Calypso komentáře u knih

'Diabetes 2. typu se v podstatě promění na diabetes 1. typu'.

Netuším, jak někdo může v 21. století otisknout něco tak nehorázného a stupidního. První a druhý typ jsou dvě NAPROSTO odlišné věci, které by se měly zcela jinak jmenovat (neděje se tak zejména kvůli vypatlaným sociopatickým doktorům, kterým jsou naprosto ukradení pacienti i všeobecné povědomí o zdravotních problémech), druhý typ je porucha metabolismu, který se dá zlepšit stravou, první typ je autoimunitní onemocnění (má víc společného s ostatními auto-imuno záležitostmi jako Crohn nebo roztroušená skleróza) a v současnosti je možné ho vyřešit jen transplantací.

Není možné, aby se druhý typ 'proměnil' na první typ, jediné, co se může stát, že někdo s prvním typem si díky životosprávě (nebo genetickému zatížení) zadělá i na druhý. Kašpar by také měl říct někomu s prvním typem svou oblíbenou mantru, že 'inzulín zabíjí', kdyby dostal na budku, tak by se mu možná trochu rozsvítilo. Mám dojem, že tento výrok je na trestnou žalobu a vybavil se mi neuvěřitelně ohavný případ, kdy podobně uvažující 'rodiče' nechali svého malého syna s 1. typem pomalu a extrémně bolestivě zemřít, odmítali mu píchnout ten strašný a smrtící inzulín.

O zdraví, výživě a farmakoprůmyslu jsou desítky lepších knih než tento dementní a nebezpečný blábol. Nejvtipnější je, že se mi dostal do rukou díky fanatické covid-vaxxerce (příbuzné si bohužel nevybíráme).

Knihobudku mučit nebudu, poletí rovnou do papíru. Ze všech těch pozitivních komentářů zde mi běhá mráz po zádech.

Připomnělo mi to nezapomenutelný článek, který jsem četla v pubertě v nějakém módním časopise (asi v Elle). Dotyčná byla ještě horší případ než paní Hofmann (vím, těžko uvěřitelné), běloška (asi z Británie), která opustila svou zemi, kontinent, civilizaci a děti kvůli svému africkému milenci a jeho kmeni. Nijak ji neznepokojovalo, že její malá dcera se vrhá na každou ženu, která se jí trochu podobá, protože 'bez něj bych byla zoufalá'. Pořád se ale zdráhala přijmout toto prostředí kompletně, doufala že ženské obřízce se vyhne. Radši to ponechám bez dalšího komentáře.

''Měla by se za to všecko pomstít', sdělil nám Zubař. 'Zvířata by to všecko měla rozjebat na sr.....'

'Moje řeč. Roz..... to až do úplnejch zku........ základů,' rozvinula jsem myšlenku a chlapi na mě udiveně a zároveň obdivně zírali.'

Od nositelky Nobelovy ceny bych očekávala naprosto jiný literární level, když už jsem zklamána obsahem.
Od knihy jsem měla značná očekávání, ale je to jen hloupá a trapná agitka, s extrémně nesympatickou hlavní postavou, která mi vadila už od začátku, jak pořád lezla na policejní stanici (vím, že má být nespolehlivá vypravěčka, ale stejně její chování nedává smysl). Boj za ochranu zvířat by mi byl sympatičtější, kdyby jednou byla vynechána obsese psy a kočkami, nepatří do žádného ekosystému (jen je pomáhají ničit, zvlášť kočky zabíjejí ptáky a další malá zvířata v neuvěřitelném množství), nehledě na to, kolik zvířat musí zemřít, aby se 'mazlíčci' nakrmili. Když hrdinka blábolí, že feny byly jako její dcery a 'lepší než lidi', měla jsem už chuť to vyhodit z okna.

Jedna hvězdička za astrologii, i když bych ráda, aby byla popularizována v něčem mnohem kvalitnějším.

Nechala jsem se zlákat obálkou a povykem, všeobecné nadšení nesdílím. Obsahově se jedná o cosi mezi Scooby-Doo a Stopami hrůzy, to mi nikterak nevadí, ale myslela bych si, že reálie se dají pohlídat.

Sestry Rottovy si, myslím, opravdu nemohly číst harlekýnky (i termín 'červená knihovna' se používá až od 30.-40. let 20. století), Borovský o Němcové dozajista přemýšlel v jiných termínech, než že je to 'femme fatale' (termín, který se v angličtině začal používat v posledních dvaceti letech 19. století, v češtině nejspíš ještě později) a obrozenci, kterým ležel na srdci osud jazyka českého, by z úst nevypustili líné věty jako 'to je ale pitomost'. A proč je naznačována dětská láska mezi Nerudou a Žofií Rottovou, pokud je mi známo, tak byl Neruda zainteresován jen vůči starší Johanně?

Nejen při čtení mi na mysli vytanula otázka, co by asi obrozenci říkali, kdyby byli svědky dnešní běžné české mluvy. Národní opruzení je prosto všudypřítomných vulgarit, ale to je hodně nízká laťka.

Diane,

se zájmem jsem si přečetla, čím vším si Dale prošel, než ho osud zavál do Twin Peaks. V mládí byl až příliš zmítaný hormony, je to ten samý Dale, který odmítl Audrey, protože byla příliš mladá? Přitom jejich společné scény jsou mezi mými nejoblíbenějšími a po dočtení jsem si jich hned musela několik pustit.

Kdo myslíš, že je ten muž v modrém, který dvakrát postával u Daleova okna? Nemyslím, že by byl někdy referencován v jakémkoli jiném TP materiálu. A byl to BOB, ta divná postava dobývající se ve snech do ložnice Daleovy matky? Musím se také pozastavit nad špatným překladem, neexistujícími korekturami a ohavnou obálkou, přitom v originále je ozdobena tím pohledným hercem v nejlepších letech. Knihu si v každém případě ponechám ve sbírce, neboť je to vzácný kus, v angličtině dávno rozebraný.
Musíme se brzy sejít a probrat to osobně. Znám místo, kde podávají úžasný pekanový koláč a jen sovy číhající v Douglasových jedlích uslyší náš hovor.

Originální Buffy je pro tv seriály tím, čím je Hamlet pro divadlo. Vyniká nejen chytrými dialogy, ale především jedinečným charakterovým vývojem postav (nejen těch hlavních). V tomto rebootu nenajdeme vtipnou konverzaci, postavy jsou si podobné jen vzhledem (nejvýraznější je to asi u Cordelie, která ještě ke všemu říká 'ahojky', šikanovaná šprtka Willow je tady otevřeně lesbická kandidátka na školní prezidentku či co, takže se Oze nedočkáme, byť jejich romanci považuji za nejhezčí) a jejich vzájemné vztahy jsou plytké (přitom jedna z hlavních myšlenek seriálu je 'přátelství je důležitější než rodina').
Kresba se mi líbí, ale jinak moc nechápu, pro koho má být tohle dílo určeno. Já zůstanu v devadesátých letech.

Easter eggs:
- Anya v jednu chvíli říká - 'v týhle válce jsem Švédsko, nejsem na ničí straně' - Spike odpovídá - 'nechtěla jsi říct Švýcarsko?'
Ve flashbacku epizody 'Selfless' se dozvíme, že Anya je původně Švédka a jaké je její pravé jméno.
- Drusilla říká Anye 'cítím zde...sílu'.
Stejnou větu adresuje tančící démon Willow v muzikálové epizodě 'Once More, with Feeling'.
- Buffy, Willow a Xander sledují klasický upírský film 'Nosferatu' (1922).
- Xanderova přezdívka na internetu je Zeppo, to mě potěšilo nejvíc.

Téměř dvacet let po Peyton Place a patnáct let před Twin Peaks se King rozhodl přispět svou troškou do žánru 'americké maloměsto je prohnilé a jeho obyvatelé skrývají temná tajemství'.
Aby to fungovalo, tak by ale musel vytvořit postavy, které jsou schopny čtenáře alespoň trochu zaujmout. Zde se dostáváme k prvnímu pozoruhodnému momentu až po dvou stech stranách balastu:
'Věděli, že Hubie Marsten zabil svou ženu, ale nevěděli, co ji předtím donutil udělat nebo jak to s nimi bylo v té sluncem zalité kuchyni ve chvílích, než jí ustřelil hlavu, kdy se v horkém vzduchu vznášela vůně zimolezu jako dávivý sladký pach z nezakrytého hromadného hrobu. Nevědí, že ho prosila, aby to udělal'.
'Vědí, že v tom začouzeném září roku 1951 požár spálil půlku města, ale nevědí, že požár byl založen, a nevědí, že chlapec, který zapálil, vyšel v roce 1953 s vyznamenáním ze školy a pak vydělal sto tisíc dolarů na Wall Street, ale i kdyby to věděli, neznali by podnět, který ho k tomu činu přiměl, ani tvrdošíjnost, s jakou mu potom užíral mozek dalších dvacet let života, dokud ho ve věku šestačtyřiceti let nesklátila do hrobu mozková embolie'.

My se to také nedozvíme, ač předchozí dva odstavce jsou to jediné v celé knize, co je schopno vzbudit trochu čtenářského vzrušení. Místo toho následují další dvě stovky zoufale utahaných stran. Málokdy mě nějaká beletrie tak moc naštve.
Taky tam byli upíři, stejně banální jako všechno ostatní. Pouze rok poté se na pultech objeví prvotina jakési Anne Rice a upírský subžánr se změní jednou provždy. Prokletí Salemu je naprosto zbytečná záležitost.

(SPOILER) Dům u hřbitova rozmarně hází cinefilní odkazy na všechny strany, ale jako hlavní inspirační zdroje bych viděla stejnojmenný film od Fulciho (z tohoto důvodu budiž nenápaditý název odpuštěn) a Hellraiser (téma 'co je znuděná manželka ochotna udělat pro svůj sexuální život' je pozměněno na 'co je rozvedený tesař ochoten udělat pro svůj sexuální život'), který byl zase pravděpodobně ovlivněn Zulawského analýzou rozpadu manželství 'Possession'.
Člověka ale při čtení napadne, že Clive je prostě jenom jeden. Více než 300 stran je na plytké postavy a řídký děj příliš. Ženské postavy mají jména na 'J', mužské na 'L', jsou mezi nimi naznačeny jakési vztahy, ale ve finále je jejich jediná úloha posloužit v závěrečných, naprosto přehnaných, jatkách. Pravidla slasheru jsou zachována, máme jednu 'final girl' (která je svědkem věcí, z nichž by každý přišel o rozum, ale zvládá to překvapivě chladnokrevně, ani se nepozvrací), přežije a uteče, ale je to naprosto nepodstatné, už o ní neuslyšíme.
Konec se mi zamlouval (vzpomněla jsem si na Gillian Flynn), ale celkový dojem už nezachránil. Každopádně jsem ráda, že se u nás objevují nakladatelství specializovaná na horory, tak snad příště budu mít u Carcosy šťastnější ruku.

První díl byl poměrně zábavná jednohubka, která vyšumí velice rychle, ve druhém se ovšem dá najít něco výživnějšího - Hugh Grant a zákazník, který potřebuje s knihami intimně splynout do té míry, že je pojídá.

'Nebesa!
Tolik bych si přála,
aby naše láska
po celý život vzkvétala
a nikdy neuvadla.
Až hory stanou se pláněmi
a řeky budou bez vody,
až zima přijde se hřměním,
léto se sněhem
a nebe splyne se zemí,
pak teprve se můžeme
spolu rozejít.'

Mé první setkání s čínskou poezií bylo kouzelné, navíc doplněno zasvěceným komentářem o lingvistických léčkách. Doporučuji ještě přečíst k tématu esej Viktora Janiše.

Pane, jste z kamene
a z kostí, které neměly tak brzy ztratit jméno
Jste ze zimy
Jste ze zapomnění
Lačně se vás dotýkám

Živou krví spojuji
vaši samotu a stíny a strach
Jste ze všeho, co není smrtelné
jen pozůstalé

Pane, jste z popela
Vší silou vás objímám kořeny
aby vás vítr neroznesl po krajině
a voda nesplavila

V důvěrném prorůstání jsme oba bezpečni

************************************
Fotky hvězdičku přidávají, ale jména modelek jsou bohužel neuvedena.

(SPOILER) Není to žádný zázrak, rozjezd je dost pomalý a postavy nejsou zrovna zajímavé, ač je patrná snaha vtisknout alespoň ústřední dvojici nějakou hloubku. Plusem je povedená grafická úprava, neškobrtající překlad (navíc bez překlepů, v dnešní době vzácné), vylíčení psů v nelichotivém světle (nevím, jestli by se to dnes vůbec vydalo) a fakt, že ze dvou ženských hrdinek nakonec přežije ta, o které musíme několikrát únavně poslouchat, že má příliš výrazná prsa a stehna.
Mimochodem, vypravěč má narozeniny ve stejný den jako Ketchum a je fanouškem Henry Millera, kterému byl v reálu autor agentem.

Dočetla jsem se, že originální vydání disponuje zajímavým doslovem od Ketchuma o tom, co ho ke Schovce inspirovalo. Česká verze je zase jednou ochuzena.

Zdá se, že jsem trochu snížila celkové hodnocení, jak už je mým dobrým zvykem. Co se dá dělat.

Sympaticky koncipovaná knížka, se kterou ale mám několik problémů. Ten zásadní je, že můj výběr by byl naprosto jiný, autor je příliš zaujat žánry jdoucími mimo mě. Metal a rock dostávají příliš prostoru (navíc se některé subjekty objeví více než jednou, což nedává smysl). To je samozřejmě věcí osobní preference a Votruba sám zmiňuje, že hudba je velmi subjektivní a nelze potěšit všechny. Proti tomu se nedá nic namítat, ale i tak mi přijde dosti zvláštní, že první půlka 90. let je vynechána, první album, které v této dekádě stojí za zařazení je něco od Cranberries, to jako zcela vážně? A Yoko Ono, za co soudruzi?
Kolegové tady již vypsali zpěvačky, které jim chybí a já budu taky obtěžovat menším seznamem. Místo Yoko Ono bych uvítala jména jako Björk, Tori Amos, PJ Harvey (jejich absence mi přijde zcela neuvěřitelná), Marianne Faithfull (ta je alespoň zmíněna v doslovu), Alison Goldfrapp, Suzanne Vega, Roisin Murphy (Moloko), Beth Gibbons (Portishead), Shirley Manson (Garbage), Nina Persson (The Cardigans), Elizabeth Fraser (Cocteau Twins), Sheryl Crow, Dolly Parton, Ute Lemper, Laura Nyro, Loretta Lynn, Linda Ronstadt, Kate Bush, Sade, Lizz Wright, Julee Cruise, Tina Turner, Christina Aguilera, Melody Gardot, atd. Každý má jistě tu svou favoritku.

Obálka je povedená, korektury již méně, překlepů dost, i hrubky se najdou, v seznamech skladeb je občas binec (všimla jsem si toho hlavně u 'Celebrity Skin' od Hole). Abych jen nekritizovala, tak jsem tu i já našla několik zajímavých tipů.

Nakonec má top alba se ženským hlasem - 'To Bring You My Love' od PJ Harvey, které v některých dnech považuji za nejsilnější album kdy natočené, na druhém místě 'Little Earthquakes' od Tori Amos (ač by to mezi jejími devadesátkovými alby nebyl jediný kandidát) a o třetí místo by se strhla velká rvačka, takže ho ponechám s otazníkem.

(Adele mě taky vůbec nebere).

(SPOILER) Phryne je moderní feministka zasazená do 20. let a nad jejím bohatstvím a schopnostmi by i Nancy Drew zezelenala závistí. Umí skvěle tančit, konverzovat, řídit auta, pilotovat letadla, provádět striptýz před fízlama, je sexuálně nevázaná (byla bych radši, kdyby byla lesba nebo se věnovala lehce nezvyklým praktikám, otravování s pesarem narušuje image super ženy bez jediné slabosti). Každý, kdo ji vidí, je jí okamžitě okouzlen (i v případě její asistentky, které podstrčila prášek na spaní bez souhlasu), je cvičená v pouličních bitkách s nožem (na vysokých podpatcích, přirozeně) a...možná toho bylo už dost.

Jedna hvězdička za jméno Phryne, druhá za vedlejší linku o surově prováděných potratech. Rozuzlení hlavní kokainové linky bylo dost bizarní ('zajímalo by mě, jestli je opravdu lesba, nebo se jen štítí tělesnosti', huh?), hlavní pašeračku přemůže tím, že jí se svým milým předvede sexuální výjev. Huh?

Stačilo.

(Navíc tisková chyba - poslední dvě kapitoly jsou obě uvedeny stejným citátem).

(SPOILER) 'Je naprosto jedno, jak opatrně se člověk krade kolem zrcadla, svému obrazu v něm neunikne.'

Hádám, že jediný důvod, proč u nás byl tento noir/occult hybrid vydaný byla touha přiživit se na filmu, který byl právě promítaný v kinech (obálka tomu nasvědčuje a Rourke na čtenáře vybafne i uvnitř). Pravděpodobně to bude také první česká kniha, která se na deskách honosí doporučením od Kinga (který v ČR tou dobou ještě nebyl příliš populární, mám dojem). Dnes je pro mě silně otravné, když na mě Stephen se svými superlativy vyskakuje na obálce pomalu každé druhé knihy v knihkupectví.

Příběh začíná jako další variace na Marlowa, ale drobné odkazy ukazující směr se objeví velmi záhy - Angelova agentura se jmenuje Crossroad, pro informace si chodí do budovy č. 666, atd. Něco bude zajisté ztraceno v překladu, první věta je v originále - 'It was Friday the thirteenth and yesterday's snowstorm lingered in the streets like a leftover curse' - český překlad je podstatně jinde - 'Byl pátek třináctého a po včerejší sněhové bouři zbyla v ulicích odporná břečka, která sahala až po kotníky.'

Angel je najat tajemným Louisem Cyphrem ('vaše směšné jméno mě nepřesvědčí'), aby našel kdysi slavného zpěváka Johnny Favorita (skvělé jméno, jeden z těch dokonalých pop pseudonymů, jako Billy Idol), po kterém se slehla země. Kdybych neznala film, tak bych asi byla shovívavější a hodnotila lépe, ale jelikož je to jeden z formativních kulturních zážitků mého života, s teskným blues/jazz soundtrackem (co asi tak poslouchám teď při psaní komentáře?) a navíc částečně zasazen do New Orleans (kniha se celá odehrává v New Yorku), tak je to jeden ze vzácných případů, kdy kniha za audio-vizuálem značně zaostává. Sexuální vztah Angela a Epiphany je na papíře mnohem méně explicitní (twist je unikátní v tom, že dává zapomenout, že to čtyřicátník dělá se sedmnáctiletou, neb ukáže ještě mnohem problematičtější úhel).

William Hjortsberg se už ničím jiným neproslavil (kromě napsání první verze scénáře k Legendě), vytvořil několik dalších románů, které nejsou ani v anglo světě moc známé a jeho smrt jsem tady na databázi doplňovala, skoro přesně na den, až šest let poté. Posmrtně vyšel sequel 'Angel's Inferno'.

Jen kdyby se některé pražské kino vzmohlo a promítalo Angel Heart (ideálně na 35mm), to by byl zážitek...

'The future isn't what it used to be, Mr. Angel.'

Kolorizace tady schytává kritiku, ale mně se křiklavě pestrobarevné (v poslední epizodě až psychedelické) barvy zamlouvaly. Na rozdíl od pocty Pogovi, vměstnání mezi monster parafrázi na Orfea a goticko-freudovský návrat ke kořenům působí opravdu nemístně. Louisianské bažiny jsem měla možnost navštívit (podruhé se to už nejspíš nepoštěstí) a je krásné si je připomenout.

Za velryby a lingvistické vsuvky přihazuji čtvrtou hvězdičku (mezi patrioty se nepočítám, ale zmínka o cibuláku i tak potěšila).

Švédsko se hemží prohnilými kapitalisty a nymfomankami (pasáž o sexuálním probuzení předchozí oběti je jak z Patrika Hartla, když fantazíruje, že se na něj na swingers party všechny ženské vrhnou, opravdu se divím, že to Sjöwall nevyškrtla), naštěstí přečteno až poté, co jsem podlehla Nesboho mámení, jinak bych na skandinávské detektivky nejspíš definitivně zanevřela.

V korejském neo-noir filmu 'Podezřelá' si v jedné chvíli můžeme všimnout štosu knih s Martinem Beckem, který má hlavní hrdina ve svém bytě. Tento kulturní zážitek na celé čáře překonal četbu Smějícího se policisty.

Nepochopila jsem, proč překladatelka ponechává veškeré filmy a názvy v angličtině, přestože mají zavedené české názvy (jako 'Jih proti Severu' a 'Hluboký spánek', nejkřiklavější byla samozřejmě 'Nesnesitelná lehkost bytí'), potom jakousi reality show přeloží do češtiny, aby nikdo neměl tušení, co to je (pod daným názvem jsem na internetu nic nenašla, byl to asi 'Bachelor', ale kdo ví).
Potěšila mě zmínka o legendárním nizozemském thrilleru 'Spoorloos' (zde jako 'The Vanishing'), to se často nevidí.

Perlička ze str. 77 - 'sepsuje je, že nevlastní první album Jesuse and Mary Chainových'. Pobavilo.

Rob se, mimo jiných věcí, svěřuje, že pokud by partnerce diagnostikovali rakovinu, tak ji bez váhání opustí a nemá rád vážnou hudbu. Pryč s tím.

Mám dojem, že Pygmejové do této knihy úplně nepatří.

'Hidebehind' a argentinský 'Vepř v řetězech' jsou nepřekonatelné objevy, bohužel s minimem prostoru.

Díky knize jsem navíc, kromě obskurního folkloru, objevila Rossettiho obraz 'How They Met Themselves', děkuji.