Anjin komentáře u knih

Člověk musí přistoupit na poněkud zvláštní (východní) styl psaní, který místy působí opravdu hodně naivně, i na to, že pokud se o danou problematiku zajímá (viz třeba Palkovi Lvi přichází), je zde docela dost věcí, které už ví. Pokud je to ochoten přijmout, dostane se mu podrobného soupisu působení komunistických myšlenek v současném světě. Což je výhoda, protože většinou to na jednom místě takto šikovně "naservírováno nenajdeme. Pro sebe považuji za největší přínos pojednání o působení KS Číny, které mnohé osvětlí.

1 30.09.2021

Obdobná stavba příběhu jako v předešlých dílech začíná být lehce únavná, stejně jako vnitřní myšlenkové pochody hlavního hrdiny (a jen další díly ukáží, zdali došlo skutečně k nějakému posunu, jak naznačoval konec). Změna prostředí však příběhu prospěla, stejně jako svižnější plynutí, proto hodnotím zatím nejlépe.

1 09.09.2021

V podstatě stručné dílo, které ale zvolené téma beze zbytku vyčerpává. Navíc docela čtivě sepsané.

08.09.2021

Nejspíše jsem si měl dopředu zjistit, že autor není ani politolog, ani historik, ale filosof a literární vědec. Zatímco jsem však očekával skutečné dějiny konzervatismu v Německu a Rakousku, dostal jsem spíše literární sondu do myšlenkového proudu, který pro Aleše Urválka představuje německé konzervativní myšlení. Rakousko se zde téměř nevyskytuje, je zde spíše do počtu, jen aby mohl ukázat určité směřování (specifický případ je pak Spann). A nutno podotknout, že to směřování je v jeho podání silně tendenční. Kozervatismus je zkrátka pro Urválka nepřítel. Jak jinak si vysvětlit, že zde najdeme jen autory nacionalistické, rasistické apod.? Proč zde není kapitola věnovaná třeba Zentru? Bavorskému konzervatismu, potažmo monarchismu? To asi není podle autora konzervatismus, protože je až moc "košer". Navíc, kniha je psána velmi těžce a recipuje v podstatě jen pár myšlenek (ne že by se to nevyskytovalo už u analyzovaných autorů, ale to je právě slabina). Jediné, co snad lze pochválit, je zcela určitě pracovitost, s níž ke knize přistoupil, o čemž svědčí i to, že v podstatě polovinu knihy tvoří překlady originálních děl.

2 08.09.2021

Čtyři příběhy (prolog k prvním dvěma nepočítám), dva mě příliš neupoutaly (jde o první dva - Naga Sadow mi jako de facto hlavní postava příliš k srdci nepřirostl), dva se mi naopak líbily. To jsou dvě hvězdy, třetí přidávám jako skalní fanoušek, který si rád přečetl příběhy ze světa Hvězdných válek.

1 11.08.2021

Velmi příjemný, čtivý, přitom však informačně vyčerpávající portrét Augusta Pinocheta, dnes spíše démonizované, přitom však veliké, postavy chilských dějin, jejíž zastánci pomalu mizí, přitom však ještě nevymírají. Tahle kniha do značné míry ukazuje proč. Vyváženě nezastírá problematické rysy Pinochetovi osobnosti (sám píše, že v jeho osbnosti bylo "cosi démonického" - může si to dovolit, osobně ho znal), i jeho režimu, přitom ale bohatě popisuje i jeho úspěchy (zejména na poli ekonomickém). Také se pečlivě snaží rozklíčovat, co doopravdy Pinochet nařídil, za co nepochybně nese odpovědnost, ale také co je výplod informační války proti jeho osobě (která byla a stále je jakýmsi mediálním mainstreamem, pokud na něj přijde), ba dokonce která obvinění jsou absurdní. Nelze než doporučit.

3 10.08.2021

Čtivě podané a rozhodně originálně pojaté příčiny pádu Západořímské říše. Také lze ocenit, že je to jedna z mála knih, které se zabývají pozdní římskou říší. Za sebe bych ovšem ocenil větší míru faktografie. Nemohu se navíc zbavit dojmu, že autor píše tak popularizačně, až se dopouští drobného intelektuáního podvodu, kterému by měl odolat kažý historik. A sice, promítá si do minulosti současnost. Jak jinak si vysvětlit nářky nad rasismem Římanů (přičemž spíše než rasismus šlo o určitou formu kulturního konzervatismu) a nad tím, že nedokázali barbary integrovat? Přitom je zjevné, že každá společnost, pokud má zůstat pohromadě, si musí udržet alespoň určitou míru kulturní a hodnotové homogenity. Jistě můžeme se bavit o tom, zdali Římané tuto nechuť nepřeháněli, či zda byla v této míře moudrá, obzvláště poud už barbaři v říši byli, ale odsuzovat to jakorasismus je hloupé přehánění. Dále je třeba jako dobově módní odsoudit jeho zveličení podílu křesťanů. Ano, zavedení křesťanství jako státního náboženství (třebaže tento krok učinil až Theodosius, ne Konstantin, jak Grant uvádí) nepochybně znamenalo určitou změnu paradigmatu, ale rozhodně nelze říct, že zatímco římský polyteismus byl tolerantní, křesťanství nikoli. Pokud pomineme i místní opravdu brutální pronásledování této komunity, co taková Židovská válka? Co takové vyhlazení druidismu? A ano, je pravdou, že někteří křesťanští myslitelé zaujímali k říši značně ambivalentní postoj, ale řada nikoli. A domnívat se, že egalitářský pelagianismus mohl oproti katolictví poškozenou budovu říše podepřít, to chce opravdu fantasii.

6 05.08.2021

Ano, souhlasím s tím, že to je kniha, ve které se události spíše dějí, než že by se odehrávaly, ale k mému vlastnímu překvapení mi to ani nevadí. Příběh je vystavěný dobře, sice koncentrovaný na hlavního hrdinu, což ale při této délce nijak nevadí. Jistě, jeho cestám a světu Zeměmoří celkově by snad slušelo trochu košatosti, ale opět, vzhledem k délce knihy to ani tolik nevadí (navíc jsou i další díly). A při tom na Vás skutečně dýchne onen závan nostalgické, "čisté", fantasy, což osobně kvituji.

2 09.07.2021

Jako info o nepříliš známých režimech je to velmi dobré. Avšak je zde znát, že z autorského kolektivu napsal jednu kapitolu student, druhou pak doktorandka (což bylo snad možné v roce 2003, dnes už těžko). Naopak kapitoly o Pobaltí hodnotím převážně pozitivně.

Snad jen bych očekával menší zalíbení ve floskulích typických pro prvoplánové odmítání těchto režimů z hlediska nedostatku demokracie. Např. stále mě zaráží očekávání, že "demokratické" strany by se měli spojit proti "nepřátelům demokracie". Dalo by se to snad očekávat v Německu, kde nacisté skutečně představovali zjevné nebezpečí. Ale proč by se měli např. agrárníci spojovat se soc. demokraty, když v nich mohou vidět ještě větší nebezpečí než ve vojenské vládě?

Přiznávám autorů snahu propagovat výhody demokracie, ale buď by se to mělo dělat promyšleněji (opravdu ne označovat 5. francouzskou republiku za prezidentský systém), a nebo by se měli soustředit čistě na popis historie.

1 07.07.2021

Spíše průměr. Kniha snad měla význam v dob svého vzniku, dnes už nemá po historické stránce mnoho co nabídnout. Pokud autor mluví o katolické církvi, pak v něčem má snad pravdu, v mnohém je nepochybně až příliš hyperkritický (např. jeho popis řešení otázky skryté církve) a papouškuje obvyklá klišé bez skutečného pochopení vnitřní dynamiky církve. Naproti tomu k jeho popisu KDU-ČSL nemám výhrad.

17.04.2021

Výběr homilií papeže Benedikta, který dle mého názoru velmi dobře shrnuje základní body jeho myšlení, teologie a témat pontifikátu. Lze jen litovat, že jim veřejnost (do značné míry i ta katolická) nevěnovala větší pozornost.

1 17.04.2021

Kniha, která se věnuje v podstatě vzestupu Habsburského rodu, od dob „chudých hrabat z Habichtsburku" až do doby, kdy se z nich stala za Fridricha III. panovnická dynastie prvního řádu. Vzhledem k poměrně útlé velikosti knihy nejde o dílo příliš podrobné, spíše přehledové. I to však potěší, protože u nás toho sice o Habsburcích vychází stále mnoho, vesměs ale až od Ferdinanda I., spíše však až od Marie Terezie (no, kolik knih třeba u nás vyšlo o Filipovi II.? - jen Parker). Nepočítaje v to historický bulvár od Größingové...

Rovněž je třeba ocenit, že Argo vydalo knihu, která se na Habsburky dívá z německého pohledu, kterýžto aspekt u nás stále ještě je silně přebíjen pohledem na casa Austria jako na dědičného nepřítele. I tak, autor se mohl vyhnout některým tradičním klišé německé historiografie, např. de facto napsat, že Zlatá bula sicilská byl podvrh, když v jiných oblastech (Fridrich III.) se o to vší silou snažil.

29.03.2021

Režim Stavovského státu není u nás úplně neznámý, často bývá skloňován jako případ tzv. tradicionalistické diktatury (zpravidla s Frankem a Salazarem), v dnešní době snad už méně jako tzv. austrofašismus (s kterýmžto pojmem se autor rovněž v závěru vypořádává, byť musím uznat, že velmi decentně, já bych se ho nebál označit za levičácký a idiotský). Vesměs jsou to ale pouze pasáže, které se ho snaží právě zasadit do určité taxonomie nedemokratických a autoritativních režimů, přičemž nic moc konkrétního se z nich nedozvíte, potažmo je najdeme v souhrnných pracích o 30. letech a nástupu nacismu. V této souvislosti nelze nezmínit sira Winstona Churchilla, v jehož pamětech (I. díl) se o Dolfußovi před cca 10 lety poprvé dozvěděla i moje maličkost. Je to asi dílo, ze kterého se o něm může nejsnáze dozvědět průměrný člověk.

Martin Jeřábek se s tím rozhodl něco udělat, a napsal určitou syntézu, která se snaží stručně, při tom však celistvě, zprostředkovat povědomí o tom, co to ten rakouský stavovský stát byl. Člověk, který se o dobovou problematiku zajímá, zde asi najde mnoho toho, co už ví, ale toto nepříliš dlouhé dílko může tyto informace vhodně pospojovat a nabídnout pohled z jiných aspektů.

Nesouhlasím s názorem, že Jeřábek čerpal zejména z konzervativních autorů a jeho kniha Dolfußovi fandí. Tedy, to asi ano, ale je z ní rovněž zřejmé, že odstranění demokracie nepovažuje za pozitivní a o sociální demokracii zde píše vesměs v dobrém. Ale samozřejmě akcentuje i boj o nezávislé Rakousko, boj Dolfußův, se kterým pochopitelně sympatizuje. Spíše se tedy jeví, že se snaží o důslednou nestrannost.

Pár výtek by se samozřejmě našlo, ale ty nejsou zas tak podstatné. Až na jednu. Autor bohužel pokračuje v negativním trendu zjednodušování jazyka, a místo klasického "ß" používá "ss".

1 15.02.2021

Jako obvykle mám u knih z této série pocit, že ač se autor důsledně snaží být nestranný, nedokáže se udržet, aby nefandil té "správné" straně (což bývá vždy opačná strana, než na které bych stál já). V tomto případě patří autorovi sympatie zjevně Oliveru Cromwellovi (méně pak už celé parlamentní straně), což vychází najevo hlavně ke konci. Takže tu třeba poněkud zamlčuje jeho brutální tažení v Irsku, ani nijak nerozebírá jeho vojenskou diktaturu. Na druhé straně, otevřeně říká, že období osobní vlády Karla I. nebyla žádná hrůzovláda, jak ještě dnes je občas slyšet.
Jinak to opět hodnotím velmi kladně. Anglická občanská válka je u nás opravdu zapomenuta, snad jen zájemci znají jména jako Edgehill, Marston Moor a Naseby, ale opět jen ty, už ne takový Lostwithiel.

7 10.02.2021

Stále jsem měl pocit, jako by toho mělo být víc. Jakoby to byl jen náčrt života sv. Klotyldy, zatímco v nějaké knize se dozvíte i podrobnosti, prostě tak jak jsme na to u životopisů zvyklí. Leč, není tomu tak. Autorovi se dost možná podařilo sepsat vše, co o této navýsost důležité osobě úsvitu středověku sepsat jde, aniž by se však až příliš nechal ovlivnit legendami, čehož však vzhledem k množství pramenů není mnoho. Jistě, jeho víra mu je zde vodítkem, a nelze neříci, že by pod jejím vlivem neformuloval určité závěry, snad občas dokonce popouští uzdu své fantasii, ale vše je logické a odůvodněné.

Až zase někoho uslyším vykládat, jak je církev proti ženám, dám mu přečíst tuhle knihu z přelomu 19./20. století.

2 10.02.2021

Překrásná kniha, plná víry, lásky, sebeobětování a občas i toho laskavého humoru. Taková, jaký byl i Pius X.

3 10.02.2021

Jako ve všech podobných sbornících nestejná kvalita jednotlivých příspěvků. Zatímco např. první kapitola je tak trochu ve stylu "Ježíš, první socialista", Třeštíkova kapitola je pro změnu až příliš "třeštíkovská", vysoce lze hodnotit zejména nejdelší kapitoly z pera pánů Müllera a Sousedíka (což nepřekvapuje).

1 19.12.2020

V podstatě útlá a čtenářsky vděčná syntéza Karlova života, zálib, charakteru a politiky. Vezmeme-li v úvahu, že tento král je znám zejména díky svým milostným eskapádám (nikoli neprávem), je určitě zajímavé si o něm přečíst něco víc. Je znát, že autor Karla do značné míry obdivuje (třeba v porovnání s jeho otcem a bratrem), přesto se snaží o nestrannost. Nejde o plnohodnotný vědecký životopis, ale svůj význam to má (mám legrační pocit, že knihu by si měli přečíst zejména obdivovatelé "protestantského parlamentarismu anglického typu" - dozví se spoustu zajímavého).

2 19.12.2020

Nelze než ocenit autorův záměr věnovat se nepříliš probádanému tématu, leč snaha je asi to jediné, co lze této práci přičíst k dobru. Snad by nebylo příliš, očekávat od profesora a "předního" odborníka na 16./17. století, že bude vědět, že titul, který zavedl císař Fridrich III. (k němuž vůbec se ve své knize chová dosti nehezky) pro členy Arcidomu, zní archidukes, nikoli "arcikníže". Pak jsou zde všeobecně známé drobné detaily, kdy zaměňuje Ligu a Unii (Unie byla protestantská, Liga katolická) nebo plete číslovky u panovníku (např. o Matyášovi píše jako o II.). Neztotožňuji se ani s autorovými závěry, kdy konstruuje jakousi "novou" Svatou říši. Ne snad, že by nevznikaly nové orgány, ale pokud je mi známo, žádný dokument nikdy starou říši nerozpustil (až do roku 1806), nelze tedy vyvozovat, že snad jsme do této říše nepatřili, jak se autor křečovitě snaží dokazovat. To že naše přináležitost k ní byla omezena na minimum je samozřejmě pravda, ale to neznamená, že jsme z ní nějak "vypadli". Ostatně, v samotné knize je, dostatek důkazů o opaku, byť se to autor snaží zamlouvat (namátkou ona otázka říšské daně). Do říše fantasie je tak třeba odkázat fantasie páně profesora o personálním spojení titulu kurfiřta apod. Neméně křečovitě autor opakuje, že český trůn byl volený, ovšem neuvěřitelně hloupě působí argumentace Zlatou bulou Karla IV., ve které se ale praví přesný opak!

Nabízí se otázka, proč takto zavádějící kniha byla vůbec napsána. Snad z nějakých nacionálních představ prof. Vorla? Pro příště by udělal dobře, kdyby se držel měny a šlechtických rodin.

17.12.2020

Asi by bylo naivní u knihy, která má podtitul "Mýtus a realita, čekat něco jiného než "Opravník obecných omylů". Jako základní představení Keltů to hodnotím velmi kladně, jen z toho dosti čiší až chorobná snaha, přivést veřejnost na správnou cestu, čili říci všem: "Vy si myslíte, že tohle byli Keltové, ale tak to není!" Především z posledních dvou kapitol. Jejich autor zcela jasně říká: "Keltové byli tohle, jsou pryč a všechno co si myslíte nebo se považuje za keltské je špatně, protože to se nikdy nevrátí." Možná tak mimoděk ukazuje specifickou nemoc určitého druhu kulturních antropologů, kteří mají tendenci odsuzovat vše, co jim nezapadá do škatulek, aniž by při tom byť vůbec jen zauvažovali nad možností vývoje, a třeba i sebeovlivňování, kultury, při udržení její integrity.

3 17.11.2020