zvukem bez významu a přestal v nás vzbuzovat obezřetnost. Dobře, když se nám realita čas od času připomene v plné síle. Díky za tuto knihu.

8 06.05.2019

I já jsem se s knihou poprvé setkala v dětství, šlo o prastaré vydání zřejmě od dědečka, profesora literatury. A nějak mi k němu ta kniha sedí, pamatuju si ho jako ušlechtilého, vzdělaného, velmi laskavého a hluboce přemýšlivého pána.

Vícekrát se tu opakuje, že jde o knihu dojemnou. Dojemná je zranitelná otevřenost, s níž se zde předkládají hodnoty, na mnoha místech text nabývá podoby vyznání. Pro mě nejpozoruhodnější je právě tato totální absence cynismu. Takovou knihu je možno napsat a vydat jen ve speciálním společenském ovzduší, v ovzduší široké a pevné společenské shody na životních hodnotách, kde nemusíte zaujímat zlehčující pózu, abyste veřejně obstáli. (Jestli chcete protipól atmosféry v knize, navrhuji nějakou konverzační komedii Oscara Wildea.) Jednotlivými kapitolami to zní neustále: lidé z nejrůznějších společenských tříd a prostředí se navzájem v úctě přijímají, uznávají stejný pohled na pravdivost, čest, statečnost, pracovitost... Jistě je zde pro účely výchovy vykreslen idealizovaný svět, ale řekla bych, že snad odráží zčásti ducha mladého státu, vznešeně chápané občanství blížící se smyslu rčení "noblesse oblige".

Silný dojem jistě zanechá i živě podaná konfrontace s bídou, nemocemi, nevzdělaností. Vedle osobní dobročinnosti je vyzdvižen právě přístup státu, snaha o pozvednutí obyvatel, péče o znevýhodněné. Může se nám to zdát trochu moc institucionalizované (pro mě hrozivá představa všech těch ústavů), ale všechny instituce jsou v této knize sympaticky zalidněny postavami pracujícím láskyplně, obětavě a s vědomím závažnosti svého poslání.
Při čtení mi přišlo na mysl, že ve stejné době, ve stejném městě se mladým lidem z ulice věnoval Don Bosco. Kniha působivě vykresluje vědomí nedobré situace a touhu z ní mladé lidi dostat, přesně tak, jak to známe z biografických příběhů tohoto velkého patrona dětí a mládeže.

8 18.03.2019

Víc mi sedí povídky absurdně praštěné než ty agresivně kousavé. Už notně jsem v četbě pokročila a stále jsem byla zklamaná, že to není zas tak dobré, ale při osudech A, B a C se rozjasnilo a druhá půlka knihy dojem v mých očích vylepšila.
Naneštěstí jsem se vícekrát přistihla při tichém přání, ať už toho pan spisovatel nechá, že nápad je skvělý, ale ať už do toho nereje, ať už to dál nerozvíjí. Což asi nebyl autorův záměr.

Edit: Trestuhodně jsem opomněla vyzdvihnout práci překladatele v místech, kde se autor dopouští slovního humoru:
"To je další prvek, který tomu dodává vznešeného lesku - Scotland Yard. Není ani ve Skotsku, ani se tam neměří na yardy, nýbrž spravedlivou měrou, a na to jsou spíš metři než malí jardové."
"... lord Ronald upřel na pasažárku v loveckém kočárku pohled tak pohledný, až pohlednicovitý, že byl prostě k pohledání; naléhavější než ten dobyvatelský pohled mohla být už jenom nedobytná pohledávka."

8 09.01.2019

Musím souhlasit s předchozími komentáři, je to ve své zhuštěnosti velmi působivá kniha. Mrazilo mě, když z dopisů vysvítala Martinova názorová proměna, společenskou náladu vedoucí k vzestupu nacismu autorka zprostředkovává opravdu dobře, ale skutečným vrcholem je proměna Maxova. Je jeho jednání opravdu stejné jako překladatelkou zmiňovaná účast ve spojenecké armádě nebo povstání ve varšavském ghettu? Je možné si v takové situaci uchránit srdce?

"Liberál miluje slova a vznešeně znějící zásady, je však dočista k ničemu pro lidi, kteří dělají svět takovým, jaký je. Jediní důležití jsou ti, co konají. A tady v Německu povstal muž, který koná. Vitální člověk, který věci mění. Veškerý tok života národa se mění, protože přišel muž činu. A já jsem se k němu přidal. Nenechávám se prostě unášet proudem. Odhodil jsem ten zbytečný život, který sestával jen z řečí a žádného činu. Veškerou svou sílu dávám do služeb tohoto velkého hnutí. Jsem muž, protože jednám. Dříve jsem byl jenom hlas. Nepochybuji o cílech našich činů. To nemusím. Vím, že jsou správné, protože zcela nezbytné. Lidé se nenechají vtáhnout do špatností tak radostně a dychtivě."

8 06.08.2018

Níže se doporučuje číst tuto knihu na jeden zátah, i já si to myslím. V klidu, pozorně a najednou. Při plném ponoření je velmi působivá, ale zdá se mi, že je možné ji - k vlastní škodě - také prolétnout, přeskákat.
Nabízí obraz slušného, oproštěného, zkázněného člověka, který propadá žádostivosti (ne, láskou to nazvat nedokážu) natolik, že se rozsype celý jeho žebříček hodnot, celá jeho osobnost. (Nebo se vyjeví v pravém světle? Podstata zkoušky - zničit iluzi, vynést na světlo to, co je skryté.) Město v pozadí odehrává analogii nitra hlavní postavy. Tajená infekce, řádění živlů vítajících chaos, na místě vládce se roztahuje chtivost povýšená nade vše, nad zodpovědnost, nad soucit, nad lidské životy. Co je vyneseno na světlo? Hrdina může znovu tvořit, něco se narovnalo, odumřelé se probudilo k životu. Ale když se rozhoduje mezi svou žádostí a ochranou svého milovaného a jeho blízkých, dává přednost sobě.

(Myslela jsem na Davida a Batšebu: ušlechtilý a přímý člověk, blízký Bohu, vědomý si svého obdarování, ke kterému vzhlíží celé společenství - a na konci úkladná vražda. Ne na konci, naštěstí to nebyl konec. V Mannově novele se to jako konec zdá, možná proto, že nezasahuje žádný vnější pohled, korekce, a také chybí živá zkušenost s tím velmi dobrým, není se oč opřít, k čemu se obrátit. Následování žádosti nemá životaschopnou alternativu. Tohle asi může platit nejen o lidském jedinci, ale i o společnosti, která se dostane tak daleko od zdroje života, že když ten na ni vybafne z míst nečekaných, nedokáže ho integrovat, ale je ovládnuta. A když už odbíhám, tak důkladně: příznačná Stingova "Mad About You" a můj oblíbený verš "With every prison blown to dust / My enemies walk free".)

8 25.06.2018

Přemýšlení o psaní, sebevyjádření, o ženskosti a mužskosti, o společenských rolích, o společnosti. Převeliká jemnost a obraznost, pro kterou mám VW tak ráda, a ironie a vtip v neobvyklém množství. (Devatenácté století jako období lezavé vlhkosti a všeobecné plodnosti - úžasné!) Přistoupit na autorčinu hru, plout s proudem - odměnou je podivuhodné čtenářské i myšlenkové putování.

8 29.05.2018

Obdivuhodné intelektuální schopnosti, vášeň pro pravdu, pokorné a milující srdce - pro mě neodolatelná kombinace. Kdybych do Tomáše nebyla zblázněná už dávno, musela bych si jej zamilovat při čtení této knihy - takovým způsobem o něm Chesterton píše! A je to Chesterton od první do poslední věty. Tu stovku stránek nelze jen tak přelétnout pohledem. S obtížemi bych dokázala najít větu, kterou by bylo možno jen tak přelétnout pohledem. Téměř každá si žádá plnou pozornost.

V dnešní době, přeplněné emocionálními apely a touhou nadělat co největší hluk, je tak útěšné a osvěžující číst o někom, kdo celým svým životem, s trpělivostí a nádhernou pokorou hájil rozum a jeho schopnost poznávat pravdu. Jedna z mých nejmilejších, nejcennějších knih.

8 14.02.2018

Nákupní středisko plné osob, které sotva vědí, co si se sebou počít. A mezi nimi jedna nesmírně živá a skutečná holčička. Četla jsem už podruhé a stále je to pro mě moc smutná a dojemná kniha. Ano, je úplně snadné se v životě ztratit, a přitom se ani na krok neodchýlit od své běžné denní rutiny. Obejde se to bez psovodů, vrtulníků a televizních výzev, možná si ani sami nevšimnete, že už jste pryč.

8 15.01.2018