Bassquiat komentáře u knih

Korekce starého marxismu: člověk vymyslí nástroj, který zprostředkuje jeho vztah k přírodě. Stává se tak spolutvůrcem světa a není to již jen produkt přírodních sil. Čím je však nástroj složitější, tím více degeneruje lidský rozum. Stává se apatický, protože vše za něj jen dělají stroje. Not bad.

2 23.11.2020

Naprosté zklamání. Že kniha nebude mít kdovíjakou literární hodnotu, jsem tak nějak čekal. Taky jsem však čekal, že tento deficit bude vyvážen popisem anšlusu pomocí nejrůznějších zajímavostí a paradoxů, které tradiční historiografie často nebere v potaz. Realita je ale taková, že kniha je dokonce pod úrovní encyklopedických hesel: přečtěte si na wikipedii články "Anšlus", "Schuschnigg" a "Seyss-Inquart" a dozvíte se toho o obsazení Rakouska mnohem víc než u Vuillarda. Navíc knížka je neuvěřitelným až buranským zjednodušením daných událostí. Vysmívat se Schuschniggovi a Miklasovi a popisovat je jako natvrdlé zbabělce, lze považovat za nepovedený vtip. Kniha je navíc plná klasických klišé: emocionální křupan Hitler, naivní Rakušané, neschopný gentleman Chamberlain. Pokud máte alespoň základní představu o tom, co se v roce 1938 stalo, určitě si ji četbou Vuillarda nijak zvlášť nerozšíříte. Zatím nejslabší Prix Goncourt, co jsem četl.

3 22.11.2020

Reflektovat dílo psané v metaforách pomocí metafor považuji za skvělou zábavu, nikoliv však již pro čtenáře. Kvazi-sekundární literatura.

3 12.11.2020

Tentokrát slabší absyntovka. Některé kapitoly (arizace, Jánošík, kauza Karola Sendreia ad.) nepřesahují rámec wikipedie, novinářského článku či jedné odborné práce. Z toho, že se starostka Humenného pohádá s představiteli místní umělecké školy, bych taky nedělal senzaci. Za zdařilé kapitoly považuji ty o německé menšině či agrodotační mafii (tady už jde vysledovat kvalitní reportérskou práci).

3 08.11.2020

Evropa podstoupila mnoho dopravních revolucí. Jednou z posledních je jistě okamžik, kdy se v polovině 90. let podtunelovaly Alpy a údolí se protkla kilometrovými viadukty. Poprvé tak bylo možno projet za den třeba půl kontinentu, dostat se z Rakouska do Francie nově zabralo jen pár hodin. Pro nás věc přirozená, pro současníky jistě fascinující. Tento civilizační skok je v novele Za temné noci neustále přitomen, stále však spíše jen tak nějak v pozadí. Handkeho totiž zajímal jeho přesný antipod, tj. kontrární dobový trend týkající se rostoucí obliby pěších tůr. V době masových "poutí" do italských resortů Handke předložil něco ryze "staromilského", totiž snahu poznat Evropu mnohem subtilněji než jen z dálnic a benzinek. Pro současníky oslavující dálniční síť a dychtících po plážích v Rimini či hotelech Monte Carla musel Handkeho popis vesnických slavností či stepní flóry působit jistě nepatřičně. Na druhou stranu však Handke předložil i něco ryze moderního: dávno před oblibou všech cest do Compostely či pacifických a apalačských trailů ukázal - podle známého stereotypu - , že i "cesta může být cíl". Dnes vychází o transkontinentálních tůrách stovky knih, Handkeho novela je v tomto ohledu vskutku manifestační (jistě by stálo za to, srovnat ji s deníky, které si psal František Skála, když šel v roce 1993 pěšky do Benátek).

1 28.10.2020

Obsah v jedné větě: v polovině 90. let bylo v Afghánistánu nejméně 16 vzájemně neuznávajících se vlád, jejichž milice se neustále mezi sebou masakrovaly. Bylo-li Jagielskiho cílem zpřístupnit čtenářům tento fascinující labyrint, lze říci, že se mu to povedlo (je samozřejmě občas nutné nahlédnou do wikipedie). Zatímco reálie sovětské okupace (79-89) a invaze západních vojsk (01-doposud) jsou v textu jen načrtnuty, milieu let 1989-2001 je probráno opravdu důkladně. Kladem je určitě i to, že Jagielski nikoho nefavorizuje a nikomu nestraní, dokonce ani talibáncům. Reportáž na úrovni odborné historiografické knihy. Každopádně: je to dost politické a vojenské, nic pro ty, kteří chtějí spíš "příběhy ze života".

4 21.09.2020

Vyprávění je zasazeno do několika srpnových dní roku 1980, kdy v Turecku eskalovala vlna násilí ukončená vojenským převratem z 12. září. Tím, že se děj odehrává ve městě Gebze a tedy daleko od centra dění v Istanbulu, je politická rovina knihy vcelku zastřená a neprojevuje se nijak explicitně a křiklavě. Struktura knihy je vskutku zajímavá: nejstarší z pěti vypravěčů, psychicky narušená Fatma, posouvá horizont knihy daleko do minulosti a rozkrývá tak mnoho rodinných tragédií; jejím protipólem je politicky naivní teenager Hasan, který naopak prodlužuje osu vyprávění do nedaleké budoucnosti, čímž rozkrývá dobový politický rozkol v turecké společnosti. Politická a rodinná rovina románu se dlouho vyvíjí samostatně. To, že spolem úzce souvisí, je však čtenářům od začátku sugerováno. Vrcholem knihy je pak zákonitě okamžik, kdy dojde ke zkřížení těchto dvou sfér. Za výraznější defekt knihy považuji jen absenci jakékoliv lyriky. Prostředí maloměsta u Marmarského moře by si zasloužilo lepší popis, než jaké mu věnoval Pamuk. Města u Istanbulu navíc v posledních desetiletích raketově rostou a mnohé z dob Osmanské říše již přestává existovat. Popis dobových reálií by knihu určitě posunul o úroveň výš. Pamuka očividně více zajímala výstavba příběhu než poetika místa. Škoda.

3 15.08.2020

Kromě Roreitnerova příspěvku naprostý diletantismus. "Hej, ty jsi už ve druháku? Nechceš napsat pár stránek o Lidském, příliš lidském? Napsal to Nietzsche, podklady najdeš na wikipedii či jinde na netu. Pak mně to pošli na mail. Grant už máme, takže pospěš."

Mikrokosmos barokní doby. Prvních a posledních 10 stránek moralistická nuda, zbylých 550 absolutní super jízda skrze tisíce metafor, paradoxů a vizuálních obrazů. Kritikon je všechno jenom ne román v tradičním slova smyslu. Není to detektivka, ale spíše komiks, atlas, aukční katalog, sociální sonda či kabinet kuriozit. Dokonce i Danteho Peklo působí v porovnání s Kritikonem jako odpočinková četba. Jedna z nejméně doceněných knih v českém prostředí (na rozdíl od západní Evropy, kde byla vždy bestsellerem).

2 30.04.2020

Naprostá literární popina. Cca 10 postav, z toho 9 křehkých duší, které netouží (samozřejmě kromě sexu) po ničem jiném než po "láskyplném obětí", což se týká i hlavního hrdiny, promiskuitního teenagera, stylisticky vystavěného tak, aby byl pro 99 čtenářů ze 100 sympatický. Murakami příběh nijak neproblematizuje - když neví, jak s postavou naložit, nechá ji spáchat "random" sebevraždu (napočítal jsem jich 5). Vše postaveno na tradičním a již tisíckrát omletém konceptu bezelstné melancholické duše uvězněné v technokratickém světě. Stylisticky nijaké, sled jednoduchý vět. Literárních figur tak na prstech jedné ruky. Četba pro středoškoláky či jednodušší čtenáře hledající nějaké kvazi duchovno. Nechápu, jak někdo vůbec může uvažovat o Murakamim jako o čekateli na Nobelovu cenu.

12 30.04.2020

Literatura level 100. Povinná četba pro všechny, kteří si myslí, že například takový Murakami je dobrý spisovatel.

1 27.04.2020

Stylisticky opravdu na úrovni, ve francouzštině to musí být prvotřídní. Plusem je i to, že se Echenoz zdržel přehnané psychologizace: krom hlavního Ferrera se postavy zjevují vždy jen v krátkém horizontu několika stran a nezanechají nic víc, než je potřeba. Autor se nepitvá v nějakých hlubokých idejích, spíše čtenáři předkládá tkanivo nejrůznějších postřehů - ne tak hlubokých jako u Kundery, přesto bezesporu zajímavých. Co se týče děje, není to špatné, mě samotného samo rozuzlení dost překvapilo. Kniha má svižný rytmus (lze přečíst za sobotu), víc zábava než literární zážitek (v dobrém slova smyslu). Souhrnně lze říct, že "Je m´en vais" je opakem těžkých a hutných románů 19. století. Spíše vinný střik než víno. Na 5 hvězd to zdaleka není, ale určitě doporučuji. Jedna z těch lepších Prix Goncourt.

2 19.03.2020

Tradiční evropská literatura: dojde-li k vraždě, zbytek knihy vyplní předem daný narativ (pártrání, dopadení, výslech, uvěznění, katarze, poprava). V Brankáři taktéž dojde k vraždě, při níž je notabene zamlčen motiv. Již jen tohle čtenáři stačí, aby se automaticky nastavil do role recipienta nějaké další detektivky. Za 118 stran se však dozví, že ho Handke prvotřídně vytrolil. Pro hlavního hrdinu totiž samotný akt vraždy měl asi stejný význam jako pojídání karbenátků. Tato novela je o něčem jiném.

1 02.02.2020

Ve své době prvotřídní texty, ještě po roce 2000 dost ceněné a stále překládané. Například Huizingův Podzim středověku se v porovnání Hockeho pracemi jeví jako sbírka pohádek. Pro každého, kdo se chce něco dozvědět o manýristickém pohledu na svět, ideální volba. Jako odbornou knihu ji ale dnes samozřejmě musíme brát již s rezervou.

1 20.01.2020

Exaktní psychologická a sociální analýza rakouského venkova pohledem jednoho z "divochů, který však již viděl bílé muže". Vskutku technický perfekcionismus: chirurgický popis, minimum emocí. Výsměch přecitlivělé a sentimentální próze 19. století, současně však i ostré vymezení vůči beatnické rozervanosti, absurditě či politicky angažované literatuře.

1 31.12.2019

Ačkoliv k této knize najdete jen oslavné komentáře, ve skutečnosti se jedná o zcela průměrný text. Slib kvalitní sociální sondy do života "bílé spodiny" států Ohia a Kentucky není naplněn. Autor mluví vesměs o sobě a své rodině, těch dobových reálií (které čtenáře zajímají nejvíce) je v textu minimum (číst 1000x, že miloval svoji babičku, rychle omrzí - stejně jako že Američané žerou 24 hodin denně, vše kupují na splátky a milují svoji zem).

7 13.12.2019

Ve srovnání s Mýcením vlastně odpočinková četba. Znovu typicky bernhardovský motiv: hlavní hrdina solitér, finančně zaopatřený, nadprůměrně vzdělaný a hejtující vše a všechny okolo (nově ještě donekonečna prokrastinující). Pasáže odehrávající se v Rakousku jsou dost depresivní a "zatuchlé", pasáže z Baleárských ostrovů jsou naopak příjemně odlehčené. Je to dáno (kromě počasí) tím, že Bernhard se v "rakouské části" snaží o introspekci, ve "španělské" spíše o narativ. Nemá to takovou sílu a autenticitu jako Mýcení, přesto stále kvalitní text.

1 03.12.2019

Na této Handkeho novele lze dobře vidět, jak moc se za těch 20 let od vydání románu Na cestě proměnil vkus (evropského) publika. Tato novela totiž s Kerouacem sdílí snad už jen hlavní motiv (trip napříč USA). Tím podobnost končí. Handkeho hlavním hrdina je rozvážný a distingovaný mladý muž, který netouží po žádném velkém dobrodružství. Spíše by se dalo říci, že se neustále dobrodružství vyhýbá a nejlépe se cítí na pokoji nějakého (luxusního) hotelu či na palubě letadla, kde je mu k dispozici někdo z personálu. Na tomto textu nejvíce oceňuji, že nijak nereflektuje revoluční události z konce 60 let (ať už evropské či americké). Novela je totiž výslovně antirebelská. Handke se nesnažil být trendy (marxismus, rudé vlajky, kontra-kultura, demonstrace, hippies, protesty proti válce ve Vietnamu). Jedná se o civilní sondu do americké oficiální kultury začátku 70. let. Běžný život pohledem běžného Evropana. Právě okolnost, že Handke nechal módní vlny stranou, dělá dle mého tuto novelu "čtitelnou" i v roce 2019. Doporučuji.

1 21.11.2019

1) Autor je Burroughsem úplně oslněn. Kniha je zcela adorační, neobsahuje žádný střízlivý, kritický úsudek.
2) Jedná se o velmi neodbornou, naivní a chaotickou literární analýzu. Minimum obecných soudů. Hodnotné tak maximálně pro Burroughsův fanklub.
3) Mnoho zajímavých postřehů z jeho života, relativně kvalitní životopis, Burroughs ostatně představuje výživné téma

1 15.05.2019

Seznam účastníků "umělecké večeře" i některých z těch, o kterých byla řeč:
- skladatel Auersberg = Gerhard Lampersberg (1928–2002)
- zpěvačka Auersbergerová = Maja Lampersberg, roz. Weis-Ostborn (1919–2004)
- herec Dvorního divadla = Walther Reyer (1922–1999)
- choreografka Joana = Joana Thul, roz. Elfriede Slukal (1922–1976)
- její muž tapiserista Fritz = Fritz Riedl (1923–2012)
- spisovatelka Jeannie Billroth = Jeannie Ebner, Allinger (1918–2004)
- její muž Ernstl: chemik Ernst Allinger
- spisovatelka Anna Schreker = Friederike Mayröcker (1924-2021)
- její přítel = Ernst Jandl (1925–2000)

6 30.04.2019