Amaranta komentáře u knih

Zase jedna historka: mám kočku, která se jmenuje Mina. Mina byla po operaci a já jsem ji hlídala, aby si nevytrhala stehy. Hlídala jsem ji dnem i nocí. Jednou tak v hluboké tmě, v hluboké únavě, za koččiných krvavých pokusů jsem četla Draculu... Dracula sál Míně krev... A nejlepší na tom bylo, že jsem si tady ty symbolické souvislosti uvědomila až na pokraji spánku a hezky mě to pobavilo a pak i probudilo. A i moje Mina úspěšně přežila.

5 15.03.2012

Tak začínám mít pocit, že z těch mých zdejších komentářů nic moc nevyleze... Ono se těžko píše několik let nazpět. Ale nedá mi to, zase si zavzpomínám... Stepní vlk... Tak jsem to četla... a pořád jsem si říkala, že mě to vlastně moc nebaví, ale přitom střídala jedna lepší stránka druhou. Opravdu, a po dočtení jsem měla pocit poctivě odvedené dřiny. Možná bylo dobře, že mě linka nestrhla k rychlému přelítnutí, ale trochu jsem si zabojovala. Jako když se čte filosofie - námaha, ale ty výsledky! Né, tak dramatické to nebylo, četlo se to docela dobře, jen jsem občas vzhlédla a zpřemýšlela si, co to vlastně čtu.

5 15.03.2012

Taky se vam to stava, ze si v klidu ctete a najednou pred koncem, nedejboze na posledni strance, vas nekdo vyrusi? To ve mne vre... A prave na konci Jihu proti Severu jsem si toto nemile pravidlo znovu potvrdila, je to zakon schvalnosti a je velmi casty! Pozor na nej! Na posledni kapitolu radim zalezt na pudu (pokud nemate nekoho, kdo se o vas bude strachovat, ze spadnete z tramu a bude povykovat pod vami...). Tak hodne stesti!

3 15.03.2012

Zde pracuje nostalgie a hlavne literarni prelom - odjakziva jsem neco cetla, ale to spis Muminky, neco o konich, o malych holkach, takove zaplacavani casu... Ale pak jsem dostala do ruky Janu Eyrovou (a protoze slo o skolni referat, nemela jsem cas shanet jine vydani nez slovenske a dodnes bych asi nebyla schopna cist jine). Ne, ze by to byl skvost, ale hlavne mi ukazala velky pozitek ze cteni te trochu vyssi literatury, tzn. tahlejsi mista, psychologie, proste svet dospelych. A jinam se mi uz nikdy nechtelo. Po zhltani dalsich "Bronteovek" (to zni jak "Bondovek", to se povedlo, ne? :)...) a vetsiny stezejniho od Austenove se naplno rozvinula ma knizni vasen a, priznam si to, i trochu povysene nutkani po vstrebani klasiky. No, nic moc jsem o konkretni knize nenapsala, ale bavi me pribehy spojene se ctenim, zlomy, ke kterym knuhy dopomohly nebo je podnitily, to je tak trochu jejich ucel, co? Zajimavym tematem je i prostredi, ve kterem je literatura ctena a spojeni si knizky s vjemy - tak treba se Spartakem od Loukotkove si vzdycky vybavim, jak jsem lezela na zbrusu nove drevene podlaze v mem pokojicku, bez nabytku, jen volny prostor a vune dreva... No neni to krasne, co kniha dokaze? Dnes si muzete kamkoliv prenest na notebooku i filmy, ale proste se vam to vsechno tak nevpije...

4 15.03.2012

No, musím se přiznat, že jsem nejdříve viděla film. A ten byl skvělý, vynikal jak námětem, tak zpracováním a krásnou barevností. Ale stejně mi to nedalo a knihu jsem doma našla a rozečetla... Dlouho (a snad skoro celou knihu) jsem se od předchozí vizuální podoby nemohla odpoutat, nicméně detailnější dialogy a ještě ostřejší ironie za to stojí. Jestli však z jakéhokoliv důvodu knižní verzi číst nechcete, vězte, že film není o mnoho pozadu a je dostatečnou náhradou.

3 15.03.2012

Kniha se mi smývá s filmem, ale nejspíš proto, že obé bylo vynikající. Taneční maratón, to byl takový mikrokosmos pro pobavení, kdy zoufalí účastníci byli vmanipulovávání do ještě většího zoufalství, které se stávalo zadostiučiněním pro odpočaté přihlížející. Dovedu si představit, že Robertovi bylo jedno, zda jeho čin někdo odsoudí - na dně absolutní únavy vždy leží odvaha a zvláštní víra v opak existence jednotlivce, tedy právě makrokosmos, kde do sebe vše zapadá, má své opodstatnění a nemá cenu se trápit s malichernostmi jako je lidský zákon.

1 14.03.2012

Kouzelný vrch jsem četla docela dávno, a tak si přesně detaily nepamatuji, ale to se mi stává často. Většinou si vybavím jen atmosféru a částečně děj. Zde však absence konrétních vzpomínek není na škodu, v sanatoriu jde především o "ovzduší" a postupné potápění do stereotypu a boj s ním. Hlavní příběh nebyl nijak složitý (ale všeobsáhlé úvahové vklady silné a závěr opravdu překvapivě závěrečný), a přesto jsem se do pomalého náhledu dostala, a právě ta nálada ve mně zůstala dlouho. O Vrchu jsem pak psala maturitní práci a pravidelně ji uvádím jako odpověď na dotaz po nejoblíbenější knize. Sice jsem ji četla jen jednou (a nebyl to rychločtenářský zátah), ale kvantita opakování snad na oblíbenosti neubírá, když mi stále přichází na mysl.

2 13.03.2012

Zmiňované vydání z roku 1976 s úpravou Libora Fáry jsem asi před pěti lety v antikvariátu koupila, a jak vidím, za 150 Kč jsem opravdu neprohloupila. Jen tedy bez papírového přebalu, ale ten nejspíš za tisícovku nestojí... Ani jsem nevěděla, že mám doma tak cenný kus - bohužel, k objevení vnitřní hodnoty jsem se ještě nedostala, na to teprve čekám...

Je to složitá kniha a taky jsem ji četla dlouho, ale přesto bych zážitek z ní zařadila mezi jeden z nejsilnějších. A právě proto, že je na soustředění náročná, ty chvíle, kdy se mi přemýšlet opravdu chtělo, byly úchvatné. A kdybych občas nevypadla z tempa, slabé části by neměla.

2 13.03.2012