DennisMoore
komentáře u knih
Thor: Zabiják bohů
Jason Aaron
Tohle je špička. Kniha sice patří k těm dražším, ale nelituji ani jediné koruny, protože takové počtení se značkou Marvel jsem v rukách dlouho neměl. Vypiplaný scénář, který postupně propojuje několik časových rovin a nešetří osudovostí, akcí ani humorem (v tu správnou chvíli), dovádí k dokonalosti krásná kresba a pocit, že čtete něco vážně velkého. A ten pocit je stoprocentně namístě.____P.S. Ale ti vesmírní žraloci, kteří střílejí lasery z nozder, se měli do Waititiho (pro mě výborného) filmu dostat :(
Volte Harley!
Jimmy Palmiotti (p)
Tak ona ta Harley nakonec opravdu má srdce a duši. Kdo to s ní vydržel až do posledního dílu téhle série, ten to buď tušil nebo v to aspoň doufal, a komu příběh Amandy Conner a Jimmyho Palmiottiho nesedl, nejspíš to už před několika knihami vzdal. Já jsem spokojený, jak se všechno nakonec vyvrbilo, a když se teď za celou sérií ohlédnu, vidím, že tvůrci měli už od prvního dílu jasno v tom, co provádějí, akorát si za tím nešli přímou trasou, ale občas nějakou podivnou postranní uličkou, a spíš než chůze to bylo takové skotačivé poskakování. K Harley Quinn mi ale takový přístup sedí.
Peklo na Zemi
Dafydd ab Hugh
To pokračování/rozvíjení příběhu mě příliš neoslovilo. Zatímco první kniha byla v mnoha ohledech opravdu věrná hře, kterou jsem v ní poznával, tato se vydala tak trochu jinou cestou, přidala nepříliš zajímavé postavy, ubrala doomovského střílení, přidala strašlivě špatně napsané dialogy jako z céčkového filmu... Vlastně... Ano... Bylo to trochu jako se dívat na ten nechvalně známý film s The Rockem, který se Doomem také spíš inspiroval a fanouškům udělal radost asi jen na čtvrthodinu.
Zdvojnásobení sázek
Andy Diggle
Akce, akce, akce, tajemství, tajemství a další tajemství, drsné hlášky a všechno od politikaření po výbuch sopky. Druzí Parchanti jsou podle mě ještě o chlup lepší než ti první, ale kdyby první neexistovali a nečetl jsem je bezprostředně po nich, možná bych si to nemyslel. Možná. A teď hurá na další dí... A jo, on bohužel nevyšel :(
Vsaďte si
Andy Diggle
S velkým zpožděním se dostávám k téhle v České republice nedovydané sérii a mám smíšené pocity. Je to skvělé čtení, ale nesmím se moc těšit na další díly, protože u nás vyšel už jen jeden. A přitom tak skvělé postavy a tak zajímavá zápletka, všechno napsané s tím nejjemnějším citem, aby to nebylo "už moc", ale zároveň aby se v knize mohlo dít cokoliv, co bude autor chtít. Paráda.
Běžet s domy
David Vávra
Knihu k šedesátinám Davida Vávry jsem dostal do rukou v roce jeho pětašedesátin. Ne že by to něco měnilo na tom, že jde o krásný (auto)portrét stopadesátiprocentně sympatického člověka, kterému není snad žádný druh umění cizí, který si s architekturou hraje stejně jako s češtinou, umí o ní vážně uvažovat a přitom se nezbavit nutného nadhledu. Tak zpětně všechno nejlepší a moc bych si přál, aby se na Křivoklátsku podařilo postavit ten domek - ulitu.
Překvápko
James Palmiotti
Tahle sexy střelená série mě baví od prvního dílu, nicméně Překvápko je první kniha, které pravděpodobně nemám co vytknout. Líbí se mi, kam příběh směřuje, že neopakuje už jednou použité nápady a že je to pořád sranda. Samozřejmě, pět hvězdiček, které Harley dávám, není stejných jako pět hvězdiček, které dávám třeba Lemirovi nebo Mignolovi, ale to je snad jasné. Čekal jsem zábavu, dostal jsem zábavu, tak copak.
Minutemani / Hedvábný přízrak
Darwyn Cooke
Nová hranice je jeden z mých nejoblíbenějších komiksů (jestli si říkáte, proč asi, znamená to, že jste ji nečetli), při němž jsem si na Strážce několikrát vzpomněl. A proto jsem se velmi, moc a hodně těšil, jak si Darwyn Cooke poradil s jejich prequelem. Co vám budu povídat, je to prostě skvělé. Obzvlášť příběh Minutemani, který si Cooke i nakreslil, přesvědčuje snad každou stránkou, že k Moorovu megadílu doopravdy patří. Odkazuje na něj, jak může, ale zároveň se jím nenechává svázat a vypráví, co vyprávět chce, ne to, co musí. Hedvábný přízrak je na tom podobně a kresba Amandy Conner mu padne jako ulitá. Na další "Před Strážci" se rozhodně těším. Ačkoliv na nich Darwyn Cooke už nepracoval, chopili se jich jiní renomovaní autoři, kteří měli laťku nastavenou setsakra vysoko.
Mluví k vám kapitán
Martin Moravec
Jestli měli Martin Moravec a David Hecl nějaké jiné ambice než napsat opravdu rozsáhlý rozhovor pro přílohu Mladé fronty, tak jsem si jich nevšiml. Je to pěkné čtení, plné zajímavostí, opravdu taková ta ideální kniha třeba na léto, k vodě, kterou můžete jednou za čas otevřít, počíst si a zase ji s klidným svědomím položit. Letectví mě zajímá, a to byla moje hlavní výhoda, protože David Hecl jako osobnost mě nijak zvlášť neoslovil - rozhodně by pro mě byl zajímavější Vladimír Beneš, se kterým dělal autor knižní rozhovor dříve - a kapitola o tom, jak se dostal k létání, ta byla děsně zdlouhavá. Chápu ale, že muselo být fajn ten rozhovor dělat, neb David Hecl bude z těch lidí, kteří mluví rádi a dlouho, hodně toho vědí a jsou rádi, když je někdo poslouchá, což nemyslím jako nějakou výtku. Možná bych dal i o hvězdičku více, ale to bych se musel chtít ke knize vrátit, což teď nechci.
Asanace
Václav Havel
Jako vždy trefný Václav Havel. Mrzí mě, že se nad jeho dílem neustále bůhvíproč vznáší ta aura nepochopitelnosti a absurdity, když to jsou tak skvěle napsané věci s naprosto jasným sdělením.
Smrt naděje - Ztrestání Shu-Torunu
Kieron Gillen
Když se to umí, je to sranda a obří čtenářský i fanouškovský zážitek zároveň. Zase. Smrt naděje - Ztrestání Shu-Torunu je totiž další skvělý komiksový příspěvek do prázdna mezi epizodami IV a V, kterému stejně jako třeba Válce na Shu-Torunu nebo Popelu Jedhy nemám co vytknout. Není to žádná výplň ve stylu "dáme tam, co nás napadne, vždyť je to jedno", ale regulérní příběh, ve kterém se dobře známé postavy chovají přesně tak, jak by se chovaly ve filmech, dostávají se do zábavných, povědomých a zároveň neokoukaných situací, všechno dává smysl a do Star Wars to zapadá tak snadno, jako kdyby to takhle nějak vymyslel už George Lucas. Kéž by měla nová filmová trilogie štěstí na takové scenáristy, jakými jsou Kieron Gillen a Cullen Bunn.
Propast
Donny Cates
Parádně dospělý komiks. Tahle série je rozhodně v dobrých rukou a ty ruce patří Donnymu Catesovi, který se v tom, jak zábavně dokáže propojit akci s vážnou psychologií. bez přehánění vyrovná Jeffu Lemirovi. To, co se děje Eddiemu Brockovi, je drsné, překvapivé a naštěstí opět na hony vzdálené těm dvěma filmům. Dalšího dílu se nemůžu dočkat.
Doktorka Aphra a enormní zisk – Já pán, ty pán
Kieron Gillen
Doktorka Aphra je prostě skvělá postava, jakou mohou filmové Star Wars těm literárním jen závidět. A její příběhy tomu odpovídají. Znáte to, jak má někdo mazaný plán, který sestává z několika menších, stejně mazaných plánů, a když něco nevyjde, musí za pochodu vymyslet něco ještě mazanějšího? Tak to je přesně ona. Sympatická podvodnice, stále tak trochu vesmírný Indy, ovšem tentokrát v příbězích říznutých Dannyho parťáky. K Aphře je nutno přidat dvojici rozkošně vražedných droidů, bez kterých by to nebylo zdaleka ono, a sem tam nějakého toho Dartha Vadera. Krásná kresba, chytrý a zároveň vtipný scénář, potěšení z předaleké galaxie.
Poslední deník Květy Fialové
Josef Kubáník
Ze druhé poloviny knihy, tedy z onoho posledního deníku, jsem trochu rozpačitý. Patřím k těm, kteří si myslí, že nebylo třeba zaznamenávat úplně vše, ale zároveň vím, proč to Josef Kubáník dělal. Nemůžu se ale přenést přes to vyřizování účtů s personálem léčebny, bulvárem, přítelkyní (?) Janou a dalšími, kteří se na Květu Fialovou nalepili a pokoušeli si přilepšit. Květa Fialová, taková, jakou nám představila první polovina knihy, by si s nimi účty nikdy nevyřizovala - mávla by nad nimi rukou a myslela si své. Josef Kubáník to nedovedl.
Užvaněný milionář
Gerry Duggan
Moc mě to nechytilo, vlastně ani pořádně nemělo čím. Příběh je přeplácaný, smysl dává nejspíš jen scenáristovi a pár vyvoleným, Deadpool je málem až na druhé koleji a neprožije nic extra zábavného nebo zajímavého. Kresba je takový standard, který asi všichni čekají a pár vtipů se najde, nicméně to ke spokojenosti zdaleka nestačí. Libovolná konkurenční Harley Quinn, kterou jsem zatím četl, byla lepší, a papírový Deadpool může děkovat tomu filmovému, bez nějž by se mu u nás asi tak nedařilo. Rozhodně ne s takovými příběhy jako je Užvaněný milionář.
Zelený rytíř
Kieron Gillen
Chaos. Velký. Ale zároveň zábava. Obrovská. Se znalostí nejznámější verze artušovské legendy si už čtenář nevystačí, pro docenění všech scenáristických vypečeností by bylo potřeba znát i několik dalších verzí. Neznám je, nicméně jsem rád, že Kieron Gillen na mě a mně podobné myslel, a tak vysvětluje, co vysvětlit může, a co nevysvětlí, to nechává být a zaniknout ve víru všeho toho, co se v Zeleném rytíři děje. A že se toho neděje málo! Skvěle podaná akce, humor, nádherná kresba... Všechno je na svém místě. Tak dobrou chuť.____P.S. Jedna vada na kráse/na kresbě - zbraně tu vystřelují kulky i s nábojnicemi :)
Nářek čarodějnice
Bartosz Sztybor
Po dokonalých Blednoucích vzpomínkách přichází potvrzení, že Bartosz Sztybor Zaklínači opravdu rozumí. Jeho příběhy jsou temnější a psychologičtější než ty od Paula Tobina (nic proti nim) a Geralt, kdybychom ho neznali, by v nich byl velmi rozporuplnou postavou. Nářek čarodějnice je opět skrznaskrz vážná záležitost, která se s Blednoucími vzpomínkami dobře doplňuje. Ano, kresba je chaotičtější než minule, ale napodruhé už si toho ani nevšimnete a v ději a postavách se zorientujete raz dva. Ano, píšu napodruhé, protože tenhle komiks budete chtít číst dvakrát.
Drtileb a Kostřík
Jeff Lemire
A zase je to tady. Jeff Lemire si ve světě Černé palice vymyslí úplně nové postavy, hrdiny i zloduchy, a s nadpřirozenou lehkostí s nimi v jedné jediné knize sehraje tak zábavný a zároveň vážný příběh, v němž se samozřejmostí protíná například i několik časových rovin, že mu ostatní autoři mohou jen závidět a čtenáři děkovat. Jak to dělá, úplně netuším. Ale jsem děsně rád, že to dělá.
Billy Summers
Stephen King
Hned na začátku komentáře musím připustit, že jsem k Billymu Summersovi měl výhrady. Nezdálo se mi úplně věrohodné vykreslení vztahu dvou tak rozdílných lidí, říkal jsem si, že by se to všechno ve skutečnosti asi tak snadno nedělo... Jenomže to jsem Stephena Kinga podcenil. Aniž bych porušil jedenácté přikázání "Spoilery nebudeš psáti", nemůžu napsat víc. Ale kdo knihu četl, ví, co mám na mysli. Ví, jak moc chytré čtení to je, jak krásné a dojemné to je, jakou to má nádhernou myšlenku, ačkoliv to stojí na tuctové zápletce, o čemž autor samozřejmě velmi dobře ví. Naprosté potěšení jsou odkazy na jinou, slavnou Kingovu knihu, které nepokazí ani zbytečný český překlad názvu jednoho místa.____P.S. A pokud se taky rádi ďábelsky pochechtáváte při každém Kingově rýpnutí do Trumpa, připravte se na hotové hody :)
Tenkrát v Hollywoodu
Quentin Tarantino
Tenkrát v Hollywoodu je jeden z mých nejoblíbenějších filmů Quentina Tarantina, a to z toho důvodu, že každý film Quentina Tarantina je jeden z mých nejoblíbenějších filmů Quentina Tarantina :) Na knihu jsem se proto dost těšil a jsem z ní nadšený, ačkoliv je ve spoustě ohledů jiná, než jakou jsem ji čekal. Tarantino se zkrátka nezapře a se čtenáři si dokáže pohrát úplně stejně jako s diváky. Knižní Tenkrát v Hollywoodu tak není jen nějaká adaptace scénáře, do které by přibylo několik vystřižených scén, ale je to vlastně trochu jiný pohled na tentýž děj, který nám umožní dostat se do hlav nejen hlavním postavám, ale i těm, na něž se ve filmu tolik nedostalo. A taky má jiné vyznění. Například to, čím film končí, je tady zmíněno už někdy ve třetině knihy, a není to rozhodně žádný vrchol příběhu, je to jen taková historka, která někomu, kdo film neviděl, snad ani nemůže moc dát. Nejsem si jistý, jestli dokážu dost dobře popsat, co mě na knize tak moc, moc, moc bavilo. Ano, atmosféra Hollywoodu šedesátých let je takřka hmatatelná, metráky odkazů, hvězdných jmen filmového i hudebního světa ji víc než podporují, Rick, Cliff a Sharon jsou vynikající postavy a ačkoliv nezažijí nic na první pohled výjimečného, stejně ten pocit máte. Jenže to hlavní, co mě nadchlo, je, jak chytře Tarantino vypráví. Užil jsem si jeho skákání v čase se a tam, do minulosti i do budoucnosti, i to, jak dokáže pomocí zdánlivě banálních historek a dialogových přestřelek, opatřených skvělými pointami, vykreslit povahy postav tak, že čtenáře snadno rozesměje jednou narážkou na falešný knír nebo neustále opakovanou historkou se Stevem McQueenem. Absolutní vrchol je všechno, co se týká natáčení westernového seriálu. Rozhovory Ricka/Caleba a Trudi/Mirabelly, přepínání do "příběhu v příběhu", pološílené motivační proslovy režiséra posedlého Shakespearem versus taktní přikyvování herce, který neví, kdo byl Hamlet, a připravuje se roli pojednat nějak jako chřestýše na motorce. Je to fakt dokonalé, láskyplné dílo, do kterého dal Tarantino celé srdce a možná ještě trochu navíc. Že do děje zakomponoval i sám sebe, mu nemůže nikdo mít za zlé.