Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/407/bmid_nebe-nezna-vyvolenych-OCu-407.jpg
4
2384
302
Remarque zde nepíše o válce, ale o meziválečném období. Automobilový závodník potkává v sanatoriu dívku, která se zde léčí na TBC. Když odjíždí, dívka se rozhodne odjet s ním, protože už nevěří, že by se vyléčila a chce si užít poslední dny svého života. Knížka se zabývá otázkou života a smrti. Hlavní otázka je, jestli má člověk dlouho žít, ale přitom si nic se života neužije a nebo i pro chvilku štěstí zemřít...?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge , 1961
více info...
Přidat komentář
Dokonalá všeříkající ukázka Remarqueovy spisovatelské síly v úsporném příběhu - krátkém výseku života dvou lidí, jež oba spějí ke svému konci - leč každý po svém. Lillian, mladá rázná žena - „děvče se směsicí světobolu a žízně po životě“, pomalu umírá po přežité válce v sanatoriu, které se jí bezúspěšně snaží vyléčit její pokročilou tuberkulózu. Obklopena dalšími, kteří to mají spočítané, čekajícími na poslední záchvat dusivého krvavého kašle, který je definitivně umlčí, přičemž oni „odcestují“ - jak tomu říkají pečovatelé léčebny. Poslední kousky štěstí spočívají v každém „přežitém“ ránu a v porušování pravidel - plavou ve sklenici vodky nebo se vznáší v dýmu z vykouřené cigarety. Lillian by tam „nahoře“ zřejmě zemřela, aniž by se někdy ještě dostala „dolů“, kdyby nepotkala bohémského a nezodpovědného Clerfayta, který si pohrává se svým životem při automobilových závodech. Žena v posledním čase, co jí zbývá, nechce mluvit o své nemoci, nechce řešit konec. Proto se vydává na nevázanou cestu po Evropě, s Clerfaytem po boku, který se ale láskou k ní pomalu mění v usedlého člověka myslícího především na budoucnost. Na budoucnost sdílenou s ní. Tu ale umírající žena nemá. Citovým sblížením se dvě hlavní postavy, paradoxně, začínají vzdalovat. Lillian společnosti vyčítá, že si každý namlouvá, že na světě bude věčně. V závěru knihy se ale ukazuje, že tím, kdo byl o této „nesmrtelnosti“ přesvědčený v první řadě, byla ona sama. Přestože nemohla vystát společnost nemocných, jejich rituálů a tichého, někdy dětinského, čekání na odchod, sanatorium si ji po čase zavolá zpět. Kruh se uzavírá. Protože jen v ústavu pro nevyléčitelně choré jsou ti, kteří odhalili tajemství bytí - totiž to, že „nikdo nemá právo na život“.
„Řešení šachových úloh. Je to tak vzdálené všemu lidskému - pochybám a strachu - tak abstraktní, že to uklidňuje. Je to svět bez strachu a smrti. Pomáhá to. Aspoň pro jednu noc - a víc my ani nechceme, viďte? Jen vydržet do příštího rána.“
Remarque- to je pojem a jeho knihy jsem kupodivu hltal jako mladý kluk ( kupodivu proto, že ani jedno z mých teď již dospělých dětí k němu v mládí ani později cestu nenašlo) a po čase se k němu vrátil a opět zažíval stejné pocity jako v mládí. Jsem rád, že oba s partnerkou jsme k němu našli cestu, ačkoli mě neustále, i po tolika letech udivuje ten její ženský pohled na svět, kdy by ty naše holky doma chtěly mít všechno a všechny pod svými křídly a slovo smrt by nejradši zařadily do slovníku sprostých slov. Ale ono nejde před životem strčit hlavu do písku, což Remarque dokáže naprosto přesně ve svých knihách vystihnout.
K Lillian jsem nemohla proniknout tak, jak bych si představovala. Byla moc vzdálená, odtažitá... váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami... knihu jsem poslouchala jako audio, možná to má vliv na celkový dojem.
Kdysi v mládí jsem knihu četla a teď, po letech se k ní vrátila. Pamatuji si, že při tehdejším čtení jsem občas uronila slzičku , no ale teď po letech, když jsem znovu otevřela stránky- to už byly potoky slz. Po přečtení jsme doma debatovali nad myšlenkou- žít krátce ale naplno, nebo jen tak přežívat a nemít ze života ten pocit, že i když to někdy setsakramentsky bolí, je krásné žít a ne jen nudně přežívat. Co bychom si vybrali? Kdo ví? Teď zastávám ten názor, rozhodně si života užít a ne znuděně přežívat, ale kdoví, co bych odpověděla, kdybych věděla, nakolik mi ta pomyslná svíčka dohořívá a měla si vybrat mezi pokračováním života a úplným koncem. Remarque dokáže tak nádherně popsat to, co je uvnitř člověka- ty naše myšlenkové pochody a pocity, že je z toho člověku až úzko a přitom tak strašně hezky, že nad tím zůstává rozum stát. Za mě teda určitě 5 ***** (kdyby šlo víc, sázela bych co to dá)
(SPOILER)
Paradoxem, že umírá dříve hazardér se zdravím, než nemocná dáma, která pečovala o své zdraví po dlouhou dobu v sanatoriu. A takovým automobilovým závodníkům byl darován zázrak (cituji), jako jsou zdravé plíce a srdce, nepochopitelné chemické továrny jako játra a ledviny a bílá, měkká hmota v lebce, fantastičtější než všechny hvězdné systémy. ...
Lillian si života dole užila za krátkou dobu víc, než my za celý život, protože si uvědomovala, jak snadné je ztratit život. Strýček Gaston byl jasným varováním, jak daleko to až může zajít. Doporučuji ke čtení.
Kniha zachycuje nečekané okamžiky života, který je doprovázen smrtí na každém rohu. Člověk si prostě nemůže nic naplánovat a to ani smrt.
Úžasná skvělá kniha. Líbila se mi více než Tři kamarádi i když má stejné téma. Opravdu v jediné věci je spravedlnost: Nikdo neunikne, ani nemocný, ani zdravý, ani chudý, ani bohatý. Lidé šetří svůj majetek a utrácejí svůj život....kniha k zamyšlení.
Postrádá obvyklou sílu Remarquových knih, přesto ale výborné dílo. Snad jen konec trochu moc useknutý - možná účel. Proti zápletce žádné námitky.
Delší chvíli jsem se chystala tuto knihu přečíst. Konečně jsem se k ní dostala a bohužel mě moc nenadchla. Zatím nejslabší, co jsem četla od Remarque. Konec jsem tak trochu předpokládala.
Tak tato kniha mě celkem zklamala. Příběh nezajímavý a konec knihy mě naštval. Jedna z těch slabších knih od E.M.R.
Osud a život. Na to v jaké době se příběh nachází je překvapivě poutavý. Remarque mě nemůže nikdy zklamat :)
Toto dílo zachycuje období mezi válkami. Mladá dívka, která se léčí na tbc, odjíždí s mladým mužem ze sanatoria, protože tuší, že její dny na tomto světě jsou už sečteny. Chtěla by si své poslední dny užít. Její touha po životě je obrovská, ale smrtelná choroba dává o sobě vědět stále urputněji....Nádherná kniha o životě a smrti a obrovské touze žít, která s sebou nese poselství, abychom si svého života vážili a každý den si naplno užívali.
Ráda se k ní vracím a vždy mi tečou slzy jako hrachy jako bych to četla poprvé.
Nikdy nevíme kolik času máme a tak je nutné se zamyslet nad tím, aby ho člověk nestrávil cestou "z Brescie do Brescie"............Krásná a smutná kniha zároveň. Remarque mě opět nezklamal.
(2/17)
Kniha přečtena za 12 hodin, úchvatná, skvělá. Asi jediná kniha, kdy jsem po konci slzel, jakoby mi někdo vyrval kus mého já a odhodil ho. Tento pocit stále přetrvává.
Štítky knihy
láska 20. století Paříž Itálie smrtelné choroby tuberkulóza sanatorium, ozdravovna
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha Nebe nezná vyvolených je v
| Právě čtených | 30x |
| Přečtených | 3 998x |
| Čtenářské výzvě | 291x |
| Doporučených | 260x |
| Knihotéce | 891x |
| Chystám se číst | 474x |
| Chci si koupit | 89x |
| dalších seznamech | 10x |
Krásná, smutná, syrová kniha o snech a touze užít si život. Hlavní hrdinka Lillian se rozhodne prožít své poslední dny jinde a jinak než v sanatoriu, využije možnosti odjet s automobilovým závodníkem Clerfaytem. Je její rozhodnutí ale správné? Kniha o tom, jak je život křehký a nevyzpytatelný. Zasloužený plný počet hvězd.