bookfan
komentáře u knih
Noční lov
Robert Bryndza
Druhá kniha od Roberta Bryndzy, kterou mám přečtenou. Hodnotím lépe než Dívku v ledu (vlastně už úplně nevím proč), i když trpí podobnými nešvary (nevěrohodné postavy, málo prostoru pro detektivní práci, zbytečně nechutné "obrazy"). Proč musí být současné detektivky plné pro čtenáře atraktivních týpků, tj. minorit s všemožnými úchylkami? Je fajn, že už se nemusí zamlčovat, že ve společnosti žijí homosexuálové, etnické menšiny, tělesně postižení apod., ale nabízí se myšlenka, jestli to není náhodou proto, že napsat dobrou zápletku je dost pracné a intelektuálně náročné a tak je třeba knihu okořenit jinak?
Dívka v ledu
Robert Bryndza
Je to napínavé, je to čtivé, ale do pěti hvězdiček knize dost chybí. Zřejmě to, že se podle mého názoru nejedná o klasickou detektivku s pečlivě vykonstruovanou zápletkou, ale o thriller. A jak se v poslední době stává pravidlem, s mnoha patologickými postavami, povětšinou nesympaticky vyšinutými. Kéž by se někdy objevila detektivka s jednou mrtvolou s obyčejným nožem zapíchnutým v zádech bez zástupu deviantů! Celkově dost nevěrohodné, včetně postav z policejního útvaru i vyšetřovatelky Eriky.
Doba z druhé ruky
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Kniha je místy opravdu jen pro silné povahy. Vzpomínky na pracovní tábory, dětské domovy, kde chovanci umírali hlady, mučení, ... Částečně osvětluje, proč se Rusové i v dnešní době (např. v hotelu na dovolené) chovají jako páni světa. Oni se tak opravdu cítí a i stále vnímají, že to byli oni, kdo vyhrál 2. světovou válku. Vzpomínkám na ni je věnován poměrně velký prostor, neboť mnoho pamětníků ji navzdory všem prožitým útrapám a ztrátám považuje za vrchol a nejšťastnější období svého života. Z knihy mám dojem, že největší rozdíl mezi Čechy a Rusy spočívá ve víře. Čech obvykle nevěří ničemu a nikomu a vše relativizuje. Rus potřebuje naprosto nutně něčemu věřit a pro svoji víru je ochoten i zemřít. Ať už se jedná o víru v Boha, nebo komunismus, vítězství ve válce, Stalina, nebo o naději na změnu na počátku 90. let. A tato víra překoná snad všechna zklamání a útrapy. Je neuvěřitelné, že pozůstalí po obětech stalinských čistek jsou stále schopni věřit v dobro svého vůdce a jeho portrét mít v úctě pověšený na zdi. Jediné, co lze knize vytknout, je příliš velký rozsah a skutečnost, že některé z příběhů si jsou příliš podobné.
Geniální přítelkyně
Elena Ferrante
Zajímavá kniha, odehrávající se v Neapoli 50. let. Fascinující byla jak atmosféra chudinské čtvrti, ve které se děj odehrává, tak i popisy jednotlivých postav. Jedná se o prostředí naprosto odlišné od středoevropského "poklidu", na který jsme zvyklí. Zcela běžné je násilí v rodinách, mezi dětmi i dospělými, emotivní projevy a vrozená živočišnost, které totálně kontrastují s navenek předstíranou počestností. Vypravěčka knihy, Lena, svojí pečlivou a úzkostnou povahou do tohoto prostředí zdánlivě nezapadá a snaží se vymanit cestou vzdělání. Její přítelkyně, Lila se vzpírá zase svým umanutým chováním a divokostí a také ona se snaží z všudypřítomné chudoby uniknout. Kniha popisuje dětství a dospívání obou hlavních hrdinek z pohledu Leny. Jsem zvědavá, jak se jejich osudy budou vyvíjet dál a určitě si přečtu další díl. Je zajímavé pozorovat, jak se obě přítelkyně typicky ženským způsobem mají rády, ale i současně si i závidí, soupeří spolu a chvílemi se možná i nenávidí.
Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
Elena Ferrante
Po prvních dvou dílech je tento třetí pro mě určitým zklamáním. Nicméně vytrvám a chystám se i na čtvrtý díl, své hrdinky neopustím. U prvních dvou dílů mě fascinovalo zejména prostředí Neapole, které bylo vykreslené naprosto perfektně včetně literárních postav. Třetí díl se odehrává převážně na "severu" a soustředí se hlavně na Elenu a její nepříliš podařené manželství. Škoda, že v knize není více informací o tehdejší politické situaci a situaci ve společnosti vůbec. Scény z manželského života mě příliš nebavily a také Elena mi začala lézt na nervy. I tak je tato sága počinem, který hodnotím velmi kladně.
Zemřít na jaře
Ralf Rothmann
Kniha je prezentována jako největší německý válečný román od dob Güntera Grasse. Ačkoliv se mi toto tvrzení zdá jako velmi odvážné, jedná se skutečně o dobrý román. Spíš než jako válečný bych ho označila jako protiválečný. Scény z bitev v něm nenajdeme, jedná se v podstatě o popis ústupu německé armády probíhající na území dnešního Maďarska na jaře 1945. Místo bojových scén a hrdinství se dočkáme výmluvných momentek "ze života". Podle mého názoru kniha odhaluje žalostně pitomou tvář války a mnoha jejích účastníků. Literární styl je stručný, jednotlivé události se nijak nerozpitvávají a ani věty nejsou příliš košaté. Přesto kniha dobře vystihuje atmosféru deziluzí, skepse, rozkladu a chaosu. Brutální scény se najdou, ale není jich příliš mnoho. Možná mnohem víc než syrové popisy na mě zapůsobily pasáže, ve kterých násilí neprobíhá, ale povahová zvrhlost účastníků se projeví jiným způsobem. Například část, ve které důstojník poučuje hlavního hrdinu (povoláním dojiče), žádajícího o milost pro nejlepšího kamaráda, o gramatice, a zkouší jej ze slovesných pádů...
Hovězí kostky
Emil Hakl (p)
Hovězí kostky je „chlapská“ knížka. Postavy v povídkách jsou chlápci, co se tak trošku odnikud nikam plácají ve svém životě, který, objektivně i subjektivně vzato, poněkud promarnili. Vztahy se nepovedly, kariéra nic moc, dost pijí. Přesto jsou něčím sympatičtí, nejsou to žádní tupci nebo chudáci, co spadli na samé dno. Ani dílo celkově nepůsobí depresivně. Naopak, při četbě mě několikrát napadlo, že tak dobrou knížku jsem už dlouho neměla v ruce. Postřehy, kterými postavy ať už nahlas nebo v duchu s patřičnou skepsí komentují svoji situaci, nemají chybu. I když jsem tuto knížku označila za „chlapskou“, klidně ji doporučím i ženám, zvlášť pokud by si chtěly posílit svůj životní nadhled. A pokud by vám bylo poněkud nevolno po přečtení nějaké příliš sladké nebo „moudré“ knížečky, tak guláš z hovězích kostek je výborný vyprošťovák.
Jezero
Bianca Bellová
Vynikají kniha, napsaná krásným jazykem. Autorka skvěle vystihuje atmosféru místa, které v knize není blíže určeno, ale zasadila jsem si jej do okolí Aralského jezera. Vysychající jezero, toxické prostředí, rezavějící zbytky techniky, krutost lidí, primitivní pudy. A mezi tím dospívající chlapec Nami, který je nucen postarat se sám o sebe v tomto toxickém světě. Doporučuji, nemohla jsem se od knížky odtrhnout. Literatura z nakladatelství Host nezklame.
S elegancí ježka
Muriel Barbery
Málokterá kniha mě nadzvedla ze židle jako tato. A proč? 1) Velmi, ale velmi podivné hrdinky. Domovnice, která je v dnešní době "nucena" zapírat svoji třeskutou inteligenci a dělat ze sebe chuděrku. Proč to proboha dělá? A ta přemoudřelá holka - zasloužila by sérii facek. 2) Japonec = vrchol dokonalosti. Vše, co je nádherné, je japonské? Trošku objektivity, prosím. Ví naše autorka japanofilka, co dělali Japonci poměrně nedávno svým nepřátelům (2. světová válka)? A nejsou třeba takové bonsaje tak trochu mrzačení rostlinek? Shrnuto, jediné, co mě u "japonských pasáží" zaujalo, je hudba na WC - fakt dobrý nápad. 3) Autorka je pro mě typickou ukázkou pseudointelektuálky. Jejími idoly jsou zřejmě ženy, které poslouchají pouze vysoce kvalitní klasiku, jakou duševní plebs nemůže ocenit, čtou hluboké knihy a slavné filosofy a neustále nad nimi hloubají. Ve skutečnosti jsou tyto hrdinky psychicky narušené osoby. 4) Bohatí jsou ti "zlí" a "proletariát" jsou ošumělí filosofové? To snad ne! (opravdu nemám nic proti dělnické třídě, ale toto mi zavání ideologií dob naštěstí již minulých. 5) Autorka se toho zřejmě hodně naučila na filosofické fakultě a musí nám to všechno říct. Respektive nacpat do svého dílka. Ó, my se máme. Kant sem, Kant tam.
Vím, že tento komentář je hnusný a jízlivý. Obvykle se tak nevyjadřuji, ale asi mě tato kniha nějak inspirovala. A mimochodem, pokud máte nějakého kamaráda, který umí dobře francouzsky, tak jej zkuste poprosit, ať si originál srovná s českým překladem. Překlad totiž poněkud pokulhává.
Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
Četba knihy pro mě byla celkem útrpná, ale vydržela jsem až do konce. Možná ji ocením až po několika dalších pokusech stejně jako Hlavu 22, kterou jsem dočetla sice až napotřetí, ale velmi si jí od té doby cením a patří zřejmě navěky mezi mé oblíbené. Spolčení hlupců je pro mě rozvleklé, užvaněné, postavy krajně nesympatické. Nejhorší se mi zdá nechutný Ignácius a senilní slečna Trixie. Vím, že postavy zřejmě mají parodovat určité lidské typy, které se v tehdejší společnosti vyskytovaly, ale pro tento druh humoru nemám vůbec žádné buňky. Dvě hvězdičky dávám knize kvůli velmi kvalitnímu překladu pana Kořána, nicméně si dovoluji upozornit na jednu malou nepřesnost v případě pověstné Ignáciovy "záklopky". V originální verzi je uvedeno "pyloric valve", což je obyčejný anatomický termín vyjádřený v češtině jako "pylorická chlopeň" nebo "pylorický svěrač".
Pletení v otázkách a odpovědích
Margaret Radcliffe
Jedná se o knížku, která mile překvapí. Navzdory malému formátu, černobílému tisku a obyčejnému papíru v ní najdete spousty opravdu užitečných informací. Je velice levná, ale pro mě mnohem užitečnější než výpravné publikace s mnoha fotografiemi na křídovém papíře, ale málo slovy. Pokud s pletením spíše začínáte a nemáte po ruce nikoho zkušeného, kdo vám s pletením poradí, myslím, že tato knížka vám může pomoci. Více jsem o ní napsala na svém "pletařském" blogu https://klubicko58.webnode.cz
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Dle mého názoru se jedná o konstrukt. Kniha se veze na módní vlně dojemných příběhů v atmosféře 2. světové (Zlodějka knih apod.), takže autora podezírám, že knihu nenapsal z nutkavé potřeby něco sdělit, ale trošku kalkuloval. Sice se čte dobře, mladí hrdinové jsou sympatičtí (mně hlavně Werner), ale ne příliš uvěřitelní. Kniha na mě působí, jako by ji napsala žena /promiňte, ženy spisovatelky, ale o válečné knihy se celkem zajímám a soudím, že muži je umí napsat lépe/.
Taky nacházím dost nelogičností - opravdu lze z ulice ve 23 hodin ve válečném čase /kdy by se moc svítit nemělo/ spatřit anténu vysouvající se podél komína na vysokém domě? Lze ilegálně vysílat poměrně silný radiový signál s primitivně šifrovanými zprávami po dobu dvou let na okupovaném území, aniž by si toho někdo všiml? Je pro německé okupanty Francie tak složité zjistit, komu svěřil vyslýchaný ředitel pařížského muzea originál drahokamu i jeho tři kopie a tyto osoby vypátrat?
Nevím nevím, ale ocenění pro tuto knihu vidím spíš za snahu ukázat, že i na straně "nepřítele" žijí milí a vnímaví lidé než za nějaké literární kvality. Možná to však není zase tak málo.