Chvatěrubský komentáře u knih

Pro pana Čorneje to musí být obrovská satisfakce, pokud je jeho životní dílo o Janu Žižkovi téměř všemi čtenáři přijímáno s takovým uznáním. K nadšeným reakcím se připojuji, byl to pro mě jedinečný čtenářský zážitek. Samotná osoba Jana Žižky bude asi vždy vzbuzovat rozporuplné ohlasy, ale dílo Petra Čorneje by snad mohlo přispět k tomu, že Žižka nadále nebude českou veřejností vnímán jako nějaký primitivní hrdlořez a vraždící maniak, jak byl svými odpůrci nálepkován již od husitské doby, se zvýšenou intenzitou pak v posledních třiceti letech, kdy někteří "rádobyhistorikové" mají pocit, že postačí jen otočit znaménka (z hrdinů udělat padouchy a naopak...).
Věřím, že pozornějším čtenářům neunikl text papežské buly z března 1420 (viz str. 234), kdy papež Martin V., vycházeje vstříc žádosti krále Zikmunda, vyhlásil křížové tažení proti viklefistům a husitům, pročež pod příslibem odpuštění všech hříchů výslovně uložil všem světským vrchnostem i městským radám, aby přispěli k vyhubení (sic!) husitského kacířství. Neboli cílem křížových výprav bylo skutečné vyhubení husitů, ať už radikálů nebo umírněných... Janu Žižkovi podle mého názoru nelze upřít historickou zásluhu spočívající zejména v tom, že jako velitel tehdy ještě spojených husitských vojsk odrazil první dvě křížové výpravy (na Vítkově a následně u Kutné Hory, resp. Německého Brodu), čímž zabránil realizaci toho, co bylo proklamovaným cílem protihusitských kruciát.

17 03.09.2021

Historikové by měli být věrní zásadě "bez hněvu a zaujatosti". Tato publikace je neobjektivní oslavou Habsburků a jejich potomků... Na více místech doplněná tradičním kydáním špíny na Edvarda Beneše. Americký autor má o jeho osobě značně zkreslené a zaujaté představy.

3 26.06.2021

Příkrá kritika c.k. vojenské justice, ale i celkových politických poměrů monarchie v období první světové války. Autor sám tehdy působil jako poměrně vysoce postavený vojenský soudce, takže se jedná o vzpomínky zcela autentické.
Na tehdejší protičeské perzekuce se bohužel už dávno zapomnělo, stejně jako na zinscenovaný proces proti K. Kramářovi, odsouzenému bez důkazů za údajnou velezradu k trestu smrti provazem (zachránila ho až milost nového císaře Karla - který je zde autorem popisován bez jakékoli zášti jako panovník a člověk zřejmě slušný, ale slabý, ovládaný svým okolím).

1 22.09.2020

Mimořádně silný čtenářský zážitek. Vzpomínky jednoho z čelných představitelů domácího protinacistického odboje, jehož zásluhou byl domácí odboj v letech 1939 až 1942 v radiotelegrafickém spojení s londýnskou vládou. V závěru knihy pak osvětluje politické poměry poválečného období a marné snahy demokratů zabránit nástupu další totality.
"Nemohu si pomoci, s tím už asi z tohoto světa odejdu, ale mám skoro až vrozenou náklonnost Benešovo počínání hájit. Byl naší hlavou za války a zůstal jí, i když ke konci svého života mnoho vážného pokazil". Jak sám doc . Krajina v knize uvádí, 26.2.1948 byl zatčen a opětovně vyslýchán v Petschkově paláci, tentokrát však nikoli gestapem, ale komunistickou státní bezpečností. Na zákrok prezidenta Beneše byl záhy propuštěn a podařilo se mu emigrovat do Kanady, kde se dožil vysokého věku a ještě stačil v roce 1990 převzít v rodné zemi Řád bílého lva.
Pro mě osobně byly nejemotivnější ty pasáže vzpomínek, kdy se doc. Krajina v letech 1942 - 43 skrýval jako psanec v Českém ráji a byl odkázán na nezištnou pomoc prostých lidí, bohužel dávno zapomenutých hrdinů a vlastenců v nejlepším slova smyslu, kteří pak mnohdy skončili před nacistickou popravčí četou...

3 05.05.2020

Křivě nastavené zrcadlo.
Další variace módního stereotypu o permanentním selhávání pomýleného českého národa, jehož představitelé měli tu drzost, že proti vůli sudetských Němců založili stát zvaný Československo a poté v tomto nedemokratickém státě strašlivě utlačovali všechny menšiny...
"Národní sebemrskači" budou z knihy pochopitelně nadšení.

Objektivní, čtivá publikace, důkladně podložená citací obrovského množství dokumentů a dalších pramenů. Brilantní odpověď na množství hanopisů vztahujících se k osobě našeho druhého prezidenta a zároveň vyčerpávající analýza jeho triumfů i tragédií zasazená do kontextu doby a mezinárodních souvislostí. Vřele doporučuji.

3 30.12.2019

Další módní přepisování historie s cílem velebit habsburskou monarchii a co nejvíce hanobit Československou republiku... přál bych těmto novodobým vykladačům pravdy, aby se podívali, jak opravdu vypadal život v českých zemích v letech 1914 - 1918. Bída, hlad, desetitisíce Čechů a Slováků padlých nebo zmrzačených ve zbytečné válce, kterou Rakousko - Uhersko samo agresivně vyvolalo. Ale dnes je módou plivat na první odboj, TGM a Beneše a čím dál víc lidí takové revizi dějin ještě tleská. Málokdo si uvědomuje, že tato revize českých dějin do značné míry kopíruje tzv. protektorátní vlastenectví.

Stále stejná šablona, novodobý obdivovatel báječné a dokonalé habsburské monarchie pan Mertlík si vypořádává účty s nenáviděnou první republikou. Zajímavé je, že k podobným výlevům se téměř nikdy nesníží žádný profesionální historik, ale vždy jsou dílem amatérských vypravěčů, kteří se zřejmě domnívají, že objevili tu jedinou "správnou" a pravdivou verzi moderních českých dějin... (viz dtto V. Junek, T. Krystlík atd.). Jen na okraj - vskutku výživný je aktuální rozhovor téhož autora s Karlem Habsburským, vnukem posledního rakouského císaře v jednom z populárních časopisů. Kromě neuvěřitelně podlézavého tónu otázek ("Češi jsou prý svým srdcem stále poddanými habsburského rodu!") a tradičních urážek Edvarda Beneše (resp. citací vět, které Beneš nikdy neřekl) se čtenář od pana Habsburka mj. dozví objevnou informaci, že za vyvolání 1. světové války vlastně vůbec nebylo odpovědné Rakousko-Uhersko, ale zejména (český) nacionalismus a Rusko... Do absurdna dovedené překrucování dějin. Nezbývá než doufat, že každá móda (včetně masivně propagované habsburské nostalgie) jednou pomine.

Další škvár z pera amatérského pseudohistorika, který se snaží vnutit čtenářům svou představu o báječné a kvetoucí habsburské monarchii, jež byla vystřídána úpadkovou a zavrženíhodnou Československou republikou. Nenávist k Masarykovi a zejména k Benešovi se prolíná všemi jeho knihami... Je příznačné a úsměvné, že autoři obdobných historických slátanin dávají do titulku slovo "pravda".

Kniha je zajímavá a čtivá, pan Schwarzenberg je nejspíš slušný člověk, ale některé jeho názory mě bohužel vysloveně urážejí. Např.:

Budeme si muset přiznat selhání v roce 1938 a selhání v roce 1968. Je třeba přijít na to, co nás vedlo k tomu, že jsme se vždy v rozhodném okamžiku zachovali zbaběle.
Legionáři (v roce 1918) stát nevybojovali; bylo to tehdá v zájmu spojenců.
To, co jsme dělali v roce 1945, odsun Němců, bylo mnohonásobnou vraždou (neboli vůči sudetským Němcům je kolektivní vina z pohledu pana Schwarzenberga nepřijatelná, ale zároveň odsuzuje chování Čechů v rámci české kolektivní viny!).
Naše české heslo je zfalšované, protože Johlín z Vodňan řekl: Pravda boží vítězí! V roce 1918 jsme si z toho to slůvko "boží" vyškrtli.
Základní vlastností české politiky za první republiky byla úžasná malichernost v chování vůči Němcům; prostě jsme Slováky i Němce zlobili, škádlili - typické symptomy nezralé vůdčí vrstvy.
Maršála Radeckého by všude jinde slavili jako národního hrdinu...
Nacionální socialismus je náš český vynález. Sotva jsme my tuhle hloupost přivedli na svět, s opičí snaživostí se objevila v pohraničí a později v Německu. Edvard Beneš pak tuto stranu přejmenoval na Volkssozialistische Partei; nacionální socialismus je nejdůležitější český vynález tohoto století (!!!? mimochodem je to lež: německou nacionálně-socialistickou stranu založil jako první v roce 1896 Němec Friedrich Naumann, později autor známé Mitteleuropy...).
Za Rakouska si to Češi prohráli během padesátých a začátkem šedesátých let (19. století). Čechům nebylo jasné, co opravdu chtějí.
Edvard Beneš v roce 1938 nezůstal ani pevný, ani statečný.
Druhá strana české tragédie je dána rokem 1918, kdy všechna šlechta z politického českého dění vypadla.
Masarykovi s jeho emigrantskou organizací se podařilo přesvědčit svět, že by měl být československý stát, a pak to selhalo v roce 1938, 1948 a 1968. Československá republika nám tak trochu spadla do klína, Čechům chybí tradice si svou věc vybojovat.
Zaslepenost českého politického vedení (v roce 1938) je vskutku pozoruhodná. Proč si Beneš nepřipustil myšlenku, že by ho mohli spojenci nechat padnout, je nepochopitelné. Celá jeho politická koncepce byla založena jen na cizí pomoci a neměl rozpracované žádné alternativy, ba si je předem, a priori, odřízl. Domnívám se, že v tom hrála rozhodující roli jeho ješitnost. Beneš vlastně nebyl politicky dospělý, spoléhal pouze na druhé. Ani jsme se nepokusili s Uhry vyjednávat a vztahy zlepšit. Že jsme (v roce 1938) nechali padnout bez mrknutí oka Rakousko, a tím se obnažili z jihu, to je velmi podivné. Už v ten okamžik jsme se ocitli v očividném nebezpečí. (!!!? - tohle opravdu myslí pan Schwarzenberg vážně?)

Po přečtení těchto "moudrých názorů" jsem rád, že se pan Schwarzenberg nikdy nestal českým prezidentem. Bohužel i jeho zásluhou se stal v roce 2013 prezidentem Miloš Zeman.

3 24.06.2018

Důstojné zakončení mistrovského díla, které považuji za jeden z pokladů své knihovny. Zvlášť cenné je přiblížení perspektivy z obou stran válečného konfliktu, pan Hora - Hořejš se snaží o maximální objektivitu, i když své sympatie pro TGM a jeho vize nijak neskrývá. Knihu by si měli přečíst i vyznavači módní a značně přepjaté vlny nostalgie po habsburské monarchii, snad by pochopili, že zatímco monarchie do roku 1914 byla sice ne úplně národnostně spravedlivým, ale přinejmenším dobře snesitelným místem k životu, pak po vyhlášení agresivní války vůči desetkrát menšímu Srbsku a stále těsnějšímu připoutání celého soustátí k vilémovskému Německu už pro neněmecké a nemaďarské občany nemělo žádný smysl takový stát zachovat. T.G.Masaryk a jeho spolupracovníci naštěstí včas pochopili, jak by Rakousko - Uhersko nadále vypadalo, pokud by se Německu a jeho satelitům (včetně R-U) nedejbože podařilo válku vyhrát... Vážený pane Horo - Hořejši, děkuji za chvíle strávené s Toulkami.

13 29.05.2018

Sbírka trapných pomluv a nenávistné kydání špíny na úctyhodného člověka... Ale své čtenáře si jistě najde, v českých knihkupectvích je ostatně řada podobných hanopisů (Gruša, Krystlík, Dědinová atd.).

Zdařilá a objektivní biografie úctyhodného člověka a politika. Čímž netvrdím, že některé jeho činy nemohou být (z dnešního pohledu) předmětem oprávněné kritiky.

Velmi trefný poznatek autora, str. 314: "krajní pravice, katolická pravice tesknící po rakousko-uherském mocnářství nebo prostě po monarchii, konzervativci, zastánci slovenské nezávislosti a sudetští Němci tvoří velmi nesourodé společenství sdílející nenávist k Benešovi, byť každý z jiných důvodů, které si ostatně odporují: sešel se tak zkrátka syndikát poválečných obětí, které se leckdy dovolávají morálních ohledů". Množství hanopisů na prezidenta Beneše v českých knihkupectvích je toho jasným důkazem.

Ještě si neodpustím ocitovat snad i poněkud překvapivé hodnocení z úst bývalého prezidenta Václava Havla, které pronesl dne 29.5.1994 v Kožlanech u příležitosti 110. výročí Benešova narození: "...čím jsem starší a čím víc zkušeností získávám, tím jsem ve svém kritickém posuzování opatrnější a zdrženlivější. Začínám totiž chápat, jak snadno se různá osudová politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší. ... Ať tak či onak, dvě věci jsou jisté: za prvé, že náš druhý prezident byl velký muž, který se zasloužil o náš stát, a za druhé, že to byla postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy". Ne vždy s Václavem Havlem souhlasím, ale v tomto případě bych to lépe vyjádřit nedokázal.

Jedinečný historický dokument.
Je zajímavé porovnat, za jak krátkou dobu se totálně změnily poměry v tehdejší československé justici: rok 1946 - zpupný nacista K.H.Frank se v rámci trestního procesu brání a uvádí řadu věcí na svou obhajobu (byť samozřejmě jeho zločiny jsou jednoznačné a prokázané). Roky 1949 - 1952: procesy s Miladou Horákovou a Slánským atd.: nevinní lidé sami sebe označují za "agenty imperialismu", prakticky všechno doznávají a dokonce děkují orgánům Státní bezpečnosti za příkladné vedení vyšetřování...
Ještě zajímavý poznatek ke K.H.Frankovi a jazykovým poměrům za první republiky - ač se stal po volbách v roce 1935 předsedou poslaneckého klubu Sudetoněmecké strany v československém Národním shromáždění, tak jak sám uvádí, neuměl česky a nikdy ho nikdo nenutil k tomu, aby se česky naučil...

5 14.11.2016

Některé pasáže jsou až mrazivé, jiné (zvláště v druhé polovině knihy) mi připadaly poněkud nezáživné, zejména opakující se motivy věčných stesků ukřivděných lidí, kteří se utápí ve své sebelítosti a hledají nějaký záchytný bod, lépe řečeno ideu, pro kterou by mohli žít a bojovat (a umírat). Zajímavá je konfrontace obětí a jejich "katů" z doby stalinských represí. Při vší úctě k autorce si ale kladu otázku, jestli k udělení Nobelovy ceny za literaturu stačí, když zaznamená a reprodukuje širokou škálu názorů různých lidí a z těchto názorů vytvoří dílo sice pozoruhodné, které ale neobsahuje téměř žádnou vlastní tvůrčí myšlenku... Jako náhled do mentality frustrovaných lidí v postsovětském prostoru ovšem tato kniha rozhodně stojí za přečtení.

6 14.09.2016

Hodnotím jen komentář pana Hájka, samotné dílo je odpad všech odpadů.

1 18.07.2016

Vydávání této odpudivé slátaniny by v dnešní době rozhodně nemělo být zakazováno, ale naopak podporováno (byť třeba s vysvětlujícími komentáři), aby se s Hitlerovými "myšlenkami" seznámilo co nejvíce rozumně uvažujících lidí. Je neuvěřitelné, jakou masovou podporu v jinak kulturním a vzdělaném německém národě si dokázal získat tento bezcharakterní primitiv, lhář a manipulátor. V té souvislosti mě napadá otázka: pokud se cca 90% sudetských Němců v komunálních volbách v ČSR na jaře 1938 rozhodlo dát svůj hlas politické straně, která se již otevřeně hlásila k prosazování "německého světového názoru" neboli k myšlenkám obsaženým v knize Mein Kampf, bylo opravdu reálné a možné, aby po válce sudetští Němci (čest výjimkám) zůstali našimi spoluobčany?

Doporučuji tento "výtvor" porovnat s dílem někdejšího kolaborantského novináře Emanuela Vajtauera, konkrétně s jeho pamfletem "Český mythus aneb Co nám lhaly dějiny", který byl v období Protektorátu hojně vydáván a propagován s cílem, aby rasově méněcenný český národ pochopil a přijal ten jediný správný náhled na své dějiny, jinak řečeno aby se zbavil údajně škodlivého vlivu zejména Palackého a Masaryka. Název i obsah obou spisků pánů Krystlíka a Vajtauera jsou až překvapivě podobné... ostatně oba čerpali zřejmě ze stejných zdrojů. Ať si každý udělá obrázek sám, zda toto má přispět "k otevřenému vyrovnání se s minulostí" anebo jde jen o úporné sebemrskačství vycházející ze sudetoněmecké propagandy, která za posledních 80 let neprošla žádnou výraznou změnou.

Měl jsem obavu, že knížka bude jen dalším z řady hanopisů na prezidenta Beneše, kterými je český knižní trh doslova zahlcen... Naštěstí tomu tak není. Pan Šedivý nezapře své zkušenosti z vysoké diplomacie a zdravý nadhled. Jako čtenář jsem bezděky často uvažoval o tom, jak ošidná je hranice mezi rozhodnutím, které člověk udělat chce, a rozhodnutím, ke kterému je okolnostmi v podstatě dotlačen. Co měl Beneš v dané mezinárodní konstelaci udělat jinak, co mohl a co nemohl prosadit, co bylo vůbec reálné? Po bitvě je totiž každý generálem... a rozhodnutí činěná s nejlepším úmyslem se za čas mohou projevit jako tragické omyly. Prezident Beneš až příliš důvěřoval odvěké právní zásadě, že "smlouvy se mají dodržovat"; ale co lze očekávat, když druhou stranu mezinárodní smlouvy zastupují lidé jako Daladier nebo Stalin. Knížku vřele doporučuji.

3 02.03.2016

Cením si autorovy snahy o objektivní popis událostí. Na druhou stranu musím podotknout, že některé pasáže obsahují až příliš nepodstatných a nezáživných detailů. Historické údaje i soukromé zážitky autora jsou občas jakoby poházeny páté přes deváté... Ale i tak je možno se z knížky dozvědět řadu zajímavých informací. Ačkoli si o ruském prezidentu Putinovi nedělám žádné velké iluze, potěšilo mě, že pan Syruček dává prostor i jeho autentickým názorům, které jinak nejsou prezentovány v českých médiích. Např. mě překvapilo, že Putin v jednom rozhovoru výslovně uvedl, že bylo jednoznačně chybou sovětského režimu, pokud po II. světové válce východoevropským státům (tedy i Československu) vnutil svůj tehdejší nedemokratický systém. Pokud se týká krymské krize, až z této knížky jsem se dozvěděl o existenci dvoustranné Smlouvy mezi Ukrajinou a Ruskem o přátelství, spolupráci a partnerství z roku 1997, která byla oběma státy řádně ratifikována a obsahuje kromě rozdělení černomořské flotily i ustanovení o respektování suverenity Ukrajiny v tehdejších hranicích včetně Krymu. Takže anexe Krymu byla ze strany Ruska jednoznačně porušením minimálně této mezinárodní smlouvy a nikoli tzv. Budapešťského memoranda, které bylo a je právně nezávazným dokumentem...

3 23.02.2016