Hanka_Bohmova komentáře u knih

Moc milá kniha, přitom neuhýbavá. Velmi obyčejná, plná neokázalé moudrosti a neokázalého dobra. A samozřejmě humoru, bez kterého je dobrý život asi nemyslitelný.

"Ale což není společenská slušnost, která zatracuje opilství a smilstvo skoro stejně přísně jako církev Boží, není tato společenská slušnost největším hříchem ze všech, protože vydává zdání za pravdu?"

"Jak spolu kráčeli po ulici, řekl dr. Gillespie, že je statečnější od něho ukazovat se na ulici s otcem Smithem, než od otce Smitha ukazovat se na ulici s ním, protože nikoho ani nenapadne, že by on mohl obrátit otce Smitha. Otec Smith se zeptal, je-li ta poznámka míněna jako poklona nebo pohana, a oba se dali do smíchu, jsouce šťastni, že se mohou spojit ve veselosti, ne-li v modlitbě."

4 28.06.2016

Krásný, krásný, krásný.
"Láska je bolest z probuzení" Chci víc bolesti v tomhle analgetickým světě, kde je tak snadný usnout.

SMYSL VAŠEHO ŽIVOTA "MLADÍ PŘÁTELÉ"
(JAK POTVRDÍ SPĚŠNĚ I KLASIKOVÉ)
JE JASNÝ
JAKO FACKA - PARDON! ZPĚT!
JAKO DEN:

"ŠPEKBUŘT! KOVERKOT! KVARTÝR A PENZE!"

Ostatně
"život vás naučí Hošánci!"

11 22.06.2016

To jsem četla, když mi bylo 14 (a ne jednou). Co si vzpomínám, bylo to vynikající.
:)
Dneska už jsem trochu náročnější, některé části děje bych klidně oželela a přála bych si to celkově umírněnější, ale to, co mě fascinovalo jako holku, je tu pořád - nádherný, pestrý mimozemský prales, tak živě popsaný, že mi jeho obraz nevymizel z hlavy celých dvacet let.

2 21.06.2016

Zvláštní. Tenhle komentář jsem začala psát asi ve čtvrtině knížky - a přepsala jsem ho od té doby nejméně desetkrát! :o) Ano, stále se mi kniha zdá zbytečně dlouhá, zoufala jsem si ze všeho toho opakování již opakovaného a z "příběhů ze života". To fakt není nic pro mne. Nejprve jsem se prokousávala starým známým (první text z Bible, který jsem ještě jako ne-věřící děvčátko poznala, byly verše z Písně písní :o))), navíc podaným poněkud otravnou formou. Později to bylo snesitelnější. Místy úplně cizí. A místy, k mému překvapení, to začalo být velmi osobní:

"Stáváme se ženami, které se spojily s Bohem, aby mohly do tohoto pokřiveného světa vnášet život - aby mohly dávat, milovat, zvát ostatní k tomu, aby se stali takovými, jakými je Bůh chtěl mít."

Někde v těchto místech jsem přestala číst a začala jsem mluvit s Bohem.
A tak by to mělo být, že? :o)

Oceňuji, že se kniha úspěšně vyhýbá pseudorovnici "vyzdvihovat ženu = shazovat muže", jejíž důsledky upřímně nesnáším. Tohle je týmová práce, nikoli souboj. Pánové, buďte tím, čím máte být, a pomůžete nám být tím, čím máme být my. A vice versa, dámy. Nečekejme, až začnou ti ostatní. Neznám mnoho krásnějších příkladů win-win strategie.

Velmi podnětná knížečka, kromě jiných zajímavých myšlenek i několik trefných variací na téma "zatvrzelé srdce".

"Co bych tu dělal, neprosím se nikoho o milost. Jsem slušný člověk, a kdyby tu byla nějaká spravedlnost, tak jsem tady už měl být dávno. Můžeš jim to vyřídit!"

Modlitba-meditace, tak blízká v porozumění pro lidské bolesti a touhy, tak zářivá v okouzlení plností toho, co je nám přislíbeno.

Oroduj za nás
v tom údolí, kde stálý průvan hučí
(vždy něco bere, něco nese vstříc),
kde každým novým nálezem jsme chudší
o jeden sen, jenž čekal mnohem víc;

kde každá nová tvář je hvězda spadlá
dřív, než k nám dálkou došel její svit;
kde lásky prchavé jsou zaklínadla,
jež příval smrti touží zastavit.

5 25.05.2016

Mám pocit, že v předchozích komentářích bylo napsáno vše podstatné. Přidám krátkou ukázku, která pro mě předznamenává celý zbytek Lužinovy obrany:

"Teprve v dubnu o velikonočních prázdninách přišel ten den pro Lužina nevyhnutelný, den, kdy světlo náhle pohaslo, jako kdyby někdo otočil vypínačem, a v hluboké tmě dopadlo jasné světlo pouze na jediné, novorozené kouzlo, na třpytivý ostrůvek, souzený mu pro celý jeho život. Štěstí, jež pevně uchopil, se zastavilo; ten dubnový den znehybněl navěky a kdesi v úplně jiné rovině pokračoval běh dalších dní, městské jaro, venkovské léto, jejichž mlhavým prouděním zůstal on téměř nedotčen."

Pozvání na popravu, děsivě absurdní šaškárna, snaha zmocnit se člověka do poslední nitky, přivlastnit si ho ve jménu dobra společnosti, jeho vlastního dobra.

1 23.05.2016

Mám ráda Virginii Woolfovou, i když prvních dvacet stránek je vždycky boj, pokaždé znovu se musím učit ji číst, ponořit se do útržků plynoucího textu:

"Pak někdy šachy; nebo výstava obrazů na Bond Street, nebo dlouhá cesta domů a pak na procházku s Bonamym, pochoduje a přemítá, hlavu mírně zakloněnou, svět jako podívaná, časný měsíc nad věžičkami si přichází pro chválu, racci létají vysoko, Nelson na svém sloupu obhlíží obzor a svět je naše loď."

Dva prvky mi během čtení vyvstávaly: Ztráty, především ženy jako nositelky ztrát, toho, co bylo a již není, toho, co mohlo být, ale neuskutečnilo se. A ženy v mužském vesmíru, muži jako ti, kdo definují prostor, ženy někde ve vakuu mezi mužskými částicemi, méně jasné, čekající, bojující o svou vlastní cestu, vztahující se:

"Pomyslela si, že řekl sice málo, zato si za tím stál. Pomyslela si, jak jsou ti mladíci důstojní a rezervovaní a jak jsou nevědomí a jak tiše by mohl člověk sedět vedle Jákoba a jen se na něj dívat. A jak by se choval jako dítě, až by večer unavený přišel domů, myslela si, a jak by byl zároveň majestátní; možná trošku arogantní. Ale já bych se nedala, pomyslela si. (...) Možná pohlížejí do očí vzdálených hrdinů a místo mezi námi zaujímají napůl opovržlivě, pomyslela si (chvěla se přitom jako struna, na kterou se hraje a která praskne). Nicméně milují ticho a krásně mluví, každé slovo z nich vychází jako přesně vystřižený kotouček, ne takový žvatlavý tok drobných hladkých mincí, jaký vypouštějí z úst dívky; a pohybují se cílevědomě, jako by věděli, jak dlouho se mají zdržet a kam jít dál... "

2 15.05.2016

V kratičkém textu mě velmi oslovila úvaha o podstatě pokušení Božího Syna a jeho "boje" se satanem.

Mňe moc nesejde jesli se stanu slavný. Jenom chci bít chitrí jako ostatňí lidi abich moch mýt moc přátel kerí mňe budou mýt ráďi.
Kdišje človjek chitrí múže mýt hodňe přítelú sekerími povídá a nigdy neňí pořát jen osamjelí.

Ač je Charlieho představa zářné budoucnosti velmi skromná, tohoto krotkého štěstí se mu nedostane. Zato se mu dostane spousty prožitků, po kterých nijak netoužil. A přece nakonec dokáže využít svých nabytých schopností, aby vykonal něco skutečně smysluplného a přetrvávajícího.
Je to smutná kniha, ale ne beznadějná.

18 10.05.2016

Jsou duševní stavy, z nichž mě vysvobodí pouze četba Jane Austenové. Onu léčivou moc nemá ani mužný pan Darcy, ani všechny ty překážky kladené do cesty lásce, ani jejich šťastné rozuzlení. Pro mě za mě by Austenová bývala mohla psát třeba o chovu králíků, pokud by to dokázala s toutéž kouzelnou ironií:

"...Takové maličkosti se Její Jasnosti zamlouvají a já jsem se rozhodl, že budu zvlášť pečlivě dbát, abych k ní byl v tomto směru vždy pozorný."
"Odhadl jste situaci dobře," pravil pan Bennet. "Ještě štěstí, že máte povahu na takovéto taktní komplimenty. Smím se vás zeptat, zda jsou tyto lichotky výsledkem okamžité inspirace, nebo se jim naučíte předem?"
"Většinou vyplynou z okamžité situace, a třebaže si někdy pro zábavu sestavuji zvučné poklony, které se mohou hodit kdykoli, snažím se vždycky dodat jim zdání co možná největší bezprostřednosti."

11 04.05.2016

Milá Etty, nádherná Etty, tolik let už mě svádíš jít ještě o krok dál, ještě o kousek dál, zbavit se další porce strachu o sebe...

(listopad '41)
Bože, vezmi mě za ruku, půjdu poslušně s tebou a nebudu se příliš vzpírat... Mám ráda teplo a bezpečí, ale nebudu se zdráhat před chladem, povede-li mě tak tvá ruka. Když se tě budu držet, půjdu kamkoli a zkusím se přestat bát. Všude se budu snažit vyzařovat něco z lásky, z té skutečné lásky k lidem, kterou v sobě cítím. Pojmem "láska k lidem" se však člověk nesmí příliš ohánět. Jeden nikdy neví, jestli ji skutečně má. Nechci ze sebe dělat nic zvláštního, jen se chci pokusit rozvinout se podle svých možností. Někdy si myslím, že toužím po ústraní kláštera. Zřejmě se ale o svůj růst budu muset snažit mezi lidmi na tomto světě... Nevím, jestli dokážu být ostatním dobrým přítelem. A jestli to kvůli svému založení nedokážu, musím si toho být plně vědoma. Člověk si nesmí nic namlouvat. Je třeba zachovat si zdravý úsudek. Měřítkem může být člověk pouze sám sobě.

(červenec '42)
Dnes v noci se mi poprvé stalo, že jsem se převalovala ve tmě s pálícíma očima a hlavou mi táhly obrazy lidského utrpení. Něco ti slíbím, můj Bože, jen takovou maličkost... Chci ti pomoct, Bože, abys mě neopustil, ale nedokážu se k ničemu předem zavázat. Jen tohle jediné je mi stále víc jasné: že nemusíš pomáhat ty nám, ale že my musíme pomáhat tobě, a tím nakonec sami sobě. To je to jediné, na čem záleží: zachránit v sobě kousek tebe, Bože.

(říjen '42)
Když jsem ve Westerborku v noci ležela na své pryčně uprostřed pochrupujících, ze spaní mluvících, tajně plačících a převalujících se žen a dívek, které ve dne tolikrát opakovaly: "Nechceme myslet", "nechceme nic cítit, jinak se zblázníme", často jsem byla nesmírně dojatá, ležela jsem s očima otevřenýma a znovu jsem si v duchu promítala přemíru událostí a dojmů příliš dlouhého dne a uvažovala jsem: Dopřej mi být myslícím srdcem tohoto bloku. Chci jím být. Chci být myslícím srdcem celého koncentráku.

6 01.05.2016

Skvělá, stejně jako když jsem ji četla poprvé na gymplu. Jedna z těch knih, u nichž se častokrát přistihnu, že už zase nečtu - protože přemýšlím nad něčím, co mě zrovna k textu napadlo.

3 28.04.2016

Láska v různých podobách, útěky a odpovědnost, závazky falešné i ty nejskutečnější. Několikát mi to připomnělo mého oblíbeného G. Greena, ale jazyk je poetický a něžnější.

"Do strašného pořádku světa vnáší láska svůj nádherný rozvrat."

27.04.2016

To je taková krása!

už dnes je mne víc o hrůzu, s níž jednou lidé
uvidí šílený negativ svého díla,
už dnes je mne víc o město, jež se octne
jen na vteřinu a samo v nitru slunce
a vyjde s ňadry upálenými, bez klína,
už dnes je mne víc o ty nejzoufalejší,
pro něž budoucnost vždycky bude dar
nad veškeré lidské síly

...

Navždy mne bude víc o tu noc,
kdy jsem tě vyvolával z měsíčných par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho, co už není, zatímco tys žila
a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már,
ne bludička, ne bysta náměsíčně bílá,
ale láska, jež v krvi žil a cév
divoce tepá.

13 24.04.2016

Silné a, jak píše Atuin, bolestné.
"Všichni seškrabáváme nálepky, holubičko..."

19.04.2016

Z nějakého záhadného důvodu jsem si myslela, že Rilke píše úplně něco jiného. Proto jsem ho dlouho ignorovala. Až když jsem četla deníky Etty Hillesum, trochu mě "naťukla", a trvalo ještě pár let, než jsem jeho básně konečně otevřela.

Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl
z andělských kůrů? A kdyby přece, kdyby mě
jeden a zprudka přitiskl k srdci: zašel bych
jeho silnějším bytím. Vždyť krása je pouhý
počátek hrůzy, kterou snad ještě snesem,
v obdivu nad tím, jak blahovolně nás
odmítá zničit. A každý anděl je hrozný.

3 17.04.2016

Zrada! :)
Knihu jsem si půjčila kvůli názvu, těšila jsem se, jak se báječně "pohádám". A ono ne. Ve skutečnosti se žádné sestavování žebříčků nekoná. Ve skutečnosti je to vcelku rozumná kniha o přátelství a věcech více či méně souvisejících.
V originále se to totiž jmenuje "Žádná cesta nebude dlouhá", což je odkaz na japonské přísloví o přátelství. A já se táži - Kdo vymyslel tak zavádějící český název a postaral se mi o zážitek klasické frustrační kompozice?!! :D

Výhrady mám. Na mnoha místech textu by mohlo být "přátelství" nahrazeno obyčejnou náklonností, důvěrností (vznikající mezi lidmi spolužijícími), anebo i láskou erotickou, a nic by se neztatilo. Občas mi z toho čišela kocovina, úzkostlivost, jako by autor psal z pohnutek negativních, nikoli z radosti, z vášně. Samotná motivace - máme-li problém s pojmy, raději ho řešme zkoumáním původní hloubky významů než kopnutím si do lásky erotické a přechodem na "bezpečnou" terminologii přátelství. (Ostatně, jak dlouho zůstane v éře facebooku "přátelství" bezpečným pojmem?) Tím se ochuzujeme, odřezáváme se od porozumění velké části tradice a zbavujeme se skutečností, které přátelství nikdy vyjádřit nedokáže - uchvácení, ponoření jednoho do druhého, klíčová úloha těla, které tu konečně nestojí stranou jako chudý příbuzný (pár století keců výhradně o přátelství, a zruší nám manželství jako svátost! ;)), plodnost, výlučnost... jakási bezstarostnost, marnotratnost a ten pohled stále výš, kdy i "všechno a navždy" je ještě příliš málo. Toto vše s takovou lehkostí, "samo od sebe", k prožitku stačí jednoduchý hormonální koktejl a všichni víme, o čem se mluví. Je prožitek hlubokého přátelství skutečně stejně dostupný?
Zdá se mi, že právě tendence erotické lásky překračovat meze autora trochu stresuje. Necítím se kompetentní přít se s ním; co já vím o jeho bojích? Ale mě taková krotkost neuspokojuje. Držet se při zemi, nešílet, neočekávat nesmírně víc - to jsem ochotna snášet nanejvýš dočasně na zemi, neberte mi naději pro nebe :)

(P. S.: Aby bylo jasno, rozhodně nemám v úmyslu znevažovat téma knihy a urážet tak ty, jejichž přátelství se těším. Jsem ochotná napsat obhajobu přátelství na pět normostran vlastní krví!)

Knihu jsem si půjčila vlastně jen kvůli Kytici, ale namlsala jsem se pěkně a hodlám si vypůjčit i další svazky s divadelními hrami. Mám moc ráda tenhle styl humoru a pokud jde konkrétně o toto období, rozhodně spíš Suchého než Dvořáka (proto např. Polednici zrovna moc nemusím). Něco mě bavilo víc, něco méně, něco jsem znala, většinu ne, něco bych moc chtěla vidět, u něčeho dost vadilo, že neznám melodie písniček - což lze napravit. Možná by bývalo vhodnější napravovat to hned při čtení, poučení propříště.

Revizora v šantánu bych ráda viděla:
- Razítko nemáme.
- Jakže? Vy nemáte žádný razítko? A jak jste, prosím vás, mohli vůbec hrát? Razítka nemavši?
- My měli razítka. Ó, my měli razítek! Ale pan ředitel z nich oloupal ta písmenka a odnesl je do sběrných surovin. Kilo gumy padesát haléřů.

Kytici mám v audioverzi a poslouchám ji velmi často, Zlatý kolovrat je moje jednička:
Já černá ovce v těle bílým
vlčice v rouše berana
kdekdo si myslí, že se mýlím
a já jsem zatím prolhaná
já černá ovce v bílým stádu
podlá a děsně zhýralá
mám smysl hlavně pro parádu
piju a kradu tralalá

A zaujala i Zuzana v lázni, mám ráda výtvarné umění :)
- Takovej malíř namaluje třeba... jak Zuzana leze do vody a dva dědci, jak koukají na to, jak ta Zuzana leze do vody.
- A co se stane pak, když ta Zuzana do tý vody vleze?
- To nevím, to už na tom obraze není.
- Ono to není domalovaný?

2 14.04.2016

Ráda čtu v přírodě a co jiného si vzít na dovču v Hořicích než Kytici... Ona není jen do omrzení omílaná, ona je také velmi krásná. Kdybych si měla jednu z básní vybrat, byl by to asi Poklad.
Moc se mi líbí sledovat, s jak málo slovy lze budovat atmosféru a děj. A sedět v šedivém a podmračeném dni na Byšičkách a číst Svatební košile - to je úplně jiný zážitek než pohodlné čtení doma v posteli.

6 11.04.2016