Calypso komentáře u knih

Naprosto úžasná a unikátní země. Doufám, že odolá tlaku multikulturalismu a globalismu.

Mám dojem, že Pygmejové do této knihy úplně nepatří.

'Hidebehind' a argentinský 'Vepř v řetězech' jsou nepřekonatelné objevy, bohužel s minimem prostoru.

Díky knize jsem navíc, kromě obskurního folkloru, objevila Rossettiho obraz 'How They Met Themselves', děkuji.

Opět bych ocenila místo (vysvětlení u předchozího komentáře jsem četla), ale tentokrát s čtvrtou hvězdičkou otálet nemůžu. Fotky parádní (jeden náhrobek vypadá jako z Twin Peaks), u kterých se dostavilo hihňání i bodnutí uvnitř.

''Měla by se za to všecko pomstít', sdělil nám Zubař. 'Zvířata by to všecko měla rozjebat na sr.....'

'Moje řeč. Roz..... to až do úplnejch zku........ základů,' rozvinula jsem myšlenku a chlapi na mě udiveně a zároveň obdivně zírali.'

Od nositelky Nobelovy ceny bych očekávala naprosto jiný literární level, když už jsem zklamána obsahem.
Od knihy jsem měla značná očekávání, ale je to jen hloupá a trapná agitka, s extrémně nesympatickou hlavní postavou, která mi vadila už od začátku, jak pořád lezla na policejní stanici (vím, že má být nespolehlivá vypravěčka, ale stejně její chování nedává smysl). Boj za ochranu zvířat by mi byl sympatičtější, kdyby jednou byla vynechána obsese psy a kočkami, nepatří do žádného ekosystému (jen je pomáhají ničit, zvlášť kočky zabíjejí ptáky a další malá zvířata v neuvěřitelném množství), nehledě na to, kolik zvířat musí zemřít, aby se 'mazlíčci' nakrmili. Když hrdinka blábolí, že feny byly jako její dcery a 'lepší než lidi', měla jsem už chuť to vyhodit z okna.

Jedna hvězdička za astrologii, i když bych ráda, aby byla popularizována v něčem mnohem kvalitnějším.

Spike zpívající Annu K. je jediný zábavný moment (zajímalo by mě, co tam bylo v originále). Jinak naprosto o ničem a to je Lilah má oblíbená postava. Malé plus za Gnarla v galerii obálek, nejděsivějšího monstra v celé Buffy historii.

Skoro na každé stránce je odkaz na Millera nebo otravný citát z Koránu, občas prokládáno nezáživným sexem s běloškami (které jsou sice často popisovány jako zběhlé v erotické literatuře, potom ale nevím, jak se daly přesvědčit).
Když pominu, že Montreal (nemůžu si vybavit, jestli jsem kdy četla něco jiného, co by se zde odehrávalo) prostě není meziválečná Paříž, vychází mi jen neobjevné zjištění, že bílý muž to umí mnohem lépe - psaní i sex. Co by na to řekla Anais Nin? Její lyrické popisy sexu s Henrym se mi nenávratně vypálily do mozku již v adolescentním věku, ale tady si den po přečtení už nevybavuji, co se vlastně dělo.

Nepříjemně mě překvapily chyby u známých postav. Anežka Charvátová překládala Dumasův klub, kde jsem snad nenašla chybičku (s mým hnidopišstvím vzácné), ale zde se dozvíme, že spisovatelka Carson McCullers je chlap a z věty 'kdežto když se miluješ s nějakou její kámoškou z Brooke Shieldu' věru nejsem moudrá. Brooke Shields je herečka a v době napsání byla sexuálním symbolem, vezoucím se na úspěchu Modré laguny. Hádám, že správný překlad má být něco jako 'když se miluješ s nějakou její kámoškou, která vypadá jako Brooke Shields'.
Informace, které se snadno zjistí několika kliknutími. Pomalu v každé knize je nějaký takový laps. Vážně je problém si to ohlídat?

Vlastně ani přesně nevím, proč jsem tuto knihu měla v plánu, na koncert Mötley Crüe bych nešla ani zadarmo a nebýt mediálně propíraných známostí s Pamelou a dalšími, ani bych nevěděla o jejich existenci. Hudba mě sice nezajímá, ale drbům o celebritách odolávám těžko a hned sama přihodím - Sixx na několika místech pomlouvá skupinu Bon Jovi a svěřuje se, že vyslal pohůnky, aby zmlátili Jacka Wagnera. Když měla Heather Locklear plné zuby Tommyho nevěr a rozvedli se, tak se vdala za Richie Samboru, kytaristu Bon Jovi. Aby toho nebylo málo, tak v 90. letech účinkovala v populárním seriálu Melrose Place právě s Jackem Wagnerem, se kterým, po druhém rozvodu, také několik let žila. V zábavním průmyslu se nakonec všichni sejdou v jedné posteli.

Zasáhla mě pasáž o utajené sestře s Downovým syndromem, ale to je tak jediný závan lidství v celé knize. Chlapci z Mötley jsou trapní zastydlí puberťáci, ke kterým je nemožné cítit sympatie. Sixx je sebestředný, bezohledný ubožák, který se vyžívá v šikanování asi nejdospělejšího člena skupiny, o všech ženských, které mu lezou do postele, se vyjadřuje odporně (o bývalé dokonce říká, že by ji rád podřezal a napíše o tom písničku) a po neustávajícím maratonu chlastání, fetování a sexu s groupies si ještě stěžuje, že se k němu chovají jako k 'otrokovi'. Docela by mě zajímalo, jak se panáčkům podařilo ulovit vyhlášené sexbomby z Pobřežní hlídky. Do těch mám daleko a stejně bych Nikkiho a Tommyho nechtěla, ani kdybych po nich měla dědit.

Navíc mám jisté pochybnosti i strany autenticity těchto záznamů. Nejvíc zarážející je, že v jeden moment Nikki píše 'umíte si představit, že to za dvacet let vydám?'. Při internetovém pátrání jsem zjistila, že Dee Snider ze skupiny Twisted Sister se vyjádřil, že nikdy neviděl závisláka na heroinu, který by si dokázal najít vlastní penis, natož propisku. Hmmm.

Grafická úprava je poměrně originální, ale po čase už mě z ní bolela hlava, navíc červené písmo na černém podkladě je téměř k nepřečtení. Překlepů je celá řada (i hrubky se najdou), nejvýraznější je to u názvů měst z amerického turné. Tiskárna očividně zaměnila 'i' za 't', takže z Birminghamu je Birmtngham, z Winnipegu je Winntpeg, atd. Indianapolis není v Tennessee, jak se zde uvádí, stejně jako Evansville. Z 'Des Moines, IA' (Iowa) se stalo 'Des Motnesta', atd. Pro znalce americké geografie utrpení.

Třešničkou na dortu je jeho rozhovor v rádiu -
Nikki: Ahoj, Megan, kolik je ti let?
Volající: Dvanáct.
Nikki: No dobrý, dvanáctiletý mám rád. Když ho tam strkáte, slyšíte, jak praskaj kostičky...

Ze všech autobiografií celebrit, které jsem zatím četla, mi asi ještě nikdo nebyl méně sympatický.

'Cesta letadlem je jedna z nejvíc overrated věcí současnosti.'

'Tato vidina byla too much i na mě.'

Podobně laciné a líné věty se objevují na každé stránce, pořád dokola. Paní Delareve se sice očividně extrémně ráda poslouchá a v jednom kuse se označuje za 'intelektuálku', ale napsat fejeton v jednom jazyce je zjevně nad její síly.

Navíc jsem v žádné jiné knize neviděla tolik hrubek. Paní Delareve často zmiňuje svou partnerku, ale naprostou většinu času jsou jejich společné aktivity popsány s 'i', jako kdyby šlo o muže a ženu (korektury Dana Konvičková).

Poměrně jsem souzněla s fejetony o ručně psaných dopisech, Francii a sovách diskriminovaných skřivany, ale zbytek je blábolení narcistní dyliny (tento výraz sama ráda používá, takže se ho taktéž nemusím štítit). Pozitivním zjištěním může být, že dnes se vydá vážně cokoliv. Ty dvě hvězdičky jsou ještě velkorysé.

Naštěstí jsem se nenechala odradit nízkým hodnocením (pomalu stoupá, hurá), protože tento milostný dopis slasheru mi vynahradil všechno, co jsem postrádala v Nočním filmu, dalším hororu o filmových hororech.

'Každý ví, že Hollywood dělá z lidí monstra.'

Mužské postavy zde hrají druhé housle (i když potěší ex-přítel, který miluje Tori Amos a hororový fanoušek, který zapáleně obhajuje hororové fanoušky), ale autor žádné lekce z empatie nebo emancipace nepotřebuje. Spousta rozverně rozprášených hororových odkazů, od replik Normana Batese po městečko Craven, ale v neposlední řadě originální předěly mezi kapitolami, mající podobu internetových memes, úryvků z knih, dialogů ze scénáře, článků z novin nebo zadního přebalu VHS, to vše dodává příběhu unikátní 'feel'.

Výhradu mám jen k tomu, že film 'Heathers' je tady nazýván 'Smrtící přitažlivostí', ale to je chyba distributora a k několika hrubkám, které jsou chybou nakladatelství. Ale jinak jsem ráda, že jsem si od Laseru mohla, po dlouhé době, něco přečíst.

Pokud máte rádi Vřískot, Noční můru z Elm Street nebo Halloween, tak směle do toho.

Alena Voráčková v úvodu píše, že se lidé obvykle podivují nad potápěním ve studených a kalných českých vodách. Přiznám se, že jsem do této kategorie také patřila, ale tato publikace mi ukázala, jací pozoruhodní tvorové se v českých vodách dají potkat. Alena píše o všech vodních stvořeních s láskou a respektem, čtení je pohlazení na duši.
Vydáme se i prozkoumat rakouské a švýcarské řeky, Černé moře, Středozemní moře a dozvíme se o záludnostech potápění v Norském moři. Doplněno krásnými fotografiemi. Unikátní a vynikající kniha, jen víc takových!

'Chodila jsem každý den tajně šnorchlovat mimo pláž na skaliska. Žasla jsem nad vším živým, co jsem tam našla. Líbila se mi i voda jako taková, její vůně, barvy, i to, jak láme a přetváří světlo.'

Tajemství ženského bytí? Hahaha. Kromě lásky ke spaní se neztotožňuji s ničím. Hloupé a urážlivé stereotypy, ženské jsou posedlé čokly a kočkami do té míry, že když mužský řekne 'nemám rád psy', tak utečou. Hm, to by pro mě bylo plus. Knížka má hezký formát, zářivé barvy a super roztomilou lamu uvnitř, takže by to na jednu a půl hvězdičky bylo, ale nechutná pitbull propaganda na konci si nezaslouží nic jiného než nejnižší hodnocení.

'Nebesa!
Tolik bych si přála,
aby naše láska
po celý život vzkvétala
a nikdy neuvadla.
Až hory stanou se pláněmi
a řeky budou bez vody,
až zima přijde se hřměním,
léto se sněhem
a nebe splyne se zemí,
pak teprve se můžeme
spolu rozejít.'

Mé první setkání s čínskou poezií bylo kouzelné, navíc doplněno zasvěceným komentářem o lingvistických léčkách. Doporučuji ještě přečíst k tématu esej Viktora Janiše.

(SPOILER) Námět ženské pomsty mě vždy zaujme, ale na přímočarý thriller o přiznané sociopatce tady bylo příliš woke trapností, jako opakované zmínky o tom, že tahle část města je příliš bílá, běloši mají v trestním řízení výhody, nesmí chybět ani perfektní černo-bílý gay pár, který se chystá k adopci dítěte, nemluvě o množství výrazů jako coura, blbka a dalších specificky ženských invektiv.

K opatrné a váhavé čtvrté hvězdičce mě nakonec přesvědčila síla ženského přátelství a neodolatelná pasáž, kdy se Jane už už chystá sprovodit objekt své pomsty ze světa a její následné vzrušení. Sexuálních scén tohoto druhu je v literatuře příliš málo.
A i když to nakonec dopadlo jinak, tak se naštěstí žádné morální ponaučení nekonalo.

'Legrační je, že pokud jde o sex, spousta lidí se chová jako naprostí sociopati.'

Počíst si o francouzských a italských filmech není špatný nápad. Já bych vybírala jinak, ale vkus je subjektivní, takže o tom mluvit nebudu.
Co ale zmínit musím je, že už jsem dlouho neměla v ruce něco tak špatně napsaného. Nejde jen o obrovské množství různých překlepů, chybějících písmen a někdy i hrubek (korektorka Lenka Klecánová by se měla velice stydět), ale o kostrbaté věty typu:

'Jeden z nejlepších filmařů současnosti Jean Pierre Jeneut (sic!) při natočení filmu Příliš dlouhé zásnuby velmi poctivě pracoval s retrospektivou a filmaři v Nedotknutelných sice takovou potřebu přímo nemají, ale v jedné scéně, kdy je třeba lámat chleba ukáží nebývalé množství invence, které sice běžný divák nepostřehne, ale jako filmař je musím ocenit.' - Běžný divák nepostřehne a zde se nedočte, takže běžným divákem zůstane. Co se dá dělat.

'Film je to každopádně velmi silný a pro lidi, kteří si nedávají do knih jako záložky víčko od masové konzervy budou závěrečné obrazy příjemné asi jako švihnutí prknem po zátylku.' - Co tím chce básník říci?

'Je to Giovanniho hlavní motiv v jeho filmové tvorbě, a pokud přežijete vlastní smrt, kdy máte skončit pod gilotinou, je docela logické, že se pak ozýváte, aby se už nic takového nestalo.' - To vypadá zajímavě, možnost dozvědět se něco o režiséru Giovannim, který asi běžnému českému čtenáři není příliš povědomý. U zmíněného filmu (Černý talár pro vraha) už toho ale více není, čtenář, který touží vědět, jak to bylo s Giovannim a trestem smrti, dojde uspokojení až o dvacet stránek dál, u režisérova dalšího filmu (Dva muži ve městě).

Také jsou tu autorovy různé osobní postřehy:
'Já v té době kamarádil s dívkou, která se začala chovat jako Amélie. Roztomilé? Ve skutečnosti je to peklo, milí čtenáři.' - To je vše. Hm, tak jo.

'I z toho důvodu budou cinefilové vždy stranit Godardovi před Truffautem, a to je přesně ta hloupá intelektuálská chyba.' - Ptal se všech cinefilů?

'Potíž je ale pochopitelně v tom, že filmoví kritici mají zřídka smysl pro humor.' - Těžko posoudit. Na Kamila Filu to pravděpodobně sedí.

Nějaké zajímavé informace se tu dají najít, otázka je, nakolik se jim dá věřit. Na dvou (!) místech je zmíněno, že Romy Schneider a Alain Delon byli manželé a že Schneider zažádala o rozvod poté, co se jí zdálo, že Delon je v příliš úzkém styku s jistým režisérem. Je známým faktem, že se nikdy nevzali (čehož Delon ve stáří údajně litoval) a že snad jejich bouřlivou romanci opustil dopisem. Na jiném místě je zmíněno, že Schneider pocházela z herecké rodiny, otec i babička se profesi věnovali. Ani zmínka o její matce, o které legenda praví, že byla oblíbenou herečkou Hitlera. Nicméně se asi čtyřikrát dočteme, že dcera Jeana Gabina pracovala jako skriptka, takže to bude důležitá a nejspíš pravdivá informace.
U filmu Tři muži na zabití je na jedné stránce jednou správně uvedeno Dalila Di Lazzaro a jednou Dalida Di Lazuro.
Hlášky z Veselých Velikonoc by potěšily, ale jsou přepsány z jiného dabingu, ne toho, který je v ČR natolik oblíbený, jinak si to nedokážu vysvětlit. 'Jak přežité' nemůže nahradit 'smutné dědictví minulého režimu'.

Mrzí mě, že musím být tak kritická, ale ač je kniha vytištěna na luxusním křídovém papíře, je dost obtížně čitelná.

Děti to asi nedocení, ale je to bezpochyby to nejlepší, co kdy z otravného Malého prince vzešlo. Mám k němu stejný vztah jako Petrónie.
Fausta jsem tam nenašla, bude to jistě mou nedostatečnou znalostí.

'Je lepší, než měl Galileo,
z něj nahrávat lze i na video.'

'Když tak činíš, informace
z tvého žití vznikající,
mohu užít pozitivně
ve vesmírných stavebnicích.'

Twist s asteroidem pobavil (stejně jako vysvětlivka, co je to video), ale jinak mě vesmírně-náboženské verše tolik nezaujaly, ač se dočkáme i variace na Vesmírnou odyseu.

(SPOILER) Když vidím křestní jména dvou méně ikonických Parkerových detektivů, tak jsem ráda, že Spenserovo se nikdy nedozvíme. Jesse a Sunny, vážně? Měli spolu i aféru, ale není se co divit, jelikož ve fiktivním městě Paradise š... kámen cihlu a po alkoholickém policejním šéfovi se sápe každá sukně, co projde kolem, šanci mají i ty, které u monogamního Spensera pohořely (ale z literárního hlediska je to vážně trapné).
Jesse sám je pouhý derivát originálu, má totožné obsese jako Spenser (Parkerovo první a nejznámější alter ego), to jest baseball, poezii, Massachusetts a psychologii. K tomu problém s pitím a otravnou ex-manželku, která dělá kariéru zásadně přes postel (na konci tohoto dílu se jí už zbaví, hurá!). Sunny má podobně komplikovaný vztah s ex-manželem, miluje klasickou poezii a na terapie chodí k Susan.
Na to, jak mi obě tyto série přijdou zbytečné, má 'Noční jestřáb' alespoň zajímavý nápad a neobvyklé provedení, 250 stran bez jediné vraždy, znásilnění, napadení nebo mučení. Akce a jedné mrtvoly se dočkáme až na úplném konci, ale se šmírákem se to dalo vyřešit jinak. Děj posouvají dopředu výhradně dialogy, ve kterých ale chybí humor i občasná lakonická hloubka, typická pro Spensera. Když jeden dělá totéž už příliš dlouho...
Jinak je voyeur samozřejmě profesor angličtiny. Parker se očividně vidí jako Spenser/Stone, ale neutuchající pohrdání akademickým světem by u tohoto bývalého profesora angličtiny stálo za rozebrání na pohovce.

Pane, jste z kamene
a z kostí, které neměly tak brzy ztratit jméno
Jste ze zimy
Jste ze zapomnění
Lačně se vás dotýkám

Živou krví spojuji
vaši samotu a stíny a strach
Jste ze všeho, co není smrtelné
jen pozůstalé

Pane, jste z popela
Vší silou vás objímám kořeny
aby vás vítr neroznesl po krajině
a voda nesplavila

V důvěrném prorůstání jsme oba bezpečni

************************************
Fotky hvězdičku přidávají, ale jména modelek jsou bohužel neuvedena.

(SPOILER) Při čtení mi nejednou přišlo na mysl srovnání s Twin Peaks. Stejně jako Laura Palmer je Janelle krásná a promiskuitní teenagerka, ověnčena korunkou královny krásy, experimentující s drogami, udržující vztahy se staršími vlivnými muži, nesoucí si trauma z incestního zneužívání a její vražda zasáhne celou komunitu. 'California Girl' je však spíš než klasickou detektivkou společenským románem o změnách, kterými prochází okres Orange (jako vedlejší postavy se zde mihnou Timothy Leary a Charles Manson) a změnách, kterými procházejí protagonisté, tři bratři (novinář, detektiv a pastor) a jejich rodinné vztahy.

Žánr je narušen i tím, že detektiv není žádný génius, jak to obvykle bývá, naopak je dost neschopný a byť k nějakému řešení a zatčení nakonec doklopýtá, za několik desítek let se od bratra novináře dozví, že poslal sedět nesprávného. Hipíci v knize několikrát tvrdí 's fízly se nebavím' a nemohla jsem jim nepřikyvovat. Všechno to ovšem trvá příliš dlouho, necelých 300 stran mi s malým písmem a hustě natištěnými stránkami přišlo spíš jako 500. Zbyde jen lehký pomerančový odér.

'Znáte to - pro ty, na nichž nám nejvíc záleží, si necháváme to nejhorší.'

Diane,

se zájmem jsem si přečetla, čím vším si Dale prošel, než ho osud zavál do Twin Peaks. V mládí byl až příliš zmítaný hormony, je to ten samý Dale, který odmítl Audrey, protože byla příliš mladá? Přitom jejich společné scény jsou mezi mými nejoblíbenějšími a po dočtení jsem si jich hned musela několik pustit.

Kdo myslíš, že je ten muž v modrém, který dvakrát postával u Daleova okna? Nemyslím, že by byl někdy referencován v jakémkoli jiném TP materiálu. A byl to BOB, ta divná postava dobývající se ve snech do ložnice Daleovy matky? Musím se také pozastavit nad špatným překladem, neexistujícími korekturami a ohavnou obálkou, přitom v originále je ozdobena tím pohledným hercem v nejlepších letech. Knihu si v každém případě ponechám ve sbírce, neboť je to vzácný kus, v angličtině dávno rozebraný.
Musíme se brzy sejít a probrat to osobně. Znám místo, kde podávají úžasný pekanový koláč a jen sovy číhající v Douglasových jedlích uslyší náš hovor.