Čmoudová komentáře u knih

Asi nejméně povedená knížka ze ságy o Harry Potterovi, po přečtení jsem z ní byla zklamaná, nevím čím to, možná tím, že předchozí díl byl opravdu povedený....

Nejlepší knížka od Judith McNaught, doporučuju. :-)

05.06.2012

Na tuhle knížku jsem úplně zapomněla, ale nedávno jsem na ni narazila v jednom knihkupectví a jak jsem ji viděla, vzpomněla jsem si, že byla super... Skvělej román...

Knížka, která se bude všem malým slečnám určitě líbit, je vtipně napsaná a holky v ní řeší stejné problémy jako čtenářky. Navíc má dvě pokračování :-)

Nedá se o toho odejít a je to jedna z mála knih, kterou jsem zvládla přečíst i podruhé, bez toho, aby mě nudila.

Nejlepší série knih od Jackie Collins, myslím, že Smrtelné objetí a Smrtelné pokušení jsou nejlepší knihy z autorčiny tvorby. Jsou na stejný styl, jako knihy předešlé, ale zároveň jiné. Jsou hodně detektivní, romantické, ale zachovaly si svůj základ: drogy, sex a Hollywood.

31.01.2011

Tahle knížka je napsaná hodně nenávistivě proti mužskému pohlaví, ale je velmi zajímavá a kraťoučká.

Skvělá knížka zaměřená hlavně na slávu... Navíc výborně napsaná... jako všechny knihy od Jackie

Né moc poutavý děj, ale velmi dobře vylíčené pocity a vlastnosti postav...

Velmi dobrá knížka, na to že je v povinné četbě, ne opravdu ji doporučuji.

31.01.2011

Výborná kniha, doporučuju všem, přečtěte si ji... Stojí to za to...
Slabší začátek …

Jonathan Ledgard svou knihu napsal jako román, při shromažďování podkladů se ovšem snažil celé události přijít na kloub a podařilo se mu setkat s celou řadou lidí, kteří o své roli do té doby odmítali mluvit – sešel se dokonce i s jedním ze dvou myslivců, kteří byli donuceni stádo postřílet. Dobrá znalost situace je v knize znát, protože ale Ledgard nechtěl ohrozit dosud žijící aktéry, změnil v textu jména postav i pořadí událostí. Chce-li se tedy člověk dozvědět o důvodech postřílení zvířat něco určitějšího, pak je lepším pramenem článek novinářky Kateřiny Zachovalové Žirafy na odstřel, který vyšel v dubnu 2006 v Lidových novinách. Zachovalová ostatně Ledgardovi s přípravou knihy pomáhala a měla k Ledgardovým zjištěním přístup.

Pokud jde o samotnou Ledgardovu knihu, její vyprávěcí styl je místy trochu slabý a občas málo uvěřitelný. Jedna z hlavních vypravěček příběhu, dívka Amina, například při popisu svého pracovního prostředí, datovaného rokem 1974, říká: „Je tu připíchnutý plakát s jistou československou filmovou hvězdou.“ Že by takhle zněla běžná řeč mladé dívky v roce 1974? Takhle stěnu továrny vidí Skot Ledgard, Amina by spíš řekla, že je na plakátě dejme tomu Jiřina Bohdalová. Postavy v knize tak často nemluví spontánně, ale v jakémsi pseudovyprávění pro zahraničního čtenáře. On vůbec myšlenkový svět knihy občas působí jaksi zjednodušeně. Přibližování atmosféry světa za železnou oponou je předvídatelně šablonovité, podobně je jeden z hlavních hrdinů, kteří příběh vyprávějí, (a možná i Ledgard sám?) trochu naivním darwinistou. V knize vypravuje, že žirafy „mají málo nepřátel, protože se jejich teritorium nachází spíš ve větvích stromů než pod stromy“, z pozorování terénních biologů přitom vyplývá, že žirafí samice a podřízení samci tráví víc než polovinu času spásaním porostů, které jsou v úrovni jejich „ramen“ anebo ještě níž – tedy ve výšce, kam případní potravní konkurenti bez problémů dosáhnou. Podobně zavádějící je i Emilova (Ledgardova?) představa, že evoluci přežily jen ty nejvyšší žirafy. I pokud by člověk věřil v darwinismus, pak by z Darwinovy teorie vyplývalo, že přežily ne ty, které mají nejdelší krky, ale ty, které je mají optimálně dlouhé, což je pochopitelně něco jiného.

Příběh je navíc ovinut místy poněkud nudnými a rozvláčnými popisy toho, co se hrdinům honí hlavou. Ve všelijakých lyrických odbočkách „co by se stalo, kdyby“ se často objevují slavná jména nebo historické události, ovšem bez hlubší souvislosti s vlastním příběhem knihy. Návrat k vyprávění o žirafách pak působí těžkopádně. Třeba při plavbě přes Magdeburk čteme, že se tam zastavil Tycho de Brahe, pak se dozvíme, že objevoval hvězdy pouhým okem, pak že jeden z hrdinů knihy myslí na to, co by asi Tycho viděl, kdyby použil žirafí oči – a následuje poučná pasáž o žirafích očích. V Drážďanech si zase hrdina knihy představuje místo, kde kdysi stávaly varhany, na něž hrával Bach, jinde soutěsku, kterou prošel Goethe atd. Možná se bude někomu tohle žonglování s „kulturou“ líbit, mně ale připadalo, že textu spíš škodí.

… strhující konec

Nebylo by ale spravedlivé knihu odsoudit, román totiž přes dílčí výhrady stojí za přečtení. V celém textu se najdou neobyčejně zajímavé pasáže a poslední přibližně třetina knihy, v níž je popisován hlavně masakr žiraf, je strhující. Ledgard ji napsal mnohem razantněji než první dvě třetiny a díky tomu se čte velmi dobře. Dost se nedá ocenit ani to, že se Jonathan Ledgard do tématu vůbec pustil – jen díky němu je tak dnes známo, proč k postřílení žiraf v předvečer 1. máje 1975 ve Dvoře Králové pravděpodobně došlo. Žirafy asi opravdu měly slintavku a z vyjádření veterinářů a epizootologů vyplývá, že šlo zřejmě o nebezpečný africký typ SAT 1, který mohl způsobit obrovské problémy po celé střední Evropě. Zároveň všechno nasvědčuje tomu, že ČSSR tuto nákazu nikdy nenahlásila mezinárodní organizaci Office international des épizooties (Mezinárodní organizace pro nákazy zvířat, v současnosti jde o The World Organisation for Animal Health), což ovšem bylo její zákonnou povinností. Vedení země a hlavní epizootologové tak před světem ututlali potenciálně velmi nebezpečné onemocnění. Převzato z ekolistu 08- 09/2008

Velmi dobrý nápad na příběh... Stevenson má muj obdiv!

Nuda, knížka mě nebavila, jsem si jistá, že se k ní nikdy nevrátim...

Knížka, která nemá zas až tak poutavý děj, ale když si to vezmem, to Harry Potter také ne. Je to obojí na stejném principu, strhnout lidi. A to se podle mě Meyerové povedlo, strhla velkou vlnu mladých dívek, které touží po Edwardoj... Je to cajdák, ale proč ne.

31.01.2011