Amolein komentáře u knih

(SPOILER) Tak tahle kniha je hodně silné kafe. Několikrát jsem ji musel odložit, protože mi z ní nebylo dobře. Svět, který nám představuje, je pro nás naprosto nepochopitelný. Svět, v němž špatné a dobré, zlo a dobro, jsou naprosto převrácené. V japonském zajateckém táboře sledujete pouze lidské trosky bojující o svůj holý život. Jen s minimálním přídělem stravy, téměř bez lékařské péče v katastrofálních hygienických podmínkách. Fyzicky zničení, psychicky na prahu šílenství, přesto s vůlí žít dál.

Těmto charakteristikám se ale vymyká jeden zajatec, americký desátník King. Ten jediný na pohled vypadá dobře, je dobře živený, má dobrý oděv. Byl velmi vypočítavý a díky černému obchodu mezi zajatci a strážci dokázal získávat výhody. Ostatní mu jeho postavení záviděli, nenáviděli ho za to, ale na druhou stranu ho také potřebovali a pomáhali mu, protože z toho sami měli nějaký užitek. Jakýmsi charakterovým protikladem k němu je další zajatec Petr Marlow. Ten je morálně nezkažený, naopak velmi počestný. Mezi oběma však vznikne zajímavý vztah, i přestože jsou oba tak rozdílní.

V této knize je navíc mnoho témat, která v jiných válečných románech nenajdete. Už samotné téma japonského zajateckého tábora je pro nás dosti exotické. Přidanou hodnotou románu jsou určitě témata: odlišnosti mezi Američany, Angličany a Australany, téma homosexuality a transsexuality v armádě.

Velmi silný je i závěr románu, kdy přichází naděje v podobě konce války. Ta je ovšem už na začátku promíchána se strachem. Američané použili nový typ bomby a totálně zlikvidovali Hirošimu a Nagasaki, zajatci mají tedy oprávněný strach z toho, že se Japonci pomstí právě na nich. A nakonec ani ohlášená kapitulace Japonska nepřinesla kýženou radost. Závěr knihy vám totiž odkryje, jak nesnadné je vrátit se po letech takového utrpení zpět do života. Ač je nakonec tábor skutečně osvobozen, rozhodně nečekejte žádný happy end.

Pokud si tuto knihu přečtete, slibuji vám silný zážitek, na který dlouho nezapomenete.

8 13.03.2021

Třetí díl přinese vyvrcholení bitvy mezi dobrem a zlem. Zjistíme, jak dopadne temná bohyně, která do země Krynn znovu přivedla draky. Protože už jde o třetí díl, tak mé hodnocení bude jen stručné.

Třetí díl se mi četl lépe než předchozí. Přikládám to hlavně tomu, že příběh zde byl sevřenější, soustředil se zejména na nadcházející bitvu. Přesto i tady se hodně putovalo a to zcela mimo dějovou osu hlavního příběhu.

I v tomto díle se objevily nové postavy, bohužel bez vlastního pozadí, bez nástinu jejich historie, takže pro čtenáře nezajímavé. Konečně se ale zajímavějšího vývoje dočkala postava Laurany, což je asi jediná postava, která se od začátku knihy nějak změnila.

Nejvíc mě ale zklamal závěr. Očekával jsem velkolepou bitvu mezi lidmi a draky. Hrdinové, konečně získali dračí kopí, a tak mají šanci draky porazit. Ale z bitvy jsme sledovali pouze zvuky troubení. Každý tam zaslechne zvuky trubek, které ohlašují útok na armády zla. Ale vy sledujete úplně jiné události a na konci se dozvíte akorát výsledek bitvy.

21.02.2021

Druhý díl kronik ze světa DragonLance byl o něco slabší než díl předchozí. Připomínám, že jde vlastně o dobrodružství Dungeons and Dragons přepsané do knižní podoby. Bohužel příběh v této části nepřinesl tolik zajímavých věcí jako v předchozím díle. Spíš jsem měl pocit, že se to tak trochu vleče a postavy stále jen putují, bez nějakých větších činů.

Navýšil se nám tu i počet postav a to si myslím, také nepůsobí dobře. Čtenář potřebuje živé postavy (nikoliv archetypy), k nimž může cítit nějaké emoce. A to se v tomto počtu a malém prostoru na scéně ani nedá. Kladem postav je ale to, že hodně z nich si opravdu zapamatujete, díky jejich výraznosti. Bohužel jsou výrazní každý jen v jedné své vlastnosti. Čestnost u Sturma, zvědavost u Tase atd.

Největší slabinou knihy je ale to, že silně pokulhává ve vyprávěcím stylu. Místo napínavého vyprávění dobrodružných příhod, čtete spíše popis jednotlivých událostí. Tam, kde má být napětí, humor, smutek, se nedostavuje nic. Jenom si přečtete o tom, že postavy jsou smutné, vystrašené atd.

Pořád je to ale čisté fantasy, takže hlavně díky žánru pro mě stále dobrá kniha.

14.02.2021

Neskutečně dokonalé dílo. Jak svým tématem, tak způsobem zpracování. Autor zde dokonale vykreslil snahu moderní společnosti vychovávat konformní jedince bez individuality i to, jak se zbavovat jedinců, kteří se nějakým způsobem odlišují. Prostě a jednoduše z nich udělat blázny nebo zločince. Krásná je k tomuto popisu náčelníkova metafora Kombajnu, všudypřítomného nástroje moci, a „léčebna je fabrika pro účely Kombajnu. Je tady k tomu, aby napravovala chyby, ke kterým došlo v místě bydliště a ve školách a v kostelích; k tomuhle je nemocnice. Když se pak dokonalý výrobek vrátí zpátky do společnosti, bezvadně opravený, dočista jako nový, někdy i lepší než nový.“

Nezapomenutelné jsou hlavní postavy. Problematický McMurphy vám může zpočátku připadat jako grázl, jako namyšlené hovado, ale brzy pochopíte, že je spíše symbolem nespoutanosti a svobody. Bojuje sice za vlastní výhody, ale zároveň tím ukazuje ostatním, že tak je to správné. Může tak být vzorem pro ostatní na cestě za vnitřní svobodou. Tu vnější totiž většina pacientů vlastně má, neboť jsou v léčebně dobrovolně. Velká sestra jeho protivník a protiklad. Nástroj systému, kterým je udržována poslušnost. Autoritářská, manipulativní, zlá. Není náhodou, že si její jméno Kesey vypůjčil od Orwella (Velký bratr). A konečně indiánský náčelník Bromden. Ten představuje typ člověka, který zjistil, že je pohodlnější se přizpůsobit. A tak je po celou dobu velmi pasivní a drží se jen svého koštěte. Dokonce zpočátku dlouho McMurphymu nedůvěřuje, protože se je snaží dostat ven z Mlhy, kterou je Velká sestra pravidelně zaplavuje. Ale on se v Mlze cítí v bezpečí a nechce vytáhnout ven do nejistoty.

Tím se dostávám i k tomu způsobu zpracování. Sledovat vše očima „hluchoněmého“ indiána je úžasné. Sledujete nejen, co vidí, ale i jeho myšlenky, úvahy, a tím poznáváte jeho osobnost velmi niterně. A protože je schizofrenik a trpí halucinacemi, občas není zcela zřetelné, co je skutečnost a co jen výplod jeho mysli.

Bylo by toho ještě mnoho, o čem by se dalo povídat. Kniha je kritikou zastaralých praktik v psychiatrii – šoková léčba, lobotomie. Kritikou chování americké vlády k indiánům a k přírodě. Atd.

Knihu doporučuji všem, zvláště mladým, kteří se zde mohou ztotožnit s revoltou proti společnosti. Jakmile se do ní začtete, už vás nepustí. Komu se kniha asi nebude líbit, jsou podle mě takoví ti až příliš velcí slušňáci. Pohledem autora ti, co jsou pohodlní a lehce se přizpůsobí a podřídí. Ale rozhodně zanechá silnou stopu v každém, kdo si ji přečte.

13 06.02.2021

Bohyně zla se opět probouzí a do země Krynn se vrací draci. Podaří se jim ovládnout svět, jako se vypráví v prastarých legendách? Proti nim se postaví dosti různorodá skupinka dobrodruhů: rozpolcený půlelf, zásadový rytíř, tajemný čaroděj, krásná léčitelka, zachmuřený trpaslík a veselý šotek.

Tohle je něco, co hráči Dračího doupěte/D&D dobře znají. A není divu. Kniha totiž představuje jedno z takových dobrodružství, které skutečně i samotní autoři knihy hráli. Proto je nutné ke knize přistupovat trochu odlišně. Nesledujete logiku chování postav, kterou jim vymyslel autor. Sledujete autentické chování hráčů při hře. Někdy vám chování hrdinů může připadat nelogické, jindy zase můžete obdivovat, jak si hráči postav poradili se nebezpečím, která na ně vymyslel Pán jeskyně.

Ale co říci k hodnocení samotné knihy? Kladně hodnotím velmi bohatý děj, který se zde celý ani nedá shrnout. Kladně hodnotím rozmanité postavy, které mají výrazný charakter. Bohužel zde nemůžeme sledovat ani žádný vývoj postav. Např. vnitřně rozpolcená postava je prostě od začátku do konce rozpolcená, žádné změny nás v průběhu děje nečekají. Také jsou všechny postavy dost archetypální. Prostě většinou platí, že rytíři jsou čestní, šotci veselí, trpaslíci staří a rozmrzelí. Nejzajímavější se mi jevila postava čaroděje, který je aspoň trochu obestřen tajemstvím. A čtenář těžko odhaduje jeho motivaci, vlastně ani nevíte, jestli je dobrý, nebo zlý.

Knihu bych tedy doporučil těm, co hrají Dračí doupě a podobné hry. Nemáte-li s kým právě hrát, přečtěte si tuto knihu.

1 25.01.2021

Tento baladický příběh se odehrává v Podkarpatské Rusi, pro nás už dávno zapomenutém kraji. Kniha tento kraj vykresluje jako místo velmi zvláštní, hodně zbídačené a zmítající se v národnostních konfliktech. Žijí zde nejchudší Rusíni vedle bohatých Židů a na pořádek dohlížejí čeští četníci. Lidé zde žijí podle pověr a hodně vzdálení vyspělé civilizaci. A tak není divu, že i příběh knihy je opředen bájemi.
Nikola Šuhaj je v knize popsán jako lidový hrdina, loupežník, který nikdy nikoho nezabil, leč v sebeobraně. Loupežník, který bohatým bere a chudým dává. Nakonec však skončí zradou kamarádů.
Takovéto příběhy už v literatuře máme. Na tomhle se mi však líbilo, že v sobě spojuje rovinu reálnou (reálie doby a kraje Podkarpatské Rusi) a rovinu mýtickou (kouzla a nadpřirozeno). Příběh o lásce a zradě, který vychází ze skutečnosti, ale jehož původní verze je naprosto odlišná. Nikola Šuhaj byl dezertér, vrah a násilník, v lidových pověstech si ale lidé vybájili jiného Nikolu a Olbracht jim/nám ho dal.

8 14.11.2020

Úctyhodné zakončení trilogie, které navazuje na předchozí díl ve stejném duchu. Opět je kniha rozdělena na dvě části. V první najdeme pokračování příběhu o Mezkovi, který tentokrát pátrá po Druhé Nadaci. Narušení Seldonova plánu je ale nakonec zřejmě zažehnáno. Sledovat, kdo je chytřejší, zda Mezek, nebo Druhá Nadace, je chytlavé.
I druhý příběh této knihy je vystavěn na tom, kdo koho přechytračí. Opět hledáme Druhou Nadaci a musím říci, že na konci se nám dostane velmi zajímavých odpovědí. Při čtení se mi dostavoval pocit: tak teď už to je jasné! Pak ale přišly nové informace a vše bylo zase jinak. A ani u úplného konce si nejsem jistý, co je vlastně pravda. Čtenář to může vnímat jako konečné vysvětlení na konci trilogie, ale protože vím, že trilogie má své pokračování. Závěru knihy bych moc nevěřil.

1 31.10.2020

Příběh knihy vypadá na první pohled velmi napínavě. Je dokonce vyprávěn méně plastičtěji než díl první. Postavy už mají nějaké své pozadí, emoce a čtenář se s nimi může ztotožnit, obdivovat je, nenávidět a tak dále. To je za mě polepšení oproti předchozímu dílu. Přesto zejména část Generál zůstává spíše politicko-filosofickým pojednáním, jako to bylo u Nadace. Neočekávejte hluboký propracovaný příběh, místo toho najdete hluboké politické úvahy.
Bohužel mi na knize a hlavně světu Nadace vadí, že je pro mě čím dál víc neuvěřitelnější. Asimov se do svého díla snažil vložit osudy tisíců planet a miliardy lidí, ale celkově to působí, že se nikde nic neděje a jedinou změnu přináší asi 5 postav, o kterých sám píše. Vzhledem k tomu, jak velké časové období a jak velké říše zde popisuje, zdá se dost podivné, že nikdo jiný nemá jakýkoliv vliv na dějiny, vlády, atp. Že zde neexistují další síly, které by do osudu promluvily. Tak je ve své rozlehlosti tento svět poněkud plochý.
Sílu knihy vidím zase ve jejích myšlenkách. Přemýšlím-li nad dějinným vývojem velkých civilizací a říší minulosti našeho světa, najdu v této knize mnoho paralel a vysvětlení. Ať už je aplikuji na Římskou říši nebo Hitlerovo Německo. Neboli s touto scifi neuniknete pryč z tohoto světa, ba naopak začnete o našem světě ještě více uvažovat.

3 13.10.2020

Třetí část noetické trilogie je jakousi obhajobou prvního dílu a pokračováním (nebo spíš vysvětlením) jeho pragmatické filosofie. Autor si i zde klade otázku ohledně povahy pravdy a možností jejího poznání (odtud noetická trilogie). Na začátku se může zdát, že náš život je jasný a přesně nalinkovaný. Hrdina převyprávěl svůj celý život, ale pak začíná polemizovat sám se sebou, a dívá se na svůj život jinýma očima. Co když jeho život nebyl jen obyčejný, co když vše dělal jen pro svou honbu za kariérou, co když se sám stylizoval do role hypochondra? A mnoho dalších možností, které se nám nabízejí pro vysvětlení jen svého života. Jak to asi bude, když se budeme pokoušet vysvětlit životy jiných? (toto jsme mohli vidět v předchozím díle Povětroň) Co z toho je pravda, lze jen těžko říci, ale všechno to jsou určité možnosti, které je třeba vzít v úvahu.
Na této knize se mi nelíbila jen její filozofická rovina, ale i ta prostá lidská a Čapkův způsob vyprávění. Zejména první část, v níž sledujeme první představení života hlavního hrdiny. Někomu by se mohla zdát nudná, jeho život skutečně nudný byl, ale pan Čapek právě tyto obyčejné věci, prosté lidské zážitky umí skvěle vylíčit. Bavilo mě, že jsem nečetl žádný velký příběh, ale o tom, jak se jako kluk prosadit ve školní třídě, jak v pubertě překonat problém a oslovit dívku, kterou miluju, jak si uspořádat vztah s manželkou, která se mi stává stále cizejší a spoustu dalšího všedního.
Krásně jsem si u knížky zapřemýšlel o životě. Spousta pravd zde napsaných je nám asi každému jasná, ale někdy si je takto přečíst a zase si je v tom dnešním shonu připomenout, za to stojí. Jedna za všechny: recept pro šťastný život: to co děláme, dělat s láskou k věci.
Zajímavá je na knize i ona odlišnost tří částí. Příjemné, nostalgické, ničím nerušené pocity jsem měl při čtení první části, vyprávění veskrze hodného prostého železničáře. Druhá část, kde se objevily další perspektivy jeho života, tuto idylu narušila. Najednou jsem jako by ztrácel jistotu a nedokázal jsem si hlavního hrdinu zařadit, což bylo poněkud nepříjemné, ale na druhou stranu také zajímavé. Jak jsem mohl tak snadno naletět vypravěči. A třetí část byla ta vysvětlovací, že vše je jen úhel pohledu a člověk je mnohem víc. A i ten nejobyčejnější život má nesmírnou hodnotu ve své rozmanitosti.
Po jazykové stránce je toto dílo také typický Čapek. Snadná srozumitelné, ale bohatá řeč, v které se míchá spisovná mluva spolu s zastaralými výrazy a vulgarismy.
Knihu určitě doporučuji. Dostane se vám jistě poučné čtení, ale nechtěl bych, aby vznikl dojem, že budete číst nějaké filosofické dílo. Tak to vůbec není, nebojte se toho. Kdo chce, filosofii i psychologii (Freud, Nietzsche) si v díle určitě najde, ale i ti ostatní dostanou zajímavě podaný lidský příběh s ponaučením.

3 04.10.2020

Na rozdíl od prvního dílu mě Povětroň příliš nezaujal. Je to zejména tím, že mi vyprávěné příběhy nepřišly dost zajímavé a nedokázal jsem se do nich začíst. Na druhou stranu mě u četby udržoval Čapkův mistrný vyprávěcí styl. Pořád jsem cítil napětí, i když nakonec žádné nepřišlo.
Příběh ale v této knize není to hlavní. V podstatě by mohl napsat stejnou knihu a vyměnit postavy i příběhy. Důležitější je asi podstata, která už není tak skryta jako u Hordubala. A tou jsou hranice našeho poznání. Krásně je zde ukázáno, jak každý do té své pravdy vkládá své zkušenosti, svůj pohled, své interpretace. Objektivní pravda se stává nepoznatelnou a zbytečnou. My žijeme v těch svých pravdách a svých pohledech.
To je ale jen jedna filosofická myšlenka. A tato kniha jich obsahuje velkou spoustu. I proto se mi četla kniha pomalu, často jsem se při čtení zastavil a přemýšlel, jestli život je opravdu takový, jak píše pan Čapek.
Nakonec nesmím zapomenout ani na rovinou Čapkova humanismu, který se tu projevuje také ve více rovinách. Jednak ve snaze porozumět osudu druhého člověka, jednak v pojetí pacienta X. Člověk, jenž nemá ani jméno. No a přečtěte si v samotné knize, co se o tam píše o člověku, který nemá ani jméno.
Hodnotím tedy jako ne úplně snadnou knihu o relativizaci hodnot a o člověčenství.

1 26.09.2020

(SPOILER) V této knize Čapek neřeší žádné velké civilizační problémy jako ve svých nejznámějších dílech. Ba naopak, věnuje se zde obyčejnému člověku, obyčejnému životu.
Ač si příběh pan Čapek vypůjčil ze skutečné události, převyprávěl ho skvěle. Genialita této knihy spočívá zejména v jejím multiperspektivním vyprávění. Tedy v tom, že můžete sledovat události a postavy z různých úhlů pohledu. Nejdříve se s celým příběhem seznámíte očima hlavního hrdiny. Potom pohledem dvou četníků, kteří se sami v mnohém neshodnou, a nakonec ještě pohledem soudu a sousedů z vesnice. Autor si tak se čtenářem hraje a zcela podle svých filosofických postojů noetického skepticismu mu zabraňuje poznat jednu pravdu. Je Polana skutečně tak krásná, jak ji vylíčil na začátku Hordubal? Četníci a později i sousedky o ní hovoří jako o ošklivé, vychrtlé, staré (no 30 letá). Je tak snadné podlehnout vypravěči. Nakonec si vlastně sami můžete zapřemýšlet, co bylo skutečným motivem vraždy.
Jak moc věrný byl Čapek při líčení Podkarpatské Rusi a života na vesnici v tehdejší době posoudit nedokáži, ale rozhodně to bylo napsáno tak, že to ve vás zanechá velmi silný dojem.
A nakonec nesmím vynechat ani v tomto díle Čapkův jazyk. Obdiv k tak krásné práci s českým jazykem. Snad nikdo jiný nedokáže ukázat, jak bohatý jazyk máme, tak prostě, tak jednoduše, abychom k tomu musely brát do rukou slovníky a všelijaké jazykové příručky. I když tady se možná někomu ten slovník hodit bude, ale spíše cizojazyčný. Juraj si z Ameriky kromě peněz přivezl také nějaké anglicismy a samozřejmě se v Podkarpatské Rusi setkáme se slovenskými výrazy, o dialektu ani nemluvě.
Přečíst tedy rozhodně doporučuji. Sami uvidíte, jak snadno se kniha čte. Ať už to bude příběh, co vás vtáhne, nebo myšlenky o hledání pravdy, určitě nebudete zklamaní. Tato kniha se dá číst vlastně víckrát. Když si mezi jednotlivými přečteními necháte dostatečný odstup, může se vám stát, že knihu budete vnímat zcela odlišně.

6 18.09.2020

Tato kniha není zrovna jednoduchá, i když je jistě také velmi dobrodružná. Dobrodružný je příběh vědce inženýra Prokopa, jehož vynález touží získat různé skupiny, a proto se ho snaží různými prostředky svést na svou stranu.
K filosofickému zamyšlení slouží pasáže Prokopových snů, halucinací a vizí, které se plynule mísí se skutečností. Čtenář mezi nimi jen těžko rozlišuje, podobně jako sám inženýr Prokop, když blouzní, neví, co je realita a co ne. Otázka, co je pravda a co pravda není, je jednou ze základních filosofických otázek, kterou nejdete téměř v každém z Čapkových děl. I tady má jen doložit, že naše omezené schopnosti rozpoznat pravdu, nás k ní skutečně dovést nemusí.
Třetí rovina textu v sobě spojuje náročnou i nenáročnou literaturu. Mám zde na mysli Prokopova milostná vzplanutí. Texty v sobě nesou jak přízemní touhu po ženském těle, tak oduševnělou snahu po hledání dokonalosti. Nad smyslem tohoto hledání a budu ještě dlouho přemýšlet.

A ten jazyk, to je dokonalost sama. Tak krásný, tak bohatý, a přesto tak přístupný. Žádné složité umělecké prostředky. Tu a tam se objeví nějaké zastaralé tvary nebo obraty ale jinak je to jazyk veskrze moderní.

8 13.09.2020

Tato kniha mi nabízí hned dvojí zážitek. Jednak je to napínavé čtení, které vás upoutá do křesla dokud knihu nepřečtete. A to skoro jedním dechem, protože kniha není ani příliš dlouhá. I při opakovaném čtení mám stále husí kůži u mnoha pasáží. Jednak je to také filosofická kniha plná moudrých myšlenek, nad kterými se prostě musíte pozastavit. Pan Čapek chtěl varovat před rychlým technickým vývojem, před snahou pokroku po velkých věcech, ale najdete toho v knize mnohem víc. Zde jsem si některé myšlenky vybral:

Alquist: Myslím, že je správnější položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány.

Alquist: Já žaluju vědu! Žaluju techniku! Domina! Sebe! Nás všechny! MY jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím, pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo!

Hollemeier (před útokem Robotů): Je tolik krásných věcí! Svět byl krásný a my – my tady – řekněte, čeho jsme užili? Život je veliká věc.

Domin: Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka! Udělej kameny lidmi a ukamenují nás!

A i když letos kniha slaví 100 let, tak rozhodně nezestárla. Úvahy o životě lidí, kteří náhle nemusí pracovat, jsou podle mě s rozvojem techniky stále aktuálnější. Spíše je vlastně zarážející, jak mohl pan Čapek něco takového napsat už v roce 1920? Teprve o 20 let později Isaac Asimov vymyslel zákony robotiky. O 67 let později Cameron natočil Terminátora. A takto bych mohl pokračovat dalšími mistrovskými díly o vzpouře robotů, ale Čapek byl první.

10 09.09.2020

Klasika žánru scifi vlastně není tak úplně ryzí scifi. Kniha je spíše takovým politologicko filosofickým dílem. Jádrem knihy jsou politické manipulace. Neočekávejte žádné akční pasáže. Děj posouvají dopředu dialogy plné lstí, manipulací a politických kliček.

Ze začátku jsem byl dosti zmaten a musel jsem si na internetu dohledat, o co v knize vlastně jde. K obtížnosti pochopení přispívá, že kniha se vlastně skládá z 5 povídek, které jsou od sebe časově dosti vzdálené. V každé z nich vystupují jiné postavy a svět už vypadá trochu jinak. Proto se můj názor na knihu dost proměňoval. Na začátku jsem byl celkem zklamaný. Později, když už jsem znal souvislosti a dávalo mi to větší smysl, jsem byl nadšený.

Každopádně nejedná se o čtení pro každého. V knize nejde ani tak o příběh, vlastně ani o postavy, které se tak rychle mění, že se o nich nic bližšího nedozvíte, jako spíše o myšlenky (vývoj civilizace). Však i sám Asimov přiznal, že se inspiroval dílem historika Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské říše.

Na závěr ještě malinká poznámka k překladu. Pokud byste knihu chtěli číst, určitě vám doporučuji sehnat si překlad až z roku 2001 nebo novější. Starší překlady bohužel trpí mnoha neduhy.

6 06.09.2020

Pokračování si s sebou nese všechna pozitiva prvního dílu. Tedy dokonalé propojení fantastického světa Forgotten Realms a mytologie mayské a aztécké civilizace. Postavy se opět rozvíjejí velmi zajímavě. Máte tu vyloženě kladné hrdiny, vyložené záporáky, ale i postavy, u nichž si vlastně nejste jisti, na kterou stranu je přiřadit. Také o překvapení tu není nouze. I když jsou dějové zvraty někdy lehce naznačeny už v počátku, stejně fungují velmi dobře.
A navíc se ukazuje, že do děje vstupují samotní bohové více, než se na začátku zdálo. Nejen bohové Mazticy – nejvíce bůh války Zaltec, pro kterého domorodci obětovávají srdce svých nepřátel, ale i vlastních noviců řádu – ale i bohové Forgotten Realms Bdělý Helm a bohyně temných elfů Lolth se zde střetávají mezi sebou a vše vyústí v totální zkázu, kterou tento díl končí. Pokud prvnímu dílu scházelo závěrečné vyvrcholení, tak zde ho máte rovnou dvojnásobné. Konflikt mezi lidmi se zde povýšil na konflikt mezi bohy.
Zaujalo mě i to, že v tomto dílu najdete i několik velmi drsných až nechutných popisných pasáží. Ať jsou to popisy rituálů vyřezávání srdcí z živých zajatců nebo samotné bojové scény.
Druhý díl je možná ještě lepším pokračováním epické fantasy ze světa D&D. Najdeme tu více akce, více napětí, neočekávané zvraty i více prokreslený nádherný svět Mazticy.

18.08.2020

Niles kontinent Maztica vymaloval podle dávné mayské a aztécké civilizace, takže v něm najdeme pyramidy, neznámá božstva vyžadující lidské oběti, společnost zemědělskou, pěstující kukuřici, kulturu vyspělou ale vlastně primitivní „očima Kolumba“. I toto kolumbovské téma dobývání nového světa je v knize dobře použito. Skvěle zde funguje toto propojení historie, mytologie a fantasy.

Autor využil mozaikovitou kompozici. Příběh je nám představován z pohledu několika postav a je hodně poutavé sledovat, jak se osudy těchto postav postupně prolínají. Postavy jsou navíc zajímavé, a ne vždy úplně černobílé, což je v takovéto fantasy spíše výjimka. Zajímají vás jejich osudy, které v tomto díle nejsou ještě zdaleka ukončeny.
Příběh sledujete se zájmem. Prostě chcete vědět, co bude dál, a i to je dáno střídáním pohledů. Nikdy vás to nebude nudit, protože ke střihům dochází velmi často. A tak máte možnost vidět setkání dvou naprosto odlišných civilizací z různých úhlů pohledu.

Tato kniha je velmi pěkným oživením i pro ty, co už svět Zapomenutých říší velmi dobře znají, a tak chcete-li si ho obohatit, určitě sáhněte právě po Maztice.

09.08.2020

Vtipné letní čtení, tentokrát postrádá příběh klasickou osnovu se zápletkou, vrcholem a rozuzlením. Spíše jde o různé "zkušenosti/peripetie" Skeeva se ženami.

Potíže, které musí Skeeve a MYTH v tomto díle vyřešit, jsou dvě. Jednak jsou to problematické finance Possiltského království a druhak osobní potíže velkého Skeeva se ženami. Takže máte před sebou satiru na účetní a zároveň na manželství. Musím ale přiznat, že ačkoliv je tady nahlížen vztah muže a ženy zejména s humorem, je v této knize obsaženo dost hlubokých mouder o fungování manželství.
A taky musím zmínit vtipy, které pramení ze zvláštností světa Mýtů, který tady pan Asprin vytvořil. Cestování naprosto odlišnými dimenzemi přináší unikátní spojení, například, když se do "středověkého" světa dostane někdo s kreditkou, nebo tam ve svém volném čase posiluje, aby si spravil figuru a udržoval se v kondici.

1 04.07.2020

James Bond ve čtrnácti letech. Akční dobrodružství pro děti, což jsem na začátku nevěděl, ale dočetl jsem to. :)
Naivitou až k neuvěření, jednoduchým jazykem, ale rychlým dějovým spádem je tato kniha určena pro věkovou kategorii teenager. Pro ně je také snadné se ztotožnit s hlavním hrdinou a zažít si tak své "klukovské" sny a akčním hrdinovi.
Být v tom věku, tak budu nadšený, takže...5 hvězdiček.

1 07.06.2020

Klasika žánru post-apo sci-fi, která je v dnešní době opět velmi aktuální. Já jsem si na ni vzpomněl také v souvislosti s pandemií. Jak by dopadla lidská společnost, kdyby svět, jak jsme ho znali, přestal fungovat? Propracovanou vizi této situace najdete právě v této knize.
Není důležité, jak svět skončí, ale jak se s tím poperou lidé. I takto pojal svou knihu John Wyndham. Většina obyvatel planety oslepla, nemohoucí lidstvo začínají ohrožovat pohybujíci se rostliny, dříve lidmi využívané pro výrobu kvalitního oleje. Kdo je ale větším nepřítelem trifidi nebo lidé samotní? Budou si lidé vzájemně pomáhat, nebo zneužívat slepců. A jak byste se zachovali vy, kdybyste najednou zničehonic oslepli? Dokázali byste přežít? Jí jsem snahu o přežití hlavního hrdiny Billa sledoval opravdu s napětím.
Nejsilněji ovšem na mě působil fakt, že je to až moc uvěřitelné, že by se to takhle podobně mohlo skutečně stát.
Co mi v tomto románu ale chybělo, bylo nějaké vyvrcholení. Celé je to takové neukončené, což přikládám tomu, že dílo původně vycházelo časopisecky na pokračování.

25 31.05.2020

Jméno růže je stěžejní román postmodernismu, tzn. že nevíte, jestli čtete historický román, detektivku, filosofický román, či nějakou teologickou disputaci.

V tom je právě tato kniha náročná. O postmoderní literatuře se říká, že má více rovin a že si ji může přečíst i nenáročný čtenář třeba jako napínavou detektivku. To zde bude pravda jen částečně. Detektivka a hodně napínavá to jistě je, ale konzumnímu čtenáři budou vadit ty desítky dalších stránek o teologii či filosofii.

Bavilo mě v knize sledovat jak autor využívá Aristotelovu filosofii, bavilo mě přemýšlet o jazyku a o znacích. Ale tentokrát jsem se při četbě knihy soustředil hlavně na její historickou rovinu.
Církevní dějiny středověku jsou pro mě dost vzdálené, a proto jsem se chtěl dozvědět co nejvíce. Jenže to nebylo tak jednoduché. Eco s vámi hraje hru na pravdu. Jeho historie je částečnou mystifikací, takže jsem tentokrát hojně využíval wikipedii, abych si ověřil fakta a srovnal příběh se skutečnou historií. Proto se mi četba dost protáhla. Ale stálo to za to.

Závěrem obdivuji Umberta Eca, jak se mu podařilo vtělit své bohaté znalosti do tak zajímavého románu. K četbě bych ale stejně doporučoval mít už nějaké základní znalosti o středověku a Aristotelovi. Pokud je máte, pak: Tolle et lege!

21 31.05.2020