Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/1106/bmid_zlocin-a-trest-dr0-1106.jpg
4
2698
2698
Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodina napadají hrůzné myšlenky, jak lehce přijít k penězům...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , AcademiaOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije) , 1866
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla v rámci povinné četby, ale jsem za to vděčná, i když se mé pocity v průběhu četby měnily. Začala bych hlavní postavou. Na začátku mi byl Raskolnikov velice nesympatický, už jenom kvůli tomu, že chtěl spáchat zločin. Potom se můj názor změnil. Pořád jsem více a více chápala, proč udělal to, co udělal a spolu s ním jsem prožívala všechny depresivní a rozervané monology. Na konci knihy mi ho bylo líto. Jednoduše jsem ho litovala. Vůbec jsem nesouhlasila s jeho filosofickou teorií o silných a slabých jedincích, kterou si odůvodnil vraždu. Pomohlo mi to pochopit, proč se z nevinných a čistých lidí stávají vrazi. Stačí si najít teorii, kterou přijmu za svou a silně na ní lpět s pocitem, že je jediná správná. Raskolnikovo chování k druhým lidem mi připadalo podlé. Ano chápu - nechtěl, aby to o něm věděli, ale sám se občas nedokázal ovládat a dělal věci bez rozmyslu. Opět dokázání toho, co můžou činit skrytí vrazi a jak se všechno promítá v jejich činech. Typické bylo i podezříváni všech, že něco vědí. Oceňuji tedy Dostojevského umění popsat psychologii vraha. Není se čemu divit, že tomu skvěle rozuměl a že uměl vylíčit všechny pocity rozervaného člověka, když on sám byl odsouzen na smrt a se svou uměleckou duší musel prožívat děs a hrůzu spojenou s úvahami o životě a smrti. Všemu tomu přispívá i čistý realistický popis všech událostí, který mi je velmi sympatický. Mými nejoblíbenějšími postavami byli Razumchin, Soňa a Duněčka. Musím přiznat, že mě velmi nudily dlouhé monology vyšetřovatelů a nepodstatných postav, které děj zpomalovaly a člověku byly sdělovány informace, které nepotřeboval. Oceňuji občasné rozvinutější příběhy zajímavých postav př. Svidrigajlov. Autor se opravdu nebál popsat všechny typy tehdejší společnosti do jednoho příběhu, což ho činilo mnohem více zajímavým, než kdyby všechny postavy byly z vyšší vrstvy. Nejlepší ovšem je to, že příběh má teoreticky dobrý konec, po kterém má čtenář naději, že osud postav je zachráněn a že vše se může v dobré obrátit. Mám v plánu si knihu přečíst znovu.
Rozhodně to není lehká kniha.Chce to udělat si na ni čas.Problem u mě byl, že mi byl Raskolnikov silně nesympatický, až odporný.Nechapala jsem, proč se tolik lidí snaží mu pomoci a omlouvat ho.Vyborna sonda do duše člověka co zabil, o vině a trestu.Ovsem Zola mě zaujal více, než Dostojevský.Proto musím dát čtyři hvězdy.
Na jedné straně máme povedenou a podrobně rozpracovanou psychologii člověka v extrémní situaci. Člověka, který nedokáže být upřímný ani k sobě, ani ke svému okolí; který si většinu času není jistý ani tím, kdo vlastně je, co chce a kam směřuje. Přesto, napůl vědomě, napůl snad v šílenství, sahá k zásadnímu a nezvratnému činu. Výsledkem je naprosté zmatení pocitů. V jednu chvíli se Raskolnikov hájí, v druhou se takřka přiznává. Nejdřív od sebe všechny odhání, pak se k nim sám vrací. Ve svém počínání a životě nevidí smysl, ale odmítá se vzdát bez boje. Zmatek v jeho duši se záhy odráží i v myslích lidí kolem něj, jenž střídavě váhají, doufají, věří a pak zase víru ztrácí. Snaží se s jeho činy držet krok, ale nezvládají to. Jen povlávají za ním a každý z nich se svým osobitým způsobem snaží vyrovnat s ranami, které kolem sebe Raskolnikov rozdává. Pokud jde o propracovanost charakterů, psychologii postav a reálné zobrazení emocí vyčnívá Dostojevský vysoko nad ostatními.
Na druhé straně tu máme dialogy, které jsou vlastně plamennými prohlášeními. Strojené, umělé, nepřirozené. Ubíjející. A když vás neničí proslovy, likvidují atmosféru zbytečně směšné scény, které do tíživého tématu knihy ani nezapadají. Není snadné dostat filozofii do epického děje, ani ji podrobně rozebrat a přitom držet příběh i postavy v rukou a pevně je kočírovat k určitému konci. Těžké však neznamená nemožné. Dostojevského vrstevník Tolstoj to zvládal s bravurou. Dostojevský však jen zahlcuje odstavci, které vzbuzují pocit lopotné práce a nemotivují k hlubšímu zájmu. Ty skvostné a vyzdvihované myšlenky jsem tam viděla. Ale pokaždé jsem měla pocit, že musím měsíc přesypávat tuny písku, abych se dostala k dalšímu maličkému drahokamu. A do toho se vám nikdo nepohrne s nadšením.
Tohle je přesně jedna z klasik, kterou všichni tak nějak známe, všichni jsme se o ni učili, je to uznávaný a opěvovaný literární poklad. A možná kvůli právě těmto důvodům se většinou mladší generaci do čtení nechce. Klasické romány jsou házeny spíš někam do kategorii nutné zlo, které se musí číst k maturitní zkoušce. A je to škoda.
Nebudu tu rozpitvávat děj, myslím, že je dostatečně "profláklý", jen chci říct, že je to román, který rozhodně stojí za přečtení - i dnes. Ano, je to trochu těžší čtení, ale pokud se do něj ponoříte, vrchovatě se Vám odvděčí. Tahle kniha je naprosto nadčasová a je úplně jedno, jestli je Vám patnáct nebo padesát, Zločin a trest dostane snad každého čtenáře.
Raskolnikov, student na kterého v plné síle působí bída a chudoba je znechucený světem a zdá se, že mu na ničem nezáleží. Spáchá proto vraždu, kterou si ospravedlňuje zbytečností oné osoby. Se zklamáním začne zjišťovat, že on není ten "vyvolený", který má právo zabíjet, neboť po spáchání vraždy se nezmůže na nic jiného, než na podlehnutí zžírajícím výčitkám svědomí. Naštěstí pro něho se k němu svět nechová stejně jako on ke světu a má kolem sebe přátele a rodinu, kterým na něm záleží. To je podle mě pro něj záchrana před jistou sebevraždou a nakonec dokonce cesta k nalezení nové chuti do života.
Ještě nikdy jsem se při čtení knihy nedokázal tak hluboce vžít do nějaké postavy a soucítit s ní. Sofistikované dialogy, úzkosti, zoufalství, náhlé výbuchy hněvu, únava, dokonce i ta horečka, kterou má Raskolnikov v příběhu tak často, to vše jako kdybych zakoušel já sám. Tak propracovanou a dobře popsanou psychologii jsem vůbec neočekával. Mojí nejoblíbenější částí byly dialogy Raskolnikova např. s Porfirijem Petrovičem nebo Petrem Lužinem. Právě při nich totiž dochází k té nejintenzivnější konfrontaci myšlenek a člověk hltá každé slovo.
No tak po přečtení této knihy se rozhodně nemohu ztotožnit s názorem, že tato kniha by měla patřit k nějaké té světové klasice. Jediné světlé stránky této knihy jsou docela propracovaná psychologie hlavní postavy a občas ne úplně hluchý děj. Bohužel jen občas. Závěr knihy byla v tomto směru vyloženě utrpením: nějaký dobrý děj zde již skoro žádný nebyl a to je pak dost zádrhel, když hlavní hrdina je naprosto nesympatický flákač, zcela neužitečný pro společnost a kniha se kolem něj neustále točí a děj, který by pak mohl pomoct čtenáře přes tuto skutečnost přenést, zrovna navíc ještě úplně chybí. Ani vedlejší postavy mi nějak zvlášť nepřirostly k srdci, zkrátka pokud hledáte nějaký příběh s živým dějem, alespoň trochu kladné hrdiny, rozhodně uděláte lépe, když šáhněte po jiné knize.
Slabší 2*.
Asi nejlepší detektivka, kterou jsem kdy četl. Překonají ji snad jen Karamazovi stejného autora
Titul s podnázvem v našem školství "povinná literatura". Škoda, že tyto podnázvy existují, možná by do tohoto díla potom šlo více lidí a neodradil je dojem ze školy, tak jako kdysi mě. Stává se to u knih, které jsou profláklé svým významem, a proto často chybí chuť knihu číst. Měla jsem to tak i já, a když jsem začla číst na maturitu, potvrzovaly se mé obavy. Rusko, spoustu postav, těžký jazyk, spoustu promluv a myšlenek a děj nic moc... Jenže, v půlce se to zlomilo a já nemohla přestat číst. Najednou jsem to JÁ byla v Rusku, to MĚ honil stihoman a všechny ty myšlenky a výslechy se mě dotýkaly. Viděla jsem smysl knihy. Držím palce všem studentům, kteří se do knížky pustí, aby to dokončili. Stojí to za to. :) Já naštěstí s délkou knížek problém nemám, ale dokážu si představit, že to problém být může u díla, kde jsou primárně myšlenky a ne děj. :)
Jsem ráda, že si tuto knihu můžu poctivě odškrtnout ve svém "čtenářském deníčku", přece jen se jedná o klasiku, nicméně i tak mě kniha nenadchla a nebavila. V podstatě mě ani žádný hrdina natolik nestrhl a nezaujal, abych změnila názor, děj neubíhal a byl velmi roztahaný.
Uvedomujem si literárnu hodnotu tohto diela.
A nekonečne ma to nebavilo.
Dočítal som to tak akosi z povinnosti a úcty k Dostojevskému. V pamäti mi toho zostalo naozaj pramálo. Skúsim zase o 10 rokov.
Utrpení, již nikdy více. Posledních 100 stran rychločteni. Neuvěřitelná nuda, nedalo mi to nic a sebralo čas. Možná jen Rusko je marnost a přesto to tam některé stále táhne.
Román, který bývá nazýván často psychologickým, filozofickým, politickým i sociálním, v sobě skrývá originální kompilát všech těchto přídomků.
Postavy ve Zločinu a trestu žijí ve světě týraném ubohostí, chudobou a nespravedlností, žijí v realitě. K této skutečnosti přistupuje každý jinak, někdo se světu pokorně poddá, jiný chce bojovat a mermomocí tuto skutečnost změnit. Takto se ale postavy dostávají do konfliktu nejen se světem, ale i s jednotlivými lidskými bytostmi.
Rodion Romanyč Raskolnikov je studentem práv. Nedokáže se vyrovnat s nespravedlností světa, proto v něm vzniká jakási spásná myšlenka. Myšlenka, která mu dává naději, že on je ten, který dokáže změnit svět k lepšímu. Podle jeho konceptu jsou někteří lidé na vyšší úrovni než jiní, a proto je jim dovoleno spáchat něco, co nižší společnost nazývá zločinem. Zde nastává problém, protože Raskolnikův koncept se dostává do konfliktu s lidským já, nedokáže totiž najít ty vyšší lidi, protože ať najde kohokoli, vždy dříve či později zklame - všechny vyšší lidi, pro něž neplatí tresty, si Raskolnikov převedl do objektů a nedokázal se smířit s tím, že smýšlejí jinak než jim on sám zamýšlel (např. jeho sestra Duňa, kvůli které zčásti zločin spáchal, pro něho byla z dopisů hodna jeho pomoci, vše se ale změnilo, kdy ona sama přijela do Petrohradu, protože teprve v tu chvíli začal být vztah opravdově oboustranný).
Zločin je pro Raskolnikova pojem, který za název svého činu odmítá přijmout. Vždyť přece jenom zabil "veš". Zabil sice, ale podle něj zabil pro větší dobro. Komunista Lebezjatnikov v knize pro mě hrál velice důležitou roli, byl to totiž on, který přednesl koncept o tom, že "pokud zmizí prostředí vytvářející zločin, zmizí také zločin", Dostojevskij naivnost tohoto názoru dovádí až do krajnosti, kdy Lebezjatnikov tvrdí, že "pokud člověku dokážeme, že nemá důvod proč plakat, přestane plakat." Postupem času se ale ukazuje, že zločin je něco, co do lidského soužití patří, a i přestože se jeho váhu kdekdo snaží snížit utilitaristickými a jinými myšlenkami, zločin tu bude vždy. I kdyby se změnily mravní a morální hodnoty, zločin zůstane neotřesen, je totiž hluboko zakořeněn v lidských vztazích, ve vztazích mezi jednotlivými já, v trhlině subjektu a objektu.
Raskolnikův model byl předem určený k neúspěchu. V epilogu se Raskolnikovi zdá sen, sen o epidemii, která postihla lidstvo a způsobila nesnesitelný zmatek a bezpráví mezi lidmi, kteří si šli každý jen za tím svým, a proto nebyli schopni domluvy. "Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas."
Koncept "my a oni" je něco, co se v životě člověka objevuje velmi často, pokud na něm ale budeme lpět příliš dlouho, budeme zklamáni já, kterými nejsme, budeme zklamáni a vystrašeni tím, že druzí jsou také subjekt. Stejně jako Nietzschův Zarathustra byl zklamán, když se setkal s nadlidmi, tak i Raskolnikov byl zklamán, že se jeho "my" redukovalo na pouhé "já", ba co víc - byl tím doslova zničen. Uvědomění a přijetí prostého faktu, že druhý je taky subjektivní já, které si mě samého představuje jako objekt a že proto nikdy nedokážu najít člověka, který sám o sobě může říci, že je takový a makový, protože jeho vlastnosti jsou dané teprve druhými, na kterých je takto závislý, je tak nesnesitelně těžké, že jediným východiskem je únik a to i ve formě přiznání se ke zločinu vůči pozorovatelům - plně potvrdit sebe jakožto objekt.
Je užitečné přečíst si klasiky. Něco mi to dalo, ale dnes už vyhledávám zábavnější literaturu, život je moc krátký.
Předem upozorňuji, že budu spoilerovat, ale jedná se jenom o prvních pár stránek. Rodion Romanovič Raskolnikov je chudý student, který se kvůli dluhům a svému zoufalství dostane do situace, že se rozhodne zabít starou lichvářku Alenu Ivanovnu. Celý dlouhý román se odehrává právě z Raskolnikova pohledu, kterého sužuje paranoidní pocit, že všichni ví to, že je vrah. Raskolnikov neustále upadá do depresí, blouznění z hladu, z horečky, z bezvýchodnosti své situace. Dostojevský má hodně specifický styl vyprávění, takový horečnatý, že si někdy při čtení skoro připadáte, jako byste blouznili v horečce společně s Raskolnikovem. Dostáváte se až do stavu, kdy začínáte pochybovat, jestli jste Alenu Ivanovnu vůbec zabili, nebo to bylo jenom blouznění.
Jinak Raskolnikov potkává několik dalších postav, jako je alkoholik Marmeladov, jeho nemocná manželka, dcera Soňa, která si musí vydělávat prostitucí, atd.
Bezvýchodnost a zoufalost většiny postav je opravdu hodně drsná a syrová. Řekl bych, že pár momentů z knihy muselo v roce 1866 působit dost kontroverzně.
Knihu jsem četl podruhé po asi desetileté pauze. Bohužel pro mě to bylo trochu zklamání, přece jenom, mi po aktuálním čtení přišla trochu roztahaná. I přes skvělý vypravěčský styl Dostojevského, jsem se prostě nemohl ubránit pocitu, že v těch více než 700 stránkách se toho zase tolik neděje, a všechno se točí pořád dokola. Asi bych uvítal poloviční délku. Ale i tak je to určitě zásadní dílo světové literatury.
Těžká ruská klasika, žádná oddechová četba. I přes to je však kniha strhující, nutí k zamyšlení nad spravedlností, sílou lidského svědomí a nad řádem, který světu vládne. Jedna z mála knih ruských velikánů, kterou jsem byla schopna přelouskat a která mě neodradila.
Ke komentáři mne přiměl komentář od barbora4132.Pozorně jsem to přečetl její náhled a porovnal to se svým. Rodiona vede ke zmíněnému zločinu jeho existenciální situace jejíž důsledky ho k tomu nutí. Samozřejmě je dost inteligentní na to, aby uchopil esenci toho, co se chystá udělat. A tady je první konflikt v němž na druhé straně stojí etika, která cosi takového zapovídá. Nicméně, stane se. Je samozřejmě také otázkou, zda lichvářka je produktem stávajícího řádu. Myslím, že ne. Tohle je ale marginální konstatování. Nicméně, racionální analýza osobní situace Raskolnikovem v jeho očích umožňuje loupežnou vraždu. Tady bych si dovolil svou připomínku existence fenoménu determinismu a odtud vede přímá cesta k otázce viny.Jak známo, na konci je pracovní tábor a celý příběh končí katarzí. Takže, je možné se zbavit pocitu viny za zmařený lidský život a loupež? Teď nevím, jestli mám předchozí větu ukončit otazníkem, či tečkou...............
Až hmatatelný portrét dobového Ruska, psychologické rozpracování pohnutek hlavního hrdiny místy připomínající lékařskou kazuistiku, rodinné osudy a jejich zvraty plně poplatné tradici literárního realismu devatenáctého století – to vše jsou neodmyslitelné prvky Dostojevského románu, které však nejsou tím, co Zločin a trest v mém čtení dělají nesmrtelným. Někteří píší, že román není ani tolik o zločinu, jako o myšlenkových pochodech hlavního hrdiny. Podle mě je však téma zločinu naprosto ústřední; vynořuje se však ve formě otázky: „Co vlastně znamená slovo zločin?“ Raskolnikov se vraždy nedopouští z pomsty, z touhy po penězích ani z nenávisti. To jsou až druhotné motivy, zastírající jeho motiv ústřední – na začátku stojí jeho teorie o společenském řádu a tento čin je viditelnou realizací toho, v co náš ústřední hrdina věří. Podle svého postoje nepáchá zločin, ale je věrný své teorii (sepsanou v mnohokrát citovaném článku) a má odvahu přijmout její důsledky. Zrůdnost celého činu proto nespočívá ani tolik v jeho skutkové podstatě, ale v tom, že je možné k němu dojít na základě racionálních úvah o člověku a jeho místě na světě.
S prorockou jasnozřivostí tak autor předpovídá časy nacistických a komunistických diktatur, které stejným způsobem představili svou zvrácenou vizi společenského řádu a bez ohledu na svědomí se ji rozhodli naplnit. Zločin a trest nás tak učí, že každá myšlenka si žádá odpovídající jednání, a je tak varováním a příležitostí k zamyšlení pro každou dobu. Dnes v době relativizace pravdy a dobra opět představuje výzvu k reflexi: Závisí-li pravda na individuálním pohledu jedince či určité komunity, co vlastně znamená slovo zločin?
Právě z tohoto důvodu si myslím, že je téma knihy nevyčerpatelné a bude se připomínat ještě mnohé generace po nás.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Úžasná kniha. Už to je nějaký čas zpátky, kdy jsem jí četla, ale její socio-ideologicko-psychologický nadhled a pojetí ve mně nechalo velmi hluboké emoce i vzpomínky. Vřele doporučuji.