Teorie podivnosti

11.04.2019

Chci pracovat v „Ústavu mezioborových studií člověka“, i můj obor se tam určitě hodí.

Je to příjemné, celkem oddechové, ale ne hloupé čtení. Forma je zvláštní. Příběh skoro není a přitom je tam i trocha tajemna. Postavy taky přinejmenším svérázné. Občas se čtenář pobaví, někdy zamyslí. Celkové to vůbec není špatné.

03.04.2019

Souhlasím téměř ve všem předešlými komentáři: kniha je to neučesaná, bez pointy, opakující se zprávy z médií a popisy snů jsou únavné až iritující. Přesto, něco na té knize je, i na té ženské, je taková skvěle ujetá. Bavila mě od začátku do konce, devítka, skoro desítka. A nejdou mi z hlavy její představy: lidé na ulici jako hologramy, lidský život jako počítačova hra s nevyhnutelnými uzly nebo jako galerie, kterou jenom procházíme... Pěkné čtení to bylo.

01.04.2019

Je to vcelku paradoxní, věnovat tolik času a prostoru všemožným teoriím a hypotézám a přitom brát tak malé ohledy na literární formu; měl jsem zkrátka pocit, že čtu nějakou nezpracovanou či – má-li čtenář v oblibě tělesné metafory – nestrávenou verzi budoucího románu. Text mnohem spíš než román připomíná, dejme tomu, fejetonové sloupky; řadu věcí prostě jenom konstatuje, motivy staví spíš jenom vedle sebe, než by je nějak důmyslně vrstvil a vůbec celkově – opět paradoxně – čtenáře nevybízí takřka k žádné interpretační aktivitě (už jenom to jednoduché chronologické vyprávění s jedinou vypravěčkou – šla jsem tam a tam, viděla to a to – navzdory tomu, že se tu neustále mluví o paralelních světech, synchronicitě apod.).

Asi hlavním problémem je právě skutečnost, že Horáková neumí hrdinčiny úvahy lépe propojit s tím, co se ve světě románu odehrává; když se Ada zabývá VZÁJEMNOU přitažlivostí (navíc nedává moc smysl, že své objekty hodnotí, ale jejich hodnocení přitom nezná – kde je potom ta vzájemnost?), proč v románu není jakkoliv konfrontována s tímto druhým pohledem – buď prostě dialogem s jinou postavou, nebo na jiné úrovni třeba změnou vypravěče? Máme snad Adu vnímat jako mizernou akademičku, která nejenže neumí vymyslet validní výzkum, ale své hypotézy ani neověřuje, a tudíž chápat všechny její vývody jako naprosté zhůvěřilosti? Dám asi neadekvátní příklad, ale přesto: když Gombrowicz v románu Ferdydurke rozvíjí úvahy o Formě, otiskne se to následně do románových situací; k něčemu takovému v Teorii podivnosti takřka nedojde (a když už, tak dost suspektně jako v případě setkání s Kasparem), možná proto, že Horáková nějakou situaci či scénu vystavět skoro neumí – vše se tu jenom všemožně a občas nemožně banálně hodnotí, komentuje a glosuje.

Když se text čte po malých částech, je ještě poměrně zábavný; ve větších celcích se ale ukáže ta prázdnota. Nepochybuju, že by autorka mohla psát klidně ad infinitum, text už se takhle nijak významově nepohybuje a vůbec celkově nenese znaky nějakého výrazného komponování (navíc spíš antigraduje, než graduje), samozřejmě nepočítám-li ty postupem času stále více iritující running gagy typu zprávy ze Šumperska, popisy snů a fází Měsíce (kolik by bez nich měla kniha stran, polovinu?). Pozitivní kritické přijetí bych spíš – když už jsme u těch hypotéz – přičítal sociálnímu kapitálu autorky než literárním kvalitám díla, z něhož si po jednom východu Slunce od dočtení nepamatuju kromě pár disparátních myšlenek a ještě počáteční důvtipnosti skoro nic... čtenáři jsou podivní.

26.03.2019

Už dlouho se mi žádná kniha nečetla tak skvěle a nechtěla se mi odkládat a zároveň ve mně nevyvolala tolik protichůdných pocitů.
Možná je to tím, že jsem na řadu nosných témat narazila v poslední době v jiných knihách (namátkou Zvláštní smutek citronového koláče, Vesmír jako na dlani) a seriálech (The Umbrella Academy), a tak mi děj připadal místy spíš jako mozaika složená z příliš velkých kousků s příliš velkými spárami, než abych neměla neustále onen pocit "tohle znám, tohle jsem už četla/viděla". Mohlo za to určitě i to, že některých stereotypních obrazů a generalizujících názorů mám už plný zuby (šedivý, strhaný matky s krátkými vlasy, jejichž ustřihnutím se zbavují životní síly a studení (opouštějící) otcové). Anebo mě už prostě nebaví pětatřicetiletý hrdinky, který se plácají v životě, přestože jim vždycky všechno stoprocentně vyšlo a spadlo do klína, ale i tak jsou stejně naprosto marný, i když Ada je výjimečná alespoň tím, že má skvělé postřehy.
Ty pro mě představují to, co je na knize famózní - jenže zase, je jich možná trochu moc, jsou na sebe vršené a vrstvené a pro jeden zapomenete druhý a vlastně si nakonec nic nevychutnáte (anebo mám prostě jen moc zakrnělý mozek matky po mateřské, který tyhle nástřely není schopen dostatečně ocenit). Kritika stavu naší humanitní vědy je jedovatá, ostrá, jízlivá a bohužel z velké části pravdivá, ale zase - možná je toho trochu moc.
Kánon současný český prózy je zalidněný bizarními postavami, postavami vychýlenými, v knize vlastně není nikdo obyčejný a normální, jako kdyby norma neexistovala nebo byla něco, čeho se má člověk po právu děsit.
Opakující se motivy a obrazy (feťáci, bezďáci, feťáci s boláky, bezďáci s boláky) mají určitě nějaký hlubší smysl, jenž mi zjevně unikl. Možná spolu s celým poselstvím, které měla kniha předat.
Ale stejně... stejně se TAK dobře četla.

20.03.2019

Kniha myšlenkově natolik rozbíhavá (místy připomíná spíš deník nebo pásmo facebookových statusů), že mne sice celou dobu bavila, ale nikdy nevtáhla. Ke konci navíc vyprávění, založené více na cyklickém opakování podobných situací než na lineárním vývoji vpřed (různé cykly a překrývání zde vůbec hrají významnou roli), ztrácí spád a ukazuje, že pátrání po Kasparovi nebylo pro tak rozsáhlý útvar dost nosným MacGuffinem. Až do konce jsem nicméně obdivoval autorčin pozorovací talent, projevující se nejvíce při sarkastickém popisu lidských charakterů, specifik života v Praze (i pražského místopisu) a akademického prostředí. Ocenil jsem taky samozřejmou otevřenost, s jakou Horáková přistupuje k ženskému tělu a tělesným potřebám. V tom její psaní připomíná vystoupení zahraničních stand-up komiček, které rovněž používají humor k tomu, aby ženskou tělesnost zbavily puncu něčeho nevhodného, o čem se nemluví. Co ovšem považuji za nejpodstatnější, Teorie podivnosti je kniha nenuceně a inteligentně vtipná, dokonce vtipnější než většina české umělecké tvorby, se kterou jsem v posledních letech přišel do kontaktu.

06.03.2019

Kniha, ktora ma spociatku velmi bavila, ale postupne stracala tempo, zamotavala sa do svojich teorii a objavili sa aj stereotypy, co velmi nemusim. Napriek tomu sa mi pacil autorkin styl a urcite si pockam na jej dalsi pocin.

04.02.2019

Velmi povedený román. Oceňuji, že autorka se vymyká současnému trendu většiny českých spisovatelek a těžištěm děje tak není hrdinka utápějící se v depresi a prožívající jednu ránu osudu za druhou. Tím ovšem nechci říct, že se jedná o nějakou humoristickou literaturu, to vůbec ne. Celý román je psán v jakési lehké nadpozemské nadsázce a dotýká se spousty otázek, ať už závažných či zcela banálních, které v určitých chvílích napadnou nejednoho z nás. Je to originální, svižné, prostě dobře napsané. K maximálnímu počtu hvězdiček by stačilo jen lehké zkrácení, v závěru se už určité obrazy až moc opakovaly.

29.01.2019

Čtivá kniha, drobné úvahy se mi líbily a spojování zdánlivě nesouvisejících věcí mě velmi bavilo. Na druhou stranu děj téměř žádný a pointa taky vlastně žádná. Závěr mě spíš zklamal, asi jsem čekala víc.

21.01.2019

Podivnostmi je obklopen každý z nás, jen ne všichni jsme schopni to takhle dobře analyzovat. Nedá se říct, že by to byla kniha překypující dějem, ale mě bavil autorčin styl.

14.01.2019

Kniha se dá číst mnoha způsoby. Je nabitá postřehy, reáliemi, nápady. Musím si ji přečíst ještě jednou. A taky jsem se nasmála.