Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/1106/bmid_zlocin-a-trest-dr0-1106.jpg
4
2694
332
Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodina napadají hrůzné myšlenky, jak lehce přijít k penězům...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , AcademiaOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije) , 1866
více info...
Přidat komentář
Tuto knihu přečetla nejdřív moje dcera, potom já a potom jsme z našeho oblíbeného antikvariátu Avion objednaly veškerou tvorbu Dostojevského, kterou tam měli (myslím sedm knížek). Z toho vyplývá, jak nás tato kniha, resp. tento autor zaujal.
Mistrně zpracované téma teorie, její uvedení do praxe a následků. Dostojevskij vyniká v popisech duševních pochodů.
Kdysi jsem četla, vlastně nečetla jako povinnou četbu. A dnes jsem si toto dílo dokonale užila. Je to strhující drama jednoho člověka. O tom, jak funguje odpovědnost, jak funguje svědomí. Jak se chceme ospravedlnit před světem i sebou samým, o tom, jak přešlap dokáže semlýt lidský život a životy těch nejbližších, kterým nejste jedno. Nadčasové dílo, které dokonale vystihuje psychologii člověka, který spáchal ten nejhorší zločin a který chtěl žít, jako by se nic nestalo i dále - ale to prostě nejde. Kvalitní zážitek přečíst si tuto knihu
Pokud snesete pětisetstránkovou sondu do nitra jednoho docela odpudivého člověka, čeká vás strhující, fascinující zážitek. Když jsem četl poprvé, nedokázal jsem se odtrhnout, jako bych četl moderní thriller a ne ruskou realistickou klasiku - což znamená rozvláčnější tempo, spoustu dlouhých dialogů a více či méně vyšinutých lidí - jejichž vyšinutost je tu ale jaksi normální a pochopitelná, možná snad ani nejde v pravém slova smyslu o vyšinutost, spíše o přehnanost. Ta tu ovšem v rámci celku a toho, co se Dostojevskij snaží říct, skvěle funguje.
Slaboučký hlásek co ne a ne utichnout,
to duše se najednou třese,
rozum však nazval ji neklidným svědomím,
zkouší, co vydrží, snese…
V bludech a horečkách hledáš pak slova,
sirénám prohlédneš vábivou lest,
jak skutek odčinit, jak začít znova,
láska ti pomůže překonat trest...
Obsah knihy (povinné četby) jsem před lety od někoho opsala a vůbec by mě nenapadlo něco takového číst. Teď jsem si tuto klasiku celkem se zájmem přečetla a musím uznat, že Dostojevský psát rozhodně uměl a tu tíseň dokázal mistrně vyjádřit. Raskolnikova jsem ale nepochopila ani nelitovala. Oč byl on - frustrovaný, vznětlivý a hlavně líný muž lepší nežli nějaká babka - lichvářka. Proč by zrovna on měl být ten lepší člověk. Podle mě to byl podivín, který litoval jen sám sebe, že to tak zpackal.
Ach, jaký zločin jsem spáchala, že jsem se dobrovolně rozhodla ztrestat touto knihou? Jasně, je na seznamu 1001 knih, ale bylo to pro mě opravdu utrpení. Ruští autoři jsou mému srdci vzdáleni a na nějaký čas si od nich budu muset odpočinout.
Ústřední zápletka byla poměrně zajímavá, vedlejší dějové linie také, ale... Těch zbytečných řečí okolo... A ta jména - než mi docvaklo, kdo je kdo, byla jsem na tříšté stránce..
Díky bohu, že už je to za mnou.. :-)
Jako první jsem od Dostojevského přečetl Běsy a nezastírám, že to bylo těžké čtení. Nevadí mi rozvláčný styl ruských - nebo možná lépe řečeno obecně „starších“ - autorů, ale v Běsech to byla až upachtěnost příběhu, který se dlouho nikam nehýbal a z mého pohledu trpěl tíhou nevysloveného (srovnávání právě s Běsy se nemůžu vyhnout). Před další Dostojevského knihou jsem si proto dal půlroční pauzu a jako pro právníka pro mě byl Zločin a trest povinnou četbou.
Postava Rodiona Romanyče Raskolnikova (jak kakofonicky to jméno zní…) mě zaujala hned zpočátku a byl jsem potěšen gradací příběhu, který měl spád. Nevyhnul se sice hlušším pasážím, ale rozsáhlé monology postav, které budou zřejmě pro Dostojevského dílo typické, měly (na rozdíl od nicneříkajících slovních průjmů Petra Štěpánoviče v Běsech) smysl, sdělení a většinou i myšlenku. Sympatické mi byly také postavy Razumichina a morálně silné Avdoťji Romanovny, obě snad výlučně kladné. Postava Marmeladova mi pak silně připomínala Oblomova, ač jejich zhouba nebyla totožná.
Měl jsem trochu problém s až příliš emocionálními postavami. Kdybych vycházel jen z Dostojevského, měl bych dojem, že v devatenáctém století v Rusku žili snad jen lidé emocionálně vyšinutí, jinak si nedokážu vysvětlit, že každá druhá postava blouzní, křičí, zoufá si, hroutí se, raduje se, pláče a i sebemenší banality tak hluboce prožívá. Jestli to mělo dříve sloužit k budování atmosféry příběhu, dnes mě to spíše rozčiluje.
Jako nejlepší momenty příběhu hodnotím rozmluvy Raskolnikova s Porfirijem Petrovičem, odhalení Lužina Raskolnikovem a Lebezjatnikovem a všeprostupující boj Raskolnikova se svým přesvědčením.
Základní Raskolnikovova myšlenka je poněkud děsivá. V jejím důsledku by totiž ve jménu neověřitelné hypotézy dokázal posvětit utrpení desítek, tisíců, desetitisíců či ještě více lidí pro nějakou nepoznanou a v tu chvíli nepoznatelnou budoucnost, což je ovšem něco úplně jiného než být ochoten podstoupit toto utrpení sám. Břemeno pokroku by tak přenesl na ostatní, kteří by museli přinášet oběti a umírat, zatímco on sám, pokládaje se za jednoho z „vyvolených“, by se vznášel v metafyzických úvahách. To je zrůdnost. A ano, v praxi tuto zrůdnost prováděli jak nacisté (s myšlenkou odstranění nelidí a podlidí a vytvoření životního prostoru pro prosperitu a rozvoj vyvolené rasy), tak komunisté (s myšlenkou ráje beztřídní společnosti, k níž tak "efektivně" směřovali).
Klíčový korektiv svědomí totiž v takovém případě ustupuje do pozadí, a jak poznamenal Razumichin, „dovolení prolévat krev s klidným svědomím je… to je podle mne hroznější, než kdyby bylo vraždění dovoleno zákonem“. Nejsou to zákony a pravidla, ale právě korektiv svědomí, morálky a zodpovědnosti (do oněch pravidel ostatně vtělený), který civilizaci drží od stádia homo homini lupus.
„Ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou a silnou vůli, může lid ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všeho má podle nich největší pravdu! Tak to doposud bylo a navěky to tak bude! Kdo to nevidí, je slepý!“
Je tohle snad ten důvod, proč někteří dnešní politici a „opinion makeři“ hledají stále hlubší dno a trumfují se vlastní neomaleností?
„Dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celé města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro.“
To je snad Dostojevského vize dneška. Světa, kde všichni mluví, ale nikdo neposlouchá…
Pro mě jedna z nejlepších a nejzásadnějších knih, které jsem kdy přečetla. Mám moc ráda psychologické romány. Uhranul mě ten niterný vhled do duše rozervaného člověka. Četla jsem toto dílo na SŠ, v 90. letech. Nikoli jako povinnou četbu, zaujalo mě to v naší domácí knihovně. Raskolnikova si určitě přečtu ještě jednou. Jsem zvědavá, jak na knihu budu nahlížet po 25, 30 letech...
Od Dostojevského jsem ještě četla Idiota (1. díl) a novelu Něžná. Obojí se mi líbilo. Idiot byl trochu náročnější, zato novela Něžná se četla úplně sama. A Bratry Karamazovy jsem viděla v divadle. Bezvadný!
Každopádně byl F.M.D. pan spisovatel!!!
Krásná kniha. Slovo trest nabylo úplně jiného významu. Z "povinné četby" konečně něco, co mě nadchlo. V povinné četbě jsem sice knihu nečetla v rámci bojkotu něčeho povinného, ale po letech, kdy jsem na ni natrefila, uznávám, že tahle kniha stojí za to přečíst.
No nevím, všude tady vidím pět hvěžd, ale mně to prostě tak nepřišlo. Ta hlavní myšlenka práva na zločin je určitě zajímavá, ale Bože, proč to bylo tak dlouhé?! Celá ta polemika se dala zvládnou za krásných třista stran. Pět set sedmdesát je prostě moc. Ono by to možná i šlo, ale bohužel veškerý děj vždy probíhá tak na třiceti stranách ze sta. Potom mi velmi vadily ty odporné dialogy, kdy devadesát procent postav mele a chová se naprosto nesmyslně, jakoby snad lidé v celém Petrohradě trpěli jakousi duševní poruchou. Především hlavní postava se chová tak strašlivě hloupě a sebedestruktivně, že je to až neuvěřitelné. Ta kniha má prostě zásadní chybu v tom, že celá sestává z úmorných dialogů, kde všechny postavy blábolí naprosto hloupé věci, které se v dané situaci vůbec nehodí a občas tam probleskne nějaká ta myšlenka věnující se hlavní otázce celé knihy. Prapodivné mi také přišlo obrácení protagonisty na správnou cestu na posledních třech stránkách knihy, když se přečdchožích pět set stran choval jako pitomec. To se sice může stát, ale ne tak strašlivě dlouho. To prostě není reálné. Naprosto tam chybí vývoj postavy, kdy protagonista svého činu lituje prakticky hned po spáchání vraždy, ale lituje toho a utápí se v tom ještě dalších čtyři sta stran. Jako jednu z mála dobře napsaných postav tak asi hodnotím jenom Lužina, protože je snad jediný z celé knihy u kterého člověk ví proč co dělá. Všichni ostatní jednají zcela hloupě a směšně (pravděpodobně kvůli hromadné psychické poruše). Dočetl jsem to jedině proto, že se jedná o naprostou klasiku. Je to asi jedna z těch knih, jejíž jediný přínos je, že teď až do smrti budu moci říkat, že jsem četl Zločin a trest.
Byl jsem v situaci, ve které se po mně chtělo, abych seděl a nepřekážel. Vzal jsem si k sobě Zločin a trest a skutečně jsem ony cca 2 hodiny vydržel v poklidu jak myška. Román mne zaujal od prvního okamžiku. Situace skončila a já pak knihu musel odložit, bylo nutné věnovat se jiným svazkům, termínovaným. Po několika měsících jsem se k četbě mohl vrátit, začal jsem znovu od začátku a skončil po těch skoro pěti stech stránkách v naprostém nadšení a s vědomím, že se musím vrátit k ostatním dílům Dostojevského.
Četl jsem to kdysi v pravěku, ale nepamatoval jsem si absolutně nic včetně líbí-nelíbí. Teď si myslím, že jsem tehdy ke knize přišel příliš mladý. A ještě myslím, že sedmdesátka je ten nejlepší věk, jak román pochopit a plně prožít. Skutečný zážitek, který ve mně bude ještě dlouho doznívat. A je to poprvé, kdy upřímně lituji, že jsem v hodnocení knih nasadil měkkou sazbu. Zločin a trest by zasloužil nejméně 8 hvězdiček. Už jen oněch několik rovin a osob, nejen Raskolnikov, ale i Svidrigajlov, Lužin, Porfirij Petrovič Petarda, ale hlavně samozřejmě Raskolnikov, jak se těžko dopracovával k pokoře. Což je koneckonců pro život nejdůležitější a většinou to pochopíme až před smrtí.
Můj první Dostojevskij. Tehdy jsem se při četbě cítila jako nejspíš každý jeho čtenář začátečník. Přišlo mi to hrozně zvláštní, znepokojující, nechápala jsem, proč se postavy chovají tak divně a horečnatě, proč tam dochází k některým trapným situacím. To až později jsem pochopila to o podzemním člověku a snílkovi, o neskutečně břitkém a neuvěřitelně hlubokém ponoru do rozervané duše moderního člověka, o lidech, o životě, o sobě... Snad žádný spisovatel nebo umělec mě nepřinutil víc o těchto věcech přemýšlet, a žádného jiného spisovatele jsem si už nezamilovala víc než Dostojevského. To ale přišlo až postupně, později. Poprvé jsem to vnímala jako dobrý, i když v některých věcech nepochopitelný thriller, ve kterém mě fascinovaly hlavně rozhovory Raskolikova s Porfirijem, a kde víc než o zločin a trest, šlo o spasení duše jedince, který se svým jednáním odtrhnul od života i lidské společnosti. A poté taky jako román, který mi otevřel dveře do světa geniálních knih tohoto fenomenálního spisovatele a znalce lidských duší.
"Je lepší říkat vlastní lži než cizí pravdy." A vize společnosti ničené asijským bacilem, jak ji prožívá Raskolnikov při nemoci v táboře - nechápu, jak to mohl Dostojevský vymyslet (dnes by stačilo otevřít okno, nebo pustit televizi).
Rodion Romanovič Raskolnikov.
Vždyt´přece nezabil osobu,ale nepotřebnou veš.
Tak proč by měl cítit vinu.
Ohromujíci část ve které Dostojevskij/Raskolnikov uvažuje o tom že lidé kteří jsou přece nadřazení by měli vládnout a ostatní? Co je mi po ostatních.
Mráz po zádech.
Na tuhle knihu jsou snad jen dva názory. Buď ji miluješ, nebo nesnášíš. Musím říct, že jsem spíš byla odrazována, a tak jsem od toho nic nečekala a čtení neustále odkládala. Ale musím říct, že už od počátku mě děj chytl, nebyla jsem sice nějak hodně nadšená, ale docela mě to bavilo. Avšak asi v druhé polovině knihy mě to pohltilo úplně. Zločin a trest je dopodrobna popsaná psychologie člověka. V některých chvílích vás mrazí, v některých kroutíte hlavou a v některých cítíte jen soucit. Kdo by cítil soucit s člověkem, který zabil, ať už to byl kdokoli? Dostojevskij mě k tomu donutil a to naprosto nenásilně a i přestože jsem s tím činem rozhodně nesouhlasila. Komisařovy pochody, které nahlas vyslovoval, byly jedna velká psychologická literární pastva ukazující Dostojevského genialitu, stejně jako mi celým dílem dokázal, že to uvnitř člověka zdaleka není tak jednoduché, aby se dalo ho odsoudit, že je skrz na skrz zlý. Upřímně vlastně nechápu, jak někomu může děj připadat nudný nebo nezajímavý, protože nikdy nestojí a ačkoli přečtěte několik stránek dialogu, stále se dovídáte něco nového a šokujícího, co vás vyzývá, abyste četli dál.
Poprvé jsem ji četla před lety v rámci povinné četby, nyní jsem si ji přečetla znovu a nemohu říct, že by mne nebavila. Klasika jak má být.
Dostojevskij byl mistrem svého žánru. Vynikající psycholog. Pravda ovšem je, že na dnešní dobu to je trochu moc dlouhé a popis převažuje nad dějem.
K Dostojevskému se prostě člověk musí ,,pročíst''.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Kniha Zločin a trest je v
| Právě čtených | 117x |
| Přečtených | 4 137x |
| Čtenářské výzvě | 220x |
| Doporučených | 378x |
| Knihotéce | 1 054x |
| Chystám se číst | 1 380x |
| Chci si koupit | 252x |
| dalších seznamech | 59x |
uprimne tato kniha se neda nejak hodnotit, popsat nebo okomentovat.
vrcholem je pro me rozhovor porfirije petrovice s raskolnikovem, kdy uz je presvedcen o jeho vine. to je svym zpusobem uplne dokonaly material pro zvraceny (?) sitcom s laughtrackem.
autorovi se podle me podarilo zhmotnit realnejsi postavy nez jsou realni lide. a s takovou divnou lehkosti.
ps. doporucuju pri cteni poslouchat hudbu, nejlepe nejakou, co se k tomu zas tak nehodi, ale nerusi. ja jsem sahnul po skupine spoon - gagagagaga.