Čtec komentáře u knih
Všechny ostatní už jsem zapomněl, ale titulní povídka Odvážný mladý muž na létající hrazdě se mi vryla do paměti. Je smutná, krásná a jedna z nejlepších vůbec, co jsem od kohokoliv četl.
Byl jsem tou knihou unešen. Nejvíc mne fascinovalo líčení, kterak se Schliemann učil cizí jazyky.
Moje srdeční záležitost. Jako kluk jsem do Zlenic jezdil na prázdniny za dědou a babičkou. Měli tam na chatě knížku Zločin na Zlenicích hradě l.p. 1318 (tu červenou s těmi proužky na hřbetu). Vždy navečer jsme si nahlas četli na verandě, a tam za řekou, skrytá v lese, byla ta Hláska, věž bývalého Zlenického hradu, kde se stal ten mord... Vidím to jak dnes a naskakuje mi husí kůže, jak to bylo krásný... Četli jsme tu knížku každé prázdniny znovu. A názvy dalších hradů a tvrzí z knihy - Mrač, Týnec, Český Šternberk... - to je prostě krásné Posázaví a moje dětství...
Jako kluk jsem tuhle knížku naprosto miloval, to byli novodobí rytíři a hrdinové (a Ronnie Peterson byl přímo bůh). Miloš Kovářík navíc psal velice poutavě. Odpouštím i úlitbu v podobě sovětského Stasise Brundzy, ten viděl formuli 1 - či závody Grand Prix - asi leda v časopise :-)
Knihu jsem zdědil po dědovi, léta ležela v knihovně netknutá a na první pohled mi nepřišla nijak zajímavá. Vzal jsem si ji však s sebou na dovolenkovou cestu s rodinou po Chorvatsku, Hercegovině a Černé Hoře a četl si z ní přímo na místech, která popisuje. K mému velkému překvapení byla kniha velmi čtivá a zajímavá, ač reálie které obsahuje, jsou staršího data. Nakonec jsme si z ní četli nahlas a moc se nám to líbilo... Oddíl o Istanbulu jsem si schoval až po jeho pozdější návštěvě.
Četl jsem Bruyneelovu knihu ještě před přiznáním Lance Armstronga k užívání dopingu. Dodatečně mi to perfektní četbu bohužel znehodnotilo. Škoda...
Jako samouk (ve škole jsem měl němčinu) jsem v průběhu jedněch prázdnin tuhle učebnici přečetl, prostudoval, procvičil, prostě totálně "proučil" úplně celou. To o žádné jiné učebnici říci nemohu. Rozdíl byl v tom, že tohle bylo dobrovolně, kdežto ostatní byly povinné...
Určitě ne každému se musí líbit Schulzův expresivní sloh, ten poměrně exaltovaný způsob psaní, ale já si ho už od první stránky moc užíval. Úplně magicky mne vtáhl do děje a pak jsem těch osm set stran přečetl jedním dechem. Myslím, že ke knize, která popisuje středověk, se velmi dobře hodí.
Byl jsem naprosto nadšen z povídky "Hymnoví sprinteři". To je přesně můj šálek čaje a druh humoru jaký mám rád.
Docela překvapení. Vím, že bych to neměl zlehčovat, ale přesto: Je to zvláštní pocit po nějakých patnácti letech zjistit, že oblíbenou knihu nenapsala žena Anežka Svobodová, nýbrž muž Milan Švankmajer. Většinou si totiž spisovatele, pokud ho/ji neznám, snažím představit. A tak jsem si tehdy stvořil jakýsi vnitřní obraz spisovatelky-historičky Anežky Svobodové. Ten je teď ovšem v troskách :-)
Jedna z knih, jež nám byly kdysi doporučeny naším profesorem urbanismu, s dovětkem, že nám závidí, že ji budeme číst poprvé... Je fakt, že z ní sálá velice optimistická víra v lidský pokrok, stejně jako utopická myšlenka o "poručení větru dešti". I když - skutečně tak utopická? Myslím, že některé z těch vizí se už uskutečnily a další budou nepochybně následovat. V šedesátých letech existovaly vize, ale ne technologie k jejich uskutečnění. To se mění. Třeba stavby Jana Kaplického jsou jednou z prvních vlaštovek. Jen mám takový pocit, že se mezitím někam vytratil ten optimismus...
Knížku mi kdysi dali přečíst kamarádi než jsme spolu vyráželi do hor v Rumunsku, abych se náležitě předvyděsil :-) .. Nemůžu než ji pochválit, je výborně a čtivě napsaná, je v ní vše potřebné a žádný nadbytečný balast. Jaroslav Pavlíček je prostě odborník na slovo vzatý, obrovská persona českého outdooru.
Beru to tak, že Miloš Kovářík musel z povinnosti přidat dvě kapitoly o socialistických (polských) závodnících a (sovětských) vozech, aby kniha vůbec vyšla. Tyto kapitoly nejsou o úplně top závodech, ovšem i tak mi Velké závody stojí za pět hvězdiček.
Nemám ve zvyku číst knihy vícekrát (hlavně proto, že čtu hrozně pomalu a tak si raději přečtu něco dalšího..), ale v případě Nikiho Laudy jsem tuhle "skorozásadu" porušil. Jednak miluju formulky a zvlášť ty ze 70. let, a dále mi Laudův suchý, věcný, ale přitom neuvěřitelně sdělný (a pro mne i poutavý) styl sedí. A pro ty, jimž se líbil Howardův film Rivalové (Rush), bych Mé roky s Ferrari viděl jako "povinnou" doplňkovou četbu.
Velice čtivá knížečka, kterou jsem četl jedním dechem (a to určitě nejsem žádný "hltač" válečné literatury).
Asi nejvíc mne z knížky zaujal začátek, kdy autor líčí velice složitou situaci ve Francii, kde přitom válka skončila již tři roky předtím (včetně toho, jak bylo komplikované se vůbec z Belgie do Francie dostat).
Docela mne překvapilo, jak moc je to "červená knihovna". Ale ne že by mi to vadilo, alespoň Waltari jen neřadí historická fakta za sebe jako mnozí jiní.
Začínám postupně oceňovat úvodní poznámky kronikáře (čili autora samého) k jednotlivým oddílům knihy. Zvláště mne zaujala předmluva ke "Knize šesté" - o vlivu žen na jednání svých mužů. Zajímavý je také odlišný, daleko kritičtější, pohled - v porovnání se staršími romanopisci - zvláště na Kunhutu, ale i na Přemysla II. samotného.
Ve stadiu, kdy Petr Hora zrovna vyprávěl o Karlu IV., jsem Toulky zaregistroval v Mladém světě a nadšeně začal číst. Přesně v tom nejlepším. Až pak jsem si koupil první díl, který už byl tenkrát jako jediný v knižní podobě. Osobně bych Toulky zařadil jako oficiální učebnice českého dějepisu.
Daleko lepší, než jsem čekal. Ohromně milá knížka. Hned po dočtení jsem začal zuřivě studovat germánskou mytologii, neboť jsem se zamiloval do Brunhildy :-)