Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447917/bmid_veci-na-ktere-nastal-cas-gb8-447917.jpeg
4
1788
1788
Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit. Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?... celý text
Přidat komentář
Popravdě nevím, proč se uvádí, že jde o román v povídkách. Jsou to takové střípky ze života jedné rodiny od jejího vzniku, které jsou v různě dlouhých časových odstupech, vyprávěné všemi členy rodiny a některé jsou vyprávěné z pohledu více osob. Je to takový nehezký pohled na dnešní společnost, kdy spolu lidi prostě vůbec neumí komunikovat a nedokáží k sobě od počátku vztahu být upřímní a tím pádem od sebe mají nesprávná očekávání. Jde o běžnou rodinu, podobných příběhů se ději určitě spousty, navíc snad málokdo uvěří, že tenhle svazek může být pevný a trvalý a čtení vyvolává na začátku spíš něco jako nechuť k postavám, ke konci spíš smutek a přání být jiný. Mně se hlavně líbí způsob psaní Petry Soukupové, ty krátké jakoby úsečné věty které ale říkají úplně všechno. Ráda si přečtu další knížky.
Musela jsem si nechat projít hlavou - a komentář píšu výjimečně den po dočtení. - Ano, příběh je banální - ale to už tak příběhy běžných manželství bývají. Ano, postavy jsou tzv. "na pěst", a to jak rodiče, tak děti - ale kdo z nás, zejména pohledem toho druhého, není? A ano, je to věcné, strohé, bez zbytečného šperkování - ale to je myslím spíše výhoda... Přečetla jsem během dvou dnů, ale knížka ve mně stále rezonuje. Zejména proto, že postupně se můj pohled na postavy měnil, přiinejmenším se dostavilo určité pochopení pro jejich slabosti; že příběh s otevřeným koncem mě donutil přemýšlet o tom, co je důležité ve vztazích, v manželství, v životě, nakolik jsou potřebné a hlavně prospěšné kompromisy a za jakých okolností nastává čas na změnu; a zejména proto, že emocionální dopad se dostavil se zpožděním, ale o to silněji. Podobně na mě před pár lety zapůsobila Marta v roce vetřelce...
Nuda, nedočteno. Od autorky hodnotím knihu Zmizet. Toto ne..... On řekl, ona si pomyslela...
Za dva dny přelouskaná, a to jen proto, že jsem si ji šetřila.. Cítila jsem pocity všech zúčastněných, prožila jsem si příběh s nimi. Petru Soukupovou prostě miluju a už když knížku od ní otvírám, přeji si, ať už píše další.
Rozmazlené děti, velice často zralé na facku, nechám stranou, na mnohem větší facku byli rodiče. Oba. Ona ale asi přece jen o chlup víc.
Nejsmutnější na tom pro mě je, že jde asi o celkem věrohodný obraz velkého množství dnešních rodin.
"Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá." - Vážně tohle někomu stačí? Radši se hádat, obviňovat, cítit se ublíženě, vystavovat tomu všemu děti, než být sám a počkat si, až přijde něco, co za to skutečně bude stát?
Styl autorky mně osobně taky moc neseděl, ne kvůli nepřítomnosti přímé řeči, ale kniha na mě působila tak nějak, jako by šlo o slohovou práci maturanta.
Co bych ale přece jen vyzdvihla jsou drobné postřehy, maličkosti z každodenního života (hlavně co se sourozeneckých patálií týče), které mi připomněli moje dětství a moje smýšlení a psaní do deníčku...
Další knihu od Soukupové už si asi nepůjčím...
Nebylo to pro mě takové zjevení jako Nejlepší pro všechny, kde jsem se s vypravěčským stylem Soukupové, cosi na pomezí vyprávění a vnitřního monologu, setkala poprvé (pak jsem četla ještě K moři). Často je to trefné až k pláči, jak v průběhu minuty měníme rozhodnutí, co nás k tomu vede, jak jsme k sobě ne/upřímní... A co si budeme povídat. Takových, manželství, kde lidi spolu vlastně ani neměli být (?), rodin, kde to všechno ne/funguje a proč, je kolem nás většina.
Tu suchou formu beru, díky ní jsou Věci čtivý. O něco horší je to se vším ostatním. Postavy jsou tu totiž svorně děsně nesympatický, a na jejich nezaujatý pozorování je příběh až příliš velká banalita. Díky Soukupový lehkýmu peru jsem Věci dojel do konce vcukuletu. Skoro bych si ale nevšim, že skončily.
Přežila jsem prvních 200 stran, kdy všichni byli na zliskání, aby pak přede mnou vyvstal brilantní příběh, jakým by se bez té nekonečné předehry nestal:). Tak kdo nás rozsvítí, vedle koho rozkveteme...a za jakých okolností?
"Každej by měl bejt šťastnej. Aspoň někdy. Tak nad tím přemýšlej. Kdybys mohl cokoli."
Mnoho čtenářů vyjadřuje svoje zklamání z relativní banality a každodennosti zachycených příběhů. Já jsem však potěšena s jak chirurgickou přesností umí Soukupová popisovat mezilidské vztahy, a to ani v této knize nezobrazuje sociálně tíživé či patologické prostředí a vztahy, i tak umí jít na dřeň. Zejména je skvělé, jak vystihla, jak byl vztah ústřední dvojice už od začátku úplně špatně.
Kdo zná knihy Petry Soukupové tak ví, co může očekávat. Jednoduchost, strohost přímočarost. Autorka se opět s ničím nemazala a šla přímo k jádru věci. Podávala nám střídavě pohledy všech čtyř hlavních protagonistů nikomu z nich nenadržovala, prostě to zase napsala tak, jak to je. Bez zbytečných emocí a okecávaček popsala vztah dvou dospělých lidí, kteří asi spolu nikdy neměli být. Nicméně byli a do svého nijak stabilního vztahu přivedli ještě dvě děti. A právě pohled těch dětí na určité rodinné situace bylo to, co mě nejvíc bolelo. Když spolu neumí vycházet a komunikovat dospělí, jak to pak mohou naučit své děti? Opravdu velice záhy si čtenář uvědomí, že tady bylo skoro všechno špatně a já mohu jenom poděkovat autorce za to, že se jí opět povedl napsat skvělý příběh o obyčejném životě, který mě ovšem neobyčejně zasáhl.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Skvěle vystižené postavy i situace. Nemám ráda otevřené konce, ale tady to sedlo jako hrnec na prdel.
Skvělá sonda do jedné české rodiny a náhled do niterných pocitů jejích členů. Tohle Soukupová prostě umí ????
Z počátku jsem si kladla jedinou otázku. Proč tato kniha byla vlastně vůbec napsána? Vždyť to co se v ní popisuje, zažíváme v různých obměnách všichni kdo máme rodinu a děti. Pochopitelně autorka popisuje pouze konfliktní situace a potom to vypadá, že ta rodina je zcela disfunkční. Ale ona je úplně normální. Naštěstí poslední třetina byla psána jiným způsobem a to mě bavilo opravdu hodně. Měla jsem totiž možnost nahlížet na stejnou životní etapu z pohledu více členů rodiny. To bylo velice zábavné a zajímavé. Kladu si jedinou otázku. Proč nebyla tímto způsobem sepsána celá kniha? Příběhu dávám slabších 3,5. Ale tady připisuji 4. Protože audiokniha se opravdu velice povedla. Ať již výběrem jednotlivých narátorů, tak především tím, že každou z postav čte někdo jiný. A to dává poslechovému prožitku další rozměr.
Příběh jednoho vlastně už od začátku ne moc šťastnýho manželství, to Soukupová umí skvěle ty mezilidský vztahy. Od začátku mě bylo za ty tři smutno protože život s takovým sobcem, to je jen beznaděj.
Čte se hezky. Jako všechny knihy Petry Soukupové. Ale jinak (na rozdíl od předešlých děl) mne to příliš nenadchlo. Celo dobu jsem si kladla otázku, proč to bylo vlastně napsané. Příběh jednoho manželství - chlap tak trochu (nebo víc) sobec a ženská, která se snaží za každou cenu udržet rodinu pohromadě. Takových příběhů už literatura zná (viz. oblíbený Tolstého citát o šťastných a nešťastných rodinách). Takže to přečtete a můžete si říci jenom dvě věci – takhle bych žít nechtěla nebo to je jako u nás ( a nebo obojí)…. Když jsem četla kapitol viděné očima dětí, tak jsem si říkala, že i ta ne zcela ideální rodina má kvůli dětem smysl. Ale myslím, že tohle asi autorka říci nechtěla, takže jsem (tentokrát ) nepochopila její záměr stejně jako obrázek na obálce….
Petru Soukupovou mám ráda, a tahle její kniha se mi líbila moc. Výborné popisy vztahů a pocitů. Jo, dvě hlavní postavy mě vlastně trochu štvaly, ale to k tomu patřilo.
Knížku jsem si před nějakou dobou přečetla ze zvědavosti, protože o Petře Soukupové už dlouho každou chvíli někde slyším a do té doby jsem od ní nic nečetla. Nedoporučila bych ji těm, kteří nikdy nežili v dlouhodobém vztahu. Ty by to podle mého názoru nebavilo. Leda že by chtěli odstrašující příklad. Ti, kteří se v příběhu budou poznávat, si doufám uvědomí, že si kazí vztahy se svými blízkými kvůli malichernostem. Já knihu přečetla rychle, zajímalo mě, co se v té rodině ještě odehraje, i když styl psaní mým šálkem čaje úplně není.
Ano, podobné situace asi občas mohou nastat u kohokoli, ale tohle je o dvou lidech, kteří spolu nikdy neměli být. Jejich problémem není stereotyp dlouholetého soužití, ale fakt, že mezi nimi od samého začátku nebylo porozumění, naladění na stejnou vlnu... Akorát se navzájem štvali, od prvních společně strávených chvil tam vždycky bylo něco špatně.
Většinou jsem dokázala najít pochopení jak pro jednoho tak pro druhého (i když pokud mi občas někdo lezl na nervy, byla to spíš ona), ale byli prostě každý na jiné vlně. Až sebou navzájem byli po letech tak iritovaní, že vznikaly naprosto šílené situace, kterými pak trpěly i děti.
Já toho začala mít definitivně dost, když on řekl, že nachystáme dítěti narozeninovou oslavu. A ona vylítla, že jak jako nachystáme, přece víš, že oslavy vždycky chystám jen já. Jak si můžeš vůbec dovolit vyslovit, že nachystáme, když nemáš v úmyslu se na tom podílet. A po nesmyslné konverzaci si ona pro sebe říká, že by o jeho pomoc stejně ani nestála, ona přece oslavy odjakživa chystá sama, protože ji to těší a baví a chce si to udělat podle svého. :-D Tak tohle na mě bylo moc.
Kniha z běžného života o běžném manželství. S knihou by rád člověk ,,unikl realitě" což s tímto titulem nejde. Nečetla se vůbec špatně, ale kniha mi nic nedala.
Štítky knihy
rodina manželství rozvod rodinné vztahy milostné příběhy manželské hádky manželská krize stereotypy rodiče a děti povídkové romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Nuda... Pořád jsem čekala kdy přijde nějaký zvrat a nic se nedělo. Ani styl psaní mi nesedl.