Blue
komentáře u knih
My z hor
František Horečka
Nikterak převratná knížka, ale její četba potěší. Zejména pak čtenáře z Beskyd a Pobeskydí. Autor své postavy kreslí velmi zručně a takříkajíc s láskou a pochopením. Však se k nim hrdě hlásí názvem knížky. Ačkoliv tento název je trochu zavádějící, protože dvě povídky s horaly vlastně nemají nic společného. Je to milé čtení.
Husitská revoluce: Stručná historie
Petr Čornej
Myslím, že byla chyba pouze sebrat novinové články a vydat je v této podobě. V novinách je přesně vymezený prostor, autor kroutí věty tak, aby do tohoto prostoru vešly. Tak se stane, že ne vše se podaří vyjádřit tak přesně nebo výstižně, jak by bylo záhodno. V knize už ten prostor omezený není. Tady byla možnost některé informace doplnit, některé formulace upřesnit, některé myšlenky rozvést. Stačilo by málo, pořád by to byla stručná historie. Deset stránek navíc nic neznamená. Ale text by byl hutnější a kompaktnější.
Zkáza Jezerní kotliny
Petr Hugo Šlik
Rovnou řeknu, že se jedná o mimořádně zdařilé pokračování. Nejen, že autor dobře trefil Foglarův styl, ale podařilo se mu naroubovat pokračování tak, že to vůbec nevypadá jako nějaká uměle nastavovaná dvojka. V původní Foglarově Jezerní kotlině vyhmátl Šlik jeden moment, z nějž vyšel. Pouze přidal další záhadu Jezerní kotliny, která se sama nabízela, a vlastně původní příběh dál přirozeně rozvinul. Podrobněji se nechci rozepisovat, protože bych zbytečně vyzrazoval děj. Myslím, že jako návnada to stačí. Někdo řekne, že tu slyší nějaké tóny, které by u Foglara nezazněly. To je dle mého zcela irelevantní, protože tuto knihu nepsal Foglar, ale Šlik. Foglarův styl vystihl dokonale a mírně jej posunul vstříc dnešnímu dětskému čtenáři, což je dobře. Skalní možná budou prskat, ale nedá se nic dělat, Foglar je dnes už poněkud muzeální. Děti jsou jiné, píše se jinak. S čím jsem se úplně nevyrovnal, jsou ilustrace. Mně zkrátka nesedly. Kniha sama o sobě asi není na plný počet hvězd, ale za ten nápad a bravurní zpracování rád mírně přisadím.
Chata v Jezerní kotlině
Jaroslav Foglar
Foglar chce už dnes poněkud vstřícného čtenáře. Takového, který je ochoten přijmout jeho příběhy, nechá se jimi unášet a nebude moc uvažovat. Představa, že kousek za městem je kraj, který není probádaný a nalézá se v něm jezerní kotlina, o níž nikdo neví, ačkoliv se po ní již dlouho pátrá, je prostě neúnosná. Kdo chce číst Foglara, ten chce snít, prožívat klukovská dobrodružství, která jsou dosažitelná a zároveň voní dálkami a někde za nimi je ještě nějaké tajemství. Pro tyto čtenáře je Chata v Jezerní kotlině.
Bretaňské poměry
Jean-Luc Bannalec (p)
Toto je klasická, v podstatě staromódní detektivka. To je plus pro ty čtenáře, kteří dávají přednost právě této variantě detektivky. Další plus je zasazení do zajímavého prostředí. Jistým mínusem pak je, že autor popisuje Bretaň tak lákavě, že by se tam člověk zajel hned podívat. Což už ale není tak jednoduché.
Můj světový šach
David Navara
Vedle interesantních partií oceňuju zejména autorův smysl pro humor.
Lodivod dunajský
Jules Verne
Nejdříve jsem si přečetl původní text Julese Verna vydaný u nás pod názvem Na krásném žlutém Dunaji a pak Lodivoda dunajského, který je dílem Michela Verna. Zatímco první text je velmi slabý, druhá kniha je už skutečná verneovka a já bych si v tomto případě vůbec nestěžoval, že syn zasahoval do otcova textu. Dobře, že zasáhl. Schválně si zkuste přečíst ty dva texty ve správném pořadí hned po sobě. Lodivod dunajský má své mouchy, místy je to poněkud chaotické, samozřejmě i naivní, ale v porovnání s původním textem je to velmi dobré čtení.
Na krásném žlutém Dunaji
Jules Verne
S těžkým srdcem konstatuji, že tato kniha neměla nikdy vyjít. Je to hodně slabé dílo, námět na román nestačí a samotné zpracování je velmi utahané a nezajímavé. Závěrečné rozuzlení pak už je spíše jen úsměvné, neb od začátku očekávané.
S Radhoštěm v erbu
Libor Knězek
Pěkně napsaná biografie o významném regionálním spisovateli, malíři a kulturním pracovníkovi. Ačkoliv ji hodnotím velmi příznivě, mám pocit, že mohla být ještě lepší, kdyby autor v některých pasážích přidal více informací. Podrobněji by to chtělo například pojednat o jednotlivých knihách. I tak ale je to záslužné a povedené dílko.
Za Řekou ryb
Josef Berczuk
Nenápadné a polozapomenuté knihy mnohdy představují velké čtenářské zážitky. Toto je jeden z nich. Krásně napsané a velmi poutavé vyprávění o indiánech z doby, kterou popisoval J. F. Cooper. Neváhejte a čtěte.
Ten, který obelstil Vránu
James Welch
Pokud někdo v dětství rád četl příběhy o indiánech a stále ho to drží, má ale pocit, že by vypadal nepatřičně, kdyby se dnes někde ukázal s mayovkou v ruce, nechť bez váhání sáhne po této knize. Jamesi Welchovi se podařilo napsat indiánku pro dospělé, dokonalý mix dobrodružné a umělecké literatury. Je to kniha, nad níž se všichni sejdeme. Bývalí kluci i současní ctitelé kvalitní četby. Jsem šestý v pořadí, kdo uděluje hvězdičky a dávám stejně jako mí předchůdci plný počet. Jsem zvědavý, kdo první poruší tuto tradici a vystaví se tak hněvu Slunečního náčelníka. Bude potřebovat hodně silnou medicínu.
Válka vzpomínek
Guillaume Musso
Je to jízda. Od poloviny už je nutné dočíst knihu v jednom zátahu, protože ty dějové zvraty jsou tak turbulentní, že četbu nelze přerušit bez rizika ztracení se v příběhu. Musso je skutečně velmi zručný, trochu tam ale vadí jistá vykonstruovanost jeho zápletek. To samozřejmě pouze v případě, že to chceme nějak rozebírat, což není nutné. Nejlepší je nechat se pouze bavit. V tomto směru jsou Mussoovy knihy ideální.
Byt v Paříži
Guillaume Musso
Napínavé čtení. Nahodilá dvojice pátračů jde usilovně za svým cílem a čtenář má problém knihu odložit. Jo, jsou šikovní a případ nakonec rozlousknou. Ale zároveň musíme říct, že měli opravdu velké štěstí v tom, že jim autor velmi vstřícně neustále předkládal nové stopy a nové svědky, kteří už se třásli, aby mohli cizím lidem pěkně zeširoka vyprávět své příběhy. To se to pak pátrá.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Přečtu ročně mnoho desítek knih, ale není moc případů, kdy si řeknu: ano, toto je literatura s velkým L. Při čtení knihy Jako zabít ptáčka jsem si to říkal od prvních stránek. Měl jsem při tom úplně jinou představu, co mě čeká. Očekával jsem totiž nějaké soudní drama. Opět jsem si potvrdil, jak scestné bývají zkratkovité anotace.
Má cesta za štěstím
Karel Gott
Lidsky odvyprávěný příběh jedné hvězdné kariéry. Čekal jsem asi něco jiného, ale ani tak nejsem zklamaný. Takřka sedm set stran a jen minimálně se tu dozvíme něco konkrétního o jednotlivých albech či singlech. Zkrátka o díle jako takovém. Gott tu prostě jen vypráví o svém životě, o lidech, které potkal, o výzvách, kterým čelil, o své touze po slávě, o nemožnosti žít bez hudby a nadšeného publika, o ceně, kterou musel za splnění svých snů zaplatit. V úvodu poznamenává, že je to příběh, jak ho vidí on sám. Bude jistě zajímavé sledovat, co k jeho pohledu časem řeknou jiní pamětníci. Nebo samozřejmě také (seriózní) badatelé.
Gott: Československý příběh
Pavel Klusák
Kniha vzbuzuje velmi rozporuplný dojem. Na jedné straně je sympatická myšlenka podívat se na Karla Gotta jinýma očima, prověřit jeho příběh a zasadit jej do širších souvislostí, na straně druhé je škoda, že se tak děje nedůsledně a že autor nebyl schopen od tématu více poodstoupit. Po celou dobu vidíme za textem jeho úšklebek. Mnohdy je to právě pouze autorův znevažující tón, který dělá rozdíl mezi příběhem, který vypráví sám Gott ve svých vzpomínkách, a příběhem, který vypráví Pavel Klusák. Obsahově se jedná o víceméně stejné vyprávění. Je to škoda, kniha se dobře čte a kdyby autor dokázal více potlačit svou apriorní averzi ke Karlu Gottovi, vyměnit polemický tón za objektivnější způsob vyprávění a také trošičku ustoupit z ideologických pozic, z nichž svou oběť nazírá, kniha by jen získala. Je to zajímavé čtení, které lze doporučit oběma táborům, jak Gottovým odpůrcům, tak příznivcům. Obě skupiny tu najdou místa k zamyšlení. Na skutečně objektivní biografii ale Gott bude čekat dál. Ještě na ni zřejmě nenazrál čas. Klusákova kniha je nicméně dobrým mezistupněm.
Putování za obzor: Tramping v české společnosti 1918–1989
Jan Pohunek
Vynikající námět, jistě spousta práce se sháněním materiálu, nepochybně velké nadšení samotných autorů a také velké očekávání čtenářů, mezi nimi i očekávání mé. Výsledek je ale ten, že oceňuji vynaložené úsilí autorů, ale zároveň konstatuji, že jsem knihu četl několik měsíců. Upovídaný, zdlouhavý a tématu vlastně neadekvátní odborný styl udělal z potenciálního knižního hitu knihu čtenářsky velmi nevstřícnou. Autoři jistě mají právo zvolit si formu, to, že se netrefili do mého očekávání, je samozřejmě moje věc. Zajímalo by mě ale, kolik nás zklamaných je. Myslím, že nás bude víc.
Modrá rokle
Jaroslav Foglar
Poslední Foglarův román už je, asi pochopitelně, poznamenám vysokým věkem autora. Víceméně tu recykloval své starší nápady, ale nepodařilo se mu dosáhnout atmosféry starších knih a příběh samotný nepůsobí tak lehce a přirozeně, jako příběhy dřívější. Nabízí se tu hlavně srovnání s Dobrodružstvím v zemi nikoho. Je to opravdu úplně jiné kafe. Nepomohlo ani podivné pojmenování hlavních hrdinů, které působí spíše rušivě. Pro skalní Foglarovce to bude ale zřejmě i tak solidní čtení.
Vabank
Alexej Pludek
Literárně slabý, v podstatě pamfletický text, což ostatně rozpoznala i soudobá prorežimní kritika. Zároveň je sportovní uznat, že v některých dílčích momentech je Pludkovo vidění dobových událostí trefné. Dnes už se dá kniha číst jen ze studijních důvodů.
Nevědění
Milan Kundera
Nebudu se pouštět do hlubokomyslného rozboru. Podělím se pouze o letmý čtenářský dojem. Poctivě čtu všechny Kunderovy romány. Nemohu říci, že je to můj oblíbený autor, není. Čtu to, abych byl "v obraze." Něco se mi líbilo víc, něco méně. Nevědění pak kupodivu docela dost. Poněkud kacířsky bych vlastně řekl, že to bylo příjemné překvapení.