K domovu pohleď, anděle!

10.03.2024

Oceňované dílo, které ocení fajnšmekři, milovníci rozvláčných uměleckých popisů, milovníci literatury jako takové, milovníci poezie a snad i další čtenáři. Bohužel Wolfe byl tak trochu šílenec, psal jak blázen, co ho zrovna napadlo, ale nedokázal napsat jediné "normální" souvislé dílo. I tento vlastně jeho jediný román mu sestavil redaktor Perkins. Pro mě bylo z větší části čtení spíš utrpením prokousat se těžko stravitelnými pasážemi, kterých bylo bohužel mnohem víc, než normálního vyprávění, které mělo jakýsi děj a řád. 40%, 10. 3. 2024.

02.08.2022

(SPOILER) Jsem na sebe pyšná, že jsem těch 650 stran dočetla. Asi jako kdybych uběhla půlmaraton.
Pod pojmem lyrický román jsem si představovala něco jiného. Něco bez takové snůšky nesympatických, hysterických postav, které ve mně vyvolávaly pocity ošklivosti a pohrdání. Dlouhé pasáže mi přišly nezáživné a zdlouhavé. Pak ale zase následuje strhující kapitola nebo odstavec:
„Její oči se neupíraly na Bena, nýbrž na obličej matčin. Všichni zůstali podle tiché dohody vzadu, ve stínu, aby tělo, jemuž Eliza dala kdysi život, bylo teď zase její. A nyní, když jí již nemohl odpírat, kdy již od ní nemohl s bolestí a odporem odvracet své divoké jasné oči, seděla Eliza vedle něho, u jeho hlavy, a drsnými udřenými dlaněmi svírala jeho studenou ruku.“
„Byl říjen a listí se chvělo. Začínalo se šeřit. Slunce již zapadlo, řetězy hor na západě zmizely v zimavé purpurové mlze, ale západní obloha stále ještě hořela rozervanými oranžovými pruhy. Byl říjen.“
Celkově jsem rozpačitá. Připadá mi, že si autor v rámci psychoterapie potřeboval své dětství a rodinu prozkoumat a že si to psal hlavně pro sebe. Já jsem si při nahlížení do jeho světa připadala jako vetřelec. Na druhou stranu uznávám, že kniha má určité kouzlo.

07.07.2022

Pocitově to pro mě nebylo nic moc, takový Peer Gynt roztažený na šest stovek stran, bez Solvejg, zato s působivými pasážemi, bohužel náchylnými k oposlouchání. Beru to tak, že se nadané pokažené dítě vyrůstající mezi pokaženými lidmi potřebovalo ze své natlakované sumy prožitků vypsat. Zároveň mi připadá, že v době psaní autor stále nerozpoznal tvar sebe sama a vlastního života, proto neměl ani měřítko, co lze pustit, a co je třeba držet.

Aniž bych předem věděla víc o obsahu knihy, probírala jsem současně své vlastní deníky od 14 let, takže náhodně vzniklo jakési paralelní čtení o dospívání, o potýkání se se svou výjimečností na jedné straně a s podrobeností zákonům lidského tvora na straně druhé. To bylo zajímavé přemýšlení. Dotýkalo se ve mně pocitů intenzivní úzkosti, když bezmocně koukáte na někoho vám drahého, jak opakuje vaše životní chyby. Nakonec asi existují karamboly postavené na kombinaci psychické nezralosti/zraněnosti a nedostatečně rozlišených ideálů, před kterými člověka nelze účinně varovat (však já své "služebně starší" přátele taky neposlouchala a občas neposlouchám doteď). Potřebujeme jimi při svém zrání projít a odžít si je, abychom se přiblížili víc k tomu, kým skutečně jsme.
Tak hlavně aby mi toto přesvědčení dodalo klidu i během puberty mých dětí... :o))

08.05.2021

Dokonalost!!

01.01.2021

Četla jsem to se značným časovým skluzem protože mi předlohu dost otrávilo představení v Divadle Na Vinohradech(výjimečně otrávilo,viděla jsem v něm spoustu skvělých věcí které si asi budu pamatovat navždy)někdy počátkem 80.let.Asi to bylo dobou protože kniha je úžasná,poetická,básnická,krásná.Občas čtu v ohlasech že je nějaká kniha "moc dlouhá"tak pokud tohle někomu vadí tak tedy nečíst ale jinak nemá chybu.Mně dlouhé nevadí když stojí za to a to je právě tento případ.

04.03.2020

To si takhle chcete přečíst knihu pana Wolfeho O času a řece a zjistíte, že je to až pokračování knihy k domovu pohleď anděle. Takže jsem začal pěkně od začátku. Poznal jsem rodiče malého Evžena Ganta, jejich životy, rodinu a sourozence a děj pomaličku ubíhá a Evžen roste a sílí, a poznáváme rodinné záležitosti a, ono se to vlastně těžko vypráví, musíte si tuto knihu prostě přečíst. Není to snadné čtení, zvláště závěr je takový hektický a ezoterický, ale i tak jsem z knihy nadšený. Krásné myšlenky, postavy jsou obyčejní lidé, žádné figurky, ale lidé z masa a kostí, se svymi slabostmi, radostmi i starostmi. Vztah rodičů k dětem a obráceně. Evžen naprůměrně inteligentní, ale podivín, určitě jsem zvědav na jeho další životní eskapády.
Knihu doporučuji...

05.08.2018

Je to stejně úžasné jako před x lety, kdy jsem na ni narazila v knihovně když si kamarádka nemohla vybrat nějaký ten románek k vodě. Vlastně ani jedna jsme si nemohla vybrat. Po letech jsem na knihu ( tedy její druhý díl) narazila ve vyřazených knihách v jiné knihovně. Něco mi to říkalo, tedy vzpomněla jsem si na díl první a sehnala si ho v antikvariátě ( ten knihovna ve svém fondu nevedla vůbec). No a je to stejně úžasné. Plné vůní, chutí, vlastně plné kreseb a různých zátiší, která ale se otevírají kolem jednotlivých postav jako by je autor rukou, očima maloval. Vejít v to je neuvěřitelně snadné. Obklopí vás takové známé zlatisté tetelení vzduchu, až se mi chce napsat, že je to stejně jako Osamělá holubice perfektní kniha na léto. Obávám se že dostanu však něčím po hlavě :-). Kniha je to nádherná. To každopádně. 5/5.

11.07.2018

Nádhera

05.07.2018

Do této knihy jsem se zamilovala jako náctiletá a četla se mi lehce, sice obsah se časem vypaří, ale ten je pro mne u této knihy druhořadý, tady jde spíš o poezii v próze. Pravdou je, že ta mnoho čtenářů dnes už asi neosloví. Teď po mnoha letech jsem se k "Andělovi" vrátila. V podstatě mě na ni navedla opakovaná zmínka v knížce Nebe, na němž nesvítily hvězdy, která je sice "historicky" zajímavá, ale jako beletrie, z literárního hlediska selhává. Narozdíl od "Anděla".

02.03.2017

Přiznám se bez mučení - k Thomasu Wolfovi dostal jsem se díky filmu Genius, který mi následně lehce zkreslil očekávání, která jsem promítl do knihy samotné. Leč! Film samotný mi spíše navodil atmosféru melancholickou, hloubavě posmutnělou. A? bylo tomu zcela jinak! Tedy, ne že by se v knize nevyskytovaly takové pasáže, nu jeje! Že jich tam je! Mocně mě však překvapilo, jaká nebývala řachanda to je. Skutečně; spousta gagů, smíchu - dost často hodně trpkého, sarkasmu, ironie, toť napěchováno do těch 600 stran. Ale především, portrét jedné hodně hlasité, vulgární, zatrpklé, rodiny. Wolfe popsal rodinu Gantovu nebývale pravdivě z pohledu tého, jak to tak často bývá. S jejími všemi negativy, příšernostmi, zlobou, hamouněním, ale též a to především, hlavně s láskou. Protože ať je rodina sebehorší, hlavní hrdina Evžen, ji přesto miluje, protože sám je jedním z nich, sám je tou samou nevábnou krví propojenou ve velikost a malost všednosti. Chvílema mi kniha připomínala Smrt na úvěr od Célina. Ovšem - pasáž s Benem ku konci knihy - to je snad ještě o level výše, než to předchozí napsané. Wolfe zde až sebe trpitelsky, krutě a nemilosrdně popisuje rozklad rodiny, neschopnost, alespoň v hodinách posledních člověka prokázat trochu ohledu k druhému, protože v prvé řadě vždy až já! Neboť o umírajícího jde až v posledku. O to pravdivěji vše vyznívá a celá tato mrzká umrlečí party je především hluboce lidská. Nemůžu říci, že se mi vždy četlo lehce - především, jakoby chvílemi na stránkách ke mně probleskovala rodina vlastní, ani nemohu říci, že by kniha vyvstala pro mně jako jedna z těch nejoblíbenějších, ale rozhodně vím, že na mě hluboce zapůsobila a rozhodně na ni nezapomenu. A tak to má být.

20.10.2015

Několik desetiletí jsem tento titul vedla v hlavě jako případ mimořádně úžasné, no čtenářsky náročné literatury. Když jsem si to teď konečně přečetla, bublina splaskla.
Autobiografický příběh kluka, který je nadmíru inteligentní, hyper-vnímavý, senzitivní a má tu smůlu, že se narodí do rodiny nevzdělaných a necitlivých primitivů, chamtivých tupců, sebezničujících sobců a navíc - jako nejmladší. Trvalá srážka těch dvou světů z něj udělá neurotika a všechno jeho nadání se soustředí do neukojitelného psaní. Psaní, které je místy dílem génia, místy se čte jako nezadržitelné výplody grafomana. Wolfe nevynechá ani jediný jev, zákmit světla či víček, pohyb spadaného listí či jedoucího vlaku, aby jej nepopsal s použitým stovek epitet, metafor, přívlastků. Slova vrší virtuózně, v obrovských dávkach, ale až tak, že nimi často zasypává sdílenou myšlenku, která se pak jen nesnadno klube napovrch.
Čtení mi hodně otrávila i skutečnost, že překladatelé (kdo ví, proč byli dva?) zvolili používání českých variant anglických jmen, a tak v tomto typicky americkém příběhu vystupuje Štěpa, Evžen, Jindřich atd.
Za zmínku stojí, že v jedné kratičké epizodě se píše o tom, jak v malém městě amerického jihu se o svátcích jde do českobratrského kostela, kde jsou tradice nejhezčí.

26.06.2015

Souhlasím s komentářem Livien. Také jsem s knihou místy bojovala, není to čtení jedním dechem, čtenář se musí soustředit a mozek jede naplno. Před lety už jsem jednou knihu začala, ale tehdy jsem ji odložila po cca třetině, bylo to jedno z emočně nejvypjatějších období mého života a tehdy jsem to prostě nedala. Ale i po více než deseti letech někde v koutku duše zůstala vzpomínka a výčitka, že si tahle knížka svou šanci zaslouží.
Jsou části, které mi vyrazily dech a pět hvězd je málo. Ale jsou i takové, kde jsem tápala, vlekly se, jejich myšlenky mi byly už příliš vzdálené. Po přečtení doslovu o vzniku románu je mi jasné, proč to tak je. A vůbec mne nepřekvapuje, že části textu byly vydány jako poezie.
Určitě nezapomenu na úchvatnou atmosféru jižanského městečka, čím vším jen vonělo v dětských vzpomínkách. A ty nejistoty a prudkost dospívání, výjmečnost obklopená neporozuměním.