dvojkadvacet komentáře u knih

(SPOILER) Maková válka je typický příklad toho, čím žánr dark fantasy trpí snad ze všeho nejvíc.

Je to obludný patos a klišé, které jsou použity jako prostředek gradace. První třetina knihy jde číst. Někdo žije v mizerných podmínkách a díky specifickým vlastnostem se vyhrabe do dalšího, mnohem zajímavějšího prostředí. Čtenář postavě fandí a všecko je fajn. Fajn je to i ve chvíli, kdy se idyla začne rozplývat. Problém nastává s příchodem magie. Postavy se ve stínu (velice plytce vymyšlených) božstev začnou chovat pitomě. A nemluvím o pitomosti s dobře motivovanou oporou v ději a okolnostech fikčního světa, mluvím o pitomosti plynoucí z toho, že jsou postavy blbě napsané.
V druhé polovině knihy všechno spolkne jen těžko skousnutelný patos a čtenář se musí prodírat slaboduchými výlevy typu:

"Vy Spýřané jste tak mimořádní," pronesl důvěrným tónem Širo. Hlas mu klesl a začal znít zastřeně. mluvil jako k nemluvněti nebo milence. "Tak silní. Tak jedineční. Prý jste bohem vyvolený národ. Co z vás dělá vyvolené?"
Nenávist, pomyslela si Rin.

Nebo:

"Tohle je můj osud," prohlásila přesvědčeně Rin. "Jsem poslední Spýřanka. Musím to udělat. Je to psáno."

Prostě bolest. A rozhodně ne taková, jakou měla autorka v úmyslu evokovat. Nesnesitelný patos se stal během let cizopasným atributem žánru dark fantasy (vzpomněl jsem si třeba na Imajiku Cliva Barkera z roku 1991, to jsou už tři dekády), a přetrvává i v době, ve které je trendem zaryté klišé spíše bořit a přepisovat. Popularita knihy napovídá, že pro určitý typ čtenáře jde o dostatečné naplnění očekávání, na tom není vůbec nic špatného. Zároveň se ale nejdná o okolnost, ktará by lusknutím Nebuly proměnila špatně napsanou knihu v dobře napsanou knihu.

2 07.08.2022

Na knihu jsem se těšil dlouho a hodně. A je to skvělé. Věřím, že takových příběhu musí existovat tisíce, nejenom v hudebním světě. Rád bych je znal všecky. Pavel Klusák předkládá vyprávění o osudech jednotlivců i hudebních uskupení nebo přístupů, které jsou naprosto neuvěřitelné, jenomže opravdické.

2 19.03.2022

Mám rád autorův pozvolný styl vyprávění, který je zábavný především vedením čtenářova nazírání na problém - zde na problém neviditelného člověka - a jak pochopíme, problém je to značný.

Mimochodem, koupil jsem si Neviditelného (vydání z roku 89 nebo 90 nebo tak podobně) jednou na nádraží za korunku a při čtení jsem na každé straně našel alespoň tři (!) tiskové chyby a překlepy. Takže pokud si chcete knihu přečíst, doporučuju nějaké novější vydání.

EDIT: Teď koukám, že to naposledy vyšlo v tom devadesátém. Tak možná ty starší vydání (v překladu Františka Tichého) jsou na tom lépe :)

2 19.10.2020

Jako čtenář mám radši nahlížení zblízka pod pokličku problému, než ocitání se uprostřed divokých (a až podezřele často nedůvěryhodných) přestřelek. Tohle pomalé a napínavé tempo mi sedí.

2 24.08.2020

Mám rád Stevensona, a tak jsem se pustil do Jekylla a Hyda, přestože jsem dobře věděl, co čekat. Kdybych nevěděl, užil bych si knihu mnohem víc. I tak je jasné, že tato kniha zklasičtěla z dobrého důvodu. Stevenson má i dnes co říct a jeho jazyk je srozumitelný i po více, než sto letech.

2 26.01.2020

Ajvaz se ale nikdy netajil obdivem k tzv. brakovým žánrům. Je to, myslím, znát už v jeho prvních knihách. Ostatně, sedmsetpadesátistránková bichle pozvolného vyprávění o těžko představitelné součástce, plného zdánlivě nesouvisejících epizod a úvah, není zrovna ideální prototyp veleúspěšného bestselleru. Souhlasím, že to není jeho nejlepší kniha, ale spíš proto, že to není - narozdíl od jeho předchozích knih - tak intenzivně fascinující smršť. Má zas jiné, o něco tišší kvality.

2 18.11.2019

Kouzlo Aniary netkví ani tak v příběhu, nebo důmyslné konstrukci fikčního světa. Tématizuje pocit obrovské ztráty a vědomí nevratnosti. Obyvatelé bludné kosmické lodi vystřídají snad všecky prostředky, díky nimž na krátký čas zapomenou na svůj úděl. Uchylují se k všelijakému šílenství ať jsou to nezřízené sexuální orgie, nebo příklon k totalitarismu, ale nic není s to ránu zacelit. Opravdu krásná báseň.

2 13.04.2019

Práce s jazykem je v Tomáškově debutové sbírce básnických cyklů Chorály na městě zcela unikátní. Verše osidlují jiné verše – pojí se k sobě znakem (/) běžně používaným pro grafické vyjádření jejich rozpojení. Perspektivy, podnícené tím paradoxem, se všelijak přelévají a vzájemně probleskují a společně tvoří arkádovité veršopády jednotlivých básní. Patra bujivě obrůstají křovinami významů, z nichž čtenář obírá květy nikoliv prostřednictvím vědomého úsudku, nýbrž skrze vlastní zkušenost – a intuici.
Tato poměrně komplikovaná struktura Tomáškových básní klade nárok na čtenářovo soustředění a ochotu podstoupit osamělou plavbu do nezvyklých hlubin textu. A v takovém vnoření a zachvácení – v oné hlubině – je čtenář konfrontován s významy mnohdy přímo drtivými – od tápání při hledání domova po smrt blízké osoby. Cykly v knize Chorály na městě tak pod svou prvotní neprostupností skýtají do běla rozžhavené těleso čtenářského prožitku mající sílu probudit v lidském nitru cosi, co do té doby spalo.
Ať už je zdrojem poezie cokoliv, Lukáš Tomášek má k němu vyjímečně blízko.

1 16.01.2024

Krátká kniha, o které nejde mluvit krátce.

1 28.04.2021

Když má člověk chuť na surrealismus, je tahle knížka vynikající pochutina. Zejména proto, že textu je tam snesitelné množství a koláží hojnost. Těžko říct, jak tomuhle objektu říkat - autorská kniha, román, soubor koláží s doprovodem - ale je to v podstatě jedno. On to tam i ten Švankmajer vysvětluje - je to prostě způsob vyjádření - a má zrovna tendle tvar. Já jsem za.

1 12.04.2021

Nová divočina sestává ze tří částí, které jako by popisovaly tři etapy jakési přírodní revoluce. Texty první části jsou vyprávěny z perspektivy člověka, který má rodinu a zároveň nejasně tuší blížící se apokalypsu. Její zárodky zde nabývají konkrétní podobu v personifikaci zvířat a rostlin – v pozorování jejich pokoutného spiklenectví (večeřejí [rybenky] v tajných dutinách/ nad stolem visí obraz nitěnek// jako by to byla guernica) nebo (zatímco diskutujeme/ryby se tajně dotýkají ploutvemi). V nejzřetelnější rovině jde však o citlivé básně o čerstvém otcovství (ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš // je to velice nová věc). Název prvního oddílu – Před usnutím – tak čteme dvojím způsobem. Může označovat buďto čas uspávání dítěte, nebo – poněkud znepokojivě – období před zánikem, nebo alespoň ztrátou dominance celého lidstva.
Prostřední oddíl Nová divočina je tištěn na papíře zeleném jako chloroplast (písmena jsou fialové květy), a také v něm bují nejvíc života. Přestože je nejkratší, stává se epicentrem, odkud se šlahouny významů a kořínky témat prodírají do celé knihy. Zde lidské přestalo být svrchované. Začíná být jasné, co se děje – divočina vyrazila do boje (břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivy). Ale nakonec se ukazuje, že je to jen marné plácnutí do vody. Zatímco se stromy snaží, my lidé jen „čekáme kdy konec/ konečně začne“ a s nevelkým zájmem pokračujeme ve svém pinožení.
Nicméně, kde se obvykle zájem vytrácí, Jonáš Zbořil pozorní. Tam, kde běžně vidíme mrtvou hmotu, vnímá autor individuální charakter s vlastním chováním (když se zjistilo/ že oceán je živá bytost/ mnoho z nás se moře/ začalo štítit). Ve třetí části Nové divočiny Život rostlin se vše stává životným – a to je velmi vážný přístup ke světu, přestože dělá ze Zbořilovy poezie tak zábavné čtení.

1 08.04.2021

To je ale divnej patron.

1 03.04.2021

Psané jednoduchým jazykem, zato přesně a komplexně popsané charaktery a prostředí kibucu. Popsané jakési "velké mikrosituace".

Byla radost to číst také díky skvělé grafické a typografické práci Jindřicha Janíčka. Krásná kniha ve které všechno sedí jak má, se vším všudy.

1 31.10.2020

Příjemně čtivá, trochu naivní dobrodružka. Kniha mi připomněla Srdce temnoty, možná i proto, že jsou to oba do určité míry romány poslední věty. Ovšem u Conrada je to sdělení mnohem účinnější. Tady jako by chyběla ta temnota, přestože je o ní řeč.

1 06.06.2020

Skvěle popsaný dogmatismus a zabedněnost. Ale i odvaha a osvícenost.

1 13.03.2020

Příjemné čtení. Kapitán se rozhodne naplnit proroctví starého vypravěče a stvoří tak příběh, který se bude ještě dlouho vyprávět.

1 13.03.2020

Jedna z autorových knih, které jsou spíš meditativní, než bouřlivě fantastické. Číst Ajvaze je jako pozorovat vlnící se záclony ve zvuku šumění pobřeží za cikání mořského hmyzu. Nebo pozorování rozpitých světel přes orosené okno z pohodlí válendy. Pro čtenáře, který přistoupí na záři vět této sedmisetstránkové bichle, se otevře svět plný tajemství a dobrodružství, ale hlavně tichého smíření, které připomíná klid místnosti osvětlené svíčkami.

1 11.11.2019

Mám Čapka raději s každou další knihou. Přestože je román nedokončený, je znát, o co tam vlastně jde. Foltýn je nešťastný blb, dneska by se řeklo trapák, pozer nebo toy. Okolí se s jeho excentrismem potýká různými způsoby. Nad vším se vznáší jakýsi hořký úsměv, který tam občas zůstává jen proto, že ztuhl na rtech.

1 25.09.2019

Kniha se skládá z kompozičně řazených medailonků-nápadů měst, která vypráví Marco Polo Kublaj chánovi. Asi jsem nečetl knihu, která by byla bohatší na nápady, na významy... - to všecko umocněné formou, do níž jsou vetknuty, a která je sama o sobě nosným významem.

1 23.05.2019

Rád čtu méně známé knihy proslulých autorů. Vždy je tam určitý příslib příjemného překvapení. Pětinároží je napínavý, typicky Vargas Llosovsky komponovaný příběh o neblahém vlivu moci na média. Z mnoha úhlů pohledu je líčeno mnoho způsobů, jak se dostat do maléru a jak se v něm pohybovat. V závěru autor nabízí i východisko. Jen doufám, že ne příliš naivní.

1 14.05.2019