Annicka komentáře u knih
Myšlenka knihy by se dala shrnout následovně: O tom, kolik je ve společnosti nenormálních lidí, rozhoduje to, jak úzce si definujeme to, co je normální.
A musím říci, že s autorem souhlasím. Proč trestat děti za to, že nedokážou samy odhadnout pravidla, která jsou přitom umělým výtvorem a liší se podle kulturní oblasti?
Dílo čtivě přibližuje těžký život inteligentního člověka, který je přitom odsouzen k neúspěchu, protože je autistou. Dojem kazí jen konec, sice poučný, ale poněkud suchopárný.
Kniha plná zajímavostí o introvertech (i extrovertech) a tipů pro introverty, jak přežít a nezbláznit se. Zajímavá, užitečná, ale místy trošku utahaná.
Dobrá odpočinková kniha na léto. Čte se dobře.
Portrét Doriana Graye není jednoduché čtení. Když jsem ho četla poprvé, byl to pro mě jen hodně špatně napsaný příběh o nevychovaném floutkovi.
Teď, po 10 letech, jsem se přinutila přečíst knihu znovu - přece jenom jsem o něco starší, takže bych mohla mít jiný názor. A mám. Kniha opravdu není pro každého. Kdo chce pouze příběh, toho kniha asi opravdu příliš nenadchne. Zajímavá je kniha ale tím, že ukazuje různé pohledy na svět. Ukazuje nonkonformní názory sira Henryho, a také to, jak to dopadne, když se pouhé teoretizování promění v realitu. Ukazuje, jak to dopadá, když někdo nemá svědomí a nemusí veřejně nést následky svého chování. Z tohoto pohledu jde o velmi zajímavou knihu.
Roztomilé dílko. Jeden večer, noc a brzké ráno v New Yorku krátce po konci války. A spousta potřeštěných lidí. Ale nějak se tam toho moc neděje.
Roztomilé dílko vhodné na dlouhé zimní večery nebo na odpoledne u vody, ale že bych se k němu někdy s chutí vrátila, to opravdu ne. Možná je to ale jenom tím, že novely a povídky nejsou můj šálek čaje...
Docela drasťák... Téma knihy je docela zajímavé: mezi horníky, kteří po generace pracují v uhelných dolech bez téměř bez jakéhokoli odporu proti vedení, přijde nadšený socialista Étienne. Využije svého charismatu a přiměje horníky ke stávce.
Zola mistrně popisuje kontrast mezi hornickou chudinou a lidmi z vedení. Zatímco horníci žijí v chudobě bez školního vzdělání a lékařské péče a musí vyžít s mrzkou mzdou, výše postavení si sami o sobě mysleli, že mají málo (ačkoli toho měli opravdu dost) a že horníci si mohou žít stejně dobře, pokud budou šetřit.
Celou dobu jsem si myslela, že kniha je sice trochu rozvleklá, ale nicméně stála by za 4 hvězdičky. Byla sice hodně drastická, mrtvol tam bylo více než dost, ale kniha měla prostě něco do sebe. Názor jsem změnila až na samém konci, kdy Zola popisuje jedno nepěkné důlní neštěstí. To už na mě bylo opravdu moc...
Elementární částice rozhodně nejsou odpočinková knihy. Je to cosi na pomezí románu, filozofického díla a bůhví čeho: chvíli se něco děje, pak najednou následuje několik odstavců výkladu biologie. Dějem se autor tolik nezaobírá, doba utíká rychle a na třech stech stranách se přeskáče 50 let. Zato právě filozofické a "vědecké" pasáže jsou (nebo se aspoň zdají být, vzhledem k tomu, co člověk očekává) dosti dlouhé a rozvláčné.
Ale přesto si myslím, že tato kniha je jedna z těch lepších. Když jsem četla epilog, uvědomila jsem si, nakolik naše vnímání "civilizovaného" a "necivilizovaného" závisí na tom, kde a kdy žijeme. Naše současná západní kultura, o níž předpokládáme, že je nejlepší ze všech možných světů, tak může být vnímána jinou civilizací jako úpadková...
Jediné, co mi na knize opravdu vadilo, byl autorův slovník.
Obecná část je zpracována opravdu dobře a přehledně, jasně a srozumitelně. Zvláštní část je bohužel z valné většiny převyprávěný zákon.
Holly, skvělá, nezapomenutelná, nezřízená Holly. Celou dobu jsem byla napjatá, co zase vymyslí. Jenom ten konec není moc domyšlený, docela mě zklamal...
Dílčí témata se místy střídají tak rychle, že je těžké poznat, o čem se vlastně píše. Autor také asi vlastně neví, zda píše skripta pro právníky nebo pro mediky (o tom svědčí např. to, že někdy jsou cizí termíny v textu a v poznámce pod čarou je jejich český ekvivalent, někdy je tomu obráceně).
Celkově jde ale o zajímavou knihu.
Skvěle pojatá sonda do společenství zasaženého katastrofou. Někteří se snaží pomáhat (Rieux), někteří se zprvu snaží katastrofě uniknout, protože "jsou přece cizí" (Rambert), někteří v ní vidí skvělou příležitost, jak ve vzniklém chaosu uniknout své minulosti (Cottard). A do toho pěkně popsaný kněz Paneloux, který v moru vidí ránu seslanou "na vás" - protože jeho se to přece netýká... (I když si myslím, že zrovna na této postavě je vidět, jaký byl Camus ateista.)
Zkrátka opravdu dobrá kniha. Jenom jí cosi málo chybělo, cosi, díky čemuž bych se do ní více začetla...
Pamatuji si, jak jsme se o téhle knize učili ve škole. Tehdy to pro mě byla jenom hloupá kniha o hloupém dopise (a to jsem prosím jako asi jediná ze třídy četla povinnou četbu ráda a s nadšením!). Tehdy jsem se nedostala k tomu, abych ji přečetla, takže ve mně zbyla jakási vzpomínka na to, že nám paní učitelka nadiktovala znění onoho dopisu, které jsme museli umět. Dopisu, který je narážkou na tehdejší dobu, ale z nějž ti z nás, kteří měli větší rozhled, pochopili leda narážku na Trockého.
Tahle kniha celkově je vůbec narážkou na tehdejší dobu, na dobu, kdy mladí nadšeně vstupovali do KSČ a chtěli budovat "lepší zítřky". Na dobu, kdy jedni nadšení vylučovali ze strany jiné nadšené, protože se netvářili dost nadšeně. A na dobu, kdy i ti nadšení, kteří ve straně zůstali, ze svého nadšení vyrostli. A to narážkou velmi povedenou.
Kniha je plná zajímavých informací a je vskutku užitečná. Bohužel trochu stylisticky pokulhává...
Skvělá kniha! Důkaz Velké Fermatovy věty jsem z ní samozřejmě nepochopila (ostatně na to by bylo třeba několik let na matfyzu), ale je v ní spousta pěkných příběhů o matematicích a matematice.
Kniha nebyla špatná, ale něco jí chybělo. Něco, co by mě nutilo tu knihu číst, číst a číst a neodložit. Krom toho jsem celou dobu měla podivný pocit, že tím divným příběhem chce autor něco říci a mně nedochází co.
Opět jsem se přesvědčila, že to, že je kniha světovým bestsellerem, ještě neznamená, že se mi nutně bude líbit.
Hlavní dějová linka knihy se mi celkem líbila, postavy jsem měla opravdu ráda. Bohužel mi ale nesedl styl. Dialogy mnohdy bez jakýchkoli uvozovacích vět. Když někdo mlčí, autorka to popíše jenom třemi tečkami v uvozovkách. Často jsem se až na konci dozvěděla, kdo se s kým vlastně bavil. Někdy jsem se dokonce nemohla dopočítat, kdo vlastně zrovna mluví - měl mluvit jeden, ale podle obsahu mluvil někdo jiný...
A pak spousta vcelku zbytečných scén...
V podstatě taková soap opera na papíře.
Jak moc se toto dílo liší od jiných Murakamiho knih, které jsem četla - od 1Q84 a Kafky na pobřeží. Autor zůstává nohama pevně na zemi, žádné tajemno se nekoná. Hlavní hrdina je jen jeden, takže zmizelo i to křečovité měnění postav po jedné kapitole, které mne na oněch dvou knihách iritovalo.
Sledujeme příběh mladého Hadžime a jeho věčné hledání jeho životní lásky Šimamoto. Nejdříve je to normální dívka, spolužačka ze školy. Pak se na chvíli vytratí, ale nakonec se vrátí - ale vrátila se doopravdy? Šimamoto je zakryta tolika tajemstvími, náhle objevuje se a mizí a nakonec zmizí beze stopy, že jsem o ní opravdu začala pochybovat...
Z mého pohledu jde zatím o nejlepší Murakamiho knihu z těch, které jsem dosud četla.
Některé kapitoly jsou povedené, některé méně, ale celkově jde o velice zajímavou knihu.
Něžná - jaká vlastně je? Dílo je po ní nazváno, ale o jejím charakteru se mnoho nedozvíme. Za to o jejím manželovi, vypravěči, se dozvídáme mnoho. Asi ne každému bude sympatický. Já ho nenáviděla víc a víc. Jak se choval ke své ženě (nebudu jí nic říkat, ona sama musí přijít na to, co k ní cítím a kde je pravda; nebudu jí opětovat její lásku, protože pak by mě rychle zase přestala mít ráda)! Ale on za nic nemůže, na vše má rádoby logický argument, který ho má vyvinit.
Ale upřímně, kdo je dokonalý? Nejsou lidé spíše takto "zlí", než úplně dokonalí, jak je zobrazují některá jiná díla. Dostojevský zobrazuje lidi takové, jací opravdu jsou, čímž příběh činí uvěřitelnějším...