Calypso komentáře u knih
'Diabetes 2. typu se v podstatě promění na diabetes 1. typu'.
Netuším, jak někdo může v 21. století otisknout něco tak nehorázného a stupidního. První a druhý typ jsou dvě NAPROSTO odlišné věci, které by se měly zcela jinak jmenovat (neděje se tak zejména kvůli vypatlaným sociopatickým doktorům, kterým jsou naprosto ukradení pacienti i všeobecné povědomí o zdravotních problémech), druhý typ je porucha metabolismu, který se dá zlepšit stravou, první typ je autoimunitní onemocnění (má víc společného s ostatními auto-imuno záležitostmi jako Crohn nebo roztroušená skleróza) a v současnosti je možné ho vyřešit jen transplantací.
Není možné, aby se druhý typ 'proměnil' na první typ, jediné, co se může stát, že někdo s prvním typem si díky životosprávě (nebo genetickému zatížení) zadělá i na druhý. Kašpar by také měl říct někomu s prvním typem svou oblíbenou mantru, že 'inzulín zabíjí', kdyby dostal na budku, tak by se mu možná trochu rozsvítilo. Mám dojem, že tento výrok je na trestnou žalobu a vybavil se mi neuvěřitelně ohavný případ, kdy podobně uvažující 'rodiče' nechali svého malého syna s 1. typem pomalu a extrémně bolestivě zemřít, odmítali mu píchnout ten strašný a smrtící inzulín.
O zdraví, výživě a farmakoprůmyslu jsou desítky lepších knih než tento dementní a nebezpečný blábol. Nejvtipnější je, že se mi dostal do rukou díky fanatické covid-vaxxerce (příbuzné si bohužel nevybíráme).
Knihobudku mučit nebudu, poletí rovnou do papíru. Ze všech těch pozitivních komentářů zde mi běhá mráz po zádech.
Estetický dojem z knihy za pět hvězdiček, obsah (s přimhouřeným okem) za tři, překlad a redakce zaslouží natáhnout na skřipec.
Zahraniční kritika popsala knihu jako 'The Exorcist by way of Heathers'. Velmi trefné. Známým nešvarem mužských spisovatelů je neschopnost vytvářet důvěryhodné a komplexní ženské postavy, ale Hendrix lekce z empatie nepotřebuje, dokáže dokonale vystihnout krutost pubertální dívčí sociální hierarchie.
Názvem každé kapitoly je populární písnička z osmdesátých let (což se v překladu trochu ztrácí, poznámka pod čarou by neuškodila), většinou dost mainstreamových, já bych vybírala trochu jinak. Také by bylo o dost věrohodnější, kdyby holky byly posedlé Depeche Mode, ne Philem Collinsem (jsem si jistá, že na konci osmdesátých let nebyl idolem středoškolaček a těžko si vybavuju hudebníka, který by se k vymítání hodil méně). Velké plus dávám za krásnou obálku a grafické zpracování.
Hendrixova další kniha - The Southern Book Club's Guide to Slaying Vampires - vypadá, navzdory slibnému názvu, příliš tendenčně 'woke', co se dá dělat. Řečeno s klasikem, bylo to hezké a bylo toho dost.
(SPOILER) Tento typ literatury běžně nevyhledávám, ale téma (ideálně ženské) pomsty je mé oblíbené, navrch rozkošně kýčovitá obálka. Oceňuji také, že se děj neodehrává ve stereotypním Londýně (i když to mou averzi k současné anglické kultuře nijak neumenšuje).
Tím výčet kladů pomalu končí. S hlavní hrdinkou se, mimo hlavní téma, sympatizovat nedá (není ani schopná se sama o víkendu zabavit) a romance s jejím kolegou je, i na poměry žánru (alespoň myslím), plytká a navíc nemorální. Kolega je totiž již řadu let šťastně zadán a chystá se vstoupit do manželství, až po trávení času se Suzie si uvědomí, že svou nastávající 'nemiluje' a nemilosrdně jí to sdělí. Poté odpustí Suzie, že se v opilosti rozdováděla jinde (přestože se chtěla chlapům už jenom mstít) a Suzie se v duchu dušuje, že už se tak pitomě nikdy chovat nebude. Ach můj Bože, jak by řekla Janice Litman-Goralnik.
Osobně by mě víc zajímala pomsta odkopnuté snoubenky. To by mohlo být zajímavé, minimálně budila dojem, že disponuje větší mozkovou kapacitou.
Moje hodnocení je ovlivněno filmem, který mám v živější paměti (a ke kterému se, na rozdíl od knihy, ještě určitě vrátím) a který je svou lahodnou směsí Saula Basse, francouzských retro pop songů, parádní Blake Lively a lesbické tenze jednoduše zábavný (něco takového by natočil Hitchcock, kdyby byl dnes naživu, jen by to bylo perverznější).
Pokud si tedy odmyslím konec, který mi na knize konvenoval nejvíc (a možná jsem díky němu konečně pochopila něco o pokeru), ve filmu bohužel pozměněn stejně radikálně jako Seanova etnická příslušnost.
Jako milovnici thrillerů a filmu mě tato bichle nemohla nechat chladnou, avšak v průběhu čtení se dostavilo jen několik zachvění a nakonec velké rozčarování. Představy autorky o dílech tak šokujících, že se ani nesmí promítat, jsou dosti úsměvné, bylo by lepší je zcela pominout a nechat jen na představivosti každého čtenáře. Experimentální režisér Kenneth Anger se kdysi vyjádřil, že film je zlý a začátek filmového průmyslu byl temným okamžikem v historii lidstva. Znepokojující myšlenka. Nevím, jestli se s ní Marisha Pessl ztotožňuje, jestli ano, tak mě o tom nedokázala přesvědčit.
Překlad a redakční práce také nedosahují standardu, na jaký jsme u Arga zvyklí (mimo jiné jsem napočítala několik hrubek).
Radostnou zprávou je, že obálky u knih vydávaných na českém trhu za poslední roky zkrásněly, častěji korespondují s obsahem a celkově jsou na vyšší úrovni. Někdy to ale dopadá takto. Pro vítězství formy nad obsahem prostě není literatura to správné médium.
Téměř dvacet let po Peyton Place a patnáct let před Twin Peaks se King rozhodl přispět svou troškou do žánru 'americké maloměsto je prohnilé a jeho obyvatelé skrývají temná tajemství'.
Aby to fungovalo, tak by ale musel vytvořit postavy, které jsou schopny čtenáře alespoň trochu zaujmout. Zde se dostáváme k prvnímu pozoruhodnému momentu až po dvou stech stranách balastu:
'Věděli, že Hubie Marsten zabil svou ženu, ale nevěděli, co ji předtím donutil udělat nebo jak to s nimi bylo v té sluncem zalité kuchyni ve chvílích, než jí ustřelil hlavu, kdy se v horkém vzduchu vznášela vůně zimolezu jako dávivý sladký pach z nezakrytého hromadného hrobu. Nevědí, že ho prosila, aby to udělal'.
'Vědí, že v tom začouzeném září roku 1951 požár spálil půlku města, ale nevědí, že požár byl založen, a nevědí, že chlapec, který zapálil, vyšel v roce 1953 s vyznamenáním ze školy a pak vydělal sto tisíc dolarů na Wall Street, ale i kdyby to věděli, neznali by podnět, který ho k tomu činu přiměl, ani tvrdošíjnost, s jakou mu potom užíral mozek dalších dvacet let života, dokud ho ve věku šestačtyřiceti let nesklátila do hrobu mozková embolie'.
My se to také nedozvíme, ač předchozí dva odstavce jsou to jediné v celé knize, co je schopno vzbudit trochu čtenářského vzrušení. Místo toho následují další dvě stovky zoufale utahaných stran. Málokdy mě nějaká beletrie tak moc naštve.
Taky tam byli upíři, stejně banální jako všechno ostatní. Pouze rok poté se na pultech objeví prvotina jakési Anne Rice a upírský subžánr se změní jednou provždy. Prokletí Salemu je naprosto zbytečná záležitost.
V této knize se potkávají Bela Lugosiová, Mandy Patinkinová a Kanye Westová. Nevím, jestli se překladatelka pokoušela naznačit, že zmíněné mužské celebrity jsou ve skutečnosti ženy a vměstnání této informace do pubertálního čtiva je jediná příležitost, jak informovat veřejnost, ale pravděpodobně to bude jen mé konspirativní zbožné přání. To je vážně takový problém se, v době internetové, podívat o kom je řeč, pokud je neznám?
Po této sbírce jsem jednoho dne bezděky sáhla v knihovně s tím, že si rozšířím obzory citlivou českou milostnou poezií. Chyba lávky. Autor (již v důchodovém věku) se bezelstně svěřuje, že ho k napsání inspiroval románek s teprve osmnáctiletou ženou. Dočkáme se tak stařeckého slintání nad mladou duší a tělem a neustálého opakování fráze o 'lehce znaveném poutníkovi'.
Jako by toho nebylo málo, tak jsem se ještě, z důvěryhodného zdroje, dozvěděla, že Kresa míval ve zvyku vyjíždět po svých pacientkách (v civilu byl bílý plášť, s ORL specializací). K utvoření obrázku mi to stačí. Sbírka je naprostý blábol a nechutnost.
Pokud se nepletu, tak se právě v tomto díle dozvíme něco o Spenserově minulosti, mimo jiné i fakt, že se bostonský detektiv narodil v Laramie ve Wyomingu, tedy ve městě, kde byl údajně počat Raymond Chandler.
Jinak je vše při starém (až na psa), včetně Parkerovy obvyklé politické korektnosti a neschopnosti napsat životnou ženskou postavu (té se vyrovná snad jen gastronomický um jeho hrdiny).
Aneb Co Lacan provedl feministkám? Ale nějaké zajímavé tipy na režisérky, filmy a knihy tam byly (jen kdybych si vzpomněla, kam jsem zašantročila výpisky).
Souhlasím s uživatelem Jack.Bledsoe, že volba českého názvu je nepochopitelná a ač jinak překlad působí kvalitním dojmem, chyby se vloudily. Ve výčtu režisérů, kteří jsou tak známí, že ani nepotřebují křestní jména je (Lina) Wertmüller v mužském rodě, populární kritik Ebert je pouze jednou správně Roger (jinak Robert) a 'auteur' bych si také představovala převedeno jinak než jako 'kultovní' režisér.
K obsahu - divák, který se do filmového světa teprve hodlá hlouběji ponořit, si z knihy jistě hodně vezme, pokročilejší nejsou cílová skupina. Osobně se s Fosterem dost rozcházím ve vkusu, je na mě příliš zaujat žánry a tvůrci, co mě neoslovují (westerny, Star Wars, Clint Eastwood a anglicky hovořící mainstream celkově), ale může to být i tím začátečnickým zaměřením. Jeho nadšení pro film je každopádně hmatatelné a teď se toužím podívat na 'The Artist' znovu a důkladněji.
Špatné překlady mají v Čechách dlouhou a ctěnou tradici, ovšem málokdy se vloudí už do samého názvu. Nejsem si jistá, jak nejlépe převést 'magic like heat across my skin', ale 'kouzla milují žár mého těla' by byla až jedna z posledních variant.
Ani záliba Laurell K. Hamilton v s/m praktikách a termínech nenašla u překladatelky pochopení. Uvést 'healthy bottom' jako 'zdravý zadek' je neodolatelné.