AnjinPřečtené 544
Základní kniha a zároveň manuál pro hnutí TFP. Naneštěstí touto "učebnicovostí" toto jinak velmi podnětné dílko trochu trpí, protože, ač lze za textem tušit značnou hloubku, poměrně značně úsečné formulace působí trochu reduktivně. Zároveň musím trochu vytknout určitý zmatek ve třetí části, který je způsoben promícháním dodatků z let 1979 a 1992. Jinak jsem velmi rád, že jsem si mohl tuto známou a významnou knihu přečíst v nám blízkém jazyce, za což patří Nadaci Slovakia Christiana dík.
Na téhle knize je pěkné, jak je vidět, že každý autor má rád to své období, a tedy i příslušného panovnického reprezentanta. Snad jen ta adorace Ludvíka Filipa byla trochu přepálená. Otázkou také zůstává, jestli se trochu nedalo ubrat u Napoleona, který na rozdíl od jiných je přeci jen poměrně znám, a věnovat stránky jinde, za sebe bych třeba byl rád za delší medailonky Ludvíka XVIII. i Karla X.
Lze vůbec hodnotit kanonické dílo? Člověk konzervativní či s otevřenou myslí si to pravděpodobně přečte s potěšením, programového liberála či socialistu by to pravděpodobně přivedlo k nepříčetnosti (pokud by si to vůbec přečetl). Vždyť Scruton sám jejich teze v knize poměrně elegantně vyvrací. Ještě dvě poznámky: je skutečně osvěžující přečíst si autentického konzervativce, na kterého byla Konzervativní strana už za Thatcherové příliš liberální (byť samozřejmě především ekonomicky) a zároveň si přečíst původní myšlenky a úvahy, které někteří rychlokvašení čeští konzervativci mají ve zvyku často a dokolečka převařovat (protože to prostě s anglosaským konzervativismem dělají, Scrutona nevyjímaje, byť ten je dosti specifický svým opravdovým tradicionalismem).
Pro mě snad trochu paradoxně zněly nejlogičtěji výroky obou protestantů ze samotného závěru, kteří jediní byli ochotni na rovinu říci, že konfesní systém není sice dokonalý, ale v podstatě dosud chrání libanonské křesťany, které by sekularizace ohrozila, což si zjevně řada jiných odpovídajících neuvědomuje. Také uznali i pozitivní roli maronitské církve. Vedle toho se to neslo v podstatě v podobném duchu: "my křesťané jsme začali válku, ale to byli maronité (kteří se tématu války v knize snaží moc nevyjadřovat), naproti tomu naše (dosaďte si) církev zastávala vyvážený postoj." Vůbec pocit největší deprese byl cítit právě u maronitů, kteří působí dosti bezradně a je od nich slyšet mnohé o nové teologii apod. Často také averze k vlastní hierarchii a odstup od Apoštolského stolce. Vůbec to celkově připomíná (a upřímně doufám, že je ten pocit chybný) stav německé církve, která ničí sebe sama planým úřadováním a likvidací vlastní podstaty. A co víc, jako by bylo možno vidět rezignaci a smíření s vlastním úpadkem. V tomto kontextu byl pozitivní výrok maronitské dámy, která řekla, že mentalitu deprese odmítá, protože právě kvůli tomu křesťané emigrují. Aspoň něco... Poslední poznámka, nevím, na kolik si toho autorka je vědoma, ale pokud už se někdo z respondentů vyjadřoval k politice, patřil do Aounova tábora. Poněkud nevyvážené...
Hodnocení (spolu s kolegy komentujícími) zdá se ukazovat, kdo zejména tuhle knihu čte. Tj. fanoušci První republiky (snad kvůli lehce provokativnímu názvu), kteří ostře nesouhlasí s její kritikou. Ona ale vůbec není tak špatná. Ano, něco působí opravdu až zarputile, některá zjednodušení jsou až trochu hloupá. Ale pokud přijmeme, že jde o knihu, která se programově snaží demytizovat, tak to vůbec není špatné (a propos, v mnohém má pravdu).
Dosti náročné čtení. Preisner byl vpravdě člověk mimořádného rozhledu, což mu umožňovalo libovolně prolínat filosofii, Theologii, dějiny ideí apod. a k tomu připojit kapitolu o hudbě. Navíc je to psáno značně specifickým jazykem, který je navíc velmi osobitý (nadužívání některých slov, přikládání jim významu, který ne vždy zcela odpovídá obvyklému jejich použití) a který navíc bohužel poněkud znesnadňuje čtení a brání "naladit se s autorem na stejnou vlnu". V kostce řečeno, jde o hluboký vhled jednoho emigranta na USA, zemi, kde žil svůj exil, a o řadu navazujících a souvisejících úvah. Ne se vším se ztotožňuji (ač asi jinak s Preisnerem na "stejné straně barikády"), přesto je to hluboké, je to zajímavé, ale nemohu se obránit pocitu, že i poněkud zmatené.