Elevant komentáře u knih

Král Oidipús je nesmrtelnou tragédií, jež po tisíce let inspiruje stále nové tvůrce a myslitele. Už kvůli této její hodnotě by ji měl každý znát.

"V tragickém díle vnímám osud vždy lépe v podobě logiky a přirozenosti. Oidipův osud je předem ohlášen. Je nadpřirozeně rozhodnuto, že se dopustí vraždy a incestu. Drama se usilovně snaží předvést logický systém, který od dedukce k dedukci dovrší hrdinovo neštěstí. Prostě oznámit tento neobvyklý osud není vůbec strašlivé, protože je to nepravděpodobné. Ukáže-li se nám však nezbytnost v rámci každodenního života, v rámci společnosti, státu, důvěrně známých emocí, pak je hrůza stvrzena. V této vzpouře, jež otřásá člověkem a dává mu prohlásit: "To není možné," je již obsažena beznadějná jistota, že "to" je možné."

- Albert Camus: Mýtus o Sisyfovi

U této knihy jsem zpozoroval určité nedostatly: předně nedostatky ve formě (na vině ovšem může být překlad), například nadužívání rétorických otázek a patos. Dále k obsahu knihy: autorka se zaměřuje jen na určité aspekty, například feministická hnutí pod vedením de Beauvoir, kdežto jiné zcela opomíjí (Sartrovo utváření existencialistické filosofie). Ve výsledku tedy kniha předkládá obraz "Milenců" takových, jak se projevovaly zejména ve veřejném dění. A neboť se autorka tohoto dění přímo účastnila, čtenář musí počítat s tím, že jsou fakta v knize podbarvena jejími názory, a to někdy velmi značně (viz pasáž o Paulu Claudelovy).
Navzdory nedostatkům se však jedná o bohaté a poměrně zasvěcené vyprávění o životních osudech předních existenciálních myslitelů. A protože knih na podobná témata bylo do českého jazyka přeloženo dosud příliš málo, tak tuto velmi oceňuji.

2 09.09.2020

Ve chvíli, kdy píši komentář ke knize Začátečníce, se mi do rukou nedostala její redigovabá verze O čem mluvíme když atd. , takže nemohu porovnávat. Ale ve skutečnosti se nedokáži dost dobře představit zkrácené verze povídek, které Začátečníci obsahují, neboť už tak jsou tyto Carverovy texty vydestilované do maximální výstižnosti a křišťálové čistoty. Mám dojem, že všechma slova jsou tam, kde mají být a autor mistrně vystihuje moment, kdy povídku začít a kdy skončit. U Caeverových textů si ptavděpodobně nikdo nemůže stěžovat, že by v nich bylo čehokoliv příliš, na druhou stranu zde ničeho není ani málo. Tento soubor povídek je v perfektní rovnováze.

Mimochodem, ty nejzdařilejší:
1. Řeknu ženským, že vyrážíme
2. Kutilové
3. Příjemná maličkost
4. Nemluva

2 17.08.2020

Autorčin styl je velmi básnický, ačkoliv se rozhodně nevyznačuje poetickou jemností. Naopak, typické je až nadsazené nářečí, surový jazyk se spoustou kontrastů a neomalená hra se slovy. Bohužel, tyto stylistické zvlášnosti jsou na jistých místech vyzdvihovány až přez únosnou mez a působí poté nevyhnutelně samoúčelně.
Co se týče obsahu jednotlivých povídek, je můj objektivní názor velmi kolísavý. Poměrně lineární vyprávění se tu střídají a fragmentovanými a abstraktnímy texty. Takřka po každém dalším přečtením určitých povídek se můj dojem z nich a názor na ně měnil. Nicméně se v souboru nacházejí povídky, jejichž námět je na hrabě sdělnosti a samotný text na pokraji významů, a ty pro mne stále zůstávají nepřístupné: mým typickým dojmem z nich je jejich domnělé určení pro vnitřní okruh uměleckých kruhů.

2 15.08.2020

Čechov za svůj život důvěrně poznal člověka, jeho tužby a strasti. Nevyhnutelná tragikomičnost života, osudu nebo jekkoliv tomu hodláme říkat, která zmítá s protagonisty jeho příběhů, je patrná i v mistrovském dramatu Racek. Protože jeho samotné jméno je podobenství, nachází se na jeho stranách mnoho dalších takových, více či méně skutečných. Pravdou však zůstává, že primárně se jedná o příběh lidí, kteří touží a nedostávají. V tomto aspektu lidství, které tu Čechov ukazuje, se jistě shlíží mnoho čtenářů, ke kterým Racek promlouvá jejich jazykem. Já sám se s notnou dávkou ješitnosti vidím v Treplevovy.

2 10.08.2020

Kniha se záhadným názvem Baby Jane je obrazem vztahu dvou duševně nemocných žen vykresleném na pozadí undergroundu města Helsinek. O kultuře ve Finsku a v jeho hlavním městě nevím zhola nic, takže v tomto směru nemám moc co dodat. Takže k ostatním aspektům knihy: autorčin styl vyprávění mi přišel ze všeho nejvíce náznakový a v jeho naznačených větách poněkud zaniká psychologie postav, na kterou měl být kladen důraz, ale bohužel je spíše šablonovitá a neúplná. Po určitém počtu stránek dochází k rozbití chronologického děje a kniha se stává skládačkou (nebo zrcadlovým bludištěm, takový dojem jsem měl já. A tohoto zvláštního přirovnání používám v nejlepším slova smyslu). Také jsou do techtu zařazeny texty autorčiných oblíbených písní, které se více či méně vztahují k tématu. Výsledný dojem je tedy lehce postmoderní.
Summa summarum Baby Jane se mezi romány zaměřenými na duševně narušené protagonisty (což je mnou vyhledávané letní čtení) řadí k lepšímu průměru.

2 09.08.2020

Nonsensové miniatury, které podávají z první ruky svědectví o době, která nedávala smysl. Ve svých povídkách Charms vystihuje atmosféru porevolučního Ruska, člověka však mohou oslovit i dnes, neboť jsou stále velmi výmluvné. Jsou totiž nesmyslné, poťouchlé, paradoxní a temné... stejně jako život sám.

2 21.07.2020

Spíše průměrná antologie, která sází na jistotu s klasickými hororovými povídkami a nepouští se do experimentů. Jako většina antologií, které se mi dostaly do rukou, i tato je subjektivně nevyvážená: vedle skvostně srdceryvné povídky Sama doma je tu mimořádně špatně napsaná povídka Na kolejích stála... Mimo to jsem neobjevil vodící linku, která by měla povídky tematicky sdružovat pod štítkem "může se to stát i vám". Pravdou je, že povídky jsou velmi různorodé a na své si přijdou asi všichni milovníci žánru, nicméně málokoho asi skutečně nadchne kniha jako celek.

2 16.07.2020

Zvláštní miniatury balancijící na pomezí moderního hororu, starších duchařských příběhů, klasických pohádek, magického realismu a ruského naturalismu. Autorka doslova překonává všechny hranice, mate čtenáře, používá mnohoznačné náznaky a komponuje složité a magické ze střípků.

2 25.06.2020

Ostrov Sukkwan je příběh o zániku duší dvou lidí na pozadí aljašské divočiny.

Prostředí ostrova Sukkwan, na kterém se
děj odehrává, je nedílnou součástí knihy. Je autorem popisováno jako nehostinná divočina, přispívající k duševnímu rozkladu otce a syna, kteří na ostrově pobývají v opuštěném srubu, v dobrovolné izolaci.
První část knihy je vyprávěna z pohledu syna, který trpí pocitem viny a zůstává na ostrově pouze kvůli své zodpovědnosti za labilního otce.
Druhá část je vyprávě na z pohledu otce, který trpí pocitem viny, že přivedl syna na nehostinné místo, ve kterém se otcovy depresívní stavy ještě prohlubují. Vztah otce se synem se tedy nevyhnutelně rozpadá a směřuje k tragédii.

Z doslovu vyplývá, že v Ostrově Sukkwan se autor vyrovnává se svými rodinnými tragédiemi - několik členů jeho vlastní rodiny,včetně jeho otce, spáchalo sebevraždu - a autorrozepisuke alternativní osudy své rodiny, kdyby se snaf něco stalo jinak. Po přečtení doslovu, který se tímto autorovým příběhem zabývá, kniha tedy dostává úplně nivý rozměr.

2 05.06.2020

Překladatel Tomáš korbař měl zřejmě své důvody, proč tyto povídky nezařadil do kultovní antologie Tichá hrůza, na kterou má Opičí tlapka navazovat. Tyto povídky z mého pohledu nedosahují kvalit Tiché hrůzy, nicméně k zahození rozhodně nejsou. Ze začátku na mne půsbily dojmem lepšího průměru, ale asi v polovině jsem narazil na povídku Poslední seance, a všechny další povídky včetně ní mne zaujaly mnohem více než první část knihy. Nevím, jestli je to jen můj dojem, či jestli je druhá polovina zkrátka lepší, ale povídky jako Harry nebo Draculův host byly velmi dobré. Ale parodoxně povídka, která se mi líbila zdaleka nejvíc, nebyla nijak zvlášť kvalitní. Poslední seance je krátký text vystavěný na idiot-plotu, naprosto předvýdatelný a nijak zvlášť děsivý. Přesto mne zaujala a spíš, než že by mne vyděsil, mne dojal. Nevím proč, ale myslím že si ho budu pamatovat ještě dlouho.

2 01.06.2020

Krásné. Stručně řečeno.
Hamlet je hra o pomstě, o odpuštění, o osudovosti. Je to milostná hra, detektivka, také tragédie v nejčistčím slova smyslu...
Obdivuji překladatele E. A. Saudka a doufám, že se brzy seznámím také s Hilského moderním překladem.

Na Toussainta a jeho nový nový román jsem byl velmi zvědavý, protože podle toho, co jsem o něm četl, by to měl být velmi zajímavý a zábavný literární experiment. A taky byl. Ještě bych měl podotknout, že knihu jsem se rozhodl přečíst ve vaně, což mi pomohlo se vžít do děje.
Říkám děj, ale v této knize se děj vlastně nenachází. Spíšje to souhrn okamžiků, buddhistická interpretace času, kdy se vše děje právě teď, vše je provázané a přitom bez kontinuity. Právě struktura času je v knize velmi zajímavá, protože scelá kniha je dokonale zacyklená. S poslednístránkou jsem nabyl dojmu, že tento cyklus k něčemu směřuje, a že celá kniha byla jen bezvýznamnou odbočkou od cesty, kterou se bezejmenný protagonista ubírá. Ale není to tak, nic víc než to, co nám bylo ukázáno, není. Celý protagonistův život jsou jen banality b7dící dojem, že snad k něčemu směřují, ale nakpnec se zacyklí ajediné východisko zbezútěšnosti je rozptýlit se, zalézt si do vany s teplou vodou a číst si. Teď mě napadá, že právě v tom Toussaintova kniha věrně zpodobňuje všední lidský život. I můj, vždyť co jsem včera dělal?
Četl si ve vaně Koupelnu.

2 24.04.2020

Skutečně zajímavá kniha, která pokládá základní principy humanistické psychologie. Ačkoliv sám s určitými hypotézami nesouhlasím, zdá se mi tato kniha inteligentní, poučná a důležitá. Také je nevšední tím, že soustřeďuje pozornost na sebeaktualizované jedince, tedy na ty, kteří dosáhli vyššího stupně duševního vývoje. Tímto je tahle kniha povznášející, že nezabředává do duševního bahna, které se v nás podle mnoha psychologů skrývá. Na druhou stranu, někdo se tam zabředává rád. Třeba já, takže si po Maslowovi přečtu pro změnu zase Freuda.

2 18.03.2020

Ukázkový příklad antické tragédie. Typický jazyk, archetypální postavy, nějáké ty sebevraždy.
Jako mnohým se mi kniha dostala do rukou jako povinná četba a velmi se mi líbila. V určitých aspektech navazuje na Krále Oidipa, proto doporučuji si Antigoné přečíst teprve po něm. Po Oidipovy je tato kniha mé druhé setkání se Sofoklem i s řeckou tragédií jako takovou, a určitě není poslední.

2 17.03.2020

Hned po otevření knihy si čtenář všimne zvláštního literárního stylu - di Benedetto píše v první osobě, ale naprosto nezaujetým tónem, jako by si hlavní postava/vypravěč držel odstup od toho, co se kolem něj děje, popisuje děj lakonicky a stroze. V důsleku pohnutého děje knihy tedy vyvstává dojem, že si před čtenenářem vypravěč nebere servítky - říká mu to, jak to je, a klidně ho nechává v úžasu zírat do knihy, a číst dál.
Název knihy, Sebevrazi, je všeříkající. Téma sebevraždy prostupuje každou stránkou a di Benedetto se ptá, je sebevražda zbabělost? (odpovídá nám Kierkegaard: "Budiž, je to zbabělost, alevyžaduje velkou odvahu"). Je sebevražda sobecká? Nemorální? Rozumná? Je to vražda? A snad nejzávažnější otázka, ta, která se dává tušit od začátku....co se takhle zabít?

2 17.03.2020

Ve své společensko-kritické konverzační veselohře Shaw, skvostný archetyp naštvaného Ira, s úspěchem tepe do všech sociálních vrstev od smetánky po proletáře Tottenhamské ulice, ale k nerovnosti se vyjadřuje z hlediska možnosti přechodu z jedné vrstvy do druhé, a tím se dotýká svízelných témat jako determinace člověka, stálost jeho místa ve společnosti, určující faktor prostředí... jak to vyjádřil pan Doolittle: "Máte na vybranou mezi Schýlou chudobince a Charibdou měšťácký třídy". Přes svoje ambice vyjádřit se k podobným otázkám se hra nesnižuje k přílišné didaktičnosti (na rozdíl od, jak jsem vyrozuměl nikoliv z vlastní zkušenosti, Shawových méně populárních dramat - co čekat od člověka, který tvrdí, že umění musí být didaktické – jistě, jako každá forma komunikace by i ono mělo obohacovat a rozšiřovat obzor, ale pokud se snaží vychovávat a poučovat, jako umění selhává) stejně tak jako nesklouzává k schematičnosti – postavy jsou plnokrevné a uvěřitelné, i když lehce stylizované, asi jako u Wilda, srší slovním vtipem, místy geniálním (oslovení "kedlubnový chráste!" si vypůjčuji pro osobní potřebu), ale tahle legrace má svoje poselství, spíše moralizující: "LÍZA: Prodávala jsem kytky. Neprodávala jsem sebe. Vy jste ze mě udělal dámu – takže nic jiného prodávat nesmím. Měl jste mě nechat tam, kde jste mě našel."
Čtenáři a mnohému divadelnímu režisérovi musí četbu znepříjemňovat Shaw, tak trochu težěo se vyrovnávající s útvarem divadelní hry a jeho limity. Scénické poznámky jsou bezprecedentně (ale co já vím) rozsáhlé a tento prostor vyplňují jména malířů z jonesovské partie Grosvenor Gallerie, jejichž oleje má v bytě paní Higginsová, v bytě zařízeném dle vkusu Morrise a Berne Jonese, s jedinou krajinkou od Cecila Lawsona, rubensovské velikosti. Et cetera. Ovšem nejpamátnější je jedna z mnoha poznámek vykreslujících rozpoložení postav, které zřejmě není patrné z jejich slov. Tato poznámka se týká Lízy, vedoucí spor s Highinsem: "saje jeho pocity jako nektar a dopaluje ho dál, aby dostala větší dávku". Měl jsem příležitost porovnat, a skutečně ani v angličtině nezní věta o nic lépe. Ambivalentní pocity (resp. nektar) ve mě vyvolává autorův doslov. Plně souhlasím s tím, že případný sňatek Highinse s Lízou je zcela očividně nelogický, nepravděpodobný a narušuje vyznění hry, a není vinou Shawa, že jím byla poskvrněna leckterá inscenace a adaptace – Shaw přirozeně protestuje, jenže protest mohl být vyjádřen v novinách, v právním dokumentu, snad i krátkou zmínkou v samotném díle, ale nezdá se mi přijatelných 15 stránek líčení dalších osudů postav, vyfabulovaných ze závěru hry, ale s dějem již nesouvisející. Takovýto text nijak nezapadá do dramatického konceptu a navíc je podkopáván tvrzením pisatele, že to, co se v něm píše, bylo vykresleno již v samotné hře jako nevyhnutelný a jediný přirozený vývoj událostí – je-li třeba toto napsat, není tomu tak.

1 21.02.2022

Zábranovy Básně a povídky jsou pro mě jeden z nejdůležitějších nakladatelských počinů roku 2021 u nás. Je potěšitelné vlastnit v jednom úhledném svazku klíčovou část Zábranovy původní poesie a prózy - bezmála 600 stran textu je tu doplněn skutečně rozsáhlým a erudovaným komentářem, v němž je vysvětlována motivace editorů při sestavování výboru, které bylo problematické, protože Zábrana za sebou nenechal ucelené dílo, ale částečně fragmentální, nedefinitivní rukopisy, dále jsou v něm obsaženy škrty a varianty, charakteristika rukopisů a poznámkový aparát. Editorská úprava splňuje vysoký standard České knižnice, zdá se, ve vsech ohledech. Vkusná je i nová, aktualizovaná grafická úprava, v níž vycházejí poslední svazky této edice - na tento byl použit výřez z obrazu Mikuláše Medka, Zábranova přítele a současníka (důvod pro zvolení právě tohoto umělce je blíže vysvětlen na předsádce knihy). Česká knižnice tak navazuje na tradici jiných reprezentativních edic, například již zaniklé Světové knihovny Odeon, když jednotící design knih zpestřuje obrazy umělců, kteří generačně či tematicky souvisí s autory.
Za uplynulý rok jsem se s Janem Zábranou seznámil (to je to pravé slovo) prostřednictvím výboru z deníků Celý život, který mi zahrál na tu správnou, velmi osobní strunu, takže když jsem se nyní po Vánocích pustil do Básní a povídek, měl jsem pocit, že vím, do čeho jdu, i když jsem od tohoto autora (a především básníka) dosud žádné verše nečetl – krom těch, které jsou roztroušeny mezi deníkovými zápisy. Není možné poměřovat, jestli jsou literárně a historicky důležitější Zábranovy deníky, nebo básně, pravda však je, že po stálém pročítání Celého života jsem si vypěstoval lehce nevkusný zvyk referovat o jeho pisateli jako o "Honzovi" (nejen známka důvěrnosti, ale možná i jistého druhu identifikace s J. Z., protože Jan jest jméno mé).
Zábranova poesie má silné autobiografické prvky (především sbírka Zeď vzpomínek, což by klidně mohl být alternativní název pro Celý život), tahle tendence je ještě silnější v povídkách, jejichž vypravěč se nezřídka otevřeně identifikuje s pisatelem, takže jsem se nemýlil, když jsem tušil, že motivy z deníků se budou prolínat celým Zábranovým dílem, které je proto nezaměnitelné. Jedním z takových nezaměnitelných motivů je všední zkušenost, každodennost rámcovaná komunistickou totalitou, která umrtvuje kulturu i myšlení, v horším případě cítění, splývá v jednolitou zeď činností, v pásmo infinitivů, v nepřetržitý polospánek, který chrání před zoufalstvím z absurdity takového života. Tato zkušenost je mistrovsky uplatněna v polytematické básni č. 90 ze sbírky Utkvělé černé ikony, podle jejíž prvních a posledních řádků dostala kniha Celý život svůj název. Dalším důležitým motivem je zmíněný totalitní režim, za jehož vlády Zábranovy texty vznikaly. Mohu-li to říct úplně bez obalu, Zábrana považoval komunisty za zásadní příčinu "posranosti svýho života." S biologickými sklony k depresím k tomu je pochopitelné, že ve své době velmi trpěl ("sebevrazi jsou moji odvážnější bratři" – jeden citát z deníků za všechny). Pro nás je štěstí, že vůbec psal, když po krátkém období v 60. letech neměl šanci být publikován jinak než jako překladatel. I když se režimu nikdy nepodařilo Zábranu zlomit, a dokonce ani ohnout tak jako například L. Fukse (či co se to tenkrát stalo) a mnoho dalších, skutečností je, že v pozdějších letech svého života se poddal rezignaci, nekladl odpor, záměrně se nezapojoval do disentu ani undergroundu, důvodem zřejmě bylo naprosté vyčerpání. Sil i vyhlídek na lepší budoucnost. Jiří Žák tento stav popisuje slovy "účastná neúčast", což je do jisté míry výstižné, i když velmi shovívavé a čpí to alibismem... Ruku v ruce se zkušeností s totalitou jde malší motiv, který se nejlépe promítl v povídkách Srdce ženy a Psovod Gerža – odcizení. Navzdory tomu, že jsou Zábranovy texty zalidněny postavami z jeho skutečného života (Eva, "Helmuth", Jungwirth...), se kterými se často a aktivně stýkal, táhne se jeho dílem pocit osamění a vykořenění. Krom přirozeného distancování od vlastního národ a nemála neblahých milostných vztahů se tu podepsalo i to, že byl nucen pracovat v továrnách, ve smaltovnách, mezi pražskými dělníky, na úkor studií a zapojování do kulturního dění. Tohle pracovní prostředí je asi nejdůležitějším námětem povídek, ve kterých proto vystupují postavy, s nimiž se Zábrana v té době stýkal, ale mezi něž nikdy, jak tomu dává bez špetky patosu pociťovat, nikdy nepatřil.
Dílo Jana Zábrany je specifické svědectví o jednom období naší historie, na které se nemá zapomenout – to říká mnoho lidí a není to o nic menší pravda, než že jeho básně, povídky a deníky tvoří upřímný, bezprostřední portrét jedné osobnosti, která vynikala nejenom svým neobyčejným básnickým talentem.

"Nikde jediná stopa naděje,
nikde jediná stopa zoufalství.
Šaty se leskly deštěm, nadouvaly větrem
a zástup, vyvátý z nádraží,
se v deštu a větru podobal listnatým lesům.

Přehlídka krátkých filmů."

(str. 250)

1 02.01.2022

Obraz Martina Blaskowitze je dobře napsaná novela. Je. Ale pokud jste četli nějáké další Ladislavy Fukse (mám na mysli jeho tvorbu před rokem 1968), což je pravděpodobné, protože proč by u tohoto autora někdo začínal Obrazem Martina Blaskowitze, tak vám možná tak jako mě připadalo, že tu něco schází. Pokusím se vystihnout, oč jde:
Nenápadný půvab Fuksův - a na toto slovo kladu důraz, protože jeho knihy jsou velmi půvabné, asi jako mrtví hlodavci, jejichž srst ještě neztratila hebkost - tkví ve zvláštními a zkušenému čtenáři nezaměnitelném stylu psaní, který, využívaje jaksi rozrušené stavby vět, pečlivě volených knižních výrazů a plynulého tempa navozuje pocit melancholické poetičnosti plné pokřivených a rozmlžených obrazů, kterými se často line klasicistní hudba. Díky této zvláštní poetičnosti, která prostupuje i do samotného děje knihy, se zdá, že Fuks je autor především fantastický. I když jeho náměty nemusí být nereálné, nikdy nepůsobí realisticky, a ani se o to nesnaží. Obraz Martina Blaskowitze je jiný, je docela realistický. Prolínají se v něm dvě roviny vyprávění, první je v ich-formě a vypravěčem je hlavní hrdina knihy, druhá má totožnou fokalizaci, ale představuje příběh, který vypravěč jako hlavní hrdina svého vyprávění vypráví jinému protagonistovi. Klidně si tu větu přečtěte ještě jednou. Jde v podstatě o rovinu přítomnosti a rovinu minulosti (i když především z první a poslední věty novely usuzujeme, že se celý děj odehrál z pohledu vypravěče již velmi dávno). Jedním z efektů této kompozice je, že se do popředí dostává hovorová řeč postav, a nějáká melancholická poetika převážně ustupuje do pozadí.
Další jev typický pro Fuksovu prózu je hra se čtenářem. Ten je neustále maten, všechny indicie roztroušené na scéně vedou k jednomu rozuzlení, které se nakonec ukáže jako chybné, jindy veškeré náznaky vedou k jednomu rozuzlení, ale čtenáři se to už zdá příliš přímočaré, než aby to byla pravda, a nakonec to je přesně tak, jak si myslel, takže je opět překvapen, i když jde o překvapení paradoxní. Jindy je překvapující absence jakéhokoliv rozuzlení. V této knize se děj ubírá vpřed po jedné přímé linii, která může skončit dvěma způsoby. Buď jedna z postav, Daniel Potocký, zemře rukou vypravěče Michala, anebo nezemře. Skutečná otázka, kterou se čtenář aktivně zabývá, je tak, jak zemřela postava, o jejíž smrti se dozvídáme hned úvodem. Tou postavou je Martin Blaskowitz, jehož život Danieli Potockému líčí náš vypravěč. Toto vyprávění tvoří jádro knihy a v něm se skrývá jedna nová originální hra se čtenářem, která se liší od těch jichž zmíněných, ale je neméně zábavná: když Michal vypráví Potockému příběh Martina Blaskowitze, dělá tak pod záminkou, že se jedná o námět na knihu, který mu chce poskytnout ke zpracování (skutečná záminka je ovšem konfrontace Potockého s jeho minulostí). Vypravěč tak do příběhu neustále zasahuje, komentuje ho, a posuzuje, jak by měl být vyprávěn, jaká je jeho kompozice, jaký je smysl postav a jejich činů; Ladislav Fuks nám ironicka vykládá, jak píše knihu.
Už jsem zmínil, že skutečnou motivací vyprávění o Martinu Blaskowitzovi je konfrontace Potockého s jeho minulostí. Konkrétně s tím, co činil za protektorátu. Kdo zná Fukse, ví, že druhá světová válka, a především Holocaust, jsou častým pozadím, na němž se odehrává děj jeho nejvýznamnějších knih a povídek. Zároveň se v nich ale prakticky nikdy nedozvíme o této době nic konkrétního, jde skutečně jen o velmi efektivní, všudypřítomnou kulisu, před níž se vlastní děj odehrává, ale bez níž by se odehrávat nemohl. Většinou je tato kulisa zobrazena v náznacích, jako cosi velkého, nepochopitelného a zlovolného, co zasahuje do života postav, ohrožuje jejich životy a pokřivuje myšlení. Vnucuje se srovnání s jiným českým autorem, který má s Fuksem mnoho společného, s Kafkou. Čím je u Franze Kafky Zámek a jeho vedení nebo úřad, který vede Proces s nešťastným K., tím je u Ladislava Fukse válka a fašisté. V této novele je válka zobrazena netradičně realisticky, s náležitými historickými reáliemi. Klíčovou roli zde hraje například bombardování Drážďan. Filosofické interpretace ustupují ději zasazenému do zcela konkrétních historických kulis, které se objevují u nepočítaně jiných historických románů. Kromě morálního stanoviska, který vypravěč chová k událostem, které líčí i ke svému posluchači, se kniha zabývá plynutím času, silný je motiv pomsty a úsilí o napravení, které je konfrontováno s marností touhy dosáhnout na minulost, ze které dnes zbylo jen vyprávění a jeden obraz. Téma časovosti se uzavírá v kýčovitém klimaxu, který jepřímým rozhovorem minulosti s přítomností: "Setkáme se, jako se setkávají dřívější molekuly a atomy, najdeme se, jako se nacházejí někdejší myšlenky a vědomí, poznáme se, jako se vzájemně poznává vše, co spojovala láska a proudí v toku nekonečného, nepomíjejícího a nezničitelného života." (Str. 134)
Obraz Martina Blaskowitze není vrcholné dílo Ladislava Fukse. Ale řadíme jej k tomu lepšímu, co tento autor napsal, což je čestné místo.

1 27.11.2021

"Tenkrát ještě stála stará Šumava plna velebnosti, bujnosti, melancholie a hrůzy."
Především je v těchto povídkách znát všudypřítomný pocit melancholie, prosakující mlžnými lesy Šumavy, který jako by přecházel i na jejich obyvatele, i na samotného autora. Mimořádně evokativní popisy temné a tajemné krajiny jsou umocněny autorovým jazykem, dnes již archaickým, kypícím stylistyckými i mluvnickými zvlášnostmi, vázanými jak na region, tak na osobitost Klostermannova stylu. Tento styl je vskutku vytříbený, zvláště vyniká čtený pomalu a nahlas. Slova se kupí jen zvolna, aby vystavěla atmosféru, zvolna odvíjí se i příběh. Ten bývá většinou zkratkovitý, dalo by se říci věcný, přesto si udržuje ono volné tempo.
Za zmínku stojí též mimořádně dobře provedená (typo)grafická úprava a kvalitní plátěná vazba, které má na svědomí Nikola Klímová, stojící zároveň v čele tohoto malého nakladatelství. Každá povídka je zde uvedena ilustrací Jindřicha Janíčka, která skvěle ladí s celkovou koncepcí knihy.

1 30.05.2021