3497299 komentáře u knih

Elin z něj nedokáže spustit oči. Nikdy netoužila po lidské něze jako v této chvíli. Jeho pohled a vráskami zbrázděné čelo ji hluboce dojímají. Rty se jemně dotkne jeho úst, usměje se, znovu ho políbí, vezme jeho obličej do dlaní, následuje další polibek. "Pane Bože", řekne Daniel. Elin pokračuje v líbání. Rty má poškrábané od jeho strniště. Rozepne si živůtek a položí si jeho ruku na prs. Daniel ji jemně hladí a mne ji bradavku. Vypadá strašně zranitelně. Elin ho laská pod košilí, až se při jejích dotycích chvěje. Podbřišek se jí svírá touhou, podlamují se jí kolena. Touží jen povalit ho do trávy a obkročmo se na něj posadit.

A takhle debilně je to napsané úplně celé. V podstatě je to jen neumětelsky mechanický komentář k průměrné televizní kriminálce plné banální psychologie, sentimentálně naivnímu roztřídění světa na ty hodné a ty zlé. K tomu střípky poněkud úporného soft-porna - na své si přijdou nanynky i světáci. Fantazie autorů je mdlá, až se zdá, že jim nejde o nic jiného, než se strefit do černého středu terče průměrného vkusu a pořádně na tom nabouchat šišky. Počítačový program dokáže psát lépe - viz např. http://www.nytimes.com/interactive/2015/03/08/opinion/sunday/algorithm-human-quiz.html

Gaston Bachelard v knize Nový duch vědy popisuje, kterak se vědecká imaginace, jež hrála roli v mnoha revolučních objevech, stává ve dvacátém století mnohdy zavádějící, redukující a v zásadě nedostačující pro pochopení složitostí fyzikální struktury vezdejšího světa. Matematika se stává zásadní v té míře, v níž možnosti lidské představivosti selhávají. Oproti klasické představě, že na jednoduchých základních případech lze pochopit i ty složitější, se nezřídka ukazuje, že jednoduchá varianta problému je spíše speciálním, nikoli základním příkladem složitějších principů. Exemplární ukázkou je newtonovská gravitace, jež je vlastně speciálním případem složitější gravitační teorie Alberta Einsteina. Někdejší televizní scénárista, dramaturg a spisovatel Jiří Horák však jde opačným směrem: abstraktní matematické uvažování zavedlo vědce zcela na scestí a pro pochopení skutečnosti je zásadní vhled a představivost. Zdá se, že té měl autor na rozdávání. Kdyby ještě žil Vladimír Borecký a chtěl by napsat pokračování svého unikátního díla Zrcadlo obzvláštního — jakousi historiografii českého mašíblu, pak by v ní měl Jiří Horák a jeho „gravitonová“ teorie své pevné místo.

Horák cituje jen zpočátku, když se snaží nastínit, kterak je celá moderní fyzika špatně (cituje však také jiného mašíbla Arthura Bolsteina). Jakmile se však dostane k vlastnímu výkladu, opírá se již jen o svébytnou schopnost vhledu do celé problematiky, kterého prý dosahují jen jedinci nadaní dostatečnou představivostí. Pak již své odstavce začíná sebejistými větami na způsob: „Nyní již zcela jasně vidíme, že...“ A co vidíme? Heisenbergův princip neurčitosti je nesmysl — každý prvek je unikátní a má jasnou polohu i rychlost; Einstein je zcela mimo, černé díry patří do sféry sci-fi; nadsvětelná rychlost naopak jen do sci-fi nepatří; mýlil se ovšem i Sir Isaac Newton... Autor dokonce radí jeden úryvek z knihy R. Penrose a S. Hawkinga přečíst dvakrát, pomalu a nahlas, aby si čtenáři vychutnali jeho naprostou nesmyslnost.

Autorova teorie je nicméně natolik zajímavá svou nespoutanou imaginací, že by bylo škoda ji alespoň ve stručnosti nenastínit:

Základ veškerého světa jsou rotující nicoty, kolem nichž se shlukují do vířivých spirál hmotony. Tohle pak tvoří podstatu gravitonů, které jednak různým způsobem obstarávají gravitační působení a jednak vytváření veškeré prvky, energii i samotný prostor vesmíru. Rozdíl, zda graviton tvoří neviditelné částice přitažlivosti, které nejsou žádným známým způsobem měřitelné, nebo zda tvoří základní prvky hmoty, tzv. fermiony, či prvky energie, jako například fotony, je dán právě tím, jak dalece dokázala původní nicota uvnitř gravitonu uzavřít vířící hmotony, nebo naopak – jak dalece tyto hmotony nicotě unikají. Gravitony pak tvoří složité struktury gravitačních vln, jež se šíří v podobě logaritmických či Archimédových spirál. Gravitony se šíří mnohonásobně rychleji než světlo, jelikož vytváří samotný prostor (proto musí být všude první, aby tam takový foton mohl teprve doletět).

Důležité je, že gravitony se nevytvářejí jen tak někde, nýbrž výhradně v centrech galaxií, hvězd či planet. A to tím způsobem, že planeta, hvězda či galaxie má jednak vlastní jádro, z nějž vystupují dvě komplementární gravitační vlny (prý na způsob symbolu jin a jang) nabyvší tvaru kulové plochy, která tvoří gravitaci objektu – v případě Země pak působící na své „obyvatele“. To je také jediný případ, kde platí klasická Newtonova gravitace. Druhá, kvalitativně odlišná gravitační vlna totiž vzniká díky dvěma ohniskám — gravitačnímu centru samotného objektu a pak tzv. barycentru (což je společné centrum tělesa a jeho družice — např. Země a Měsíce). Právě mezi gravitačním středem objektu a barycentrem vzniká gravitační vlna, která se spirálovitě (logaritmická spirála) šíří a „ovládá“ danou družici, tedy způsobuje, že tato družice obíhá. Každé takové kosmické těleso a jeho družice má takovou jednu speciální gravitační vlnu, kterým tuto družici udržuje na její oběžné dráze: Země-Měsíc, Slunce-Země, střed galaxie Mléčné dráhy-Slunce atd.

Těmito speciálními gravitačními vlnami se šíří gravitony z jednoho vesmírného tělesa do druhého. Co se s nimi ale děje? K čemu například Měsíc potřebuje ze Země odebírat tolik gravitonů? Vždyť se tím jeho gravitace neustále zvyšuje. Odpovědí jsou pak případy zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Jestliže je totiž Země, Měsíc a Slunce v jedné přímce, pak oblast, na níž vrhá na Zemi Měsíc svůj stín, mění svoji gravitaci — ano, je s podivem, že na to doposud žádný fyzik nepřišel (prý důkaz, že žádný ze současných fyziků není dostatečně velký duchem, aby si dal věci patřičně dohromady). Na tuto oblast totiž v takové chvíli nepůsobí jen normální gravitace Slunce, ale ještě další, speciální gravitace Slunce, která je zesílená o gravitaci Měsíce. Takto zesílená gravitační vlna odebírá z místa stínu větší než obvyklé množství gravitonů a přenáší je právě do centra Měsíce. V případě opačném, kdy je mezi Sluncem a Měsícem v jedné linii Země, působí ještě silnější gravitační vlna Slunce zesílená o gravitaci Země na Měsíc a tyto gravitony mu zase sebere, čímž jej stabilizuje v jeho oběžné dráze. Takto se pak analogicky děje i ve všech dalších koutech nezměrného vesmíru.

5 13.03.2015

Knihu uvozuje předmluva Milana Nakonečného, který ji zařazuje do širšího kontextu, a původní předmluva Fausta Antoniniho, jež působí až vypjatě tradicionalisticky (píše také cosi o hodných chlapcích, které italské dívky nechtějí, jelikož podléhají dekadentním vlivům současnosti a pálí za gaunery).

Samotný rozsáhlý Evolův text je velmi erudovaným výkladem mystérií spojujících sexuální zkušenost se stavem osvícení a dosažení původní božské Jednoty. Autor podrobně popisuje erotická mystéria a praktiky rozličných kultur, oblastí a časů: antického Řecka, Indie, Číny, arabských zemí, Egypta, mystéria semitská (kabala), křesťanská aj. Zabývá se také příklady a výklady krásné literatury (d´Annunzio, Baudelaire, Meyrink, Novalis, Dante, Lawrence). Centrálním tématem mýtů je reintegrace původní dokonalé Jednoty rozpadlé mezi dva komplementární prvky: mužské a ženské pohlaví, jin a jang, Šiva a Šakti atd. V mystériích pak jde o cestu zpět – opětovné dosažení dokonalého celku rozumu a tvořivé moudrosti, logu a přírody, které se coby jeden z centrálních symbolů prezentuje jako androgyn. Sex a erós v Evolově pojetí nejsou pouhým nástrojem k rozmnožování, jak jej pojímal kupříkladu Artur Schopenhauer či darwinisté, ani prostředkem výhradně fyzické rozkoše, jak je vnímán především současnou liberální společností Západu. Ale ani fyzična zbavená symbolika mystérií čistě duchovních, v nichž se erós transformuje v asexuální estetický cit. Evola se polemicky staví proti každému, kdo svým výkladem redukuje nábožensko-fyzickou komplexnost jedinečnosti pohlavního spojení – nejvíce to nejspíše schytává psychoanalýza a dle autora falešné interpretace Freuda, Junga a Reicha. Jisté kritice za prvky falše, nesprávného pochopení podstaty a snahy o šokantnost či senzačnost ale neujdou ani esoterici Aleister Crowley a Marie de Naglowska. Jména, která naopak pozitivně utváří background autorova světonázoru, jsou Otto Weininger a jeho slavný spis Pohlaví a charakter (který tolik ovlivnil mladého Wittgensteina), Mircea Eliade, O. Spengler, jistým způsobem také Ludwig Klages a především esoterik a filozof René Guénon.

Sex je pro autora posvátným spojením s bohatým kulturním archetypálně-symbolickým významem, jež umožňuje zasvěcenému dosáhnout božské podstaty a nesmrtelnosti – je ovšem zároveň velmi nebezpečným podnikem pro ty, kteří neví, s čím si zahrávají: k tomu autor uvádí svoji slavnou metaforu „jezdit na tygru“ – pokud se udržíte na hřbetě, využíváte jeho dvojznačný (oživující i temně destruktivní) potenciál, pokud vás tygr shodí, jste vláčen v závislosti na drásavých mukách chtíče a šílenství (není zřejmě bez zajímavosti, že řada lidí, s nimiž šelma Crowley obcoval, údajně zešílela).

Kniha je díky rozhledu a akribii autora z mnoha hledisek dosti zajímavá a podnětná. Evola však svou povahu a poněkud skřípavě tradicionalistické názory možná lépe vyjevuje v sérii vybraných článků z období 1951 až 1971, jež tvoří posledních cca 30 stran. V nich ukazuje svou averzi vůči homosexuálům (u těch, kteří mají homosexuální sklony vrozené díky nedostatečné rozlišenosti během pohlavní diferenciace, dokonce zmiňuje potenciální vhodnost odluky v ghetu; ty ostatní – mužné a pohlavně rozlišené - pak nechápe a předpokládá, že jde o projev kulturního úpadku), katolické církvi i moderním dívkám – především tedy Italkám. Ty jej nadmíru provokovaly svým vyzývavým oděvem a měšťáckou morálkou, s níž chápaly sex coby prostředek společenského růstu. Intenzivní jsou invektivy vůči ženám, které se producírují v bikinách, minisukních, jež chtějí přitahovat pozornost, ale přitom jsou to netýkavky (sic), přičemž prý, „kdyby sexuální povolnost těchto samic odpovídala jejich vyzývavosti, všechna města by se proměnila v pořádné bordely“. Těžko říci, nakolik v tom hrál roli fakt, že Evola na konci války ochrnul díky střepině granátu od pasu dolů...

Pro ideovou kompenzaci pak lze zájemcům doporučit kombinovanou četbu se spiskem Autosexualismus a psychoerotismus Bohuslava Brouka, který byl Evolovým protikladem: psychoanalytik a levicový intelektuál, jehož ideálním společenstvím osvobozené fyzické rozkoše by byl svět, kde všichni beze studu ipsují, exhibují a vzájemně se svádí.

6 10.03.2015

To byla ale kravina. Zdá se, že Palahniuk román od románu ztrácí kvalitu i originalitu, ovšem až do tohoto Madison Spencer (doufám, že jen) diptychu byly múzy stále ještě na autorově misce vah. Tímhle se ovšem zcela odepsal do literárního Tartaru, kde věčně zní čtenářský pláč a skřípání neumětelských per. To už raději stokrát lepší Kopřivův Asfalt. Jak smutné sledovat kdysi podnětně provokativního a talentovaného autora až na úplné tvůrčí dno. Never more.

3 28.01.2015

Richardsova kniha je bohužel kvalitativně naprosto nevyrovnaná. Na rozdíl od mnohých jiných „technothrillerů“ zde vědecké téma není jen MacGuffin, tedy něco, kolem čeho se příběh sice náruživě točí, ale de facto o to vůbec nejde, děj se tím nijak nikam neposunuje a až na jakési základní naznačení se o tom ani nic zajímavého nedozvíme. Douglas E. Richards má zkušenosti coby vědec zabývající se molekulární biologií a nelze mu upřít několik zajímavých a vcelku originálních nápadů. Co mu ovšem chybí absolutně, je schopnost psát — čím to, že kniha, v níž se pohybují samí nad míru vzdělaní a sčetlí géniové a kterou napsal vědec, jehož snem bylo údajně psát knihy, působí, jako nejtriviálněji napsaný dobrodružný brak? Zápletka se sice svižně ubírá kupředu a to mnohdy dosti neočekávaným směrem, některé souvislosti jsou překvapivě promyšlené, ovšem na druhou stranu autor vrší jedno klišé za druhým a dopouští se i řady věcných hloupostí (co má kupříkladu znamenat, když se islámskými teroristy „nakažené“ vepřové maso bohužel pro ně zcela vyhne jejich největším nepřátelům – „pobožným“? Snad je to vina překladu...). Výsledek je místy zábavný, ale značně nepřesvědčivý. pokud chtěl autor napsat solidní vědecké hard-core sci-fi, pak tedy poněkud selhal (možná si měl na samotné psaní najmout nějakého alespoň průměrně zdatného ghost writera). V tomto smyslu autorům, jako je Greg Bear, Isaac Asimov, či nověji Greg Egan nesahá ani po kotníky.

Jinak tedy co se týče samotného konceptu o zvyšování inteligence a nesmrtelnosti — řada nápadů či myšlenek je převzatá: dosažení nesmrtelnosti ve třech stupních nápadně připomíná teorii Raye Kurzweila (viz kupříkladu jeho knihu The Singularity is Near), závěr je pak zase jakousi vyBRAKovanou verzí filozofického konceptu jezuitského myslitele Pierra Teilharda de Chardin (viz jeho knihu Vesmír a lidstvo). Takže jak jsem naznačil výše – koho podobná témata v beletrii zaujala a chce si přečíst něco pořádného, doporučuji propátrat tvorbu uznávaných HC SF autorů — rozdíl v míře čtenářského zážitku bude závratný.

A na závěr si nemůžu odpustit ještě jednu poznámku — je fascinující, že superinteligentní a nebývale vzdělaná vědkyně a rovněž velmi inteligentní, nesmírně sečtělý (sic) bývalý voják, který má rád poezii a studoval filozofii, si libují v opakovaných popkulturně-kontextuálních narážkách, jejichž hranice neopouští svět Sherlocka Holmese, Hvězdných válek a Pána prstenů (Růži pro Algernon nepočítám, jelikož ta se jim vzhledem k tématu jaksi vnucuje sama). I když, pravda, je zde ještě ten Nietzsche a jedna báseň od Roberta Frosta...

2 01.12.2014

Náboženství je opium lidstva a objektivismus Ayn Randové je opium ekonomických libertariánů. Nebo ještě jinak: marxisticko-leninská doktrína má svůj lidově propagační surogát v románech, jako je Šolochovova Rozrušená země, pro libertariány plní analogickou funkci Atlasova vzpoura. Randová zde v podstatě popisuje svět „pošlosti“, jak výstižně ruským slovem malost lidského myšlení označil Vladimir Nabokov. Bohužel jí chybí schopnost vidět svět ve svém nezjednodušeném a tudíž jaksi problematičtějším a plastičtějším obraze. Její román neříká nic o skutečných vztazích, příčinách a důsledcích, jelikož je zaslepený svým omezeným prizmatem jako jakákoli jiná fanatická ideologie (ať již náboženská či sekulárně-politická) — propadá se do temné jámy rozumu skrze přitakávání vlastním argumentům pomocí jejich omílání ad nauseam. Zavírá oči před čímkoli, co se nehodí do krámu. O světě „pošlosti“ mnohem lépe vypovídá Nabokovův román Pozvání na popravu; podstatu vlastnictví zase např. mnohem hlouběji vyjadřuje Cosmopolis Dona DeLilla. Pokud vás však zajímají propagandistické texty, které významně hýbou moderním myšlením, pak lze Atlasovu vzpouru vřele doporučit.

Opus magnum autorky je ve svém megalomanském rozletu zábavně pitomým čtením – taková kombinace Jamese Bonda a zbojnických románů situovaná do křesťanského eschatologického konceptu. Ačkoli si zaslouží rozsáhlejší analýzu, omezím se jen na několik rysů. Autorka používá v charakteristice stejné postupy, jako revolučně zapálení „umělci“ z opačné strany barikády: její herojové jsou všichni krásní, vysoce inteligentní, čestní, morálně čistí, cílevědomí, spravedliví a vitální; záporáci jsou naopak oškliví, zákeřní, podlí a hloupí nihilisté, kteří v podstatě touží po vlastním zániku i zničení celého světa (až na morálně upadlého fyzika, který se jaksi zahodil se špatnou stranou – asi aby bylo vidět, že je to možné). Jiní hrdinové zde nevystupují. Bylo by to ovšem zábavné, pakliže by to Randová nemyslela zcela vážně coby sice alegorický, leč pravdivý obraz podmínek světového dění. V Peinkoffově doslovu je citován autorčin deník, který částečně osvětluje tvůrčí východiska: na rozdíl od Zdroje neklade důraz na charaktery hrdinů a jejich osobní vztahy, nýbrž na svět, jak je utvářen skrze vztahy mezi tzv. tvůrci a pasažéry. Budiž. Autorka se rovněž zamýšlí nad tím, zda je spíše spisovatelkou či filozofkou. Dochází k závěru, že je filozofkou, jež své učení vetknula do živoucího románového těla, do nějž se může též unikat a o jehož ideálních hrdinech může snít. Je tedy nabíledni, že se v zásadě jedná o eskapistický román — odpovídá tomu jak forma (neustálé obsesivní opakování týchž myšlenek a idealistických konstrukcí, které připomíná sebeukájení), tak poněkud plochý obsah. Travestie křesťanského eschatologického konceptu posmrtného vykoupení (pro společností týrané kapitalisty jsou v Nebi/Atlantidě uchystány trezory plné zlatých cihliček coby zasloužená „posmrtná“ odměna) nemusí být ani tak záměrným výsměchem autorky, jako spíš jejím vyjádřením touhy po boží odplatě. Zdá se, že „smrt Boha“ je pro autorčino podvědomí přeci jen příliš silná káva.

Co do stránky filozofické či světonázorové je Atlasova vzpoura plytkou tradiconalistickou pravicovou slátaninou, jež ve jménu zdravého selského rozumu (viz též Galtovo koincidenční motto „A je A“) potírá dekadentní postmoderní myšlenkový relativismus a zvrhlost moderního umění (za všechno úryvek ze str. 827.: „Chodila po výstavách moderního umění, kde na stěnách visely obrazy podobné čmáranicím na chodníku, jaké kdysi vídala v chudinské čtvrti svého rodného města. Četla romány, které prý názorně ukazovaly marnost a pošetilost vědy, průmyslu, civilizace a lásky – jazykem, kterým by nepromluvil ani její otec ve svém nejpodroušenějším stavu.”). „Filozofie“ je pak zvláště prezentována v rozsálhém cca 70tistránkovém monologu Johna Galta v poslední části — jedná se o jakési zmatené a ne zcela konzistentní logické výpary: jádrem argumentu je kruh vyjadřující, že základem všeho je racionální cílevědomé rozhodování, jehož cíle jsou určovány skrze správné citové obsahy, jejichž správnost je garantována skrze onu racionalitu, kterou podmiňují. To pak má být jaksi zcela jednoznačná a logická filozofie oproti onomu upadlému iracionalismu a relativismu. V románu ji hlásá údajně nejbrilantnější duch na celém světě. Zřejmě pro neschopnost vymanit se z popírané kruhovosti je tento argument v modifikacích nadmíru opakován, aby se v něm čtenář utopil a vzdal se veškeré kritičnosti. Vůbec je zde rádo a často máváno logikou — například je pranýřován známý Sokratův výrok: „Vím, že nic nevím,“ jako ve své podstatě nelogický a tudíž nutně chybný. Je však s podivem, že v logice kovaná autorka, jež svůj román napsala v roce 1957, bohužel zřejmě nikdy neslyšela o výrocích, které jsou dokazatelně pravdivé, přestože jsou v systému neodvoditelné. Pro zajímavost, Gödel svoje věty o neúplnosti formuloval v roce 1931 — aniž bych chtěl klást rovnítko mezi teorémy výrokové logiky a Sokratovou maximou (Sokratův výrok by byl nejspíše spřízněn s Russellovým paradoxem množin), je nabíledni, že skutečnost autorčin naivismus poněkud překonává.

Nuže: co říká Atlasova vzpoura o našem světě? Mnohem méně, než co vypovídá o své autorce a svých ideálních čtenářích.

37 10.11.2014

Ach, svět je tak komplikovaný, nejistý a tak...tak neautentický!

Autor trpí něčím, co bychom mohli nazvat „předčasné osvícení“ (illuminatio praecox – analogicky k ejaculatio praecox). Jeho problém není v tom, že by neměl o čem psát, ale že se svým psaním snaží vzbudit dojem, že sežral Šalamounovo lejno. Z jeho prózy čpí patetické moralizování, jež se přitom opírá o hromadu banalit, obecných povrchností a klišé (záměrně roztříštěných do tvaru nejasné mozaiky, aby to nevypadalo příliš mělce). Mezi nimi se – pravda – občas mihne pěkná a originální metafora, což ovšem bezútěšnost situace moc nevylepšuje. Jediná povídka, která má viditelné kvality a z celého souboru také vyčnívá, je Štafeta – kdyby byla na stejné úrovni celá kniha, pak by se snad dalo hovořit o novém literárním objevu, jak se o autorovi od jeho prozaické prvotiny Zůstaňte s námi mluví (asi není náhoda, že právě Štafeta byla také coby reprezentativní ukázka vybrána do letní literární přílohy časopisu Respekt). Takto je Mapa Anny ve svém celku spíše zbytečným (ani nelze říci nedotaženým) textem, neboť pole toho, co pojmenovává, je neobjevné a jeho kritická výpověď impotentní — autor se v tomto podobá lidovým románům Michala Viewegha (srovnej třeba s Biomanželkou) — Viewegh je také velký moralizátor, kterému však skutečnost spíše uniká, jen se zaměřuje na jinou sortu čtenářstva. Marek Šindelka naštěstí zatím nemá tolik sebevědomí a není tak zkažen pofidérním úspěchem a penězi (které by mu kritikové mohli závidět), tudíž se tak neuzavírá do hloubky svého Velkého Morálního Ega a snad má tedy ještě naději, že by mohl napsat i něco zajímavějšího, než krákorání šité na míru přemoudřelým hipsterům, kteří si hrají na „ztracenou facebookovou generaci“ toužící po mase a krvi (nebo mléku a strdí?).

Stejně jako tvůrce známé alegorické morality Poutníkova cesta John Bunyan i autor Mapy Anny má v oblibě schematické postavy bez života — tak zde vystupují hrdinové s lapidárními jmény: Moderátor, Makléř, Architekt a Anarchistka (těch je zde hned několik, jelikož autor pod tuto kategorii zařazuje většinu soudobých městských dívek, jejichž věk nepřesáhl mentální adolescenci). Kromě nich jsou zde ovšem také Petr, Lenka, Ondřej, Miloš a samozřejmě Anna (také mimojiné anarchistka). Všichni jsou nějak nešťastní, kromě Architekta – jediné pozitivní postavy, tedy jediné postavy, která je schopna svůj život cílevědomě a kteativně směřovat (viz jeho „biometrický dům“) – pak také nezajímaví a nudní. Autor v jednom ze svým výlevů sarkasticky glosuje určité prozaické manýry: v sedmnácti jsem napsal pětisetstránkový román s filozofickým přesahem, v němž se na pěti stech stranách odehraje to samé, co říká i jeho název (volně po paměti parafrázováno). Do kolika vět by se dala vtěstnat Mapa Anny? již dospělá Anna na výletě v Alpách otěhotní s Ondřejem, který je uvnitř ještě dítě, přičemž ani jeden z nich dítě nechtěli (Anna nechtěla dítě v Ondřejovi, ani dítě v sobě) – naopak oba uvažovali o rozchodu. Situace vyjadřuje obtížnost života mladých anarchistek a intelektuálů, kteří nemajíce návod, musí v životě improvizovat, přičemž během „hledání pravdy“ a touze po uchopení absolutna neustále nachází zklamání. Stejně jako všichni ostatní, jsou jen nešťastnými brousiči facebookových profilů žijící obklopeni neautenticitou a prázdnou pózou. No a pak je tu ještě jeden havíř....

15 13.10.2014

Záměr autorky je možná chvályhodný, ovšem jeho naplnění v podobě novely Enjoy je naprostým tvůrčím selháním. Není divu, že se Šáchův mimózní doslov vůbec netýká samotné knihy, ale pouze „strašlivého nebezpečí sociálních sítí“, jež si na každého člena globalizované společnosti vedou rozměrnou složku — kniha Solange Bied-Charreton totiž spíš než jako „literatura“ působí jako hysterická agitka koupající se ve vlastní šťávě. Jeden velký křečovitý výkřik frustrace autorky, která si v postmoderním světě „bez Boha“ (či bez bohů) neví rady sama se sebou; svoji existenciální bezprizornost si tedy léčí spisovatelskou autoterapií. Bylo by to OK, kdyby snad projevila umělecký talent či prokázala hloubku intelektuálního ponoru, autorka však zůstává zoufale banální. Neschopnost vyjádřit zamýšlený obsah skrze smysluplný konflikt postav ji vede k stylistickému mlžení. Metaforická řeč se tak často odkazuje k doposud nevyjádřeným či zastřeným skutečnostem, aby zakryla vlastní tematickou bezradnost či povrchnost.

To, co s větším či menším mistrovstvím vyjádřili autoři jako Palahniuk či Houellebecq, tvoří pro autorku klec, z níž se zjevně nedokáže vyprostit, natožpak aby o ní něco smysluplného napsala: odcizení v technologickém světě se s úsměvnou naivitou monotematického fanatika odbývá v označení symbolického nepřítele, jímž je sociální síť ShowYou (podoba s Facebookem je nasnadě). Protipólem hnusnému kultu mládí, peněz, povrchního hedonismu a nanicovatého předvádění je pak literatura, život v „realitě“ či disidenství bláznů a starých lidí (ano, je to tak – staří lidé a blázni jsou v knize neurčitým ideálem). Postupně je však zpochybněno všechno — punkerská čtenářka Al, hrdinova nepochopitelná femme fatale (nějakou mít musí, ne?), je v zásadě jen hloupá kráva, která uniká do idealizovaných světů umakartové fikce a jejímž natvrdlým truismem je heslo „proti době“. Co je přesně tato doba a její proud a proč chce být proti – to neví ona sama a zdá se, že to příliš neví ani autorka samotná – hlubší analýza jakéhokoli fenoménu je nad její hlavu. Podobně je na tom i druhý protipól internetové pitvornosti — záhadná bloggerka spojující nespojité, vytvářející intelektuální paradoxy z útržků historie a umění zachycených v Síti. Její revolta je však dle samotného hrdiny „prázdninová“ — předvádí sarkastické znechucení po večerech, když má hotové školní úkoly, či když jí to umožní její pracovní vytížení. Přesto jí hrdina fandí, neboť se sám cítí podobně.

Charles, hlavní hrdina, se svým rochněním v neproblematickém konzumu a jistou necitlivostí a egoismem zpočátku podobá Patrickovi Batemanovi – hrdinovi románu Americké psycho. Z nějakého záhadného důvodu však ve svém spotřebním nadšení záhy objeví značné trhliny a kdo ví proč jím začne být stejně náruživě zhnusen jako punkerka Al (aniž by však opustil své přirozené prostředí). Vypravěč se nejprve idiotsky diví, jak může vůbec existovat někdo, kdo není a nechce být součástí komunity ShowYou, aby se o pár stránek dál bez nějaké zaznamenané světonázorové proměny intenzivně pohoršoval nad tím, že jsou jeho soukromé aktivity skrze síťové propojení „přátel“ k nahlédnutí a posouzení jeho nadřízenému v práci — do té doby jej to zřejmě nenapadlo. Přes svoji domnělou mediální zběhlost se vlastně často chová, jako by právě uprchl z informační temnoty Severní Koreje. Autorka nejenom že své hrdiny v rámci děje nijak smysluplně neposunuje či nepřetváří, neboť si s ním sama neví rady (dle recenze na iLiteratuře se prý podivovala nad tím, co strašného její hrdina na konci knihy dělá, aniž by jemu či sama sobě rozuměla), odpovídající konzistenci není schopna dát ani charakteru jednotlivých postav. Vše je jen chaotické blouznění — postavy střídavě vyjadřují autorčin pocit frustrovaného občánka (viz např. opět recenze na iLiteratuře: „Sama autorka říká, že román Enjoy by mohl posloužit jako výstraha mladým, aby nespadli do virtuálního života.“), aby záhy naopak představovaly společenskou třídu (náruživí internauti – dle dělení Jiřího Trávníčka), vůči níž je třeba se vymezit. Internetovou idiosynkrazii navíc jen opakovaně deklamuje, aniž by jí dala nějaký specifický tvar; kritická spirála pak k zoufalství autorky i čtenáře ústí do patetického závěru, kde se všechno řečené ještě jednou zopakuje a podtrhne.

Jako realistické vykreslení tématu sociálních sítí je Enjoy příliš zjednodušené a naivní; jako podobenství mu chybí nadsázka, odstup i literární um (raději si přečtěte naopak skvělou Megasmutnou pravdivou lovestory Garyho Shteyngarta). Enjoy je nevyzrálý křečovitý literární debut — být jejím redaktorem, tak jí rukopis vrátím s radou, ať to celé zkusí úplně znovu.

Text obsahuje především jednu rozsáhlejší Teslovu přednášku o střídavém proudu a nejrůznějších ukázkách jeho využití, především pak při extrémně vysokých frekvencích a napětí (přeloženo z něm. textu Hochfrequenzexperimente); dále jeden kratší článek o možném využití bezdrátového přenosu energie a dat na základě měření elekrického napětí Země (pokusy, které Tesla prováděl ve své horské stanici Colorado Springs) - publikován původně v časopise The Electrical World and Engineer. Dále je zde jen tak bez jakéhokoliv komentáře coby dvě samostatné kapitoly zobrazena řada jeho vynálezů coby přetisk původních patentových listin (čtyři na stránku) - označit něco takového vydavatelem knihy za kapitoly s názvem "Patenty od... do ..." vyžaduje docela odvahu. Jako bonus je v úvodu stručný Teslův životopis, v němž jsem navíc našel drobné nepřesnosti. Všechny Teslovy texty či nákresy jsou zde bez jakýchkoli dovysvětlujících poznámek či komentářů (mimo komentáře samotného Tesly v jeho přednášce), což z nich činí místy ne zcela srozumitelná data. Když už, tak by se měl ujmout publikování z Teslovy pozůstalosti někdo povolanější a schopnější.

28.08.2014

Slušný "ekonomický" thriller s kyberpunkovým nádechem.

08.07.2014

Spíš než román je to Invenčně pojatá a výborně zpracovaná monografie. Ostatně sám autor uvádí, že 95% lze brát jako skutečnost, zbytek je pohyb umělecké licence v rámci mantinelů svědeckých výpovědí.

Mimochodem, v poslední kapitole pojednávající o pohřbu Ivana Blatného zajímavě vystupuje polyhistor a polyglot Jan Křesadlo (Václav Pinkava), i když autor jej tedy nesprávně označuje za psychiatra (byl klinický psycholog, ale to už uznávám, že je trochu hnidopišství).

1 08.07.2014

Nenechte se zmást děsivým vizuálem, jejž na sebe vzala odeonovská edice Světová knihovna — třetí román Doroty Maslowské není žádným light čtivem pro rozmazlené pipinky. Po svém rozporuplném debutu Červená a bílá a méně zaznamenaným provokativním románem Královnina šavle autorka dokazuje svojí třetí prózou, že ji stojí za to sledovat. Takto by snad mohl psát Irvin Welsch, kdyby byl lepším autorem — sarkastická, útočící, zesměšňující a zároveň jazykově invenční Maslowská se v literárním univerzu neztratí. Zabila jsem naše kočky, drahá je text záměrně vedoucí odnikud nikam, je zábavnou smyčkou bezcílného běhu, vhledem do znicotněných maloměstských duší. Jistě není něčím zase tak zvlášť originálním — tohle už tady bylo mnohokrát a v některých případech dotažené do zajímavějších a výraznějších fines (třeba Elfriede Jelineková; v českém kontextu pak není autorce ve své hravosti nepodobná třeba Hůlová, ve společenské kritičnosti třeba některé prózy Jana Jandourka aj.). Ovšem i při čtení Maslowské jsem měl často pocit, že se celkem dobře strefuje do černého.

Co si ovšem v tomto případě zaslouží spíše výtku, je doslov. Benjaminu Slavíkovi už by měl někdo říct, ať se na to raději vykašle. Stejně jako v případě Boxera, brouka Neda Beaumana (ze stejné edice), i zde je to směs plytké dojmologie a nesmyslných přirovnání. Slavíkovy doslovy lze shrnout do dvou bodů: 1. něco jakového jsem ještě nikdy nečetl; 2. ale je to fakt nářez (v příp. Maslowské “kurevskej nářez”). Mezi tím vycpávka plná nesmyslů (jako třeba že “Maslowská je idolem punkáčů, co touží po akademických titulech. Nebo by jím být aspoň měla”), náhodně vylosovaných analogií — studovaní lingvisté prý budou její prací fascinovaní stejně, jako filmový teoretik úvodním záběrem Wellesova filmu Dotek zla (pro zajímavost: Boxera, brouka zase přirovnával k Refnovu snímku Drive, protože obě díla jsou prý to nejlepší, co v poslední době viděl/četl...), a impotentních závěrů — Zabila jsem naše kočky, drahá, je prý formálně uhlazenější a obsahově hlubší než její debut — ta hloubka bude v tomto případě nejspíše skutečně bezedná, jelikož o kus dál tvrdí, že není jasné, proti komu se Maslowská vlastně bouří... No prostě bída — horší doslov už jsem četl snad jenom od Čulíka, ale ten byl tak moc mimo, že se to ani nepočítá. Vážně nevím, pro koho tyhle texty jsou. Nejspíše je to spolu se zmiňovaným novým vizuálem pokus omladit se a vyjít vstříc mladšímu čtenářstvu — být víc coolish. Obávám se však, že tenhle bullish coolish styl je spíš shittish.

10 07.07.2014

Jedná se o nepříliš povedenou triviální literaturu: hrůzně schematickou, formálně naprosto banální a co do uchopení historicko-literárního tematu a charakteru hrdinů dosti přiblblou. Je to smutné, ale je vidět, že v angloamerickém populárně-knižním kontextu stačí k vytvoření bestselleru naprosté minimum schopností a snahy (a to je Charlie Lovett údajně držitelem magisterského titulu z tvůrčího psaní). Lovettův román je však překvapivě zábavný ne ani tak v tom, o čem píše, ale naopak v tom, co (nevědomky ?) zamlčuje. Stačí si položit otázku, co je v tomto Dobrodružství skutečnou záhadou — identita Shakespeara? To sotva, neboť již od začátku je díky časovým exkurzům do alžbětinské doby víceméně jasné, kdo je kdo. Nebo to, zda je Pandosto padělek? Vždyť autor nenechává čtenáře ani chvíli na pochybách — vždy, když se vynoří nová informace, neváhá ji okamžitě zařadit do jasného kontextu, aby se snad čtenář ani na chvíli neznepokojil nad tím, jak se věci mají (nebo aby se unudil k smrti). Či snad jde o to, kdo je tady vrah? Ale jděte. I ten nejnaivnější čtenář detektivek nemá šanci minout.

Skutečná záhada spočívá v tom, co je kouzlem Petera Byerlyho: zakomplexovaný, sociálně neschopný, nevýrazný a poněkud natvrdlý knihomol (považte, že někdo, kdo se intenzivně zajímá o literaturu, až do vysokoškolských let nikdy nenarazil na pochyby ohledně identity velkého barda, a že ani nerozezná knihu od knižního pouzdra, které se tak marně snaží otevřít a listovat si v něm!) nějak svádí jednu ženu za druhou. Krásná, inteligentní, vzdělaná a bohatá princeznička Amanda mu prozradí, že je tak výjimečný, že ani netušila, že někdo takový vůbec může být. Důvody své fascinace však nechá coby nevyjasněnou otázku. Jiná krásná, vzdělaná a evidentně chytrá a sebevědomá žena se jej snaží od prvního setkání ulovit poměrně nezastíraným flirtováním, přestože Peter hned prohlásí, že jej její intelektuální záliba (viktoriánští malíři) příliš nezajímá a nerozumí jim. Kamarádka jeho zesnulé manželky jej přímočaře vyzývá k nezávaznému sexu (netuší, že jej mezitím již ulovila znalkyně viktoriánského umění). Přímé indicie k vyřešení záhady chybí. Pokud však použijeme známý nástroj k odstranění nepravděpodobných či zbytečně složitých hypotéz — Occamovu břitvu, a v duchu Sherlocka Holmese zvolíme jediné možné konzistentní řešení, které veškeré stopy vysvětluje, nutně dojdeme k tomu, že hlavní hrdina je obdarován kromě řady neuróz též gigantickým penisem, který, ač si to ve své panické naivitě zřejmě neuvědomuje, veškeré náruživé slabší pohlaví fascinuje svým nepřehlédnutelným nadouváním. Poměrně dobře to staví do tohoto kontextu též scéna, v níž Petera svede na nemocničním lůžku jeho rakovinou nemocná manželka s tím, že strachu před operací ji zbaví jen intenzivní vyplnění Peterem. Peter ve své naivitě zřejmě nemá zdání, jak bujně fyzické důvody v jejich křehké lásce figurují.

Je poměrně překvapivé, že dobrodružný román hemžící se restaurátory, padělateli a sběrateli vzácných tisků skrytě tematizuje obskurní fyzickou anomalii, ale tak už to u nevyrovnané a v zásadě samoúčelné brakové literatuře bývá. Nejen z toho důvodu se občas vyplatí ji číst. Pro zájemce o spřízněnou tematiku lze ještě doporučit poněkud přímočařejší román Darka Šmída Superpérák (vydal Odeon, 2013), či spíše nápaditější a zábavnější hororovou filmovou grotesku ve stylu raného Cronenberga — Bad biology (2008) Franka Henenlottera, kde je obří penis dokonce nadán vlastním rozumem a dokáže opouštět tělo svého nositele.

9 24.06.2014

Cormac McCarthy opět dokažuje, že patří mezi nejzásadnější současné spisovatele, kteří se skutečně zapíší do dějin. Trochu jsem se obával téhle formy jednoho dlouhého dialogu, ale ten člověk je skutečně génius. Jeden z textů, který láká davy čtenářů díky své na první pohled stravitelné a formě a "příjemném" rozsahu, který však poté zřejmě většina nepochopí. Tím tedy zase nechci tvrdit, že se to týká každého, komu se to nelíbilo...

16.06.2014

Knize Jak číst romány jako profesor předcházela z pera téhož autora kniha podobného ražení Jak číst literaturu jako profesor. Snad se tedy dočkáme i dalších návodů, jak dělat různé věci (kupříkladu luštit křížovky či vařit) jako profesor. Případně i z hlediska jiné akademické pozice: Jak sbírat houby jako docent; Jak řídit automobil jako doktor apod. Nicméně přesto:

Thomas Foster klame tělem. Pochopitelně tělem svého textu. Omlouvá se čtenáři za to, že jej vůbec obtěžuje s nějakými pojmy (kupříkladu za pojem „motiv“) a místy až nepříjemně podbízivým způsobem familierního staršího kamaráda spíše povrchově rozprostírá základní náhledy přemýšlení o beletrii, přičemž se neustále ohání knihami autorů jako jsou Joyce, Woolfová, Barthes, Faulkner, Nabokov, Fowles, Barnes aj. Sám si zřejmě není jistý, jaký je jeho cílový čtenář: někdo, kdo literaturu sice čte a trochu se o ní zajímá, ale nechce být obtěžován literárně vědnou komplikovaností?, nebo ten, kdo obtěžován být chce, ale pouze light verzí na způsob letem světem?, nebo snad dokonce začínající spisovatel? Foster, jenž se specializuje (nejen) na přednášky o literární moderně a postmoderně (především v angloamerickém lit. kontextu) má zkušenosti také z lekcí tvůrčího psaní. Proto se nejspíše obrací na své čtenáře jako na heterogenní masu zvědavých laiků s různými ambicemi, autorské nevyjímaje. Jeho snaha ukazovat sám sebe jako „normálního průměrného týpka“, který toho akorát víc přečetl, ale jinak v ničem moc nevyniká, a zároveň jako zapáleného obdivovatele Jamese Joyce, který se pyšní tím, že má rád jeho Finnegans Wake, působí poněkud křečovitě. Ostatně jako jakýkoli odborník, který by se během výkladu sveřepě tvářil, že neumí do pěti napočítat. Ale zřejmě tomu tak tenhle druh literatury chce.

Nakladatelství Host vydává kromě své řady Teoretická knihovna a dalších odborných titulů také spíše lidovější texty o literatuře (nedávno kupříkladu také bestseller Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, který sice čtenářům příliš neumožní to, co slibuje, zato zajímavě vypovídá o francouzském literárním kontextu), kam spadá také Fosterova práce. Nuže, pro koho je tedy nejspíše „profesorská“ kniha určena? Pro všechny, kteří rádi čtou především beletrii a rádi by si v kritickém přístupu udělali alespoň nějaký základní přehled, jejž jim zřejmě nebyla schopna poskytnout základní či střední škola. Rovněž pak může pomoci utvořit si základní rámec přemýšlení o textech řadě zapálených blogerů a jiných amatérských kritiků-začátečníků, kteří chtějí o literatuře napsat i něco víc, než o čem kniha byla a jak moc se jim líbila či nelíbila. Méně přínosná už bude těm, kteří čekají jakýkoli hlubší náhled (přestože Foster často a rád bruslí na ledě relativistických postmoderních tezí, pohříchu zůstává důsledně povrchní), či těm, kteří jsou s literární historií a teorií již v zásadě obeznámeni. 3* dávám vzhledem k tomu, že kniha svoji misi šíření slova a písma víceméně obstojně plní.

6 04.06.2014

Vladimír Neff si s historií hraje silou opravdového demiurga-auktora. Do šedých skvrn dějin vkládá fiktivní postavu Petra Kukaně z Kukaně a skrze tento úběžník rozkládá a skládá známé události, ovšem trochu jinak, s lehce jiným vyzněním či náhledem; vždy pak se značným ironickým nadhledem. Na postavě hrdiny z Kukaně se pěkně utváří jak kritika náboženského myšlení (což mohlo snad konvenovat rozhodčím komunistickým kádrům na tehdejších vydavatelských bidýlkách), tak ovšem také kritika nedochůdného rozumářství v podobě jakéhosi vulgarizovaného pozitivismu (což už jim zřejmě konvenovalo o něco méně). Neffova svérázná volná variace na Candida s lehkostí obkresluje řadu ideologických paradoxů. Svět je ovládán vášněmi a dosud neobjevenými temnými pudy, proti nimž je Petrovo světlo rozumu a vědění přes veškeré nadání buď jen blikotavou lampičkou, nebo hůře - zkázonosnou zápalnou pochodní. Koneckonců sám Petr se – ač do značné míry nevědomky – nachází v absurdní situaci: spoléhá se pouze na ratio a nevěří na osud, ten mu ovšem neustále předvádí systém pastí, do nichž jej již zpočátku uvrhla trojice sudiček, reprezentujících jakýsi vyšší řád. Petr je tak ztělesněním paradoxu: sekularizovaný osvícenský rozum coby dokonalý nástroj v rukou Páně. Co pak na Neffově konceptu zejména potěší je to, že na rozdíl od moderních mytologií zvíce Harryho Pottera a podobných, kdy se dokonale průměrný hrdina navzdory své průměrnosti stane Velkým Hrdinou (tedy cílení na dokonalé ztotožnění statistikou utvářeného čtenáře), zde se dokonale Velký Hrdina navzdory své velkoleposti stává bezmocným a bezejmenným jednotlivcem ve Velké Hře Světa. Zatímco svět harry potterů si žádá falešného anti-hrdinu, falešný svět Petra Kukaně (s velkými iniciálami, neboť nikdo není jako on!) si žádá pravého reka, aby na něj uvalil smrtící nástroj své antiteze.

Venkoncem je Neffova trilogie také stylisticky úchvatné dílo, jež je coby demonstrace autorovy erudice, fantazie a velkého tvůrčího nadání vůbec srovnatelná s největšími díly toho ramena literární postmoderny, která nerezignovala na propracovaný příběh. Maně mě během čtení napadala srovnání se jmény jako je Jan Křesadlo či Vladimir Nabokov. Neff, třebaže jiný, v něčem přesto velmi podobný.

10 03.06.2014

U nás bohužel ne příliš známá dvojice angažovaných spisovatelů historické prózy Rita Monaldi a Francesco Sorti v tomto případě opustila svoji monumentální sérii románů s abbé Melanim a rozvířila prach dějepisných pravd usedlý na zhůvěřile lotrovské pověsti Rodriga Borghiy a nedotknutelné auře Leonarda da Vinci. Jejich metoda je unikátní nejen velkou pílí co do studia historických pramenů, díky němuž (především díky bohatému někdy až stostránkovému poznámkovému doplňku ke každé knize) může čtenář s podivem shledat, že velké množství bizarních detailů, dokumentů a uvedených okolností má pravdivé historické jádro. Jejich fabulace je v podstatě jen prostředek k soudržnosti. Bohaté rešerše v chytře a poutavě utvořených historických románech si pochopitelně vytváří více autorů, z nichž nejznámější a nejuznávanější v současné době – Umberto Eco – má v tomto smyslu dosti vysoký kredit. Rita Monaldi a Francesco Sorti se však nesnaží „pouze“ bavit čtenáře nalezenými barvitými detaily, jež vysmejčili v zapomenutých či přehlížených pramenech bohatých regálů knihoven, nýbrž chtějí skrze románovou formu odhalovat lži, akademické ignorantství a manipulaci oficiálního výkladu. Že tak činí formou jakési „angažované“ historické fikce se jim nelze divit, vždyť kupříkladu solidní historická práce Petera De Rooa, jež díky podrobnému průzkumu mimo jiné právě fondů Vatikánské knihovny ukázala trochu jiný pohled na rod Borghiů, je drtivou většinou akademiků zcela přehlížena jakožto předpojatá (dle slov autorů si na jejich webu můžete rozsáhlou De Rooovu práci v angličtině zdarma přečíst). Odmítavá reakce některých představitelů italského tisku, že jejich práce je nebezpečná a tudíž by neměla vůbec vycházet, jelikož ukazuje některé zásadní dějinné události ve zcela jiné perspektivě a de facto tím převrací zažité historické pravdy naruby, je dostatečně výmluvná (viz doslov v knize). Odpor katolické církve (kupříkladu vstup do Vatikánské knihovny mají oficiálně zapovězen) je v tomto směru taktéž zajímavým indikátorem toho, že se zde „něco děje“. Nejen proto je škoda, že nakl. Albatros, jež zde první tři svazky jejich série o abbé Melanim (Imprimatur, Veritas, Secretum) vydalo, zřejmě díky nedostatečné propagaci a prodělečném nákladu (všechny tři knihy skončily v Levných knihách) o čtvrtém díle – Mysterium – nejspíše neuvažuje.

Salai má pochyby je jiný než jejich „melaniovská“ série. Jedná se o epistolární román dle slov autorů v boccacciovském stylu, v jehož středu je nevlastní syn mistra da Vinci Saladin/Salai, jenž píše coby špion podrobné dopisy ohledně da Vinciho činnosti v Římě svému nadřízenému do Florencie (hádejte o koho jde). Postava Salaiho je skutečná, dopisy fiktivní. Jelikož je Salai hoch nevzdělaný a nevycválaný, navíc s krásným ksichtíkem a ohromným apetitem, je celkový tón textu zábavně nadsazený – plný pravopisných chyb, neobratností a obsedantního popisu sexuálních eskapád. O to více však překvapí autory dokládaná autenticita většiny stavebních prvků textu. Práci téhle dvojice budu i nadále rozhodně bedlivě sledovat.

5 04.03.2014

Je evidentní, že Musil není pro každého. Nadmíru precizní autor v obsahu myšlenky i formě jejího uchopení, bezesporu geniální myslitel i umělec. Náročnost Musilova myšlení pochopitelně snadno může vést k rezignaci či v horším případě k banalizaci ze strany významuplného čtení neschopného čtenáře. Smysl jeho esejů však není třeba obtížně hledat - je vykrystalizovaný v čisté formě.

Kromě toho, že Musilovy Eseje do značné míry osvětlují jeho tvorbu - zejména náhledem na smysl románu jako specifickou literární formu a vytyčené nároky na literaturu jakožto umění intuice ve spojitosti s možnostmi čisté racionality, jíž dominuje ve vrchovaté míře matematika a logika -, je zde řada dalších témat spřízněných s uměním a jeho postavením v lidském žití. Celou knihu prolíná téma dichotomie pojmově utvářeného procesu myšlení a intuice (značně zjednodušeně řečeno), jíž Musil specifikuje svými ad hoc vytvořenými pojmy "racioidní" a "neracioidní" oblasti myšlení a prožívání. Autorovy pochody jdou do značných hloubek, které však netvoří hlubinu "vnějšího" myšlenkového prostoru (probírání myšlenek skrz naskrz celým světem), jako spíše hloubku vnitřních rozměrů zvolených témat. První kapitolu doporučuji zejména těm, kdo se zajímají o filmovou estetiku a možnosti tohoto média, zejména poslední část pak těm, kdo si kladou - stejně jako Musil - otázku po smyslu či hodnotě literatury či obecně umění jakožto smysluplného vyjádření. Musilovy texty tak mohou tvořit pandán k celé řadě mladších knih - od Nietzscheho, přes Bachelarda, až po současné literárněkritické či obecněji uměleckokritické teorie. A ještě poznámka na závěr - je zde výborná esej o stylistické a věcné provázanosti v "kobercové" tkanině Rilkových básní.

2 07.02.2014

Elkinsova kniha mi trochu připomněla Bayardovo kontroverzní dílo Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli — v obou dochází vzdělaný akademik k jakýmsi terapeutickým radám, jak si najít k umění vlastní cestu a nefrustrovat se jeho intelektuálními nároky a přemírou encyklopedických znalostí, jež je třeba pro akademické porozumění načerpat, přičemž vychází z toho, že se současné umění — ať literární či vizuální — "normálnímu" člověku odcizilo. Na tom by nebylo v zásadě nic špatného, jak Bayard tak Elkins ovšem, i když každý jinak, předkládají pouze nesystematický souhrn banalit či podivných dojmologií (v případě Bayarda tedy ještě podepřené demagogickým přístupem). Jediné, co je na Elkinsově knize skutečně zajímavé, je samotný nápad dívat se na percepci umění tímto "neakademickým" způsobem a samotné zveřejněné výpovědi dotazovaných diváků. Zpracování vytyčeného tématu je ovšem slabé a ne příliš přínosné. V dílčích psychologických vysvětleních některých pohnutek se Elkins jeví být značně naivním či nedovtipným, díky čemuž jsem začal o jeho celkovém způsobu uvažování dost pochybovat. Přestože mi tedy jeho pohled na umění není v zásadě vzdálený, ve většině závěrů s ním nesouhlasím a kniha je pro mě celkově zklamáním.

1 04.11.2013

Celkem mě pobavilo, že Tavel v krátkém příspěvku psychochirurgii píše o potenciálním prospěchu "Monizovy operace". Egas Moniz je portugalský lékař, který svého času dostal Nobelovu cenu za vynález frontální lobotomie. Není nad to, když se věci nazývají pravými jmény.

Jinak jde o suché přelouskání Franklovy teorie logoterapie a zásad terapeutického přístupu s tím spojeným. Tavel k Franklovu učení nepřináší téměř nic nového a pokud přece, pak ve značně zjednodušené a zredukované formě, kde dominuje shrnutí a tučně zvýrazněné věty, jež jsou poplatné didaktické formě. Pokud znáte Frankla a víte něco málo o jeho myšlenkovém a historickém kontextu, Tavelova kniha je pro vás zbytečná. Jediné, co mě více zaujalo, je přehled statistických výzkumů, kterak náboženská víra ovlivňuje zdraví a délku života. I v tomto případě ovšem ze strany autora jde jen o přehled toho, co již vytvořili jiní.

1 11.10.2013