Asanace

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Hra Asanace je doplněna fotografickou přílohou, sledující Václava Havla od 17.listopadu 1989 do jeho jmenování prezidentem.

https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92760/asanace-92760.jpg 3.7117
Nahrávám...

Komentáře (11)

Kniha Asanace

DennisMoore
23. června

Jako vždy trefný Václav Havel. Mrzí mě, že se nad jeho dílem neustále bůhvíproč vznáší ta aura nepochopitelnosti a absurdity, když to jsou tak skvěle napsané věci s naprosto jasným sdělením.

Set123
07. února

Každou další hrou, kterou čtu, si utvrzuji názor, že Havel byl opravdu mistrný dramatik. Když člověk neustále dokola slyší ty kecy, že byl Havel intelektuál (s náznakem sarkasmu člověka, který, sám idiotem, předpokládá, že chytřejší lidé jsou idioty většími) a psal pouze pro hrstku svých spřízněných intelektuálů literaturu, kterou normální člověk nepochopí, nechce se mu s tím Havlem ani začínat. No, trvalo to, ale nakonec všech deset her, které jsem od Havla přečetl, za investovaný čas stálo.

Je fascinující, jaký mikrokosmos socialismu si Havel v Asanaci připravil a jak mistrně s ním a jednotlivými jeho články dokázal pracovat. Možná je to můj pocit, ale zdá se mi, že Asanace představuje historický vývoj, počínaje koncem 40. let, přes komunismus s lidskou tváří, po normalizaci a tušení brzkého rozpadu režimu. Opravdu si myslím, že se dramatik pokusil, velice zdařile, o historický exkurz.

K tomu přidává velice hluboké postavy, které jednají na základě své hluboké psychologie a minulosti. Už tyto dvě věci dohromady by stačily pro dobrou hru, ale Havel na pozadí nechává prosvítat další a další náměty, které ve skutečnosti často tvoří společné jádro jeho her.

Už poněkolikáté se nám tu objevuje okamžik, ve kterém se hra promění, třebas na malý okamžik, v existenciální drama. Ovšem bylo by to nehavlovské, kdyby to bylo drama s podložím Sartreovy filosofie, nene, nepřekvapivě se jedná o filosofii Camusovu. Odehrává se tu drama člověka, který se ještě nestal absurdním, ač už na absurditu okolního světa a hlavně svých bližních popatřil. S tímtéž jsme se setkali již v Pokoušení, ale také Largu desolatu, či Ztížené možnosti soustředění.

Havel také nechává své postavy pátrat po metafyzickém původu morálky. Ten původ samozřejmě nikdy nenajdou, jak říkám, kopali jsme do morálky tak dlouho, že jsme se dokopali až do středu, který buď byl prázdný, nebo nám nesrozumitelný. Tak jako tak odhalení objektivní morálky, prazákladu našeho morálního myšlení, se nekonalo. Toto hledání nám Havel předvádí zde, ale i v mém oblíbeném Pokoušení.

A mohl bych zde jmenovat další a další motivy. Tím nejvýraznějším však zas a znovu je láska. Vztahy mezi muži a ženami, kombinované až se z toho motá hlava. Mno jo, láska…


Lena79
02. ledna

Ačkoli nejsem moc velký fanda do divadelních her, Asanací jsem se prokousala celkem rychle. Vím, že se ke knize nikdy nevrátím. Možná je to tím, že jsem ji třeba špatně pochopila. Sama nevím. Je zde také názorně vidět, kde má kdo své místo. Tajemník rozhodne, co se bude dít, architekti začnou konat a lidé z podhradí se musejí podřídit, jinak je čeká věznění.

rencovav
15.12.2020

Havel - mistr metafor. Nebo prostě jen psal o náladě ve společnosti? Věřím, že lidé se tak opravdu chovali. Co víc - oni (my) se tak chovají i dnes, a to už tu dávno nemá komunistická strana hlavní slovo. Je to děsivé, jak aktuální mi to celé připadá. Možná nejsem až takový sluníčkář, možná jsem vlastně docela ustrašená. Bojím se vlivu Ruska, nárůstu populismu, který těží ze zášti a vzájemné nedůvěřivosti, netolerance a z hamižnosti. Bojím se o demokracii - bojím se o směřování Česka. Ale to už s touhle hrou asi tolik nesouvisí.

KaLiBi
23.07.2020

Velmi čtivé se zajímavou zápletkou a nečekaným vyvrcholením. Žádná velká slova, kniha je naopak napsána velmi lidsky. První hra od Havla, kterou jsem četla a musím říct, že mě rozhodně neodradila od přečtení dalších.

mirektrubak
23.02.2020

„ALBERT: Když si vzpomenu, jak jste se ještě včera všichni předháněli v přísahách, že se už nikdy nepodřídíte a sami sobě nezpronevěříte, že poslušnost už nikdy nesmí vítězit nad pravdou a blbost nad svobodou – a tak dále, a tak dále! A stačí jedno mávnutí proutku – a všechno je zapomenuto a vy tu stojíte jako opaření – hlavy prázdné a kalhoty plné – a jediné, na co se zmůžete, jsou spekulace, jak tím vším zase probruslit! Je tohle normální? Je to tak všude? Je člověk skutečně jen onuce? Jsem blázen já – anebo vy?“

Dokonce i člověk, který zná domácí dějiny minulého století jen velmi zběžně, neomylně rozpozná, že se zde poukazuje na poválečný vývoj v komunistickém Československu před a po pražském jaru. Po ose krutovláda-naděje-deziluze až k nevyhnutelné kocovině. K atmosféře, která charaktery neláme, spíš podemílá – pomalu, ale nevratně.
Ale Asanace (která je na Havlovy poměry docela málo absurdní a docela málo humorná) je víc než jen podobenství o konkrétní epoše, které by nebylo přesaditelné do jiných podmínek a které by snad mělo být nesrozumitelné pro čtenáře nebo diváky v odlišném kulturním prostředí. Naopak, velký kus celkové tísnivé nálady vychází právě z toho, jak obecné toto Havlem vykreslené schéma je. A není ani třeba se držet jen politicko-společenského výkladu, známe to třeba z korporátu nebo mediálního mainstreamu: ten konformismus, alibismus a oportunismus, ta trvale přítomná připravenost sám sebe tvarovat do akceptovatelné podoby pro jistotu ještě dřív, než je to silou vyžadováno...

Daní za univerzální pojetí tématu je bohužel dost značná schematičnost – snad ani jedna postava zde nepůsobila živě, každá byla jen reprezentantem svého typu. Neříkám, že je to autorova chyba, není těžké pochopit, že je to záměr, ale stejně mi to bylo čtenářsky trochu na obtíž.
Největší averzi jsem si vypracoval k vedoucímu Bergmanovi. Jaksi objektivně vzato není tou nejvíc negativní postavou, dokonale neempatický Ulč nebo prázdná a ctiprostá Macourková by měli být silnějšími magnety pro moji nelibost, o Tajemníkovi ani nemluvě. Přesto jsem nejvíc zatínal pěsti, když se na scénu dostal Zdeněk Bergman, on totiž, na rozdíl od dříve uvedených, měl dost inteligence na to, aby dohlédl dopady svého chování, dost komunikačních dovedností na to, aby snad dokázal bližním i přiměřeně pomáhat – ale jediné, k čemu to vše používá je manipulace druhých za účelem usnadnění si svého vlastního života. Scéna, ve které mu Luisa (jinak moje oblíbenkyně a zřejmě nejsvébytnější postava) jeho hru prokoukne, ale stejně mu není schopna nebo ochotna odolat, byla tou nejpůsobivější, ale i nejděsivější z celé Asanace. Nemohl jsem nemyslet na Pavlův dopis Korintským: k čemu je nám, že rozumíme všem tajemstvím a obsáhneme všechno poznání, když nemáme lásku k druhým.

Lexand
26.08.2017

Můj první text, který jsem od V.H. četl. Takže srdcovka.

MarcelStrnadel
18.12.2016

Úžasná hra, ale ještě chvíli mi bude trvat, než ji zcela docením a pochopím. Značně mi pomohlo to, že jsem viděl její adaptaci v Klicperově divadle v Hradci Králové pod vedením režiséra Andreje Kroba.

1