elizabeth_ba komentáře u knih

V témže roce vydala ještě tohle http://www.databazeknih.cz/knihy/mosty-pres-propast-casu-61188 a kdysi se podílela na tomhle http://www.databazeknih.cz/knihy/dopis-na-vecnost-268349. Mezitím asi nemohla publikovat. Jestli začala tyto knihy psát jako mladá a ležely v šuplíku nebo je začala psát až ve zralém věku (čili ne příliš dlouho před rokem 1977), to netuším, ale podívám se po tom, zajímá mě to.

1 23.02.2016

Ono by nebylo od věci, aby si také všichni uvědomili, že ač to tak nevypadá, byla to autorčina románová prvotina a je třeba přihlédnout i k tomu. A když ani tato poznámka nepomůže, tak srovnání s prvotinami např. Oldřišky Ciprové nebo Jaroslavy Černé určitě ano. Vždyť ani ten pan Daněk učenej z nebe nespadl...

22.02.2016

První příběh spolu s Vraždou v lázních asi to nejlepší, co jsem od pana Vondrušky (min. z řady o panu z Dobronína četla), správně zamotané a správně smutný hodně agathovský (SPOILER) konec (no ano, její příběhy - Vražda na faře, Zlo pod sluncem, Smrt na Nilu,... měly často takové rozuzlení) a závěr takřka van Gulikovský (tudíž i s trestem, byť z vrahova uvážení). Druhá povídka není nikterak výjimečná (kříženec Trubadúra, jak píše Galadwen níže, a Limonádový Joe) ale vadila mi tam jen Polykarpa z Vartemberka, (byť to byla holka statečná a sympatická) jelikož jsme se s ní při důkladném vyšetřování rodiny pana nejvyššího purkrabího (v povídce Trpké víno) jaksi nesetkali (potkali jsme mrtvého Jindřicha, jeho sestru Lucii, jejich nevlastní matku a jejího syna Jakuba, ale Polykarpu, buď ji pan purkrabí zatajil a nebo ještě tehdy neexistovala) přestože to měla být purkrabího dcera... V příštím díle přibude její bratranec (nebo snad jejich?) a zmatek si naděláme pro změnu v Pernštejnech (tady jsme se s jedním, Vilémem, setkali už taky, byl velmi "živý").

2 22.02.2016

V první povídce jsme se přesvědčili, že není dobré dát na první dojem, ani z dopisu ani z lidské tváře, a mně se její příběh po Vraždě v lázních z dosavadních (v příštím "svatebním" díle nastane změna) líbil nejvíce. Dojem z knihy mi ale pokazilo Tajemství Tudorovců, aneb kam Jindřich VIII. šlápne, tam mně se vůbec nelíbí, a zde to platilo rovněž, ačkoli v době pátrání pana z Dobronína a paní Kateřiny Dolanské již byl dávno po smrti, pro mě se o něm stačí jen zmínit a je všechno špatně ;-). Jeden postřeh z celé dosavadní série (čili až po deváty díl), ještě nikde jsem neviděla tolik zrzavců jako v knihách páně Vondruškových...

22.02.2016

Obě povídky byly rozhodně zajímavé, v prvním příběhu se setkáme se starými známými (z Trpké víno) a přesvědčíme se, že nedochází jen k úmrtí obětí a potrestaných zločinců ale občas i těch, kteří pomáhají právu a spravedlnosti. Přesto vše končí, jak má, a dokonce i radostnou událostí. Druhá povídka byla ještě lépe vystavěná než ta první a byla bych ji hodnotila i výše nebýt toho, že dcera na vdávání Adama z Hradce (který byl v Tichém jazyku líčen jako mladý muž) se jednou jmenuje Alžběta, pak několikrát Anežka a nakonec i Anna, tedy stejně jako bavorská princezna, kolem níž se všechno točí. Není divu, že pak v tom nejen ten kluk Slavatovic, ale i všichni ostatní (kluci) měli (a nadělali) pěkný chaos.

20.02.2016

Při druhém čtení knihy (po přečtení poslední knihy, kde byl odkaz na první setkání všech našich průvodců - pana z Dobronína, Rozárky i bakaláře Petra totiž celou sérii čtu znovu) jsem nakonec zvedla na čtyři hvězdičky, zvlášť ta povídka o vraždách v doksanském klášteře byla dobrá, pokud pominu to, jak málo premonstrátů a premonstrátek tam po skončení příběhu zůstalo. A i první povídka o rodině pražského purkrabího (přiznám se, že se mi nechce hledat jestli jméno je správné nebo jen vypůjčené od přítele Jindřicha z Lipé), malostranských konšelích, špercích a víně se celkem povedla.

5 19.02.2016

Kromě knihy "Hra na Betsy Bowovou" je tohle zpracování staré irské legendy jedna z knih v dospívání, která mi utkvěla dodnes (tj. téměř 30 let) v paměti. Možná někdy znovu přečtu. Kromě výše zmiňovaných dvou už jen "Láska a válka" z edice Antické prozy.

7 17.02.2016

Vzpomínám si, že v letech svého dospívání jsem z knihy byla zcela unesená. Cestování v čase a více časových linií v ději jsem milovala tehdy a mám ráda dodnes. ;-)

4 17.02.2016

V této sérii tolik nevidím historické chyby (snad kromě toho, že se podle autora v Praze tehdy studovala práva) jako v těch ze 13. a 14. století a docela dobře se mi příběh četl, líbilo se mi, že jsme se vrátili také k úplně prvnímu setkání pana z Dobronína s Rozárkou a Petrem, ale v obou detektivních sériích se mi zdá, že autor začíná spěchat s ukončením příběhu (jak ve Zločin na Bezdězu tak tady), vůbec by neškodilo pár dalších stran s pořádným ukončením. Tak snad příště.

2 12.02.2016

Nepopírám, že kniha čtivá byla a byla i lépe napsaná než většina knih z edice těchto historických harlekýnek. Pokud ale autor/ka přidává do knihy doslov, v němž upozorňuje na odchylky románu od historických skutečností, očekávám, že to bude uděláno pořádně, případně to na nějakou kroniku či dějepisné pojednání nasměřuje, jako třeba v románech pana Roberta Merla nebo těch později napsaných paní Vaňkové. Tam směřovala moje kritika, nikoli k příběhu samotnému.

1 25.01.2016

Lepší než předchozí díl z rudolfinské Prahy. Nejedná se o historickou detektivku v pravém slova smyslu (což vůbec nevadí) ale autorovo pojetí spravedlnosti je pořád odlišné od toho mého. Navíc si nelze nevšimnout, že autor nemá rád šlechtu (v minulém díle to odnesla ta česká, v tomto ještě více ta uherská). Uznávám, že doba tehdy byla hodně drsná a na nějakou přísnost až krutost se pohlíželo jinak, ale přesto. Líčení poprav van Gulika a Horákové se mi zdají sice drsnější, ale více odpovídající realitě (a i stavovské přístušnosti) a zapadající do jejich knih. Ale nechám kritizování, neboť i tak si ráda přečtu další díl, tentokrát z Vídně.

6 09.01.2016

Jako dítě jsem knihu milovala, vždycky jsem měla raději příběhy a pohádky z dalekých zemí než z českých a moravských luhů a hájů. Škoda, že jsem nikdy nečetla její druhý díl (o Bílé Karolíně a Černé Karolíně). Jsem v pokušení si sehnat a přečíst, ale nebudu brát tuto příležitost dětem, jimž bude jistě více než by dnes byla mně (mně zábavou, jim snad i poučením:-)).

1 04.01.2016

Taková moc hezká a romantická pohádka pro mé letošní Vánoce, kterou jsem přečetla za 1 den (ne soustavného čtení). Historicky je to samozřejmě z velké části úplně mimo, jak i sama autorka v doslovu přiznává. V tom doslovu mi chybí opravy některých závažnějších chyb, např. Václav i vzhledem k v této romanci popisovanému prožitému dětství těžko mohl být vysoké postavy (jíž navíc ani král PO II. nebyl) nebo vyhledat si jméno purkrabího na Opavském Hradci před Závišem (byl jím Kuno z Kunštátu), taky není tak složité, Guta přišla do Prahy až po smrti královny Kunhuty, Záviš nemohl lovit v Jelením příkopu (teda mohl, ale jednak tam neměl co lovit a jednak se tak nejmenoval), říšský sněm, kde se jednalo o Václavovi II. nebyl v Chebu ale ve Freiburgu, a tak by se dalo dosti dlouho pokračovat. Ale jinak mě autorka dokázala vtáhnout do děje a do příběhu této známé (mně asi lépe než ostaním) lásky a popsat Záviše docela podle mých představ, za což jí děkuji a přidávám svou hvězdičku.

29.12.2015

Pěkné a důstojné, byť trochu smutné zakončení celé série. SPOILER: Jediná věc mě mrzí, totiž, že si Marek z Erlachu nevzal Agnes z Hvězdlic. Ale v životě obvykle nic nechodí dle našich představ, tak hlavně, že se vůbec oženil, i když jméno manželky jsme se nakonec nedozvěděli...

1 28.12.2015

Když jsem se začala blížit k magickému číslu 100 s počtem komentářů přemýšlela jsem, která bude stá jubilejní okomentovaná... No a je to právě Jméno růže. Bohužel jsem dříve viděla film (jenž se mi sice líbil ale dech mi nevzal) takže jsem knihu nemohla brát jako detektivku. SPOILER (nebojte jména pachatele se ni nedotknu) hořící knihovna (a ještě takhle unikátní) je pro mě už od doby, co se ji povedlo zapálit Caesarovi v Alexandrii, a co ničili v Agoře křesťané antické knihy, doslova noční můra, takže to srovnání s Apokalypsou sv. Jana Ev., proč ne, jenže já se s knihou Zjevení nikdy nesrovnala a tady jí na mě bylo trošku moc. Střídaly se okamžiky vynikající a horší, veselé, smutné a děsivé (jak už to chodí i v životě). A smál se tedy Ježíš Kristus? Čteno zhruba v roční dobu, v níž se děj odehrává. Kniha nás nutí přemýšlet a občas i filozofovat, někdy i vyhledat další informace. Autor pro nás v závěru vykřesal trochu naděje a opatřil knihu vynikajícími poznámkami a vysvětlivkami. Není to čistých pět ale je to takových 90%. Mnohem lepší než film, který se povedlo nevhodnými zásahy upravit do podoby detektivky, která co nejvíce vyděsí a ještě do ní napasovat něco jako happy end a zamlčet při tom původní poslání Williama z Baskervillu.

12 27.11.2015

Po přečtení Templářského pokladu jsem se ihned vrhla na tohle jeho pokračovaní. Bylo o něco málo horší, ale asi to bude tím, že čarodějnictví pokládam za méně atraktivní než různé druhy hereze a touhy po moci jdoucí přes mrtvoly. Trochu za vlasy přitažená (i když vcelku zajímavá) zápletka se Scholastikou, rozenou z Kamence a rovněž nechápu, kvůli čemu tam vlastně byl ten úvod (Johanka a pavouci) časově spadající ještě do nebo dokonce před Templářský poklad, ale zase jsem ráda, že nejen bratři johanité ale i bratři křížovníci jsou také jen lidé a ne andělé. Oba díly jako celek považuji za pěkné čtení, doufám, že se dočkáme jejich pokračování.

3 29.10.2015

Skoro bych řekla, že by sis to měl napsat jako recenzi. Lépe by se mi pak i odpovídalo, ale i tak se o to pokusím a snad se mi i podaří něco vyvrátit.
Autorka psala svůj román už v roce 1977, tedy v době naší izolace za železnou oponou, kdy se např. předpokládalo první doložení Záviše už v roce 1262 (což je pitomost), byl podle pramenů cca o 7 až 10 let mladší než v románu je, ale tehdy se to bralo jako fakt. Podobně se to má s Egypťanem Sinuhetem (ač mě na rozdíl od Krále železného ta kniha neoslovila, stejně jako mě neoslovil Tebou vyzdvihovaný Daňkův Král bez přílby, možná kdybych se dokázala přenést přes to, jak Záviš zíral Gutě na kozy…), kde jsou nesmyslné vztahy mezi osobami, letopočty, ale je to dáno pokrokem v egyptologii po dobu, jež uplynula od napsání Waltariho románu. V případě II. poloviny 13. století až spolupráce s německými a rakouskými historiky donutila ty naše, a posléze i autory literatury faktu a beletrie změnit zažitý názor na některé věci .

Ohledně milenky Přemysla Otakara, proč hned taková ostrá slova – jistě, pravděpodobně nepocházela z rodu Kuenringů, jak se nám před mnoha staletími pokoušel namluvit František Pražský, a tak ani k „Palcéříkovu“ vybrání z fraucimoru královnou Markétou dojít nemohlo, ale autorka čerpala z kronik, nevycucala si je z prstu.
Ta láska k „Palcéříkovi“, která se v románu tolik popisuje, se dá předpokládat z toho, s jakou vehemencí se král snažil prosadit Mikuláše jako svého dědice (listy papeži žádající uznání „Palcéříkových dětí) a že Přemysl nechtěl situaci (stárnoucí manželka, mladinká milenka) nikterak měnit, až nutnost dohody s Bélou IV. (po jeho smrti mu to stejně bylo zas na nic) a to, že děti za legitimní sice papež Alexandr IV. uznal, ale zároveň jim upřel nárok na trůn, jej ke změně (potřeboval nutně dědice a od Markéty jej mít nemohl) donutilo.
Mně třeba zase vadilo, jak rychle král vzplál pro Kunhutu, ale budiž, u mužů se to občas stává. Nevydával se Přemysl před Oldřichem Sekovským náhodou za pána z Volkensteinu? Biskup Sekovský byl trochu zvláštní, třeba by mohl běhat i pěšky po Alpách, aby si odpočinul od svých povinností, oni se dříve pohybovali pěšky o mnoho více než dnes :-)) a ne vždy žádali na cestu doprovod. Ale uznávám, trochu mnoho náhod naráz.

No a teď k tomu Závišovi. Z knihy si toho po více jak deseti letech mnoho nepamatuju, ale co si pamatuju zcela bezpečně, tak to, že paní Vaňková dokázala ve své tetralogii zpodobnit v Závišovi muže, který je snem každé ženy (můj teda určitě). Mužům tohle nemusí svědčit (asi jim zase svědčí Daněk a Neužil, kteří nesvědčili mně, nebo Mařánek, jehož Záviš se mi až na výjimky zamlouval). Prostě každému, co jeho jest, z mého pohledu o mužích lépe píší ženy, o ženách zase muži. O setkání Záviše a Přemysla nemáme opravdu přesvědčivý doklad. Toť fakt, to ale neznamená, že se setkat nemohli, ba naopak pravděpodobné jejich setkání je, pokud při narovnání (spor o majetky) mezi Závišem (už píšícím se z Falkenštejna) a pasovským biskupem Petrem dohaduje český král den a místo setkání (a o tom doklad máme). Záviš rozhodně kontroverzní postavou je, ale zejména proto, že ji z něj udělala Zbraslavská kronika, která se zase pokoušela ospravedlnit jednání krále Václava vůči svému nevlastnímu otci. Co se týče odboje proti Přemyslovi, je jisté, že Vítkovci se proti němu postavili v momentě, kdy to nejméně potřeboval, ale jednak Záviš pravděpodobně vůbec v jejich čele nestál (spíše Ojíř z Lomnice a Svin nebo Oldřich z Hradce) a jednak povstání mohlo být jistým (a možná i jediným) Božím soudem, pokud chtěli odporovat králi. A já sama navíc v tom, že chtěli své svobody (my je dnes chceme taky) nic špatného nevidím, ať už k odboji měli jakýkoliv důvod (třeba stát se svobodnými říšskými pány) nebo jakkoli malé právo z hlediska tehdejší doby. Navíc Přemysl, když bojoval proti Rudolfovi, římskému králi (a nezvrtnout se to i císaři), jemuž byl povinován sice ne vyloženě poslušností, ale aspoň loajalitou (nepřeceňujme Zlatou bulu sicilskou), rozhodně jsme na Říši byli dost závislí. Ale to už je všechno na diskusi jinde.

7 27.10.2015

Tak jako mě před léty posadil na zadek Rytíř zelené růže, tak to už se neopakovalo, ale četlo se mi to moc dobře - postav tam tolik, abych se v nich ztrácela, rozhodně nebylo, mělo to hlavu i patu, ale hlavně jsem mohla sympatizovat s postavami příběhu - bratrem johanitou, pacholkem Güntherem, chlapcem Hermanem, ale zejména s mojí oblíbenou Richenzou, česky Rejčkou. Paní Koubková rozhodně psát umí, jak už několikrát potvrdila. A hned půjdu číst druhý díl - Znesvěcený hrob.

4 26.10.2015

Docela dobrý a čtivý popis bitev u Suchých Krut a u Kresčaku. Snad někdy najdu čas i na přečtení těch dalších, k nimž jsem se zatím (bohužel) nedostala

30.09.2015

Hned po zakoupení prvního vydání čteno v autobuse, dokonce snad ve stoje na dálnici (tenkrát to ještě bylo možné), každopádně uvnitř autobusu nesvítila žádná světla. Přesto jsem se od knihy nemohla vůbec odtrhnout, dokud jsem ji (za ničení svých už i tak dost špatných očí) nedočetla... A tak mi asi unikla ta citace Petrarcy, kterou zcela správně nepřehlédla kolegyňka Vojslava komentující hned přede mnou.

2 15.09.2015