Elevant komentáře u knih

Jistě, Lakomec je historicky důležitá hra, významné dílo z období klasicismu, ale pokud se odkloníme od její literárně-historické stránky, jedná se z mého pohledu o přímočaré a nepříliš zajímavé dílo. Tím nechci říct, že není zábavné, ono totiž zábavné je, ale asi jako takové malé bezvýznamné rozptýlení na líné letní odpoledne. Je snad až příliš nekomplikované a přímočaré a zakončení mne jednobuše zklamalo. Chápu, že Molièrova hra si žádala šťastný konec, a toho šlo dosáhnout jen pomocí deus ex machina, protože jinak by vyžadovalo změnu charakterů postav a jejich motivací, což by bylo nemyslitelné.
Mimochodem, při četbě Lakomce mi přicházely na mysl podobnosti s Komedií o hrnci od Plauta, zejména v Harpagonových psychotických monolozích. V doslovu jsem se poté dočetl, že Molière se Plautem skutečně inspiroval. To zřejmě vypovídá něco o lakomství jako o nadčasovém literárním námětu.

3 22.04.2020

Nemám výhrady. Kniha je stručným a dobře napsaným přehledem těch nejlepších seriálů. Sice je zde jen fikce, kapitoly s dokumentárnímy seriály chybí, stejně jako talk show a skeče, což sice knihu poněkud ochuzuje, ale zřemě by jejich zařazení bylo narušením struktury knihy, jak to autor naznačuje v předmluvě.
I přes to je kniha užitečná, vždycky když se rozhoduji, jaký seriál začít sledovat, ze všeho nejdřív sáhnu po této knize a balíčku samolepících záložek...
Vlastně je tady ještě jedna důležitá věc, a sice že podobné publikace z podstaty obsahují zastaralé údaje téměř okamžitě po jejich vydání. První vydání této knihy neobsahuje seriály natočené po roce 2018, které by si jinak místo v knize určitě našly. Nicméně takový problém je nevyhnutelný a knize neubírá na kvalitě.

3 09.04.2020

Hry Václava Havla jsou určitě nejvýznamnějším českým příspěvkem světovému absurdnímu divadlu. Largo Desolato sice leží ve stínu skvostů jako Audience a Vernisáž, ale co do kvality se jim vyrovná, o čemž svědčí i její úspěch v zahraničí v době, kdy náš stát ještě nezvládl Havlovu tvorbu ocenit.
Largo Desolato je, tak jako množství dalších her, provázáno s Havlovými peripetiemi v tehdejší totalitní době. Havel jej napsal po svém několikaletém uvěznění, a tuto dvou zkušenost uplatňuje prostřednictvím filosofa Kopřivy, který je v průběhu hry systematicky psychicky devastován nejistotou. Hrozí mu totiž, že ho "oni" odvedou, ale zároveň je možné, že zůstane svobodný a "oni " ho nechají na pokoji. Nicméně tahle nejistota, pramenící ze ztráty snad všech životních jistot, je zřejmě podle závěru knihy horší než cokoli, čím mu "oni " hrozí. Ubohý kopřova.

Já, jako milovník absurdního dramatu, jsem si Largo Desolato nevyhnutelně zamiloval. Je zde skvěle vykreslena hrdinova bezmoc a úzkost z očekávání, podobně jako v Beckettově Čekání na Godota, ale zde je částečně převrácena. V Godotovi hlavní hrdinové marní čas, protože čekají na lepší zítřky, které jim Godot přinese, v Largo Desolato hlavní hrdina neví, co má očekávat -neboť kafkovští úředníci, kteří vyřizují jeho záležitosti, věci matou. Neví, co s ním bude dál, a pomalu se v této absurdní situaci dostává do naprosto desolátního stavu.

3 09.04.2020

Když jsem četl Spánek, přicházely mi na mysl podobnosti s jinou Murakamiho povídkou, Útok na pekárnu. V obou těchto povídkách se objevují změněné tělesné stavy, přesněji insomnie v jedné a neukojitelný hlad v druhé povídce, a v obou povídkách fungují symbolicky jako fyzický projen určité duševní krize. Ve Spánku je hlavní protagonistka polapená bezútěšným stereotypem, který ji pomalu otravuje, a jako vysvobození se dostaví nespavost, ale bez nepříjemných následků, jako je únava. Díky tomu se jí otvírá zcela nový svět, ve kterém je jako jediná vzhůru a získává naprostou svobodu. Takové osvobození má ale za následek taky odcizení od světa a nemusí jí nutně přinést štěstí. Ze závěru povídky mám dokonce dojem, že Murakami chtěl ukázat, jak destruktívní může být.

3 06.04.2020

G. G. Márquez zde hraje svou vlastní hru, a člověk na ni musí přistoupit, aby si jeho povídky užil. Tahle kniha nepřipomíná nic, co jsem zatím četl, nejspíš proto, že v žánru magického realismu namám moc knih načtených. Márqueze znám z učebnic jako "významného představitele magického realismu", a chtěl jsem vědět, co to vlastně znamená. Nedovedl jsem si představit, jak magický realismus v literatuře vypadá. Teď, když jsem se s ním seznámil, jsem zjistil jak je krásný. Márquézova kniha ůžasně popisuje svět, do kterého prostupuje něco víc, něco kouzelného, trochu absurdního a přitom naprosto přirozeného. Márquez se neodprošťuje od reálného světa, pouze ma dává další rozměr. Při četbě se mi vybavily malby Fridy Kahlo, které mají podobnou atmosféru.
Jelikož se jedná o povídkovou zbírku, dá se předpokládat, že nebude úplně vyvýžená. Některé povídky jsou vyloženě magické, například Světlo je jako voda, a ty na mě udělaly nejsilnější dojem. Další se od reality tolik neodprošťují, ale přesto čímsi boří její zákony, například povídka Světec. Ty nejsou o nic horší. Pak tu máme jednu povídku s názvem Srpnová strašidla, ze které jsem poměrně rozpačitý. Příjemně se čte, ale její námět je naprosto tuctový a a ani jeho zoracování není nikterak zajímavé. Abych pravdu řekl, zdá se mi jako by tato povídka popírala autorovu vlastní předmluvu.

S knihami od Biancy Bellové mám zatím jen dobré zkušenosti, a Sentimentální román není vyjímkou. Sice lze poznat, že se jedná o autorčinu prvotinu, strukturu knihy nemá tak vypilovanoz jako u svých pozdější prací a občas jde zkrátka tou nejjednodušší cestou, nicméně to zcela vyvažuje svým úchvatným stylem psaní. Ten je drsný a surový, bez příkras, na druhou stranu však má silný emocionální náboj a výborně vystihuje náladu knihy. To, že je příběh vyprávěn v ich formě střídavědvěma postavami pomáhá osvětlovat pohnutky, které hýbou postavami, a protože jejich osudy se proplétají, nabízí tento postup čtenáři hned dvě perspektivy, jakými jze na knižní svět nazírat - obě diametrálně odlišné. I když je pravda, že časté střídání vypravěčů vyvolává schizofrenní pocit a i přes svůj dramatický efekt riskuje roztříštění celé novely.

Jen stále nemůžu přijít na to, jestli je tento román (nebo spíš novella) skutečně sentimentální...

3 23.03.2020

Začnu oklikou. Trvalo mi dvě léta, než jsem svého Demiana poprvé vytáhl z knihovny - tolik jsem se na něj těšil: Nietzsche jsem začal číst v patnácti, dal si nohy na lavici, otevřel Genealogii morálky a samozřejmě se při tom cítil ohromě cool. Tou dobou jsem vyrůstal ze svého preudobuddhismu, ale zato začal nabírat první skromné znalosti z psychologie – a psychoanalýzy. Když jsem potom sehnal knihu, která má být plná aluzí na Nietzsche, na východní filosofii, jungiánskou hlubinnou psychologii, a má pojednávat o chlapci hledajícím sebe sama, má očekávání byla vysoká.
A zklamání jsem se nedočkal. Bezvýhradného nadšení také ne, ale bezvýhradné nadšení je ohrožený druh.
Demian je kniha z rodu bildungsromanů, románů o vývoji jedince a počatku života, ovšem na rozdíl od takového Catcher in the Rye jde mnohem spirituálnější cestou (lepší přirovnání by v tom případě mohlo být Franny and Zooey), absolutnější, zejména ve druhé polovině se vypravěč odosobňuje a děj postává nádech symbolického filosofického traktátu snažícího se postihnout podstatu existence. Než se k tomu však Sinclaire dostane, začíná své vyprávění ve chvíli, kdy byl ještě dítě a začínal budovat vlastní identitu. Vidíme velmi bolestný proces rozpadu dětství a vymaňování se z moci rodičů, kteří plní úlohu archetypálních figur, všemocných průvodců, poskytujících bezpečí a pevné hranice, v nichž se však nemůže rozvíjet autonomní identita. Sinclaire proti nim rebeluje a dostává se do prvních konfliktů se světem - opouští teplo domova, aby se ocitl v jakési beztíži: nezakotven, neví, čím být. Poté potkává Demiana, který se mu stává duchovním rádcem, průvodcem a vzorem...
Zdá se mi zásadní, jakým způsobem se tito dva seznámili: Demian Sinclaira sám vyhledal, to znamená, že v Sinclairovy bylo cosi jako předurčení – poněkud rozporný prvek vzhledem k dalším myšlenkám knihy, ale k tomu se ještě vrátím – Demian mu vypráví vlastní, velmi pozoruhodnou interpretaci biblického příběhu o Kainovi, kterým boří celou Sinclairovu dosavadní představu o Božském a světovém řádu. Jde o to, že Kain nutně nebyl zlý člověk, nýbrž vyjímečný, snad svou silou, vůlí, nebo inteligencí. Každopádně měl na sobě Znamení, které ostatní rozrušovalo a zastrašovalo – a tak si vymysleli příhěh o Kainově poznamenání, kterým ho ponížili a zároveň si racionalizovali svůj pocit podřadnosti. Kainovy (pomyslní) potomci mají být i hrdinové této knihy, postupně se vyjevuje, že Demian si vybral Sinclaira, neboť spatřil na jeho tváři Znamení, které nosí on, stejně jako jeho matka, paní Eva (jediné možné jméno jméno pro matku "Kaina"). S tím mám poněkud problém (já říkal, že se k tomu vrátím) – a zřejmě je to problém můj, nikoliv knihy, ovšem nezamlouvá se mi tentospirituální rozměr předpokládající, že existují lidé k něčemu předurčení, nosící znamení, kteří mají přístup k vyšším sférám než zbytek lidstva. Zdá se mi, že to odvádí centrum pozornosti od lidské duše k ezoterice, snad dokonce k náboženství, kultu Abraxase. Jedna možnost interpretace knihy skutečně je taková, že cosi jako abraxas existuje, v tom případě se zde přítomné spirituální tendence stávají nadpřirozenými prvky, mě bližší interpretace ale je taková, že jak Znamení, tak bůh Abraxas jsou výhradně symboly – jako takový krahujec. Abraxas představuje dualitu člověka, nesmiřitelnou protikladnost vnitřních sil, které svým soubojem tvoří rovnováhu. Jeko by tu byla uplatňována myšlenka z Nitzschova Antikrista: Bůh je obrazem člověka, podrobený křesťanský národ zabil starozákonního Jahveho, milujícího i trestajícího, silného jako starý židovský národ, a vyměnil jej za Boha pouze milujícího, odpouštějícího, neschopného. K tomu sepsali evangelia pro národ otroků, hlásající nihilistickou pasivitu, ochotu ohnout se pod nejmenším tlakem, nikdy neodporovat síle, nežít. V Demianovi je obrazem poznamenaných Abraxas, gnostický dualistní bůh síly sjednocující dobro i zlo. Podobně Znamení nemusí být božským předurčením, ale čistě tím, o čem Demian mluvil, když mluvil o Kainovi: vlastností. A opět Nietzsche: Demian vykazuje podobné vlastnosti jako nietzschovský Nadčlověk. Ačkoliv myšlení tohoto filosofa neznám natolik, aby mohla být má slova brána príliš vážně, připadámi, že vliv Niezsche na Demiana je zcela zásadní, ostatně se tu vyskytuje několik explicitních odkazů. Krom nich je tato tendence patrná u neustálého kladení důrazu na vůli – vůle má nekonečnou moc, osudovou, alespoň v rámci individua, které je v tomto pojetí ale také nekonečné, protože slučuje to, co minulo, s tím, co je právě tvořeno. Pojetí vůle u Nietzsche i zde je velmi komplikované, takže nemá smyslu abych se tu o ní rozepisoval, jen poznamenán, že klíčový je v Demianovy jistý Novalisův citát, jehož opomenutí čtenářem může vést k mnoha nedorozuměním: "Osud a mysl jsou pojmy označující tu samou skutečnost."
Stát se pánem nad svým osudem poznáním sebe sama... a nakonec pozoruhodná a problematická pasáž:"Každý má své 'povolání', ale nikdo žádné, které si smí sám vybrat, popsat a libovolně spravkvat. Je nesprávné chtít nové bohy, je naveskrz nesprávné chtít světu vůbec něco dávat! Není, není, není pro probudilé lidi jiné povinnosti než jedna jediná: hledat sám sebe, sám v sobě se upevňovat, propátrávat svou vlastní cestu vpřed, lhostejno, kam povede." (Str. 138-139)

2 08.02.2022

Minimalistické drama odvíjející se v duchu antické tragédie, fungující samo o sobě i symbolicky, s geniálně prostým příběhem (mimochodem inspirovaném skutečnou událostí v Československu, kde se také odehrává), jehož dílčí ponaučení mohu jen tlumočit: "Chce-li člověk být poznán, stačí, když řekne, kým doopravdy je. Když mlčí, nebo dokonce lže, umírá sám."

2 03.01.2022

V tomto souboru se Dostojevskij jako spisovatel projevuje v různých polohách, je tu ve zkratce zastoupen snad každý způsob psaní, ke kterému se za svou tvůrčí dráhu uchýlil. Nejprve jsou tu rané povídky očivodně inspirované Gogolem, které většinou tíhnou ke kritickému realismu, zobrazují a karikují špatné vlastnosti ruské duše, jako je hamižnost, ješitnost, pokrytectví, patolízalství a další hříchy. Tyto texty se obvykle nesou v duchu humorném, a někdy zabíhají až do absurdity (Krokodýl, Bobek), protože odklon od realismu může být v těchto případech efektivní a může podtrhnout autorův zájem, tj. pobavit a zároveň zkritizovat vážené čtenáře. Povídka Bobek ukazuje, jak rychle se vyjeví naše stinné stráky, když se ocitneme mimo dosah kontrolující společnosti, Krokodýl je kafkovská alegorie na jisté myšlenkové proudy a jejich hlasatele v tehdejším carském Rusku, a víc. Takovéto směšně-kritické povídky zdaleka nejsou vrcholnými autorovy díly, ale ve svém žánru fungují dobře a Dostojevskij i v nich uplatňuje svůj mistrovský pozorovací talent a schopnost vystihnout lidské typy.
Ještě lépe ale tyto schopnosti užívá v dalších povídkách, které se také zabývají kritickým popisem společnosti, ale už se neuchylují ke karikování a přícházejí se skutečnými,psychologicky plastickými postavami, příčemž si také dokáží udržet něco humoru, ale už je to humor tragický, čechovský "smích přes slzy". Sem spadá například Vánoční stromek a svatba či Poctivý zloděj, obojí povídky velmi působivé, které mají blízko k autorovým novelám Nětočka Nezvanovová, Hráč a jiným. (Ve Vánočním stromku a svatbě stejně jako v Nětočce Nezvanovové se projevuje Dostojevského sentimentální a nekriticky idealistický pohled na malé děti, zejména děvčata, které jsou líčeny zcela v křesťanském duchu jako bytosti čisté a nevinné, a jsou líčeny s takovou něžností, až to někdy bývá směšné. Patrné je to i v mnoha dalších dílech, například v Idiotovi, do jisté míry i v Uražených a ponížených.)
Dvě díla, v tomto souboru příznačně zařazená na samém konci, jsou vrcholem celé knihy. Jedná se o povídku Sen směšného člověka a novelu Zápisky z podzemí. První jmenované dílo obsahuje zajímavý psychologický typ nešťastného člověka na pokraji sebevraždy, ale především záznam snu tohoto muže: jedná se o mysickou pasáž plnou fantastických výjevů, které zacházejí za hranici pozemského světa, aby zkoumaly lidský rod z hlediska etického, noetického a božského. Je tu obsažen autorův mystický přístup k náboženství a skepse ohledně industriální "nihilistické" společnosti.
Zápisky z podzemí řadím mezi nejlepší Dostojevského díla, hned vedle jeho velkých románů. Jsou monologem nejpozoruhodnějšìho typu, jaký se v autorově tvorbě objevuje, tzv. Podzemního člověka. Díky němu nacházíme stopy Dostojevského u těch autorů 19. a 20. století, které pro zjednodušení řadíme do existencialistického myšlenkového proudu, ačkoliv vedle "čistokrevných"existencialistů jako Satre či Camus tu najdeme i Kierkegaarda, Nietzscheho, Kafku nebo právě Dostojevského. Podzemní člověk je zajímavě nešťastný, prožívá krajní úzkost ze života, není mu vlastní jakákoli víra. Je vedlejším produktem Nietzscheho filosofie, s Kafkou prožívá odcizení od neovladatelného a nepochopitelného soukolí, kterému se říká svět, se Sartrem prožívá závrať ze své bezmezné svobody, s Camusem zápasí s absurditou existence, která nemá důvod ani účel. V Zápiscích z podzemí prožívá Podzemní člověk zoufalství nad údělem člověka, který ztratil víru v boha, ztratil víru v přirozené dobro člověka, v přirozenou špatnost člověka, a nezbývá mu než zírat do propasti a čekat, až propast pohlédně do něj.

2 30.08.2021

Slova jsou, spíše než autobiografie či esej, nesmírně hloubková a až neuvěřitelná (v dobrém i horším slova smyslu) introspekce autora, ve které však nebere přílkš ohledu na čtenáře. Jelikož zde líčí prvních zhruba 13 let svého života, zůstává většina poznatků v tomto období a pouze základní rámec, řekněme pointa knihy, lze vztáhnout i na Sartra "dospělého," a především na jeho tvorbu. Z tohoto pohledu by byly přínosnější další kapitoly autobiografického cyklu, které však neexistují. Musíte si položit otázku: zajímá vás Sartre jako 5-leté děcko? Mě ano, jelikož už v té době byl vhodným předmětem k psychologické (sebe)reflexi.

2 18.07.2021

Barmské dny jsou Orwellovým debutem na poli románu, což je patrné tím, že mám z knihy dojem lehké nesoudružnosti - text neplyne tak hladce jako v pozdějších autorových dílech, na čemž ale může mít podíl i překlad Z. Šťastné, v němž jsem narážel na různé nešťastně formulované věty (ale tase musím přičíst k dobru práci s barmskými výrazy) a občas si vyoravěč vypomáhá jistou zkratkovitostí. Nicméně již zde můžeme pozorovat zrození a vývoj typického orwellovského protagonisty: zde je jím sáhib Flory, jeho příbuzní jsou Gordon z Bože chraň aspidistru, Bowling z Nadechnout se, a samozřejmě i Winston z 1984 (postava poněkud komplexnější a více zneklidňující). Tento pritagonista bývá obvykle nějákým zbůdobem vyloučen z veřejnosti, alespoň ve svých názorech, kvůli čemuž je konstatně v konfliktu nejen s druhými, ale i s celým systémem. Je to mladý, rozhněvaný muž, zcela bezvýznamný, který ale ve svém hněvu a zklamání kritizuje celý jeden ideologický či politický systém - zde je nemilosrdně kritiziván brotský kolonialismus, v Aspidistře je to kapitalismus, v Nadechnout se v podstatě celá britská společnost, v 1984 totalitarismus. Barmské dny jsou tedy vysoce politizující dílo. Odhlédneme - li však od politiky, představuje hlavní hrdina, Flory, také zajímavý psychologický problém, zde však příloš nevyužitý. Převážně pouze v kapitole 15 se zevrubněji řeší psychické pricesy člověka, který mrhá životem ve slepém čekání v cizí zemi, kde nikdy nenajde domov. Velmi podobným tématem se tabývá jistý Antonio di Benedetto ve své knize Zama, která vyšla i česky, ale bohužel ji skoro nikdo nečte. Ani vy jste ji nečetli, vím to. Dalo by se říct, že z podobného námětu di Bebedetto vytěžil psychologicko - filosofický traktát a Orwell společenskob- kritický román. A jak kritický! Skoro každá postava tu reprezentuje jeden nešvar, jednu zavrženíhodnou vlastnost, kterou se vyznačovali kolonialisté a lidé zapletení do koloniálního systému... Ale ne jen oni.

2 01.07.2021

(SPOILER) Námět nešťastného manželství, uzavřeného nejčastěji z tlaku okolí, je v české realistické literatuře dominantní už od Karoliny Světlé a dále se vyskytuje u K. V. Raise, bratří Mrštíků, Karla Klostermanna a mnoha dalších současníků Preissové. Zřejmě se jednalo o častý neduh na české vesnici, který končíval vraždou, sebevraždou anebo rezignací a smířením. S takovým námětem již není to nejhlavnější předložit realistický obraz vsi propracovaný do nejmenších detailů, jak je tomu např. v Mrštíkových Maryše, důležitou se stává psychologie postav, analýza jejich pohnutek vedoucích ke katastrofě (tato analýza je ovšem také provedena v Maryše.). V Gazdině robě autorka zvládá všechny postupy realismu a velmi přesně popisuje bezvýchodnou situaci hlavní hrdinky Evy, která se na samém konci příběhu cítí sama a podvedená, ale chybí mi tu dostatečné vyjádření Eviny motivace, konkrétně motivace spáchat sebevraždu. Na jejím místě je to jediná možnost revolty , a revolta se u tohoto typu postav, které jsou v područí své komunity a jejích předpojatých a devastujících zvyků, dá očekávat, přesto mám dojem, že Evin čin přišel příliš náhle a byl podán jako něco nevyhnutelného, co nepotřebuje zdůvodnění.

2 16.06.2021

Dokáži si představit, že tento Goffmanův spis je důležitý především pro studenty sociologie, ale pro laického čtenáře není na rozdíl od studenta možná tolik nezbytná. Zde bylo totiž formulováno ve své době velmi inovativní pojetí společenských projevů, které dnes již ale ztrácí jisté kouzlo. Přesto ale dává smysl, aby tuto knihu lidé, resp. laici četli i dnes, zejména proto, že představuje výchozí bod pro další sociologické myšlení.

2 25.05.2021

Velmi čtivé a zejména přehledné shrnutí celé Francouzské revoluce od prvotních příčin až po Napoleonův převrat. Obsahuje myslím vše, co by laik potřeboval vědět, v souvislostech a živém slohu, který obsahuje maximum informací aniž by se stával nezáživným výčtem.

2 24.05.2021

Kosatíkova kniha staví Masaryka a jeho politický, akademický i soukromý život do širších souvislostí a čtenáři tak otevírá nový pohled nejen na našeho prvního prezidenta, ale vůbec na české prostředí mezi 19. a 20. stoletím. Autor se chválihodně přidržuje faktů, k doměnkám se uchyluje jen při hypotetických úvahách, ale při veškeré přesnosti je celá kniha prosycena jeho osobní interpretací, která je skutečně pozoruhodná.

2 13.03.2021

(SPOILER) Podtitulem Vesnického románu by jistě mohlo být "mravy českého venkova" (pokud by se autorka chtěla inspirovat Flaubertem). Je tu totiž představeno mnoho postav nesoucích specifické mravní rysy, od morálně zdegenerované matky hlavního hrdiny přes démonickou rychtářku a věrnou Sylvu až po ušlechtilého Antoše. Zároveň se tu mnoho dozvídáme o tom, jaké hodnoty byly vlastní mladé "světácké" generaci v českých zemích 2. poloviny 19. století (např. pasáže o Ochranově, městě Moravských bratří, které je tu poněkud mrazivě popisováno jako socialistická utopie). Většina postav byla vykreslena jako "figurky", měla jednu vlastnost, která je definovala. To dle mého názoru svědčí o próze ne tolik vyzrálé, na druhou stranu na mě kniha zapůsobila po emoční stránce: už dlouho jsem k žádné postavě necítil takovou nenávist jako k Antošově matce. Jenže zároveň jsem se však nesžil s žádným z tzv. kladných hrdinů (Sylva a Antoš). Spíše než mravní čistotě se blížili idiotství po vzoru Dostojevského knížete Myškina. Je nasnadě, že za svůj neblahý osud si mohli jen oni sami. Nemluvě o samotné závěru knihy, ve které se staví Sylvin morální kodex na úroveň pověrčivosti.
Domnívám se, že Vesnický román je jeden ze zcela prvních českých románů, které skutečně stojí za to číst. Nachází se na počátku autorčiny vrcholné tvorby, a tato tvorba zase stojí na počátku českého románu jako takového. Má sice své chyby, ale na dětské nemoci se neumírá.

2 06.03.2021

Stejně jako předchozí svazky má také 3. díl sebraných spisů skvostnou grafickou úpravu, zvláště ilustrace F. Štorma skvěle korespondují s atmosférou povídek samotných, nicméně v porovnání s předchozími díly mi tato kniha připadala nejslabší.
První pětice (spíše kratších) povídek je povedená, Lovecraft v nich využívá všech postupů pro něj typických velmi obratně, ačkoliv se tematicky i stylisticky neustále opakuje. Což však, alespoň z mého úhlu pohledu, je pouze charakterový rys, nikoli nedostatek. Lovecraft v podstatě píše, podobně jako Kundera, to samé pořád dokola.
Pickmynův model má zcela předvídatelné rozuzlení, to mu však neubírá na jeho kouzlu, stejně tak Chladný vzduch - v něm je patrná inspirace Poeovou tvorbou, zejména povídkou 'Fakta o případu mns. Valdemara,' jak je uvedeno v komentáři editora, ale rozhodně také 'Mužem, který se rozpadl.' Dále potom Volání Cthulhu - to je modelová povídka. Tak typicky Lovecraftovská, že ji můžeme definovat samotným jménem autora.
Kámen úrazu bylo pro mne Snové putování k neznámému Kadathu. Její námět se v žánrové literatuře objevuje snad nejčastěji, za všechno můžu jmenovat Hobbita, a přitom zde byl rozveden tak plytce, až jsem došel k závěru, že děj byl pro autora jednoduše podružný. (SPOILER:) Snad kromě samotného závěru novely - fakt, že se vše odehrávalo ve snách hlavní postavy naznačuje, že naše realita je velmi ohebná a hned za oponou se odehrává cosi velkého a zlověstného. (Konec SPOILERU). Zbytek textu se však zaobírá neohrabaným popisem "nepopsatelného", což nemá v příběhu žádný význam a ani po estetické stránce to novelu nijak neobohacuje. Autor se možná snaží evokovat snovou krajinu, ale daří se mu pouze výčet skvostů, popř. obludností, který se záživností a smysluplností blíží inventáři kancelářských potřeb. Jediný smysl čtení této novely spočívá v tom, že je tu vyloženo mnoho faktů ohledně Mýtu Cthulhu, které by si čtenář Lovecrafta neměl nechat ujít.
Ve stručnostu k Případu Charlede Dextera Warda: začátek slibný (rozdělení povídky je trochu zlomyslným, ale smysluplným tahem nakladatele), vyústění příběhu předvídatelné - tedy alespoň myslím, uvidím později. Ale o to tu zase tolik nejde.

2 26.02.2021

Pernambuco - rok smíchu a hrůzy. Dvanáct oddílů básní, které, i když jsou výrazně provázané, vyvolávají velmi různorodé dojmy. Na jednu stranu jsou jazykově hravé se spoustou morgensternovských hříček, humorně absurdní a nevázané, na druhou stranu mnoho básní čtenáře zneklidní a znamenitým navozením atmosféry ho uvrhne do tíživé melancholie. Lampion, který se pomalu potápí... Takový a spousty dalších výjevů evokujících zkázu a zánik se tu jako na kolotoči střídají s absurdními hříčkami jménem třeba Bimbam.
Osobní dojem: některé básně rozesmály, některé mě nechaly klidným, některé takřka vyděsily, jako Lavinia anebo nejlepší báseň celé sbírky, Poslední soud:

Zlí nalevo, dobří vpravo
a všichni do sprch.

Bůh je spravedlivý.

2 07.02.2021

F. X. Š. byl jistě zásadní osobností, co se týče výkladu Máchova díla. Tato jeho esej nejenže obsahuje zajímavé myšlenky, které snad každého musí podnítit k četbě Máchy, ale je sám napsán krásným jazykem. Šalda je nejen erudovaným kritikem básníků, ale i básníkem kritiky.

2 10.01.2021

Cesta k Wigan Pier začíná velmi orwellovsky: typicky vynalézavým, přiléhavým a sžíravým jazykem psanou reportáží o dělnících, jejich práci a prostředí, ve kterém žijí. Zde je třeba poznamenat, že kniha obsahuje obrazovou přílohu- fotografie z dělnických měst a tamních obyvatel, keré pořídl sám Orwell.
Ve druhé části Orwell pojednává o svém vztahu k socialismu. Nastiňuje, proč byl socialismus dlouhodobě neúspěšný a nepopulární, a opakovaně dochází k závěru, že příčinou není závada v ideologii, nýbrž samotní představitelé socialismu a předsudky, jež se na ně vážou: podivíni, pokrytci a vegetariáni, jak sám autor říká. To však není nic nového, s tím přichází každý kapitalistický kritik této ideologie, a nelze s tím nesouhladit.
Dále se Orwell zabývá otázkou, jak by podle něj měl socialismus vypadat. Jako základ svého pojetí socialismu opakovaně staví takové atributy jako spravedlnost, svobodu a lidskou slušnost. Nicméně právě tyto a tributy jsou vlastní zejména kapitalistickým zemím, a naopak současné levicové proudy (i u nás) se vyznačují právě nedostatkem základní lidské slušnosti, tolerance a rozumného uvažování. Zde je vidět, že Orwellova argumentace vychází z velké části z hrozby fašismu, který se v jeho očích slívá s kapitalismem.
Ke konci svých úvah se vlivem fašistických tendencí v evropě a hrozící války dostává k tomu, že každý obyvatel Velké Británie se bude muset rozhodnout mezi socialismem a fašismem. Což je, jak už dnes víme, mylný pohled.
V tomto komentáři jsem dosud hovořil zejména o tom, s čím s Orwellem nesouhlasím, což pro mne jako pro kapitalistu bylo přirozené. Nicméně nechci tvrdit, že tato kniha, ačkoliv s ní zčásti nesouhlasím, není dobrá. Myslím, že George Orwell byl jedním z nejlepších autorů 20. století, kteří uměli reagovat na světové dění, a Cesta k Wigan Pier je výborná esej/reportáž. Navíc se z ní čtenář dozví mimo jiné informace jak o samotném Orwellovi, tak o jeho tvorbě. Nebo také to, že Orwell nerad pil z lahve po ostatních lidech, vyjma žen. Pít z lahve po ženě mu nečinilo problém. Očividně zcela irlevantní informace, kterou si však zřejmě budu pamatovat už navždy...

2 11.10.2020