engelbert komentáře u knih
Tři velmi působivé příběhy napsané svižným, prostým stylem, se stopami velmi suchého humoru. Soudím, že český název je poněkud zavádějící, jelikož působí spíše sladkobolně. Škoda, že obálka je přímým odkazem na film, kniha to nemá zapotřebí. Porovnávat s filmem nemohu, nechci jej vidět.
Chtěl jsem se něco dozvědět, o příčínách vzniku I. světové války. Asi jsem si nemohl vybrat vhodnější knihu. Knize hodně pomohlo, že autor není Evropan.
Matně jsem si vzpomínal na film, který jsem viděl v dětství, a který se mi tehdy velmi líbil, ač nejsem schopen říci proč. V knížce jsem se vrátil do dětství, které sice nebylo tak dobrodružné, ale také oplývalo partičkami těch, kteří se spolu bavíme a těch ostatních. Myslel jsem si však, že příběh bude mít nějaký hlubší smysl, ale vlastně jen popisuje propast mezi dětským a dospělým světem.
Je to velmi neotřelá práce, kterou ale už asi znovu číst nebudu. Velmi přesvědčivě popisuje trápení člověka zbaveného jakékoliv jistoty a naděje, který se s tím snaží po svém vyrovnat. Čtení je tak jakousi soustavnou noční můrou.
Abych pravdu řekl, nevím co si o téhle knize myslet. Postavy nějak konají, ale není jasný jejich cíl, jejich motivace. Asi nejlépe to vyjadřuje doslov - je to jako divný sen.
Když jsem si četl Peklo, Rusové právě napadli Ukrajinu. I dnes by měl Dante o kom psát.
Nejvíc na mně zapůsobila část, která se týkala stavovského povstání, třicetileté války a pobělohorské rekatolizace. Pozoruhodný je i osud českých emigrantů a jejich vliv na další osudy Evropy. Mám teď na mysli českou stopu při počátcích Pruska jako evropské velmoci.
Netuším jak moc jde o slohové cvičení na téma deník, nebo snad o jakousi míru autobiografie. Románem bych to nenazýval. Znepokojivá je pro mne míra pokrytectví hrdiny (autorky) a jejího manžela. Nic se nepodařilo vyřešit, nebo dotáhnout do konce.
Stručný, jasný přehled, ve kterém je vše podstatné o této době.
Při četbě jsem měl stálý pocit jakoby mě zmáhala kocovina. Přesto jsem rád četl neotřelé postřehy odhalující všudypřítomné pokrytectví.
Důležité věci se odehrávají v skrytu. Konec série a abych ji přečetl znovu, protože mi toho nepochybně spousta unikla.
Divní lidé, divné pohnutky, přesto vše dává jakýsi smysl. Líbila se mi úvaha, zda hlavní hrdina spisovatel, není též vraždící monstrum, obdařené však dokonalým sebeovládáním.
Oproti předchozím dílům jsem snížil hodnocení. Příběh se rozmělnil ve velké množství dílčích událostí, zdánlivě lokálního významu, provázených pocitem marnosti a bezvýchodnosti. Některé postavy se vynořily z děje a obával jsem se, že coby deus ex machina vyřeší zápletku (což se ovšem stále ještě může stát v očekávaném dílu).
Další stěžejní postavy se nedožily konce knihy, a pokud nedojde ke zmrtvýchvstání, které by mě zas tak moc nepřekvapilo, už se nám znovuzrodil zdánlivě zabitý Brann, Dondarionn už také nějaké mrtvé vzkřísil, nezbývá příliš postav, které bychom znali od samého začátku.
Poněvadž nevím jestli se dožiju konce eposu, dovolím si zde zmínit myšlenky, které se mi začaly vynořovat v hlavě při četbě všech dílů, a které jsou jakýmsi shrnutím celé Písně ledu a ohně.
Hned v první kapitole díla jsme byli svědky rozdělení zlovlčích mláďat mezi děti Neda Starka, přičemž ve čtenáři byl vyvoláván pocit jakési osudovosti. Očekával jsem, že motiv zlovlků a jejich propojení s pány bude rozvinut v dalších dílech. Zatím se tak nestalo, po přečtení několika tisíc stran víme, že Brann dokáže ve spánku vidět a cítit Duchovýma očima, Jon Sníh začíná mít podobné tušení - ale už nežije (zdá se), Arya o podobný pocit párkrát v myšlenkách zavadí, jinak nic.
V prvních dílech knihy jsem si všiml, že obvyklé panství je vybaveno jedním septonem, nebo septou k duchovní správě, každopádně šlo o vzdělané jednotlivce. Než však příběh dospěl k jejich zdroji, najednou se na konci války objevily zástupy a zástupy duchovních, kteří coby Vrabčáci vpodstatě dokonali vzpouru proti Cersei. Nikdo mi ale ani nenaznačil, odkud se jich tolik vzalo.
Uvidíme, třeba se to dozvím v očekávaném závěru.
Skvělé! Vše na počátku je divné. Nikdo se nechová normálně. Přesto každý sleduje svůj cíl, který je velmi pozvolna odhalován.
Za knížkou vidím obrovské množství piplavé práce, kterou bohužel málokdo dokáže ocenit. Nic lepšího k objasnění feudálních vztahů mezi panstvem a poddanými jsem nečetl. Mám však dojem, že dnes to málokoho zajímá.
Předně jsem rád, že jsem si knihu přečetl, o Štefánikovi toho totiž velmi málo víme. Cením si autorovy práce, i toho, že nesklouzl k podpoře různých konspiračních teorií. Generál Štefánik byl nepochybně zajímavá osobnost, bohužel v této knize jsem si často připadal jak v harlekýnce, všudypřítomné duševní krize, horoucí vyznání přátelům a podobné situace zaplňují tuto knihu měrou vrchovatou. Generál je tu zpodobněn spíše jako přecitlivělý zasněný básník, než jako vědec, voják a diplomat. A chci dodat, že mě v knize rušily hojné pravopisné chyby, obvykle nezvládnuté příčestí minulé a opakovaně špatné skloňování zájmena být (např mohl si napsat ). Za to však nemůže autor, spíše překladatel.
Jedinou chybou této knížky (pokud je to vůbec chyba), je nutnost pokračovat i dalším dílem. Skončilo to v nejnapínavějším.
Dopis vládě SSSR je naprosto mrazivě drsná autentická ukázka jak může režim zničit takového umělce.
Nebudu opakovat, co zde již bylo napsáno. Dodám jen, že vydání z roku 1978 považuji za mimořádně výtvarně povedené.
Když jsem si četl první československé vydání od nedávno ještě zakázaného autora (tehdy!), čekal jsem taškařici ve stylu Černých baronů. Dost jsem se tenkrát zklamal. Zatímco Švandrlíkovo dílo mě přestalo bavit, Tankový prapor je pro mně stále lepší.