Hanka_Bohmova komentáře u knih

Kniha o prázdném místě tam, kde by měla být láska. A o tom, jak nás takové prázdné místo žene životem, jak nám pokřivuje pohled na sebe i na svět, donucuje nás, jindy nám svazuje ruce a zavírá ústa.

13 17.06.2021

Konrad Lorenz píše ve svém Odumírání lidskosti: "Myslící a cítící člověk by nemohl snášet nevyhnutelné hrůzné disonance velkých živých systémů, kdyby nebyl schopen myšlenky na ně potlačovat či vytěsňovat. Nesmí si to však dovolit tam, kde jde o zbytečné utrpení, především o utrpení jeho bližních. Časem se naučíme příliš dobře odhlížet, a tím nepřípustně vyřazovat soucit i v případech, v nichž by se pomoci mohlo."

Lidská schopnost nevidět, nenechat si kazit snídani faktem, že za zdmi mého bytu roztomilé sýkorky nemilosrdně zabíjejí kvanta roztomilých motýlků, dokáže narůst do obludných rozměrů. Slovy "to už je život" pak umíme odbýt jakoukoli nespravedlnost, kterou se nám nehodí/nechce napravovat. V posledních týdnech jsem byla svědkem několika podobných výroků ve svém okolí, snad proto na mě četba téhle knihy - velmi působivé a velmi bezvýchodné - dopadla tak zdrcujícím způsobem.
Přiznávám, že místy jsem z důvodu udržení příčetnosti četla opravdu rychle - až na samé hranici nepoctivého a nepřípustného přeskakování.

13 03.07.2019

Začátek jsem četla s mírnými rozpaky, ale když Gerry poprvé vyrazil do přírody, dostavil se ten správný čtenářský pocit z poutavého vyprávění, přestože mě osobně zviřátka zajímají mnohem méně než třeba kytičky. A o rodině se dozvíme například to, že i světice mají své slabší chvilky:

"Jenomže hlemýždi na vejcích nesedí," vysvětloval Theodor. "Zahrabou je někam do vlhké půdy a nechají je být."
"To je ovšem ideální způsob, jak vychovávat děti," ozvala se maminka zcela nečekaně, ale z hloubi duše. "Škoda že vás nemohu všechny zahrabat někam do vlhké hlíny a jít si po svých."

Také mi při čtení této knihy - v sedmatřiceti letech! - konečně došlo, že Larry je TEN Lawrence Durrell! :o)

13 28.01.2019

Klasika žánru, která mi téměř půlku života zcela unikala. "Tak tedy končí svět - bez třesku - s tichounkým vzlykem". Nebo spíš s odérem přepáleného rezistoru, na jehož výměně už nikomu nesejde?
A na poslední stránce začnete přemýšlet, co asi přijde dál...
Moc zajímavá záležitost, na orbitu mě sice nevystřelila - na to mi připadala příliš doslovná, ale za přečtení rozhodně stojí. Při tom všem uvažování nad roboty deváté generace a továrnou na toustovače se mi vybavil tenhle článek z jednoho letošního Respektu:
https://www.respekt.cz/tydenik/2016/12/tah-37-vs-tah-78

(Jo a taky jsem zjistila, že jsem čtec. Hezky pěkně. Ale moment, nejsem já spíš čtečka?)

13 26.12.2016

To je taková krása!

už dnes je mne víc o hrůzu, s níž jednou lidé
uvidí šílený negativ svého díla,
už dnes je mne víc o město, jež se octne
jen na vteřinu a samo v nitru slunce
a vyjde s ňadry upálenými, bez klína,
už dnes je mne víc o ty nejzoufalejší,
pro něž budoucnost vždycky bude dar
nad veškeré lidské síly

...

Navždy mne bude víc o tu noc,
kdy jsem tě vyvolával z měsíčných par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho, co už není, zatímco tys žila
a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már,
ne bludička, ne bysta náměsíčně bílá,
ale láska, jež v krvi žil a cév
divoce tepá.

13 24.04.2016

Teda, číst Northangerské opatství hned po Radcliffové je mnohem zábavnější než číst ho jen tak. Ve své prvotině Austenová ironicky až jedovatě tepe nemravy a pošetilosti a dvě stovky let jí nijak neubraly na svěžesti.

"Máme-li dobrou hlavu, vybavenou vědomostmi, znamená to, že postrádáme schopnost zalichotit marnivosti ostatních, a toho by se rozumný člověk měl vždycky vyvarovat. A zvlášť to platí pro ženu: pokud se jí stane ten malér, že něco umí, měla by vynaložit všechen svůj důmysl, aby to na sobě nedala znát."

12 03.05.2023

Oblíbená kniha mé dcerky, která ji tatínkovi vzala a četla poprvé v osmi letech a od té doby ještě několikrát, proto jsem již dávno seznámena s receptem na nicotný čaj a mé ranní pokusy o buzení jsou komentovány slovy "Zlá žena bere polštář." :o) Když mě teď nemoc na celý den uvrtala do postele, sáhla jsem na jejich doporučení právě po Marťanovi. Ačkoli v něm chybí prakticky všechno, co jinak v četbě hledám, je to výborná, chytrá zábava a strávila jsem s ní příjemný den. Podobným způsobem se mi kdysi líbili třeba Falzifikátoři, ale Marťan jde v osekávání od všeho nepodstatného ještě dál.
Jen je teda trochu otravné, když chcete rodině předčítat nějakou extra vtipnou část, a oni to znají zpaměti a dokončují za vás...

12 29.08.2020

Strhující příběh o lidské svobodě a odvaze ji hájit. Bulela jsem prakticky od první stránky, což v zájezdovém autobuse, kde jsem knihu četla, vypadalo podivně - snad si to paní průvodkyně nevyložila jako kritiku svých schopností.
Geronimova principiální nepřemožitelnost, vycházející z kontaktu se světem, který je jeho nepřátelům neznámý a nedostupný, mi připomněla Tuláka po hvězdách. Ale zatímco z Londonova hrdiny na mě dýchal mrazivý totální egocentrismus, Geronimo je bratr uprostřed bratří, slouží svému lidu a zůstává lidský.

Je to také hrozivý příběh o schopnosti člověka upřít lidskost druhému, se kterým hovoří (nebo ještě "lépe": raději ani nehovoří). Jako obvykle za podpory médií, produkujících senzačně krvelačné zprávy, a především těch, kdo mají na situaci ekonomický nebo mocenský zájem. Strašlivá hanba lidského rodu, která se stále znovu vynořuje.

12 15.04.2019

Vesmírná odysea vás skutečně "vezme do kosmu". Dnes už to tak nevyzní: web NASA zpřístupňuje snímky a videa kdečeho ve vesmíru, na internetu sledujeme komentované přímé přenosy letů raket, moje malá dcerka zítra jede na besedu s kosmonautem z ISS a pozítří vědci celé planetě ukážou, co lidské oko dosud nespatřilo. A přesto to má svůj půvab. Film jsem neviděla a přes svou dys-filmo-koukálii se k němu asi někdy odhodlám.

Knihu jsem četla už podruhé a mám z ní zvláštně ne-lidský pocit. U žánrovek se to stává a bez problémů jim to odpouštíme: postavy na stránkách jsou občas jen ploché organismy definované svým úkolem. Zločinec páchá zlo, detektiv analyzuje stopy, bohatý princ přijíždí na bílém koni. Nekladu Clarkovo veledílo na úroveň detektivního krváku, ale jednající postavy jsou natolik redukované na intelektuální akty, natolik vzájemně zaměnitelné (jako osobnosti) a v sociálním vzduchoprázdnu existující (David Bowman v závěru už není schopen ani vazby prostřednictvím umění), že ve mně skutečně neevokují setkání s lidskou bytostí. A to mi připadá nebezpečné - ten pohled ven, který zcela zastiňuje potřebu pohledu dovnitř -, neboť příběh aspiruje na mnohem víc než obyčejnou žánrovku.
Technooptimismus a pokrok lidstva je fajn věc, dokud nezjistíte, že se vám během dosahování stále vzdálenějších horizontů společnost (ta přehlížená, nedůležitá individua, která ji tvoří) hroutí kvůli depresím, neurózám, sociální fobii, epidemiím sebevražd a závislostí. A mít v rukávu vznešenou prainteligenci, která nás v klíčových bodech bezpečně postrkuje, je sice vzrušující intelektuální hříčka, ale s naším reálným bordelem zde na matičce Zemi nám tahle myšlenka příliš nepomůže.

12 08.04.2019

Jako když vás na rodinné či firemní veselici jeden obtížný účastník zatáhne do kouta a tam to do vás začne valit. Všechno. Kdybyste měli pomoct, nevíte ani, odkud začít, ale naštěstí pomáhat nemusíte, postačí vyslechnout tu stoku důvěrností - anebo léty vypilovanou sebeprezentaci? Na konci si gratulujete, že už to máte za sebou, a možná ve vás zůstane zárodek pochybností: Není něco podezřelého na tom, že můj život funguje, že jsem šťastná? Nějaký omyl? Hrůzy teprve přijdou? Nebo je to póza, kterou jsem oklamala i sama sebe? Nebo jsem prostě hloupá - blažená prostota?

12 23.01.2019

Přestože šlo o náhodnou volbu sbírky, zdá se mi, že jsem s Reynkem začala mimořádně šťastně. Básně se mi rozdělily asi do tří skupin. Expresionistické básně v závěru jsou sice výrazné a znepokojivé schopností spatřovat v obyčejném krutost a ošklivost, ale nijak zvlášť se mě nedotýkaly tam, kde zůstávaly na rovině fyzického. Výjimkou jsou rozhodně Kohouti

polnice a poplach hříchu,
neomylní psi pokání,
echa předčasného smíchu
satanova, kokrhání
zoufalého v pekel pláni...

Pak je tu mnoho klidných básní nad všedními obrazy venkovského života a času. Opakovaný motiv jitřního světla do nich vnáší jakousi ostrost pohledu - ve smyslu neidealizování, ne-konejšení, a také vidění za bezprostředně se nabízející.

Doslova zjevením pro mě ale byly verše se spirituální tématikou. Jsou hluboké, naléhavé ("Pane, nedávej nám štíra, dej nám aspoň drobty psíků"), zasahují.


Radost

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,

že přece skončí se výsměšná step,
v které, cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:

usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak,
a v hněvu

zabije hada v něm, obludu zavěsí,
zčernalou, na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,

ve branách duše mé zaskví se stráží,
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.

12 19.09.2018

Svěží učebnice krizového řízení a PR! K tomu první zákon robotiky, kriminalita vrcholového managementu, zrod filatelie, hackerské útoky, dokonce i finanční analytický útvar (s křídami a podlahou... hodně velkou podlahou).
Ještě že jsem Zaslanou poštu dosud opomíjela, v době vydání bych si ji sotva tak dokonale vychutnala, to zkrátka vyžaduje průpravu životní realitou.

12 30.06.2017

Této knihy si natolik cením, že ji mám ve své, jinak velice skromné, knihovničce. A čas od času se k ní vracím.

Duše pronásledovaná Boží láskou. Ponížená ochota Boží milosti zachytit se v sebemenší puklince skály zvané člověk, začít opravdu od čehokoliv. Lidská svoboda přijmout, odmítnout. Ale myslíte, že "ne" znamená konec dobrodružství? :o)
Pro mě nezapomenutelná scéna z jiného Greenova románu - Jádro věci, kdy Bůh smlouvá se sebevrahem o život. O jakkoli ubohý, hříšný, ale život. Protože dokud člověk dýchá, On má naději a žádné odmítnutí není definitivní.

Takové totální obklíčení a neodbytnost do poslední vteřiny - pro jednoho noční můra, pro jiného nejhlubší životní naděje. Podle toho, zda víme, oč se hraje.

12 31.12.2015

Náhodně jsem po ní sáhla v knihovně mezi "právě vrácenými" - a taková perla. Krásný příběh o schopnosti porozumění, o přátelství. Forma, jazyk jsou vysloveně příjemné. A konec... korunuje dílo.

12 10.01.2014

Když se dostanu k "zemi krásnou, zemi milovanou", tak u toho bulím...

11 03.05.2023

Kapesní atlas hub je moc pěkná kniha, moje děti si jako čtení před spaním vyžádaly odstavečky o praktickém využití a otravách. Jazyk popisů je barvitý, a to doslova, přičemž barvou roku bych vyhlásila "světle nažloutle bledě růžově lososovou" :o)

Slečna Brodieová chce dát svým žačkám to nejlepší a je upřímně přesvědčená, že to nejlepší, to je ona sama. Krásný výchovný koncept, který může opravdu fungovat u člověka skrz naskrz dobrého, anebo osobnostně zralého, vědomého si svých limitů a schopného s nimi pracovat. Jenže Jean Brodieová si co do pokory a sebekritiky nezadá s Donaldem Trumpem.

Kdyby svůj příběh vyprávěla sama, byl by určitým zvráceným způsobem nudný, hladký jako sklo bez jediné trhlinky. Ale vyprávějí ho dívky, do nichž se pokusila svou osobnost přesadit, přesto dívky svébytné, s vlastním úsudkem a vlastními cíli. Snad bych to mohla vyjádřit tak, že komplikace, pochybnosti, ony trhlinky, které by nutně musely vznikat uvnitř slečny Brodieové samotné, kdyby byla... duchovně zdravá, jsou jí zprostředkovány skrze její žačky, syrovým způsobem, přiměřeně věku.

11 31.10.2020

Někdo už to níže v komentářích naťuknul - zajímalo by mě, jestli autorovi přišlo na mysl, že by mohl mít i čtenářky...

Milan3144 ve svém komentáři vyjadřuje podezření vůči přátelství hrdinů v knize. To jsme to dopracovali, říkám si já, když už nedokážeme použít sloveso "milovat" jinde než v posteli. (Ještě tak matce vůči dítku bychom to uznali?) Přitom fascinace - která je pro mě hlavní psychologickou linkou knihy - samozřejmě k přátelství patří, stojí u jeho základů, dodává nám potřebnou odvahu ke sdílení a vydávání se (jako nám ji může dát hormonální nálož mateřství nebo prožívaná sexualita v milostném vztahu). Zorbas vidí ve vypravěči někoho jako sebe, někoho, kdo jde stejnou cestou, kdo snad stejnou cestou nakonec projde a životně vyzraje. Vypravěč vidí ve svém novém příteli celý vesmír, který zatím nedokázal integrovat, který mu podstatně, hluboce chybí. Vám to obojí nezrychluje tep? Mně teda jo.
A je to podle mě právě tato fascinace chybějícím, co v rámci vyprávění dodává Řekově životní filosofii (máme ruce, abychom mohli brát) nimbus až mystické moudrosti. Jenže je to moudrost se zásadní trhlinou - nemá odpověď na smrt. Na tu jedinou důležitou otázku. Adoruje svobodu a na rubu této adorace nechápe oddanost a riskující důvěru. Svoboda ve smyslu zcela nezávislé vlády se ale tváří v tvář smrti (nebo, protože nebudeme mít všichni takové štěstí jako románoví hrdinové, tváří v tvář fyzické a mentální sešlosti, ztrátě soběstačnosti, ztrátě úsudku - a také tváří v tvář našim hlubokým životním selháním, utrpení způsobenému druhým) jeví být jen dočasnou svobodičkou, poněkud krutou hrou na svobodu.

Pro mě zajímavá kniha, velmi smyslová a smyslná, která může působit jako protizávaží tam, kde byl ztracen a zapomenut úžas nad realitou, ale příliš slabá, příliš omezená, než abych si podle ní chtěla zařídit život.

11 16.09.2019

Pro mě jedna z nejpřístupnějších knih od Strugackých. Dobrodružná a poutavá ve vykreslení prostředí a jeho doléhání na člověka jiné kultury, jiných hodnot. Střet přirozenosti a úkolu, osobního a racionalistického. Přes všechny ideologické kecy se nemůžu ubránit dojmu, že autoři záměrně napsali příběh tak, aby čtenář cítil spříznění spíše s Rumatou než s Ústavem. Až jsem si vzpomněla na Frommovu tezi, že v patologickém prostředí zůstávají "duševně zdraví" jen ne zcela normální jedinci - že "vyšinuté" chování je signálem přetrvávající lidskosti.

Ovšem výchozí myšlenka, že totiž historický vývoj s sebou jaksi automaticky nese pokrok v mravnosti, ehm... Dala by se přejít jako úlitba komunistickým dogmatům, horší je, že my si to často aspoň implicitně myslíme! Že když se nezabíjíme na ulici, denně se sprchujeme a posíláme děti do škol, jsme mravnější, lidštější než naši předkové z temnějších dob. Tuším, že to byl Chesterton, kdo pro tuto slepotu vymyslel dokonce nějaký termín. Slepotu vůči všudypřítomné lži, lakomství, lenosti a marnivosti, rozkvětu pornografie a zneužívání drog všeho druhu, vůči rozhodování ovládanému kultem pohodlí a ne-zodpovědnosti... To jsou asi jen drobné, kosmetické vady. Hlavně že voníme a umíme číst.

11 20.07.2019

Úlevné zajásání úplatkáře, aktuální vždy a všude: "Sláva na výsostech! Bere peníze... Teď už to snad půjde hladce."

Doslov trefně cituje Gogolovu reakci na kritiky stěžující si, že takovým nepěkným zobrazováním společnosti by mohl lid dospět k pochybnostem o vykonavatelích státní správy: "Prý 'Lid asi začne mít špatné mínění o svých představených!' Lid asi uvidí své představené poprvé tady, v divadle - když ho doma nějaký bídák hejtman dostane do drápů, toho si lid samozřejmě nevšimne, to si uvědomí teprve, až když přijde do divadla. Zřejmě se domnívají, že lid je hloupější než kus dřeva."

11 02.01.2019