blackholesun32 komentáře u knih

Já teda Sýse ne moc rád; každopádně bych si asi nedovolil úplně soudit dobu, ve které jsem nežil, bez příslušné erudice (tedy historické a jsem-li dobrý historik, zpravidla dobu nehodnotím). Mno pode mnou už to napsáno bylo a tak nějak s tím souhlasím, snad jen, že občas na mne vyskočila z těch textů i jakási smířlivost, pouze ovšem a jen letmo, letmá. Nejradši bych dal hodnocení 2,5 - fotografie jsou pěkné.

2 30.12.2017

Mňo - asi, kdybych tu knihu nepotřeboval číst z pracovních důvodů, tak bych ji asi nečetl, i když ve výsledku, ne že by nebyla zajímavá. Nicméně analýza mi chvílemi přišla poněkud vycucaná z prstu ( i když je to možná mojí ne takovou zběhlostí v písmu svatém), leckdy plochá. Celou dobu jsem se těšil na kabalistický, alchymický a tarotový výklad a hle po dočtení, nikde. Tak nevím kam se poděl. Respektive postrádám druhá díl. Ale špatné to nebylo, jsem zvědav na srovnání s dalšími výklady Zjevení.

29.12.2017

Já teda Klímu doopravdy nerad (hlavně teda pfilozofa), notabene jsem Utrpení knížete už kdysi četl, teď jsem se k němu vrátil z pracovních důvodů a ejhle! Vzal jsem jej trochu na milost, když pominu to, že se utrpení opravdu dobře čte, tj. odsejpá, tak mě především bavil Klímův humor, jímž je kniha napěchovaná od začátku do konce. Je to humor, jak vystřižený z Red meatu, který mám skutečně hodně rád; nu a samozřejmě mě zaujalo i pár myšlenek v knize vepsaných, nicméně to neznamená, že bych se teď na Klímu lačně vrhal, kupoval si nový díl sebraných spisů, etc.

4 21.12.2017

Rozhodně inspirující kniha. Mnohovrstevná, nutící k zamyšlení, obdivuhodná z hlediska autorovi erudice (i když si leckdy upravoval informace dle potřeby) a také, tak jak to u podobných knih bývá, lehce kontroverzní. Mnohé, autorem popisované, předpovídané (?sic!) zdá se, jakoby kolem nás již bylo, až člověk skutečně může nabít dojmu, že zánik západu je za dveřmi a možná, že je. Nicméně samozřejmě jako každé umělecké dílo, i Zánik západu je pouze a jen čísi zachycený stav myšlení (ostatně jak o tom sám autor píše), který nemůžeme za a) zachytit zcela, za b) ani nechceme, protože sami do něho vkládáme své vlastní myšlení. A proto, bych se vlastně vrátil, již k řečenému, Spenglerova kniha, zdá se mi především jako umělecké dílo, které svojí objemností, rozsahem, skutečně rozvíjí přemýšlení. Ba co, rozvíjí k přemýšlení určitým směrem, způsobem. A za to, si jistě zaslouží náš obdiv.

4 03.12.2017

Buď jsem Kunderu dlouho nečetl (a to jsem dlouho nečetl) a nebo je tento jeho román jeden z nejlepších co napsal. Pravda je zřejmě někde mezi (a co si budeme povídat čtivej byl vždycky). Každopádně Kniha smíchu a zapomnění mě skutečně bavila a přečetl jsem knihu za dva dny během večerů. Zdá se mi, že zde pfilozofování vygradované především v Nesmrtelnosti, nedosahuje až tolika zbytečně planých výšin; humor je skutečně přítomen (a ne pouze deklarován) a hodně mě bavila i zde přítomná Kunderova imaginace, přišlo mi, že z pozdějších románů čímsi nezatížena, svobodnější. Nu, kdo ví, ale bavilo mě to mnoho a v tento moment bych ze všech Kunderových románu hodnotil nejvýše.
A ještě jsem zapomněl - vlastně jsem měl pocit, jako, kdyby si Kundera sám vracel touto knihou zpátky do Čech; když ne fyzicky, tak ideově určitě, i samotným výběrem vydání jako poslední, byť pro něho byla jistě hraniční - jak jedno z téma napovídá. Hezky si s tim hraje.
Ale ještě takovej malej dodatek - krapet mě rozčiluje Kundera s tím, jak svoje knížky přepisuje, respektive škrtá, já vím, že na to má právo, sou jeho a blablabla - mnohokrát to obhajuje ve svých esejích (a zdá se mi, že kolikrát právě pouze z toho úhlu pohledu, aby mohl, a že může), jenže mi tím pak připomíná a právě v této knize tolika zmiňované, zapomínání; to co sám kritizuje, přepisování historie. Mno to jen tak, abych se doplnil.

4 25.11.2017

Výborná kniha. Člověk získá poněkud jiná náhled na středověký svět v dnešní době tolikrát zneevažovaný, vysmívaný, etc. Těžko třebas si představit, že by se takto macešsky člověk choval ke svým vlastním osobním dějinám a jenom proto, že teď chodí se vysmíval tomu, že kdysi lezl po čtyřech; nota bene s uvědoměním toho, že jednou chodit už zase nebude moci. Asi to není úplně správný příměř, ale co si budeme nalhávat, každá metafora pokulhává. Nicméně, domnívám se, že středověkému světu, respektive vědě, můžeme závidět opravdovou sevřenost a existenci jasných východisek. Samozřejmě leckdy se s tím skutečně tehdejší učenci příliš nemazali, ale ani to není přílišného důvodu nad nimi ohrnovat nos. Ostatně sami, leckdy, jak sám autor dodáva, poměrně silně věříme v předkládaná fakta, aniž bychom ověřovali jestli skutečně takové jsou a nebo ne. Apropo, autorovo mírně ironické glosování současnosti, skrzeva středověké poznatky, je vyloženě bezvadné a nejednou jsem se musel skutečně pousmát.

17.09.2017

Tož pěkná kniha to je...leč...nicméně - ehrm... postava Pierota - tedy Kašpara - vlastně obou, přišla mi lehce, ale opravdu lehce jednorozměrná; stále trpí, ale odpouští, všem nastavuje druhou tvář, dobrák od kosti; nu proč ne, ale ke konci mě to vlastně už trochu rozčilovalo, byť samozřejmě kniha se četla výborně (až na přepisy dějů her - to byla fakt nuda), ale asi bych ji úplně nepovažoval za nejzásadnější knihu mého života.

4 25.08.2017

Dal bych spíš tři a půl, ale to tu není. Každopádně rozjed knihy je parádní. Sem tam krapet patetickej, ale to asi k tomu patří, alespoň je v tom znát to utrpení, které je teda popsáno nebývale krutě a realisticky. Nebyla to žádná sranda. Jak vidno s každou revolucí dopadne především na nejchudší lid a ždíme se a ždíme jej. Tempo je hodně strhující a vlastně se pořád něco děje, i když postupně z toho člověk začíná být unavenej. Zajímalo by mě jak by autor pokračoval dál, ale na jednu stranu kniha končí tak akorát.
Co se týče Dauphiňáckého vydání - no to bych se poblil! Nějak mě poslední dobou Dauphin vytáčí. Vydávají sice zajímavé knihy, ale mají strašná prodlení (na eseje Roberta Musila čekám už asi tři roky), komunikace je s nimi zoufalá a když už knížku vydají je plná chyb, překlepů a hovadin. Prostě hnus. Což se nakonec možná i na chudáku Rusi krví umyté podepsalo ve výsledném mém hodnocení.

1 12.07.2017

Hezky do toho tepal. Takřka souběžně četl jsem s podruhé čtenou Lodí bláznů a je vlastně neuvěřitelné jak se od těch dob, co obé psáno, nic nezměnilo. Ba-ba, lidé jsou stále stejní. To jenom každá nová generace má nutně pocit, že je lepší/horší než ta předcházející a že tehdy a tehdy bylo lépe/hůře. Ne-ne to je pouze doklad vlastního egoismu nás všech a zapomínání, které je vlastně tak milosrdné, bo co by jsme dělali, kdybychom měli zjistit jak zoufale stejní jsme s lidmi co tu žili před pěti sty lety. Co je ovšem až soucitně krásné, jsou pak závěrečná slova Lodi bláznů: "Nic bez příčiny". Byť neomlouvá, mnohé vysvětluje.

09.07.2017

Moje zásvětní analyticko psychologická a psychoanalytická kniha! Ha! Díky ní, jsem se vrhl na bezbřehé vody psychologie, především hlubiné tedy a jal se v nich potápět. Jak bylo řečeno níže - je to trochu šok se s tím porvat, ale vytrvat mohou jenom ti nejodolnější! Každopádně, toto je skutečně kniha díky níž se vlastně věnuji takové práci, jakou dělám, díky níž jsem absolvoval výcvik v psychoanalytické psychoterapii (což byly nejlépe investované peníze v mém životě) a díky níž jsem vlastně dnes takový jaký jsem - což je samozřejmě jeden veliký otázník bez jednoznačné odpovědi.

8 06.07.2017

Mno! Tak takhle kniha to je pecka! Po dlouhé době jsem si přečetl něco psychologického a vlastně mému základnímu učení (psychoanalýza, analytická psychologie) dost vzdáleného, leč...mám takový pocit, že mě tato kniha dost ovlivní. Pominu-li jednu jedinou kapitolu ( předposlední), který mě příliš nebavila, ale chápu její podstatnou roli, tak jsem knihu dost zhltl. Už to jak je napsaná, velice čtivě, bez nudných, hluchých míst. Především však jde o to, co je psáno. Po přečtení knihy má člověk pocit, že najednou moc dobře chápe, kde se berou všeliké excesy typu: osamocená sestra pozabíjí půlku svých pacientů v nemocnici, chování Němců na dovolené v ČR, či asociální chování feťáků (můj obor - až přemýšlím, že bych o tom napsal přednášku), etc. Síla sociálního kontextu je evidentně dost značná, byť samozřejmě člověk v přílišném nadšení musí se vyvarovat unáhlených soudů: kontext může za vše, voe! Což nicméně, defacto říká kniha sama. Takže P. Zimbardo díky - velice inspirativní čtení!

4 06.07.2017

Chvílemi mi z té knihy nebylo úplně dobře - přeci jen mé vlastní literární snažení zaměřené na detail a v něm ďábla, mě zprostředkovaně touto knihou donutilo se na toto známé úsloví, motto (kdo ví?) podívat i z druhé strany - nechť tedy; ďábel v detailu - do detailu, do úmorného zamyšlení, drobí a drolí, až ztrácí se celek a je fůůůůů - fuč. Mno učenecká idiocie mě taky příliš nenadchla v kontextu mé vlastní bibliofilie - někdy prostě to hromadění faktů, kterým si zakrátko člověk zdůvodní i vraždu, není úplně funkční. Ze všeho se však dá vybruslit správnou argumentací; tedy lehka deprese mě přešla a knihu hodnotím vysoko; podnětné a čtivé čtení, jež mě na pár dní přimělo se zamyslet nad vlastním psaním, čtením a z toho samozřejmě budu dál si čerpat a zase chvíli žít.

1 15.05.2017

Výborna kniha - spoustu věci - ač vcelku malý kluk v té době, jsem zažil, především zprostředkováno skrzeva staršího bráchu: takže jsem se doma potkávali se shalomakem, reperem, hipísákem, dencařem, skejťákem, etc. Byla to bžunda a kniha mi to nostalgicky zprostředkovala.

1 30.04.2017

Přiznám se bez mučení - k Thomasu Wolfovi dostal jsem se díky filmu Genius, který mi následně lehce zkreslil očekávání, která jsem promítl do knihy samotné. Leč! Film samotný mi spíše navodil atmosféru melancholickou, hloubavě posmutnělou. A? bylo tomu zcela jinak! Tedy, ne že by se v knize nevyskytovaly takové pasáže, nu jeje! Že jich tam je! Mocně mě však překvapilo, jaká nebývala řachanda to je. Skutečně; spousta gagů, smíchu - dost často hodně trpkého, sarkasmu, ironie, toť napěchováno do těch 600 stran. Ale především, portrét jedné hodně hlasité, vulgární, zatrpklé, rodiny. Wolfe popsal rodinu Gantovu nebývale pravdivě z pohledu tého, jak to tak často bývá. S jejími všemi negativy, příšernostmi, zlobou, hamouněním, ale též a to především, hlavně s láskou. Protože ať je rodina sebehorší, hlavní hrdina Evžen, ji přesto miluje, protože sám je jedním z nich, sám je tou samou nevábnou krví propojenou ve velikost a malost všednosti. Chvílema mi kniha připomínala Smrt na úvěr od Célina. Ovšem - pasáž s Benem ku konci knihy - to je snad ještě o level výše, než to předchozí napsané. Wolfe zde až sebe trpitelsky, krutě a nemilosrdně popisuje rozklad rodiny, neschopnost, alespoň v hodinách posledních člověka prokázat trochu ohledu k druhému, protože v prvé řadě vždy až já! Neboť o umírajícího jde až v posledku. O to pravdivěji vše vyznívá a celá tato mrzká umrlečí party je především hluboce lidská. Nemůžu říci, že se mi vždy četlo lehce - především, jakoby chvílemi na stránkách ke mně probleskovala rodina vlastní, ani nemohu říci, že by kniha vyvstala pro mně jako jedna z těch nejoblíbenějších, ale rozhodně vím, že na mě hluboce zapůsobila a rozhodně na ni nezapomenu. A tak to má být.

2 02.03.2017

Dal bych spíše tři a půl, ale není to tu. Na mé oblíbené Odezvy a znaky - to nemá. Jsou tam zajímavé úvahy, pěkně podrtil Kunderu, ale chvílema mi texty příjdou nesrozumitelné. Což je tak sice i v Odezvy a znaky, ale tam je to způsobenou značnou hutností, zde spíše ještě ne úplným vypsáním se, mohu-li tak soudit.

14.02.2017

Olala! Tak jsem si Komedii přečetl znova a podruhé a věřím, že se natrvalo dostala do seznamu knih, které budu číst za života opakovaně, protože vono to chce! - minimálně dvakrát určitě. Jsem nadšen a okouzlen, nad celou výstavbou Pekla, Očistce a Ráje (a probůh sekal bych ruce jenom za vydávání Pekla! - proč?!) nad sílou metatextu; nad jednotlivými myšlenkami víry, života, vyobcování, lásky, viny a odpuštění, trestu; nad myšlenkou pro mě hlavní - životním dílem pisatelovým - to je to pravé Peklo, Očistec i Ráj.
Samozřejmě ne vše je stále skvělé, nekteré pasáže s vyjmenováváním dalších a dalších Italů, na které měl Dante pifku, jsou únavné, nudné, občas se člověk ztrácí ve smyslech a myšlenkách, kupených a kupených; ale to hlavní; ten údiv, že dílo, sedm století staré, je zcela moderní a současné, ta pokora před tím, to vše bohatě předčí veškerá negativa s Komedii spojenou. Dante dál žije ve své básní, slyším v ní jeho dech a tlukot srdce a tím dosáhl zcela určitě ráje, ať byl sebevíce pyšným hříšníkem.

7 07.02.2017

Moc hezká knížečka; byť uznávám v mém případě, notně ovlivněno faktem, že do zmiňovaného kostela Sv. Josefa a přilehlou faru, který nechal Kittel vystavět, jsem od dětství jezdil se svými prarodiči za panem farářem Raabem (dej mu pámbů věčnou slávu) a jeho posluhovačkou slečnou Koťátkovou a dle těchto velice raných, hlubokých a dnes již notně nostalgických zážitků se utvořila část mého já, pravděpodobně dosti spjata se vztahem k víře (přestože jsouce ateista), křesťanství a křesťanské kultuře vůbec. Takže se rozhodně nejedná o hodnocení samotné knihy, ale celého toho nánosu vzpomínek výše jmenovaných spjatých s postavou tajemného doktora Kittela.

4 15.12.2016

Zvláštní kniha, jak často se mi stává, čekal jsem něco jiného, nicméně koupě nelituji. Byť chvílemi mě kniha poněkud uspávala a se svojí nebesko - světoduchovně - pekelnou byrokracií zahlcovala, až lezla na nervy. Tu náhle na mě vyskočila myšlenka, která mě zasáhla, překvapila, zaujala a jež stála za objevení v tom přehršle systematičnosti. Je vidět, že než se Swedenborg lehce zbláznil byl polyhistor tělem i duší.

1 11.12.2016

Úvod - co více čekat. Stručné, jasné, kapitolky jsou krátké, docela dobře se to čte, ale asi jsem čekal trochu více. Navíc jsem objevil sem tam nějakou faktickou chybu. Docela mě bavilo vždy nějaké představení teologické teorie jako stěžejní a následně její rozcupování, jakoby si kniha tak trochu protiřečila. Ale na úvod dobrý, ne že ne.

1 19.11.2016

Mno! Ufff! Tak tohle byla teda zabíračka. S téměř roční pauzou jsem to přelouskal a nelituju, je to rozhodně zajímavá součást Demlova díla a především zajímavá součást křesťanství. Byť si myslím, alespoň tedy skromně za sebe, že do tajů mystiky, mystického křesťanství nelze úplně bez víry proniknout; pochopit. Přeci je mystická láska ke Kristu je poněkud obtížné soustou, řkl bych, především pocitové, než racionální a tam mi bezesporu vchod zůstal a ještě hodně dlouho zůstane - ne-li navždy - odepřen.

11.11.2016