adelče komentáře u knih

„Jsou příběhy, co potřebují čas, tmu a dlouhé ticho, než mohou být znovu vyprávěny.“

Jestli jste si stejně jako já mysleli, že o hrůzách druhé světové války už jste četli všechno a nic vás už nevyvede z míry, tak se připravte.. Tahle knížka vám totiž rozerve duši a srdce na kusy.
Neskutečně kruté a zároveň krásné svědectví o životech, které skončily pod gilotinou pankrácké sekyrárny, i o každodenním tichém hrdinství těch, kteří se zasloužili o to, aby se na ně nezapomnělo.

Říkalo se, že ten dům je prokletý.. a věřili tomu i jeho obyvatelé, kteří v něm po generace žili, milovali ho a pokorně snášeli svůj úděl.. Jenže pak přijdou události, které navždy změní už všechno. Je možné vybudovat vlastní štěstí na neštěstí druhých? Nebo vás dříve či později dostihne zasloužený trest? Nic ale není černobílé a hoď kamenem, kdo jsi bez viny.. Za mě nejpovedenější díl této trilogie.

„Hněv pomine, nenávist zůstane“.

Dvě sestry, identická dvojčata, podobou navlas stejné, ale přece povahou každá jiná. Jedna druhé obrazem v zrcadle, přesto než aby se navzájem doplňovaly a byly k sobě připoutány silným sesterským poutem, cítí obě vůči druhé rivalitu. Co se stane, když dostanete příležitost žít život někoho jiného? A jak dlouhou cestu musíte ujít k přijetí vlastní identity? Příběh z prostředí rakousko-uherské smetánky, odehrávající se v období kolem 1. světové války, má nečekanou psychologickou hloubku a o zvraty v něm není nouze - je to až s podivem, s ohledem na to, jak je knížečka útlá. Hlavní hrdinku nemusíme milovat, ani ji chápat, přesto se nám její příběh zaryje hluboko pod kůži. Četné poetické popisy se mohou zdát místy nadbytečné, ale mají svůj význam pro dokreslení atmosféry a pocitů, které zmítají rozervanou hlavní hrdinkou.
Martina a Sylva - autorův výběr na tu dobu velmi neobvyklých jmen, ale není jediný moderní prvek zasazený do starosvětského prostředí skomírajícího Rakouska-Uherska. Kromě již zmíněné psychologizace postav je jím i míra emancipace a autonomie ženských hlavních hrdinek, ale moderní je i pohled na lásku a partnerský vztah. Nečekejte dívčí románek, nebo červenou knihovnu, byť exaltovaných citů nejsme ušetřeni, ale autor si klade mnohem zásadnější otázky. Kdo jsem já a co vlastně znamená někoho milovat? Je to oddanost, niterný cit, je to spalující vášeň spojená se ztrátou sebekontroly, idealizace druhého člověka nebo dokonce jen společenská konvence? Co všechno je člověk schopen ve jménu lásky obětovat a stojí to vůbec za to? Samé otázky, ale jestli hlavní hrdinka najde na všechny odpověd, to už neprozradím. Tenhle klenot z knihovny po babičce si ale své čtenáře určitě najde i dnes.

Anders del la Motte napsal spolu se svou italskou ženou lehkou, svěží detektivku, kterou si prostě musíte přibalit na dovolenou.
Všechny zvuky, barvy, chutě a vůně středomořského ostrova Capri se vám okamžitě dostanou pod kůži a hlavní postava, sympatický švédský učitel dějepisu Hugo, utvoří s průvodkyní Larou dvojici, která se výborně doplňuje.
Nejsem tedy žádný velký znalec detektivek, i když zrovna Anderse de la Motte znám a jeho série s Leo Askerovou je výborná, ale to, že se zločin stane prakticky až v samém závěru knihy, mi přišlo docela netradiční. Atmosféra postupně houstne a napětí stoupá a my celou dobu tušíme, k čemu se schyluje. Každopádně mě to bavilo a těším se na další dobrodružství Huga a Lary.

První díl série, který jsem neposlouchala v audio podobě, ale konečně vzala do ruky pořádnou knihu (v tomhle jsem asi zoufale staromódní). A byla jsem nadmíru spokojená. Přečteno za dva týdny a ano, bylo to opět zbytečně dlouhé, zbytečně popisné a bylo tam tolik postav a jmen, že jsem se v nich místy ztrácela, ale tenhle případ byl první, který mě opravdu chytil a Margot Bamboroughová mi za těch skoro 1000 stran přirostla k srdci. Charlotte je na ránu a Strike s Robin se urputně snaží bojovat se vzájemnou přitažlivostí, přičemž Strike svou obratností připomíná slona v porcelánu, ale samotný závěr 5. dílu byl v tomto směru mírně optimistický a knížku jsem zavírala s úsměvem.

Opět poslechnuto jako audiokniha. Pavel Rímský jako vypravěč mi vadí o něco méně než Petr Oliva, už se těším na další díl série, který mám konečně připravený v tištěné podobě. Abyste rozuměli, jsem tak trochu posluchač z donucení jako spolujezdec v autě :-) Tento díl jsem ale vyslechla celý a opět mi to přišlo strašně zdlouhavé, překombinované, zbytečně popisné a případ jako takový mě vlastně moc nebral. Co mě ale baví hodně, je vztah mezi Robin a Strikem a jsem zvědavá, jak se to mezi nimi bude vyvíjet dál.

Čekala jsem, kdy události naberou spád, tak jako v Kyselých třešních, a najednou byl konec. Čtu příběhy z válečné a poválečné doby moc ráda, ale tady mě to nějak za srdce nevzalo.

S autorkou jsem se seznámila díky knize Když se trhá nebe, která pro mě byla velmi příjemným objevem, sáhla jsem tedy po prvním dílu série Kyselé třešně. Moje dojmy jsou ale trochu rozporuplné, protože to, co při čtení Když se trhá nebe vyznívalo originálně, tady už na mě působilo dojmem, že se autorka při psaní svých knih dost opakuje, nejen co se týče formy vyprávění, ale i některých motivů. Vyprávění navíc dostalo spád až těsně před polovinou knihy. Svým postavám opět autorka solidně naložila. Další díl si ale přečtu.

Poměrně útlou knížku od mně dosud neznámé české autorky jsem brala do ruky s nepříliš velkým očekáváním, ale dostala jsem nakonec mnohem víc, než naznačovala prvoplánová obálka. Neobvykle rozehraný příběh, který se odehrává v předvečer druhé světové války, je promyšleně vystavěný, atmosféra stále tíživější a vy tušíte, že bez ohledu na vnější okolnosti se nic nebude ubírat správným směrem. Příběh sledujeme z různých perspektiv, důležitou roli zde hraje nemálo postav, ale všechny jsou vykreslené uvěřitelně, se všemi svými ctnostmi, slabostmi i chybami. Na pozadí velkých dějin sledujeme jejich plány, motivace i důsledky rozhodnutí, jež se nakonec vzájemně prolínají a mají fatální dopad nejen na ně samotné, ale i na jejich okolí.
Kromě krásné češtiny velmi oceňuji exkurz do každodenního života a praktikování židovské víry, je znát, že si autorka dala hodně práce s rešeršemi. Dovedla bych si představit, že by román byl časově mnohem rozmáchlejší a že by další události a osudy, jen krátce načrtnuté v epilogu, dostaly v knize plnohodnotný prostor. Potenciál tam určitě byl.

Nebylo to moje první setkání s autorkou, ale tentokrát mi to nějak nesedlo. Od prvních stránek jsem si říkala, že tohle se mi asi nebude dobře číst. Autorka má hodně popisný a přímočarý styl vyprávění, ale tady to bylo dotažené do extrému. Jednoduché dialogy, postavy ploché, bez života (chvílemi jsem si říkala, že jsou tam všichni snad po lobotomii).
K žádné postavě jsem si nevytvořila vztah a žádná mi nebyla sympatická, snad kromě Makise. Nakonec jsem dočetla a na konci mě to chytlo o něco víc (snad proto, že se děj odehrával převážně v Řecku, které miluju).
Téma každopádně zajímavé, budu se muset ještě dovzdělat.

Autorku jsem neznala, ale zaujala mě překrásná obálka s ořízkou i anotace knihy. I když jsem nakonec dostala něco lehce jiného, než jsem čekala, nelituju, užila jsem si to.
Jenom mě mrzí, že si dá někdo takovou práci s příběhem i vizuálem knihy, a pak vám pokazí dojem překlepy a pravopisné chyby. Možná jsem hnidopich, ale pro tohle nemám slova omluvy.

Prima čtení na víkend, i když příběh byl celkem předvídatelný, vysloveně mi to sedlo (jako matka 40+ s pubertálními dětmi budu zřejmě cílová skupina), v mnoha situacích jsem se viděla a chvílemi jsem se musela smát nahlas. Za sebe doporučuji.

Miluju autorovy popisy a atmosféru míst, kam bych se ráda někdy podívala i ve skutečnosti. Rozplétání tajemství Rezavého lesa mě bavilo, i to, jak se postupně z týmu Leo Askerové stává parta, která se na sebe může spolehnout. Trošku zklamání byl pro mě vývoj jedné z hlavních postav.
Hezky rozehraný konec, jsem zvědavá, co bude dál.

Moje hodnocení bude podobné jako u prvního dílu, není to úplně můj žánr, ale bavilo mě to, četlo se to výborně. Trochu mi vadily různé nelogičnosti, ale přes to se asi dokážu přenést. Jsem zvědavá, co čeká na Leo a Martina v dalším díle.

Jestli jsem si už u předchozího titulu Les v domě říkala, že autorka umí psát lépe, tak tady to bohužel platí dvojnásob. Lehkost psaní jako by se vytratila a přesto, že autorka opět volí vážná témata, klouže tak nějak po povrchu. Nakonec i rozuzlení dávného tajemství mi přišlo celkem banální a nezachránilo to ani překvapivé odhalení v samém závěru knihy.

Ernest Hemingway o tomto díle kdysi prohlásil, že je to nejlepší kniha o Africe, kterou kdy četl.. Mnoho knih o Africe jsem sice nečetla, neviděla jsem ani film, který by ve mně pravděpodobně vzbudil očekávání, která by nejspíš nebyla naplněna, ale kniha ve mně zanechala hluboký dojem a chytla mě za srdce.. některé pasáže se mi nečetly úplně lehce, hlavně ty, které popisovaly zabíjení divokých zvířat, ale přesto ze stránek této poměrně útlé knížky sálá láska k černému kontinentu, k jejím lidem i přírodě. Nejde o klasickou autobiografii, ale o intimní zpověď, kdy nám autorka nechává nahlédnou jen právě to, co sama chce, ale přesto máte pocit, že jste aspoň na chvíli součástí toho, co popisuje, zblízka zažíváte, vidíte a cítíte Afriku, která už je dávnou minulostí. Děkuji Karen, že jste mě vzala s sebou.

Už ani nevím, jak mě napadlo tuhle knížku koupit, ležela nám doma docela dlouho, než jsme ji společně s 9 letou dcerou začaly číst.
Knížka je opravdu nádherná, dlouho jsem nečetla tak krásně napsaný příběh pro děti.
Jen jsem přemýšlela, proč jsou jinak překrásné ilustrace černobílé a ne barevné, přišlo mi to skoro škoda.

Nemohla jsem si pomoct, ale při čtení mi pořád vyvstávalo srovnání s Marcelem Pagnolem a jeho Jak voní tymián. V tom srovnání však Laurie Lee přede mnou neobstál.. jeho poetický způsob vyprávění s přesahem do poezie mi úplně nesedl, ještě, že knížka je tak útlá, jinak bych ji asi ani nedočetla.

Od autorky jsem zatím četla jen Nultou hodinu, která mě příliš neoslovila, ale když se mi do ruky dostaly Podbrdské ženy, dala jsem jim šanci.
Příběh je to pro mě osobně silný, o mezigenerační zátěži a silně zakořeněných rodinných vzorcích, predávaných z generace na generaci, o odvaze a síle potřebné k tomu, z bludného kruhu vystoupit..
Pro některé čtenáře nadbytečné a nekonečné opisy krásné přírody a prostředí Brd, ročních období, ve kterých se příroda cyklicky proměňuje, pocitů a
nálad se mi naopak hodně líbily, přispívaly k vykreslení atmosféry.
S čím souhlasím, je celková nevyváženost a nedostatečná struktura vyprávění, chybějící srozumitelná časová osa (zřejmě nejsem jediná, kdo se v tom ke konci ztratil) a výrazný nepoměr, co se týče prostoru, který dostaly hlavní ženské postavy. Často se také opakují různé výrazy (postavy na sebe např. často mrkaly) nebo některé popisy (shrbená záda, rty starého pána).
Historické události se odehrávají spíše na pozadí, ale přišlo mi úsměvné, kterak obyčejné vesnické děvče plynně konverzovalo anglicky s americkými vojáky (chápu, že to byla berlička pro vybudování romantické linky).
Celkově ale nejsem zklamaná, asi se nebudu bránit, přečíst si od autorky i něco dalšího.

„Jsou tam,“ řekla jsem.
„Můžete se o ně opřít? Co cítíte?“
„Ne, opřít se o ně nemůžu,“ polkla jsem, „ale ony se opírají o mě.“

Zajímavé téma, i když jsem jako dítě vyrůstala v osmdesátkách, tak jsem si docela rozšířila obzory.. užila jsem si to, přečteno během pár dnů, Scarlett Wilková prostě příběhy psát umí.