Jákobův pokoj

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román Jákobův pokoj vyšel v roce 1922 a je třetím dílem V. Woolfové. Na rozdíl od dvou předchozích se v něm již výrazně projevují experimentální postupy, které Woolfovou zařadily k předním modernistickým autorům. V příběhu raného mužného věku Jákoba Flanderse rozeznáme scény i postavy, jež spisovatelka později použila a rozpracovala ve svých vrcholných románech, kterými byly Paní Dallowayová, K majáku či fantasticko-humorný pohled na anglickou historii, Orlando. V Jákobově pokoji se už také projevují její hlavní témata tedy vztah mezi životem jedince a silami působícími ve společnosti a v dějinném vývoji, otázka společenského postavení ženy a možnost jejího uplatnění a fascinace plynutím času a jeho odrazem na obyčejných věcech kolem nás. Vyprávění poskytne čtenáři pohled do univerzitního prostředí mladých intelektuálů a zaujme i na svou dobu otevřeným popisem vztahů mezi mužem a ženou....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/2107/big_jakobuv-pokoj-yL9-2107.jpg 3.558
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Jacob's Room, 1922


více info...
Nahrávám...

Komentáře (5)

Kniha Jákobův pokoj

marvarid
22.07.2019

Dělá to dojem, že VW si zkouší novou metodu vyprávění, testuje, jak to bude vypadat, když nechá čtenáře sledovat volný proud myšlenek svých a svých hrdinů. A místy je to příjemné, jednotlivé obrazy jsou živé, nesou v sobě vtip a ironii. Ale na rozdíl od jejích pozdějších románů se vyprávění jaksi rozpadá do jednotlivých skic a netvoří sevřené vyprávění, neslouží nějaké konkrétní výpovědi (prostě je to jako si prohlížet sadu akvarelů místo velké a propracované olejomalby). Další zvláštností je fakt, že ve vyprávění se to hemží řadou postav, o kterých se toho dost dozvíme (i když všechny ty ženy a dívky obdivující Jákoba se mi postupně popletly), ale o Jákobovi samotném skoro nic. Nejlepší je závěr románu s cestou do Řecka, tady vyprávění dostává konečně nějaký ucelený rámec. Škoda, že není celý román pojatý jako cestopis.

Marekh
04.02.2018

Pro mě to byla velmi náročná kniha, styl autorky byl složitý a někdy jsem se v textu ztrácel. Určitě v knize lze nalézt řadu myšlenek, to dávám jako plus. Kniha mne nebavila, ale knihu jsem dočetl dokonce s vypětím všech sil. Kniha je z mého pohledu určena spíše pro náročnější čtenáře.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Nemá cenu pokoušet se lidi hodnotit. Člověk musí číst mezi řádky, ne pouze sledovat, co se říká, a ani ne tak docela, co se činí. Pravda je, že někdo vidí nesmazatelné otisky povahy ihned. Jiný váhá, otálí, nechá se nést tím a zase oním směrem. Laskavé staré dámy nás ujišťují, že kočky jsou často nejlepšími posuzovatelkami povahy. Kočka prý jde vždycky k dobrému člověku.


kacaabba
15.09.2016

Tento způsob psaní zdá se mi býti poněkud nezajímavý.

Hanka_Bohmova
15.05.2016

Mám ráda Virginii Woolfovou, i když prvních dvacet stránek je vždycky boj, pokaždé znovu se musím učit ji číst, ponořit se do útržků plynoucího textu:

"Pak někdy šachy; nebo výstava obrazů na Bond Street, nebo dlouhá cesta domů a pak na procházku s Bonamym, pochoduje a přemítá, hlavu mírně zakloněnou, svět jako podívaná, časný měsíc nad věžičkami si přichází pro chválu, racci létají vysoko, Nelson na svém sloupu obhlíží obzor a svět je naše loď."

Dva prvky mi během čtení vyvstávaly: Ztráty, především ženy jako nositelky ztrát, toho, co bylo a již není, toho, co mohlo být, ale neuskutečnilo se. A ženy v mužském vesmíru, muži jako ti, kdo definují prostor, ženy někde ve vakuu mezi mužskými částicemi, méně jasné, čekající, bojující o svou vlastní cestu, vztahující se:

"Pomyslela si, že řekl sice málo, zato si za tím stál. Pomyslela si, jak jsou ti mladíci důstojní a rezervovaní a jak jsou nevědomí a jak tiše by mohl člověk sedět vedle Jákoba a jen se na něj dívat. A jak by se choval jako dítě, až by večer unavený přišel domů, myslela si, a jak by byl zároveň majestátní; možná trošku arogantní. Ale já bych se nedala, pomyslela si. (...) Možná pohlížejí do očí vzdálených hrdinů a místo mezi námi zaujímají napůl opovržlivě, pomyslela si (chvěla se přitom jako struna, na kterou se hraje a která praskne). Nicméně milují ticho a krásně mluví, každé slovo z nich vychází jako přesně vystřižený kotouček, ne takový žvatlavý tok drobných hladkých mincí, jaký vypouštějí z úst dívky; a pohybují se cílevědomě, jako by věděli, jak dlouho se mají zdržet a kam jít dál... "

Illaa
22.07.2014odpad!

Pro mě byl výběr knihy šlápnutí vedle. Bohužel mě to ani trochu nebavilo. Způsob psaní V. Woolfové mě vůbec neoslovil. Děj téměř žádný, časté metafory ruší i ten nepatrný zbytek děje (kolikrát ani nevíte, zda tak květnatě popisuje něčí povahu nebo krajinu). Bohužel nedávám při čtení přednost filozofickému rozjímání před dějem.