Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/130332/bmid_selsky-baroko-Fp2-130332.jpg
4
1474
343
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, tím méně obdobím kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor patřící ke generaci, která vyrůstala až dlouho po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty hledající ve staré vlasti své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné, a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let, nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?... celý text
Přidat komentář
Jsem fanoušek české historie, genealogie, Jižních Čech a krimi zápletek, takže tohle se mi asi nemohlo nelíbit. Četlo se to lehce, hodně mě potěšilo "polidštění" hlavní postavy, které bylo hodně uvěřitelné, alespoň podle mých zkušeností s historiky... Pátou hvězdičku nedám jen proto, že na knihu jsem slyšela a četla asi až moc pochval, a mé očekávání byla tedy až příliš veliká. Nicméně za mně rozhodně solidní nadprůměr, který doporučuji nejen historikům.
Hájíčkův vypravěčský styl je velice podobný způsobu, jakým vypráví své příběhy Kateřina Tučková.
Děj plyne zdánlivě pomalu jako tok řeky Nežárky v parném letním odpoledni. Ale vnímavý plavec (čtenář) vnímá ty temné proudy skrývající se nenápadně pod hladinou. A tady nemluvím jen o té dávný příběh, který genealog Straňanský postupně odkrývá. To je jen jeden z proudů, které Selský baroko skrývá. Druhým neméně temným proudem, je Straňaský a jeho minulost a tím třetím vesnice a její obyvatelé.
Musím přiznat, že Jiří Hájíček umí vyprávět a jediné, na co jsem si při četbě horko těžko zvykal, byl autorův filmový a místy až skoro násilný střih. Je zajímavé, že ačkoliv je příběh vyprávěn velice pozvolna, čtenář se nemá šanci nudit. Je to jako s tím horkým letním dnem. Podvědomě čekáte, že přijde bouřka. A i když ji vzdálené hřmění občas připomene, dokáže vás (až přijde) vyděsit k smrti. Takže i čtenář s hlavním hrdinou prostě zařve „Cože?“ A je překvapením bez sebe. Přitom všechno do sebe zapadá s precizností švýcarského strojku a žádná část soukolí nezaskřípe.
A poselství?
Jiří Hájíček, (Tak jako třeba Dominik Dán v knize Uzel) nám ukazuje, jakých zvěrstev se komunistický režim na lidech dopouštěl, ale na rozdíl od Dána nám ukazuje i druhou stanu mince. Po dočtení knihy jsem měl pocit, jako by nám autor chtěl říci. „Ne všechno bylo černobílé, ne všemu můžete rozumět, ne všechno musíte pochopit. A toho si vážím na Selském baroku možná více, než obrazu který nám o lidech na vesnici podává.
Od Hájíčka jsem četla skoro všechny knihy a všechny byly skvělé. O to jsem byla nemile překvapená, že mě takhle kniha vůbec nedostala a naopak jsem přeskakovala řádky. Čekala jsem od ní více.
Venku bylo něco přes čtyřicet stupňů, jen tak si dokážu vysvětlit, že jsem začal číst něco s názvem Selský baroko, který je o historikovi Pavlovi, který v třeboňským archivu dává dohromady rodokmeny a do toho si dělá chutě zfidlovat pražandu Danielu.
Jak už řádky výše naznačili, je to solidní thriller. Pavel má laptop, chodí na pivo a když se rozšoupne, tak zajde i do Šupinky na rybí hranolky. Mezitím jako správnej třeboňskej Dan Brown odhaluje příběh z padesátých let, který se týká asi třiceti sedláků a jejich šedesáti milionů potomků, takže jsem měl v hlavě ze začátku guláš i s pěti knedlíkama. Pak se to ale trochu vyjasní a na závěr přijde v kavárně na Flóře dokonce i pointa jak trám! Vzhledem k tomu, že jsem bydlel v Třeboni a teď bydlím u Flóry, mám dokonce podezření, jestli nejsem Hájíček!
Kupodivu docela fajn a čitelný.
nevím, no....Jak jsem byla nadšená z Rybí krve, tak ze Selskýho baroka jsem spíše rozpačitá a tak nějak nevím, co napsat....bezesporu je to kniha dobrá, ale něco mi v ní chybělo, pořád jsem čekala na něco a ono to nepřišlo.....ani hlavní hrdina mi nebyl nijak zvlášť sympatický....ani mé milované Jižní Čechy na mě nedýchly svou nezaměnitelnou atmosférou, kterou na mě dýchaly ze stránek Rybí krve....
Ze začátku jsem měla opravdu dobrý pocit. Prvních pár stránek mě uchvátilo a měla jsem problém knihu byť jen na chvíli odložit. Vysokou úroveň si držely i další kapitoly, až na konci moje nadšení poněkud opadlo, protože závěr knihy se na mě vyřítil příliš vysokou rychlostí-po poklidném ději, který jen tak lehce popobíhal, najednou tolik událostí, nových informací a rozuzlení. Někteří to ovšem mohou mít v oblibě.
Co jsem si na knize zamilovala, byly vynikající popisy horkého léta v jihočeských vesničkách. Jak už psalo mnoho čtenářů přede mnou, člověka jako by spalovalo horké srpnové slunce a jako by chvílemi cítil dráždivou vůni sena a lučních květin, přestože právě začal studený únor.
Styl psaní mi trochu připomínal Miloše Urbana, což je můj velký oblíbenec, a vzhledem k tomu, že nešlo o kopírování, mě tento fakt potěšil.
Síla...atmosféra, autentičnost, léto a postavy. Za vším hledej city. Lze odsoudit Rosalii? A lze se divit Daniele...?
Hájíčkovo vyprávění příběhu a vlastně i celé jeho téma je pro mě v české literatuře ojedinělou záležitostí. Kniha se mi líbila a tak se těším na další kousky z jeho tvorby.
Autor si vybral dobré zajímavé téma, ale obsahově mně to nesedlo. Ten příběh měl být napsán jinak, působí na mě uměle a neprýštila z něho autentičnost. Ta kolektivizace ano, to je bezesporu, ale ta omáčka okolo toho pátrání po osudech těch lidí.
Setkání s panem Hájíčkem podruhé, poprvé to bylo u Rybí krve, a opět to byla síla. Dvě věci na jeho knihách mám ráda. První je téma (jak u Rybí krve, tak u Selskýho baroka). A ta druhá, mnohem podstatnější věc, je atmosféra. Ta jemná poetika. Všechno to člověk cítí, vidí a prožívá. Jasně, dá se tomu lecos vytknout, ale ta atmosféra...Krása a rozhodně ne poslední setkání s jeho tvorbou.
Další skvělá kniha od úžasného spisovatele. Bavi mě nejen jeho příběhy ale i to, jak je dokáže zasadit do skvělého prostředí a propojit s historií. Za mě opět boduje a baví mě čím dal víc.
Po velmi dlouhé době se mi stalo, že jsem nějakou knihu přečetla během 2 dnů. Velmi čtivá, napínavá, na zajímavé téma.
Vytkla bych jí jediné - že na můj vkus ( a intelekt) až příliš často počítá s tím, že si čtenář lecos domyslí a dá do souvislostí, což mi pravidelně zamotávalo hlavu.
Perfektně vylíčený život na vesnici, kde zdánlivě chcípl pes, ale pod povrchem bouří staré křivdy a temná tajemství.Zaujala mě profese hlavního hrdiny - z knihovníka, kterému zrušili knihovnu, se stal placeným genealogem, jehož veškerý majetek představoval kromě starého auta notebook s databází "mrtvol." Danielina dějová linka mě docela překvapila.
Pět hvězd za za téma kolektivizace, je dobré si tu hrůzu občas připomenout a v knize byla podána velice dobře. Ještě hvězdu navíc za letní jižní Čechy. Ale právě střídání těchto dvou rovin bylo rušivé, některé myšlenky byly podány bez návaznosti nebo jim chyběl začátek a občas i konec. A na hlavním hrdinovi mi cosi vadilo, zřejmě jeho povaha :) Takže dvě hvězdy dolů, ale dávám ji do doporučených.
Učebnicový příklad, kdy zvolené téma (kolektivizace) zastíní vskutku pochybné literární kvality, o čemž vypovídá i udělená Magnesia Litera za prózu, přestože ve skutečnosti jde převážně o populární čtivo, jemuž se nejspíš podařilo vyvolat zdání, že konečně přichází s reflexí jedné dosud poněkud opomíjené historické etapy, abych citoval nakladatelskou anotaci. Ne, nepřichází, a navíc se to nedá číst.
Hned při úvodní rámující detektivní zápletce se veškerá minimální umělecká očekávání rozplynou, když pochopíte, že Hájíček si bere to nejlepší z Dana Browna, pokud jde o vyšetřování amatérského detektiva se sherlockovskou pamětí, toho času genealoga na volné noze, a z Michala Viewegha, pokud jde určité prvky v charakterizaci Pavla Stráňanského. Jestliže se hlavní postava chlubí, že za svou největší přednost považuje schopnost zapamatovat si složité pavučiny všemožných rodinných vztahů, pak Hájíček naopak ve schopnosti sloučit jednotlivé nesourodé prvky ve vyprávění do smysluplné pavučiny, což je funkce vypravěče, bolestně selhává.
Selský baroko (což mj. platí o Rybí krvi i Fotbalových denících) totiž postrádá jakousi tematickou dominantu, kolem níž by byl příběh vystavěn, kvůli čemuž se pohybuje odnikud nikam (tzv. Brownův pohyb); text pak logicky postrádá vnitřní napětí. Vyprávění je těkavé, ale nefluidní; nesoustředěné, ale neimaginativní; upovídané, ale nicneříkající. Anotované téma kolektivizace je víceméně exploatováno ve prospěch detektivního syžetu, ve kterém nechybí dvojí femme fatale (mysteriózní Rozálie Zandlová, při jejíž zmínce každému zlověstně zablýskne v očích, a pražská! svůdnice), MacGuffin v podobě dopisu, hřbitovní stařecká drbna či starousedlíci útočící holemi.
Není pak divu, že se žádná reflexe kolektivizace nekoná. Dílo podobně jako hlavní postava předloží v duchu pozitivismu určitá archivní fakta a data, ale k jejich podnětné interpretaci, která by byla navíc obsažena ve vyprávění, nedojde. Jiné linie – jako je kupříkladu konflikt s bratrem vybudovaný pomocí tradičního klišé (další z Hájíčkových markerů) o nesmiřitelnosti, rozdílných povahách a dávném preferování jednoho ze synů ze strany otce; vlastní otcovské reflexe a přemítání o synovi; vesnické animozity uvnitř hasičského sboru atd. atd. – nemají v konečném důsledku pro vyprávění žádný smysl.
Čtenář pak navíc musí přetrpět tezovité uvažování o vině a odpuštění, některá otřesná pseudomoudra („Každej není tím, kým si myslí, že je.“), pro postavy neodstíněnou mluvu/dialogy (jinými slovy, všichni mluví stejně) a také nejspíš fakt, že autor uvažuje o svém modelovém čtenáři jako o někom, kdo trpí Alzheimerovou chorobou, a tudíž mu musí zásadní (to jsou ovšem v tomto případě které?) informace několikrát připomínat a opakovat. Tomuto pojetí by odpovídalo i to, že když se konečně dostane k vyrovnávání se s traumaty kolektivizace, je tak činěno výhradě skrze monology postav-pamětnic, jež evokují spíš Poštu pro tebe než oceňovaný román. Kdybych měl závěrem definovat ještě Hájíčkovu estetiku, tak si pomůžu vskutku hájíčkovskou (tj. nadbytečnou) dvojí metaforou: líbivá jihočeská pohlednice bez života (tj. antiteze románu) a vesnické sídlo-ruina, které sice místy vydá cennou jednotlivinu (detail), ale v celku jej nelze obývat.
Aspoň z počátku se mi zdálo, že čtu něco od Kateřiny Tučkové. Jiří Hájíček je mistr popisu, přenese vás do jihočeských vesnic a klidně můžete mít pocit, že vám letní vítr čechrá vlasy.....
Bohužel to je asi tak vše, co bych mohla pochválit. Je to kniha plná stereotypů - vesničtí burani, přihlouplé blondýnky. Vlastně mě žádná z postav nepřekvapila. Ani trochu. A hlavního hrdinu jsem měla chuť kopnout, protože byl neuvěřitelně laxní a měl ve všem pravdu, jak jinak. To on chápal správně, co se kdysi stalo, to on všemu rozuměl a věděl, na čí straně je právo. No dobře, to je autorská licence.
Neubráním se ale srovnání. Letní tisk je teď plný různých povídek lidových autorů, které se vyznačují skvělým popisem krajiny a z 95 % i nulovou pointou (v těch zbylých 5 % někdo zemře). Stejný dojem jsem měla i z této knihy. Dlouhé pátrání, popis každého stébla trávy a pak závěr, u kterého si člověk řekne: "Aha, tak takhle to bylo. A je to vůbec důležité? Ne, vlastně není." Tahle kniha by asi byla velmi dobrá letní povídka, ale jako kniha je to dost slabé. Nechápu, že to někomu stačí, asi jsem moc náročná, ale: "Příště více děje, prosím!!!!"
Krásně popsaná naše nedávná minulost, v prostředí jihočeského venkova, nesoudící, neodsuzující. Kniha je nenáročná, dobře čtivá.
Hodně povedená knížka od autora, který umí a svými díly se stává novodobým klasikem. Líbila se mi i Rybí krev, ale Selský baroko mě fakt vtáhlo do děje postupným rozplétáním příběhů z naší nedávné minulosti. Osobně bych ji dala jako povinnou četbu pro střední školy.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Selský baroko je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 2 088x |
| Čtenářské výzvě | 418x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 317x |
| Chystám se číst | 431x |
| Chci si koupit | 75x |
| dalších seznamech | 13x |
Začátek trochu rozvleklý, chvílemi jsem se ztrácela, pak ale zajímavé a chvílemi i napínavé.