Bassquiat komentáře u knih

U tak dlouhých textů se pravidelně dostavuje únava a apatie. Člověk pak často dočítá dílo jen ze setrvačnosti. To, že mě to ani straně 879 nenudilo a dočetl jsem to vcelku s chutí, je hodnota sama o sobě.
Poznámka pro všechny, kteří se do tohoto eposu pustí: jako záložku použijte větší kus papíru a zapisujte si v podobě stromu všechny členy Seynaeovy i Bossuytovy rodinné větve. Vystupuje tam (mimo jiné) asi 10 tet a 10 strýců a každému z nich Claus věnuje vlastní příběhovou linku. Bez základní orientace vám budou ty jednotlivé narace unikat.

2 17.01.2024

Ze 70% dějiny Španělska, z 30% dějiny města.

21.11.2022

O Kambodži se toho moc nedovíte, autor totiž rezignoval na jakýkoliv pokus o syntézu a na historický kontext mu stačilo pár odstavců. Vše to jsou jen "příběhy ze života". Pokud si nějaký obraz přece jen utvoříte, nebude objektivní, autor si totiž z Kambodže záměrně vybral jen to The worst of. Je to asi to samé, jako kdyby někdo představoval Českou republiku pouze na základě portrétů pražských bezdomovců, Romů z Litvínova a ostraváků závislých na pervitinu. Taky by to bylo silné, dramatické a dech beroucí; o našem státě by to ale asi moc neřeklo.

3 30.08.2022

Spíše než o seriózní kunsthistorii se jedná o popularizační počin. Hlavní stať je tvořena vesměs nepříliš povedeným filosofickým rozjímáním nad Cundrlovými obrazy. Dodatky představují soubor vzpomínek pamětníků, které o Cundrlově charakteru snad něco napovědí. Plusem publikace je určitě technická stránka - ta je vskutku na úrovni, zvláště detaily konkrétních pláten jsou opravdu kvalitně nasnímané.

23.02.2022

Naprosto chaotická struktura, názvy kapitol a podkapitol vůbec nekorespondují s obsahy daných sekcí. Jsou to jakoby poslepované eseje, kde se konkrétní fakta neustále omílají. Je komické, jak se Ringen dušuje, že se nechce dívat na Čínu "západním" pohledem. Žel jeho kritika čínského systému rozdělení moci je po celou dobu vedena výhradně optikou liberální demokracie, se kterou navíc implicitně pracuje jako s nějakým ideálním, příkladu hodným modelem. Zklamán bude taktéž každý, kdo čeká investigativní text. Ringen vesměs využívá zdroje jako BBC, NY Times či oficiální čínské noviny. Nic extra objevného, ani žádná fascinující fakta (pokud tedy za fascinující fakt neberete informaci o tom, že jsou v Číně disidenti v domácím vězení či že se cenzuruje internet). Tohle se moc nepovedlo.

2 08.01.2022

Nechápu, jak někdo, kdo napíše tak dobrou a propracovanou knihu, jakou je Tichý dům, dokáže napsat i takový brak, jakým je Černá kniha. Koho však fascinuje laciná mystika, esoterika a spektrální světy, vzhůru do četby. Dozvíte se třeba, že v Istanbulu existuje ještě jedno město, dosti tajemné, ke kterému mají všichni přístup, ale objevit ho dokáže jen hrstka vyvolených (shodou okolností hlavní hrdina). Dále se dozvíte, že k tomuto světu vás mohou navést věci jako kabely, kohoutky, dlaždice, květináče či okapy. V Istanbulu totiž všechny předměty mají i nějaký skrytý metafyzický význam. Taky se dozvíte, že lidé v Istanbulu nejsou sami sebou, ale vždy někým jiným (prodavač v obchodě je ve skutečnosti popelář, fotbalista pojišťovací agent, právník žurnalista). Nejhorší na tom všem ale je, že tyhle "hluboké" myšlenky Pamuk nijak nerozvíjí, pouze je donekonečna opakuje. Jak již tady psal horrigan: kniha pouze pro intelektuálně nadanější jedince.

5 01.09.2021

Tak tohle je opravdu overrated. Z počátku to působí jako sociologická sonda do života černé menšiny, později se z toho vyvrbí pohádka o Honzovi, který šel hledat zlato, ale "našel sám sebe". Tematicky to připomíná něco jako Tajemství rodu na České, jen s tím rozdílem, že místo genealogických analýz je rodokmen hlavního hrdiny dolován pomocí všelijakých neověřených svědectví lidí ze čtvrtého kolena, čímž příběh dostává určitý mystický nádech. Já sám jsem však v textu nic extrovního nespatřil (ostatně asi ani sami recenzenti, kteří se nezmohli na nic víc než na tradiční vyzvednutí "morálních a humánních hodnot"). Jakože za tohle nobelovku?

2 24.06.2021

Tak tohle se moc nepovedlo. Klein si vybírá modelové příklady a na nich pak ukazuje negativní dopady neoliberalismu, pozitivům se však záměrně vyhýbá. Krásně to jde vidět u Chile: že Pinochet dětem zrušil sociální přídavky na školní obědy, řeší Klein na polovině stránky; že se jejich rodičům zvedl za 5 let plat o 50%, nezmíní vůbec. Že se Pinochet chopil moci "krvavou revolucí" zmíněno je; že se Chile během Allendeho režimu propadala na úroveň afrických zemí, je samozřejmě zamlčeno. Tímto selektivním postupem je bohužel prodchnuta celá kniha. Kdo toho nemá o moderních dějinách moc načteno, musí být Šokovou doktrínou samozřejmě fascinován; kdo má, nestačí se divit. Hlavní tezi knihy (šoková doktrína je neakceptovatelná politická strategie, která nikdy nepřinese nic dobrého) je samozřejmě nutné odmítnout taky. Abych byl ale spravedlivý, musím uznat, že i Klein poskytuje mnoho zajímavých faktů, které mě častokrát dosti překvapily. Výklad je však křiklavě jednostranný.

4 08.04.2021

To, že zatím nemáme výklad, který by podal transparentní obraz tohoto románu, je vskutku potěšující - pokud totiž s jeho pochopením mají problémy literární vědci, co potom mají dělat obyčejní čtenáři. Velmi osobitá záležitost, v kontextu (nejenom) italské literatury asi zcela originální počin. Jedná se o dosti komplikovanou mystic telenovelu, kde ožívají mrtví a děti mají 300 let, umí létat a proměňují se ve zvířata. Velmi melancholická poetika, děj plynulý ale éterický, každá pravda nesčetněkrát popřená a přepsaná. Frustrující je i to, že krizí identity netrpí jen postavy, ale i hlavní vypravěčka, která - ačkoliv je vševědoucí - bývá často vývojem více překvapena než samotný čtenář. Náročné, literární zážitek však zaručen. Za zmínku stojí i zdařilý Pelánův doslov.

2 17.02.2021

Kniha sice dokáže o dějinách Mexika poskytnout nadprůměrné znalosti, v porovnání s Barešovými Dějinami Egypta či Klímovými Dějinami Brazílie však působí dost laciným dojmem. Zatímco předkolumboská doba je podána relativně detailně, další kapitoly jsou docela odfláknuté. Např. koloniální období a nejnovější dějiny jsou popsány zcela stručně až na úrovni encyklopedických hesel (některým partikularitám je naopak věnováno zbytečně velké množství, např. jen vyhnání jezuitů spolkne přes 15 stran). Shrnuto: samotný text není špatný; tak veliká země, jakou Mexiko je, by si však zasloužila alespoň 600 stránek čistého textu (tak jako v případě Egypta, Brazílie či Iráku). Každá dějinná epocha by tak byla popsána opravdu podrobně, a čtenář by o ní mohl získat vskutku komplexní představu.

2 14.01.2021

Takové to plácání o marxismu a autentickém bytí. Klasika československých šedesátek.

2 17.12.2020

Mýtus se stává účinným pouze potud, pokud působí jako přirozený řetězec kauzálních událostí, tedy nikolikv jako nějaký teatrální sémiologický koncept (což ovšem vždy bez výhrad je). Mýtus se stává účinným pouze potud, pokud něco vysvětluje, tedy nikoliv pokud je tvořen jen sítí tautologií (což ovšem vždy bez výhrad je).

3 15.12.2020

Skripta

1 11.12.2020

Echenoz tradiční koncept detektivky (původní labyrint se pomalu rozmotává a čtenáři působí potěšení, když si postupně vyjasňuje příčiny, motivy a identitu viníků) zcela vědomě obrátil vzhůru nohama. Každá další kapitola totiž přináší stále nové postavy a vrství nové otazníky. Číst Cherokee je proto vskutku frustrující. Každou stránkou jsem se těšil, že se už konečně dozvím, o co tam vlastně běží. Na konci se čtenář ale dozví, že si s ním Echenoz jen pohrával. Na druhou stranu je třeba říci, že se opravdu jednalo o zajímavé až fascinující čtení - jen místo vyjasňování byl čtenář nemilosrdně obmotáván pavučinou událostí, kterým, ačkoliv vykazovaly jistou logiku, jaksi nestíhal porozumět. Kdo má rád Panoptikum Města pražského, Sherloka, Balzaca či soudkyni Barbaru, ať se raději takovým knihám vyhne.

2 10.12.2020

Žánr: citáty a aforismy. Země původu: Rusko. Téma: o člověku. Sesbíral: Špidlík. Žádná syntéza, jen stovky na sebe vrstvících se citací. To, že něco napíše kardinál, ještě neznamená, že to musí být dobré.

6 03.12.2020

Staří sentimentální filosofové by vůbec měli mít zakázané překračovat svůj obor. Myslím, že pro akademické historiky tato knížka musí působit opravu komicky. Hledat v dějinách nějaké skryté ideje by šlo tolerovat v 19. století, ve 20. to již působí opravdu nepatřičně. Ergo knihy: historiografie je podřadná věda, zkoumá nějaké bezvýznamné jednotlivosti; správny vhled do dějin má jen filosof, který jako jediný dokáže v historických etapách rozpoznat skrýtý mravní řád (a o ten jde především). Partikularální fakta jsou jen fetišem historiků (dělníků), nic směrodatného pro moderního člověka.

6 02.12.2020

Absolutní filosofické dno. Prakticky na úrovni esoteriky. Vrsvení těch nestupidnějších tvrzení, která se samozřejmě nedají nijak ověřit, takže jim nemůže nikdo ani oponovat. Best of: pravda filosofie je zásadnější než pravda vědecká; filosofie konstruuje člověka tak, že se stává sám sebou; filosofie je původní činnost; každý člověk je odpovědný v tom, jak nálézá vlastní cestu; osvojováním dějin vrháme kotvu do věčnosti atd. atd. Někdo to může pokládat za "hluboké pravdy moudrého filosofa", pravda je ale taková, že se spíše jedná o nepodařené motivační citáty. Líbí se mi komentář od InstanTie: "Přemýšlela jsem, zda dát 4, nebo 5 hvězd. Nakonec jsem se rozhodla pro 5, protože jde vidět, že Jaspers je velice chytrý člověk." Takže asi tak.

Text spadající do kategorie popularizace vědy/filosofie. Dalo by se říci, že v rámci tohoto žánru se jedná opravdu skvělý počin. Kniha má kvalitu a přitom k jejímu pochopení stačí mít znalosti na úrovni bakaláře filosofie. Blecha nejdříve představuje základní myšlenky svých oponentů, potom je z vlastní, tj. fenomenologické, pozice kritizuje a odhaluje jejich vady. I přes svou úspornost dokáže tento text pomoci uvědomit si koncepční rozpory mezi postmoderní a fenomenologickou tradicí. Ideální např. při přípravě na státnice. Hlavní myšlenka: jeden předmět, subjekt A ho vidí nějak, subjekt B ho vidí odlišně, protože se dívá - obrazně řečeno - z jiného úhlu. Dle Blechy nás tento stav ale neopravňuje k tomu, abychom hned mluvili o toleranci k odlišným formám nazírání. Co takhle zkusit různé pohledy zcelit a pokusit se z nich zkonstituovat o dané věci nikoliv dvě konkurenční představy, ale jen jednu, ale o to komplexnější. Všichni se shodují na tom, že jeden pohled nestačí, ale zatímco fenomenologie se díky dalším pohledům snaží dobrat k objektivitě, postmodernisté jen k respektu k diferenci (Derrida), vlastnímu slovníku (Rorty), osobní naraci (Lyotard) či pluralitě (Welsch).

3 28.11.2020

Ufňukaná reakce postaršího filosofa na rozjeté devadesátky. Ostatně co mu vyčítat? Potkat cestou na fakultu kabriolet s Jonákem a pěti nahatýma teenkama muselo být už mimo jeho chápání. Z dnešního pohledu vskutku komický text. K potopě opravdu nedošlo.

3 27.11.2020

Na rozdíl od Francouzů dokázal Welsch podat něco víc než jen filosofickou esej. Jedná se totiž o jednu z prvních retrospektiv postmoderního myšlení (rok 1991). Má to již systematičtější charakter, jasnou strukturu (kdo je ostatně lepší v systematizaci než Němci).

Welschova kniha už asi dávno patří do kategorie klasických textů, za aktuální a inspirativní ji již dnes považovat nelze. Welsch neustále mluvil o pluralitě, respektu k odlišným přístupům ke skutečnosti, k rozumu, který klouže a přirozeně přechází z jedné olbasti do druhé (z estetiky do politiky, z politiy do etiky, z fyziky do filosofie apod.) Dnes se ale pohybujeme v chaosu informací, dezinformací, klamů, fake news, faktů a postfaktů. Zatímco Welsch vlastně mluvil o respektu ke všem těmto formám, dnes je pravým hrdinou ten, který z toho balastu dokáže vytvořit nějaký celek, něco s pevnou strukturou, něco fakticky podloženého, něco, co abstrahuje od všech možných aluzí, které se nabízí. Pro historiky filosofie text dobrý, pro "dnešního čtenáře" asi bezvýznamný.

3 25.11.2020